ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.98.2005
sp. zn. 3 Azs 98/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobkyň
ad a) G. Ch., a b) T. Ch., obě zastoupené Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem
v Hradci Králové, Velké náměstí 135, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha
7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové č. j. 30 Az 49/2004 – 32 (30 Az 50/2004 – 27) ze dne 30. 11. 2004,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2004
č. j. 30 Az 49/2004 – 32, (30 Az 50/2004 – 27), se zrušuje a věc se vrací tomu
soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadly žalobkyně (dále jen „stěžovatelka), nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (usnesením ze dne 14. 9. 2004 krajský soud
spojil ke společnému projednání věci vedené pod sp. zn. 30 Az 49/2004 a 30 Az 50/2004
s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 30 Az 49/2004), kterým byly
zamítnuty jejich žaloby proti rozhodnutím žalovaného č. j. OAM-923/VL-10-K04-2002
a č. j. OAM-924/VL-10-K04-2002 obě ze dne 17. 2. 2004. Rozhodnutími správního orgánu
nebyl stěžovatelkám udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“). Zároveň správní orgán rozhodl,
že se na stěžovatelky nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona. Soud
po přezkoumání uvedených rozhodnutí z hlediska uplatněných obecných odkazů na určitá
ustanovení zákona dospěl k závěru o nedůvodnosti žalob. Dovodil, že stěžovatelkám
nesvědčily důvody pro udělení azylu ve smyslu §12, §13 a §14 azylového zákona, neboť
ve správním řízení nebylo zjištěno, že by jednání členů náboženské sekty bylo možno
podřadit pod některý z důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu a není rovněž
dán důvod pro udělení azylu podle §13 a §14 azylového zákona. Podle soudu žalovaný měl
dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí, dal možnost stěžovatelkám se s těmito podklady
seznámit, vyjádřit se k nim, či navrhnout jejich doplnění. Žalovaný se podrobně zabýval
objektivní situací v zemi původu a tvrzenými důvody v žádosti o azyl a proto soud dospěl
k závěru, že v řízení před správním orgánem nedošlo k porušení ustanovení o řízení a proto
rozhodnutí nejsou pro tento důvod nezákonná. Soud se ztotožnil i s hodnocením žalovaného,
že stěžovatelkám nesvědčí překážka vycestování ve smyslu §91 azylového zákona, neboť
z informací o zemi původu a z údajů uváděných stěžovatelkami nebylo možno učinit závěr,
že by náležely k osobám ohroženým skutečnostmi, zákládajícím překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Z uvedených důvodů krajský soud v souladu s ust. §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) zamítl žalobu jako nedůvodnou.
V podané kasační stížnosti stěžovatelky napadají rozsudek krajského soudu v celém
rozsahu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Naplnění důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřují v nesprávném posouzení právní otázky soudem,
a sice, zda je možno na jejich případ vztáhnout §12 azylového zákona. Stěžovatelky se ve své
domovské zemi dostaly do potíží poté, co vstoupily do Církve Kristovy díky jejíž praktikám
přišly o byt, byly vystaveny psychickému nátlaku a když požádaly o pomoc policii,
tato nezasáhla. Domovský stát tedy nedokázal zajistit ochranu před uvedeným jednáním,
proto mají odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství, a tudíž plní podmínky
pro udělení azylu uvedené v §12 azylového zákona. Rozhodnutí žalovaného je nezákonné
a krajský soud pochybil, pokud o nezákonnosti tohoto rozhodnutí z důvodů shora
nerozhodl. Naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatelky spatřují v tom,
že rozhodnutí žalovaného není v souladu s ust. §47 odst. 5 správního řádu podepsáno
oprávněnou osobou a nemůže tedy mít účinky správního rozhodnutí, tj. vlastně se o správní
rozhodnutí pro jeho neúplnost nejedná. Krátká doba mezi vyhotovením rozhodnutí
a doručením tohoto rozhodnutí žadateli v příslušném azylovém středisku vylučuje,
aby se oprávněná osoba alespoň seznámila s obsahem rozhodnutí a proto je vydáno zcela bez
jejího vědomí. Z uvedeného důvodu jsou stěžovatelky přesvědčeny, že rozhodnutí žalovaného
nemohlo být a ani nebylo v době doručení stěžovatelkám rozhodnutím, které by bylo
bezvadné, resp. prosto závažných vad, které by mohly způsobit jeho nezákonnost. V době
jeho doručení neměla oprávněná osoba vědomost o jeho obsahu, bylo tedy vydáno bez jejího
vědomí a skutečnost, že se následně oprávněná osoba s obsahem rozhodnutí seznámí a jeho
jedno vyhotovení opatří svým podpisem, nemůže počáteční nicotnost rozhodnutí zhojit.
Naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) stěžovatelky spatřují také v tom, že se před
vydáním rozhodnutí nemohly vyjádřit k podkladům, ke způsobu jejich zjištění,
popř. navrhnout doplnění a dovozují, že taková možnost musí být účastníkovi řízení dána
v době, kdy se chystá správní orgán rozhodnout. Neměly tudíž reálnou možnost využít tato
svá práva zajištěná správním řádem a proto tímto postupem došlo k porušení jejich procesních
práv. Způsob jakým správní orgán naplnil ust. §33 odst. 2 správní řádu není správný, neboť
žadatel není upozorněn na možnost předkládat a navrhovat či doplňovat jiné důkazy,
než správním orgánem předložené. Žadatelé mají právo seznámit se nejen s podklady
pro rozhodnutí, ale i s celým obsahem spisu. Právo vyplývající z ust. §33 odst. 2 správního
řádu stěžovatelky neměly možnost účinně využít v celém rozsahu. Naplnění důvodu kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) spatřují stěžovatelky v tom, že soud pochybil, pokud
je nevyzval k doplnění jejich žaloby, čímž by nedošlo a nemohlo dojít k nepřípustnému
rozšíření žalobních bodů, neboť žádné způsobilé žalobní body nebyly uplatněny. Pokud takto
krajský soud nepostupoval, došlo k porušení základních práv žalobce, zejména pak práva
na soudní ochranu, na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení. S ohledem na uvedené
důvody stěžovatelky navrhly Nejvyššímu správnímu soudu, aby rozsudek krajského soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a zároveň požádaly o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, neboť okamžité vycestování z území ČR by bylo nepřiměřeným
zásahem do jejich osobních poměrů, protože se v případě návratu obávají o svou svobodu,
život a zdraví.
Žalovaný popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť stížní námitky nejsou
důvodné a ve věci neudělení azylu podle §12 zákona o azylu odkázal na správní spis a své
rozhodnutí. V otázce formálních náležitostí správního rozhodnutí odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu a shledal neopodstatněnou námitku nemožnosti seznámit
se s podkladovými materiály pro vydání rozhodnutí. Proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti přezkoumal napadené rozhodnutí
krajského soudu v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které
uplatnily stěžovatelky v podané kasační stížnosti. Při projednání věci se musel nejprve
zabývat stížní námitkou, týkající se vad řízení před soudem a zvážil následující:
Podle ust. §71 odst. 1 s. ř. s. musí žaloba kromě obecný náležitostí podání (§37
odst. 2 a 3 s. ř. s.) obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení
nebo jiného oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy,
označení výroku rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body, z niž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést
a návrh výroku rozsudku. Podle věty třetí odst. 2 tohoto ust. může žalobce rozšířit žalobu
na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo jí rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě
pro podání žaloby.
Ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ukládá povinnost žalobci uvést v žalobě konkrétní,
(tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení a konkrétní
právní argumentaci, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Žalobce je tedy povinen vylíčit, jakých konkrétních
nezákonných kroků postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči
němu dopustit v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím
samým a rovněž je povinen uvést svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.
Vylíčení skutkových okolností přitom nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých
obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, ale musí
být individualizovaným, a tedy od jiných skutkových okolností jednoznačně odlišitelným
popisem. Právní náhled na věc pak nemůže být toliko obecným odkazem na určitá ustanovení
zákona a na práva či povinnosti v nich stanovené, ale musí aplikovatelné právní normy
subsumovat na vylíčená skutková tvrzení a obsahovat konkrétní – o tyto skutkové okolnosti -
se opírající právní výtky, tj. tvrzení o porušení práva. Nelze se ztotožnit s názorem,
že při obecném výčtu porušených ustanovení správního řádu soud žalobu může projednat
v takto obecných mezích, tedy z hlediska, zda nebyla porušena označená ustanovení
správního řádu. Takový přezkum by nemohl být přezkumem omezeným, naopak,
pokud by soud takovou žalobu považoval za projednatelnou, musel by vymezit všechny
povinnosti, které jsou označenými ustanoveními správního orgánu uloženy, podřadit
jim veškeré jeho úkony a posoudit, zda ustanovením zákona odpovídají či nikoliv, stejně
jako by z těchto hledisek musel plně zkoumat vydané rozhodnutí. K žalobě postrádající
skutkové výtky by se tak mnohdy dostalo žalobci podrobnějšího přezkumu, než pokud by jimi
byl rozsah přezkumu vymezen. Ve vztahu k porušení předpisu hmotněprávního by nedostatek
skutkového vymezení žalobních bodů a pouhý odkaz na ustanovení právního předpisu
znamenal rozbor všech v úvahu přicházejících podmínek jeho naplnění, což je nereálné.
Nakonec by pak akceptace podobných nedostatků žalobních bodů vedla k popření povinnosti
žalobní body označit. V této argumentaci a v posouzené věci vychází Nejvyšší správní soud
z dosud nepublikovaného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005 – 57.
Ze soudních spisů Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelky shodně v žalobě pouze
uvedly, že v předcházejícím řízení o udělení azylu v ČR byly zkráceny na svých právech,
a proto napadají předmětné rozhodnutí v rozsahu výroků, kterými jim žalovaný neudělil azyl
podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a nevztáhl na ně překážku vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu a parafrázovaly některá ustanovení správního řádu a zákona
o azylu, která měla být správním orgánem porušena. Pokud jde o skutkové důvody, na jejichž
základě tvrdí porušení zákona, odkázaly na spisový materiál, který se vztahuje k jejich žádosti
o udělení azylu. V žalobách tak zcela absentují jakákoliv konkrétní skutková tvrzení
o nezákonnostech a rovněž právní výtky, neboť citovaná ustanovení zákona nejsou jakkoli
subsumována na konkrétní skutková tvrzení.
Takové žaloby s prostým výčtem paragrafů správního řádu, případně jejich parafrází,
bez jakékoliv specifikace, nelze tedy považovat za žaloby způsobilé k projednání. Soud není
povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu a nepostačí proto,
vytýká-li žaloba obecně, že zákon byl porušen a případně pouze v obecné rovině odkazuje
na zákonná ustanovení, nebo vytýká-li, že řízení bylo vadné, aniž by zároveň poukazovala
na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno. Rovněž pouhý odkaz
na spisový materiál není možný, neboť jak je uvedeno výše, skutkové důvody se mají
vztahovat ke konkrétnímu namítanému porušení zákona. Soud nemá a nemůže za žalobce
podsouvat prosté žalobní citaci procesního předpisu skutkové okolnosti ze spisu.
Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené shledal naplnění důvodu kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v tom, že krajský soud nevyzval žalobkyně
k odstranění vad podání ve smyslu ust. §37 odst. 5 s. ř. s. a pochybil, rozhodl-li o těchto
žalobách proti rozhodnutím žalovaného meritorně, tj. věci přezkoumal a žaloby zamítl, neboť
v posuzované věci žaloby nesplňovaly náležitosti stanovené v §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
S ohledem na shora uvedené již neměl Nejvyšší správní soud důvod přezkoumávat
napadený rozsudek v rozsahu dalších stížních bodů.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil
a věc vrací krajskému soudu k dalšímu řízení a zavazuje ho shora uvedeným právním
názorem.
S přihlédnutím k ust. §78b odst. 1, 2 zákona o azylu nerozhodoval Nejvyšší správní
soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti. Žadatel
je chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
upraveným ve shora uvedeném ustanovení.
V souladu s ust. §110 odst. 2 věty druhé s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu. Výrok
o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Z tohoto důvodu nemá, jak stěžovatel, tak i žalovaný právo na náhradu nákladů řízení
ani před krajským soudem, ani před soudem kasačním.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu