ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.17.2006
sp. zn. 4 Ads 17/2006 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: J. C.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
25. 3. 2005, č. j. 42 Cad 48/2005 – 7,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2005,
č. j. 42 Cad 48/2005 – 7, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Přípisem ze dne 1. 3. 2005, který byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem
doručen dne 3. 3. 2005, postoupila žalovaná podání žalobce ze dne 7. 2. 2005,
které bylo podle jejího názoru žalobou směřující proti rozhod nutí žalované ze dne 2. 2. 2005.
Podání žalobce ze dne 7. 2. 2005 bylo adresováno žalované a obsahovalo žádost o
přezkoumání posudku lékaře OSSZ v Teplicích ze dne 19. 1. 2005. Žalobce ve svém podání
uvedl, že má částečný invalidní důchod, pracoval v chráněné dílně, ale jeho zdravotní stav se
natolik zhoršil, že musel ukončit pracovní poměr. Z tohoto důvodu žalobce žádal o plný
invalidní důchod.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2005,
č. j. 42 Cad 48/2005 – 7, bylo „předmětné podání ČSSZ z 1. 3. 2005, došlé podepsanému
soudu dne 3. 3. 2005, odmítnuto“ a nikomu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
V odůvodnění rozhodnutí soud konstatoval, že v rámci přípravy jednání bylo shledáno,
že soudní řízení nebylo zahájeno z podnětu žalobce, nýbrž úkonem žalované, jež krajskému
soudu postoupila údajnou žalobu proti svému zamítavému rozhodnutí ze dne 2. 2. 2005.
Postoupené podání však podle názoru krajského soudu takovou žalobou není, ve skutečnosti
jde o správnímu orgánu adresovanou žádost o přezkoumání posudku, přičemž z tohoto podání
není ani v nejmenším patrno, že by měl žalobce v úmyslu se obrátit na soud. Krajský soud
doplnil, že i kdyby tomu tak bylo, nemohl by mít žalobce úspěch, protože předběžné úkony
ve správním řízení, které nejsou rozhodnutími, jsou ze soudního přezkumu vyloučeny
a taková žaloba by musela být odmítnuta pro nepřípustnost. V tomto případě
však podle krajského soudu žaloba (jejíž nezbytnou součástí musí být zjevný projev vůle
iniciovat soudní řízení) zcela chybí a závěr žalované o její existenci je jen bezdůvodnou
fabulací, založenou na manipulaci se slovy i daty. Tato skutečnost podle krajského soudu
představuje neodstranitelnou absenci základní podmínky řízení, které tak nemůže
být uskutečněno, a předmětný návrh žalované musel být odmítnut podle ustanovení §46
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Proti tomuto usnesení podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost,
v níž nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že z podání žalobce nelze vyvodit úmysl
obrátit se na soud. Vůle žalobce podle stěžovatelky jednoznačně směřuje k přezkoumání
a změně rozhodnutí stěžovatelky. Žalobce nesouhlasil se zamítavým rozhodnutím,
které bylo vydáno na podkladě lékařského posudku, a domáhal se přiznání důchodu.
Stěžovatelka je pouze prostředníkem, který zaručuje dodržení lhůty pro podání žaloby,
a vychází z předpokladu, že vůlí pojištěnce, který podává odvolání, opravný prostředek
či žádost o přezkoumání po doručení rozhodnutí stěžovatelky, je odvolat se do rozhodnutí
stěžovatelky, nikoliv do rozhodnutí nebo posudku lékaře OSSZ. Žádný právní předpis
nestanoví stěžovatelce povinnost odstraňovat vady podání. Nemá-li žaloba stanovené
náležitosti, jedná se o vady, jejichž odstranění ukládá soudní řád správní soudu. Podání
podle stěžovatelky nemusí obsahovat výslovné vyjádření, že se účastník řízení chce obrátit
na soud. Pokud měl krajský soud pochybnosti o obsahu podání žalobce, měl je podle názoru
stěžovatelky odstranit postupem podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. a poté případně
mohl podání žalobce odmítnout. Podle stěžovatelky bylo na krajském soudu, aby najisto
postavil, zda se žalobce chce domáhat svého práva u soudu. Stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkou mal napadené usnesení v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je-li kasační stížností
napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci
pouze kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení
před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí
návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98,
publikovaný ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005).
Z obsahu kasační stížnosti tedy plyne, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud uvádí, že předmětem úvah bylo posouzení
právního úkonu žalobce ze dne 7. 2. 2005, který stěžovatelka posoudila jako žalobu
proti svému rozhodnutí ze dne 2. 2. 2005, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o plný invalidní
důchod. Toto podání postoupila stěžovatelka krajskému soudu.
Podle ustanovení §108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak,
použijí se v řízení o důchodovém pojištění obecné předpisy o správním řízení.
Podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů, se podání posuzuje podle jeho obsahu. Obdobně podle ustanovení §41
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s. se každý úkon posuzuje
podle obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
V daném případě posoudila stěžovatelka podání žalobce ze dne 7. 2. 2005
podle obsahu jako žalobu proti svému rozhodnutí a v souladu s ustanovením §3 odst. 1 s. ř. s.
a ustanovením §32 s. ř. s. je postoupila příslušnému krajskému soudu. I když je správní
orgán, který napadené rozhodnutí vydal, místem pro podání žaloby pro účely zachování lhůty
podle ustanovení §72 odst. 1 druhá věta s. ř. s., je zároveň především účastníkem řízení
o žalobě, a nelze tedy po něm požadovat, aby sám odstraňoval nedostatky žaloby,
k čemuž ostatně není ani oprávněn. Krajský soud sice není vázán názorem učiněným
správním orgánem o obsahu podání, má-li však za to, že z podání nelze jednoznačně dospět
k závěru o úmyslu podat žalobu, může věc zapsat do rejstříku nejasných podání a činit úkony
podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. Postupem podle tohoto ustanovení odstraňuje soud
též případné vady žaloby, vyhodnotí -li určité podání jako žalobu, která postrádá
některé ze zákonných náležitostí.
Podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesením vyzve podatele
k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě
doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud
řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek.
O tom musí být podatel ve výzvě poučen.
Krajský soud však v daném případě předepsaným způsobem nepostupoval
a ve svém rozhodnutí vycházel z řady chybných úvah.
Podle ustanovení §4 odst. 1 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují
o a) žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné,
orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou
nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen "správní orgán"), b) ochraně
proti nečinnosti správního orgánu, c) ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu,
d) kompetenčních žalobách.
Podle ustanovení §32 odst. 1 s. ř. s. řízení je zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu;
týká-li se návrh věcí uvedených v §4 odst. 1, nazývá se návrh žalobou.
Podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat do dvou měsíců
poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení
nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví -li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta
je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí
směřuje.
Z uvedených zákonných ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudní řízení je zahájeno
podáním žaloby, nikoliv podáním správního orgánu, který žalobu krajskému soudu postoupil.
Vzhledem k tomu, že účastník může podat žalobu jak u soudu, tak u správního orgánu,
který napadené rozhodnutí vydal, není místo podání pro posouzení jejího obsahu určující.
Podání nemusí obsahovat výslovně vyjádření, že se podatel chce obrátit na soud, rozhodující
je obsah podání z hlediska ustanovení §37 odst. 3 s. ř. s. a ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud podsouvá stěžovatelce pochybnosti o povaze podání, které však stěžovatelka,
narozdíl od soudu, zjevně neměla. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka posoudila podání
v rámci své pravomoci podle obsahu jako žalobu, kterou postoupila soudu.
Krajský soud vyslovil závěr, že žalobce nevyjádřil svou vůli obrátit se na soud, a závěr
stěžovatelky o tom, že se jedná o žalobu, považoval krajský soud za bezdůvodnou fabulaci
a manipulaci se slovy a daty. Tento závěr však nelze považovat za správný. Řízení ve věcech
důchodového pojištění je jednoinstanční a doručením rozhodnutí je pravomocně skončeno.
Neexistuje tedy žádné správní řízení, v němž by mohla stěžovatelka pokračovat,
což je nepochybně jedním z důvodů, pro které stěžovatelka považovala podání žalobce
za žalobu.
K výše uvedeným závěrům Nejvyšší správní soud dále podotýká, že správní orgán
nemohl uvažovat o provedení „autoremedury“, neboť ta je podle ustanovení §57 odst. 1
správního řádu možná jen ve dvouinstančním řízení. Za situace, kdy jediným opravným
prostředkem proti rozhodnutí stěžovatelky je žaloba ve správním soudnictví, nepřipadá
autoremedura v úvahu, a po postoupení žaloby soudu může správní orgán postupovat
pouze podle ustanovení §62 s. ř. s., což však závisí pouze na jeho uvážení a nezakládá
žádnou povinnost správního orgánu.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud dále uvádí, že z obsahu spisu plyne,
že ve věci se dne 25. 3. 2005 konalo jednání, k němuž však žalobce nebyl předvolán.
Tímto postupem došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Je přitom zcela jednoznačné, že při účasti žalobce u jednání
by měl krajský soud možnost odstranit pochybnosti, které o obsahu podání měl, a odstranit
případně i další nedostatky podání.
Podpůrnou argumentaci krajského soudu, že by žalobce stejně nemohl mít úspěch,
protože předběžné úkony, které nejsou rozhodnutími, jsou ze soudního přezkumu vyloučeny
a žaloba by musela být odmítnuta, považuje Nejvyšší správní soud za zcela nesprávnou,
neboť případné nedostatky podání žalobce nemohou v žádném případě vést k odmítnutí
podání správního orgánu, který pouze realizuje svou zákonnou povinnost a předkládá
krajskému soudu žalobu, jež byla u správního orgánu podána ve smyslu ustanovení §72
odst. 1 druhá věta s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v souladu se svou konstantní judikaturou uzavírá, že postoupí-li
správní orgán soudu podání, které podle obsahu považuje za žalobu proti svému rozhodnutí,
a soud dospěje k závěru, že úmysl podatele není jednoznačně zřejmý,
nemůže z tohoto důvodu zastavit řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.
a vrátit věc správnímu orgánu k dalšímu řízení. Pochybnosti o obsahu podání
je třeba odstranit postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 28/2004 – 20, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 655/2005).
Stěžovatelka svým podáním ze dne 1. 3. 2005 pouze v souladu s příslušnými
ustanoveními zákona postoupila krajskému soudu podání žalobce k dalšímu řízení. Krajský
soud se měl tedy následně zabývat obsahem podání žalobce, kterým bylo zahájeno soudní
řízení, a nikoliv odmítnout podání stěžovatelky, která pouze realizovala své zákonné
povinnosti. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2005, č. j. 42 Cad 48/2005 – 7, je nezákonné.
Nejvyšší správní soud se zřetelem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení bude třeba, aby krajský soud postupem
podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. odstranil vady podání za účelem zjištění, zda se žalobce
hodlal domáhat přezkoumání rozhodnutí stěžovatelky u soudu ve správním soudnictví.
Podle výsledku svých zjištění pak krajský soud v souladu s ustanovením §110 odst. 3 s. ř. s.
zvolí další procesní postup.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud též o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu