ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.43.2005
sp. zn. 4 Ads 43/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. Š., proti
žalovanému: Úřad práce v Jindřichově Hradci, se sídlem Jindřichův Hradec, Na Hradbách
43/I., o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005,
č. j. 3 Cad 70/2004 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele JUDr. Janu Bébrovi, advokátu, se p ř i z n á v á odměna
ve výši 2558,50 Kč, která mu bude vyplacena do 30-ti dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 23. 2. 2004, které došlo Městskému soudu v Praze dne 26. 2. 2004,
navrhoval žalobce rozšířit řízení soudu ve věci 11 Ca 181/2003, vedeného u Městského soudu
v Praze, o přistoupení dalšího účastníka řízení, a to Úřad práce v Jindřichově Hradci. Namítal,
že úřad práce neprovedl a nevedl žádnou registraci jeho osoby jako uchazeče o zaměstnání,
bez vědomí žalobce provedl vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Požadoval dále, aby
Úřad práce v Jindřichově Hradci byl Městským soudem v Praze zahrnut do účastníků řízení,
neboť tento orgán nesplnil oznamovací povinnost vůči jeho osobě o oznámení vyřazení
z evidence uchazečů o zaměstnání. Dovolával se tedy výroku Městského soudu v Praze
o tom, že nelze tvrdit, že nebyl uchazečem o zaměstnání a že se na něj vztahuje §7 zákona
č. 48/1997 Sb. Uvedené skutečnosti, tedy tvrzení, že žalobce nebyl uchazečem o zaměstnání,
poškodily žalobce v řízení proti Okresní pojišťovně VZP v Jindřichově Hradci, neboť v letech
1990 - 1997 nebyl považován za uchazeče o zaměstnání. K tomuto podání žalobce připojil
sdělení Úřadu práce v Jindřichově Hradci ze dne 9. 7. 2003, jímž bylo vysvětlováno,
z jakých důvodů žalobci nebylo v letech 1997 – 2000 přiznáno hmotné zabezpečení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2004, č. j. 3 Nc 1018/2004 – 6, sdělil
žalobci, že podání ze dne 23. 2. 2004 nemůže být rozšířením podání ve věci 11 Ca 181/2003
Městského soudu v Praze, neboť pod touto spisovou značkou bylo předmětem řízení
rozhodnutí o povolení obnovy řízení proti rozhodčímu orgánu Všeobecné zdravotní
pojišťovny. Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2004 bylo podání
odmítnuto. Soud sdělil žalobci, že se tedy jedná o novou žalobu podle ustanovení §4 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Soud dále citoval ustanovení §37 odst. 2 a 3, §71 odst. 1, 2 a §78 odst. 1, 4
s. ř. s. Pod bodem III. tohoto usnesení vyzval žalobce k tomu, aby ve lhůtě 1 měsíce
od doručení tohoto usnesení odstranil vady podání způsobem uvedeným pod bodem II.
tohoto usnesení s tím, že nebude-li podání ve stanovené lhůtě řádně opraveno a doplněno
a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud podání odmítne. Uvedené
usnesení bylo žalobci doručeno dne 24. 3. 2004.
Na výše uvedené usnesení reagoval žalobce žádostí ze dne 12. 4. 2004, jíž žádal
o ustanovení zástupce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2004, č. j. 3 Nc 1018/2004 – 15,
ustanovil žalobci zástupce – advokáta JUDr. Jana Bébra, se sídlem Praha 5 – Smíchov,
Ostrovského 3. Usnesení nabylo právní moci dne 1. 6. 2004. Tomuto zástupci zaslal Městský
soud v Praze podle referátu na č. l. 19 spisu usnesení obsahující výzvu k doplnění podání,
tedy usnesení ze dne 19. 3. 2004, č. j. 3 Nc 1018/2004- 6. Uvedené usnesení obdržel zástupce
žalobce dne 28. 6. 2004.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2004, č. j. 3 Nc 1018/2004 – 22, žalobu
odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
usnesení mj. konstatoval, že usnesení o doplnění žaloby bylo zástupci žalobce JUDr. Janu
Bébrovi doručeno dne 28. 6. 2004, avšak ve lhůtě v tomto usnesení uvedené, tj. do 29. 7. 2004
žalobu žalobce nedoplnil a neučinil tak do dne vydání rozhodnutí soudu. Soud
proto podle §37 odst. 5 s. ř. s. žalobu odmítl. Usnesení bylo doručeno zástupci žalobce
a žalovanému dne 14. 9. 52004 a tímto dnem nabylo právní moci.
Dne 15. 9. 2004 bylo osobně u Městského soudu v Praze podáno podání žalobce
označené jako žaloba proti rozhodnutí Úřadu práce v Jindřichově Hradci o vyřazení
z evidence uchazečů o zaměstnání. Podle referátu ze dne 15. 11. 2004 byla věc Městským
soudem v Praze převedena do oddělení „Cad“ a věc dostala sp. zn. 3 Cad 70/2004.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2005, č. j. 3 Cad 70/2004 – 30, žalobu
odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozhodnutí připustil, že již usnesením ze dne 12. 8. 2004, č. j. 3 Nc 1018/2004 – 22, odmítl
žalobu poté, kdy byl zástupce žalobce usnesením vyzván k odstranění vad žaloby ve smyslu
§37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., kde byla stanovena lhůta jednoho měsíce k odstranění
vad žaloby a vady žaloby nebyly v této lhůtě odstraněny. Ke spisové značce 3 Nc 1018/2004
podal zástupce žalobce dne 14. 9. 2004 na poštovní úřad žalobu proti rozhodnutí Úřadu práce
v Jindřichově Hradci o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, přičemž věc byla
převedena do rejstříku 3 Cad. Soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že v této žalobě
(nyní přezkoumávané) upřesnil žalobce žalobu tak, že údajné rozhodnutí o jeho vyřazení
z evidence uchazečů o zaměstnání se neopírá o důvody uvedené v §7 odst. 3 zákona
č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti a dodal, že vzhledem k tomu, že mu rozhodnutí, na něž se úřad
práce i Všeobecná zdravotní pojišťovna odvolávají, nebylo nikdy řádné doručeno, a byla
tak zároveň porušena ustanovení §24 odst. 1 a §47 správního řádu. Protože žalobce
byl tímto rozhodnutím žalovaného zkrácen na svých právech, navrhoval, aby soud
podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s. zrušil údajné rozhodnutí žalovaného ohledně vyřazení
žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání v letech 1990 – 1997 a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze dále v odůvodnění napadeného usnesení poukázal na ustanovení
§68 písm. a) s. ř. s. a §69 s. ř. s. a konstatoval, že musel žalobu žalobce odmítnout
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., protože je podle tohoto zákona nepřípustná.
Nepřípustnost žaloby spatřoval v tom, že žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky
před správním orgánem, neboť bylo rozhodnuto správním orgánem I. stupně, proti kterému
je přípustné řádné odvolání k Ministerstvu práce a sociálních věcí, které rozhoduje
v posledním stupni a teprve jeho rozhodnutí může být předmětem přezkumného řízení
ve smyslu s. ř. s. Pokud žalobci nebylo rozhodnutí, které napadá žalobou doručeno,
tak proti němu může podat odvolání k Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR.
Teprve proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR může žalobce podat žalobu
k soudu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni.
Proti tomuto usnesení podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen „stěžovatel“).
V kasační stížnosti uvedl, že skutečnosti, které uvádí nalézací soud v odůvodnění odmítavého
usnesení nepopírá. Smyslem jeho žaloby proti rozhodnutí správního orgánu však byla
okolnost, že postupem správního orgánu byl hrubě zkrácen na svých právech tak,
že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí (tím má na mysli rozhodnutí úřadu práce
později i pravomocné). Vady postupu správního orgánu v řešené věci byly podrobně uvedeny
a odůvodněny v samotné správní žalobě. Nalézací soud se však touto stránkou věci
vůbec nezabýval a žalobu odmítl. Navrhoval, aby jeho záležitost byla přezkoumána
podle ustanovení §65 odst. 2 soudního řádu správního. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil, o věci sám rozhodl, případně, aby ji vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Úřad práce v Jindřichově Hradci se vyjádřil ke kasační stížnosti podáním ze dne
25. 3. 2005. V tomto podání uvedl, že V. Š. byl uchazečem o zaměstnání od 16. 10. 1990. O
této evidenci jsou k dispozici pouze dva doklady, a sice evidenční štítek uchazeče o
zaměstnání a kopie oznámení o vyřazení z důvodu nezájmu o spolupráci dnem poslední
návštěvy dne 16. 10. 1990. Na sjednaný termín návštěvy dne 19. 10. 1990 se nedostavil, a
proto mu bylo dne 26. 10. 1990 odesláno oznámení o vyřazení z evidence uchazečů o
zaměstnání dnem poslední návštěvy, čímž tato evidence byla stornována. Pan Š. nebyl
sankčně vyřazen a mohl se stát uchazečem o zaměstnání již následujícím pracovním dnem po
skončení evidence tímto způsobem. Pan Š. nemůže tvrdit, že se domníval, že je uchazečem o
zaměstnání. Kdyby tomu tak bylo, jistě by na úřad práce během předmětných sedmi let
alespoň zašel a jistě by mu nebyla lhostejná ani otázka hmotného zabezpečení, které
samozřejmě nepobíral, když došlo ke stornování evidence. O dobré víře nemůže svědčit ani
skutečnost, že když se dne 20. 10. 1997 zaevidoval jako uchazeč o zaměstnání, uvedl, že od 1.
9. 1990 nebyl nikde zaměstnán. Kdyby evidence skutečně trvala, jak tvrdí právní zástupce
žalobce, určitě by odmítl vyplnit žádost o zprostředkování zaměstnání nebo by do žádosti
alespoň napsal, že byl uchazečem o zaměstnání.
Úřad práce dále uvedl, že V. Š. byl jako uchazeč o zaměstnání evidován na Úřadě
práce v Jindřichově Hradci ode dne 20. 10. 1997 do 31. 8. 2000. Z evidence uchazečů o
zaměstnání byl ke dni 31. 8. 2000 na vlastní žádost vyřazen. O jeho žádosti jako o projevu
vůle svědčí zápis v protokole o ústním jednání ve věci zprostředkování zaměstnání, který pan
Švarc podepsal a který jako důkaz žalovaný předkládá. Uchazeči bylo předáno oznámení o
ukončení evidence uchazeče o zaměstnání a potvrzení o době, po kterou byl občan veden
v evidenci uchazečů o zaměstnání. Obojí žalobce převzal dne 13. 11. 2000. V době ukončení
evidence o zaměstnání, které je v tomto případě popisováno, bylo správní rozhodnutí
vydáváno jen v případech tzv. sankčního vyřazování, tedy za situace, kdy uchazeč odmítl
nástup do vhodného zaměstnání, nebo mařil součinnost s úřadem práce při zprostředkování
zaměstnání podle §7 odst. 3 zákona č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti. Tato situace zde
nenastala, uchazeč se nechal vyřadit na vlastní žádost z důvodu nástupu na rodičovskou
dovolenou, což je doloženo potvrzením odboru státní sociální podpory. Za účinnosti
citovaného zákona o zaměstnanosti úřad práce rozhodoval ve správním řízení pouze
v případech taxativně uvedených v §12 odst. 2 a §13 odst. 2 zákona č. 9/1991 Sb.
Žalovaný dále uvedl, že jmenovaný žalobce dlouhodobě nepracoval, ani v době,
kdy byl uchazečem o zaměstnání, nesplnil podmínky pro přiznání podpory (v té době
hmotného zabezpečení) protože v posledních třech letech před podáním žádosti neměl
odpracovaný ani jeden den z potřebných 12 měsíců a ani mu nemohla být uznána
žádná náhradní doba, což úřad práce doložil rozhodnutím. Nyní je žalobce plně invalidním
podle ustanovení §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., ovšem z důvodu
neodpracovaných let mu nemůže být vyplácen ani tento typ důchodu. Je mu proto proplácen
částečný invalidní důchod, který mu byl přiznán v roce 1997. Plný invalidní důchod mu byl
přiznán od 1. 3. 2000. Dne 1. 12. 2004 se jmenovaný chtěl opět zaevidovat jako uchazeč
o zaměstnání, což není možné s odvoláním na ustanovení §25 odst. 2 písm. f) zákona
č. 345/2004 Sb. o zaměstnanosti. Situace mu byla řádně vysvětlena a byl o tom učiněn
záznam. Navrhoval, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
V doplnění vyjádření ze dne 7. 4. 2005 se Úřad práce v Jindřichově Hradci vyjadřoval
k situaci a právní úpravě, která se vztahovala na jeho postup v letech 1990 do účinnosti
zákona o zaměstnanosti, tedy do 1. 2. 1991.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti.
Byť stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neoznačil důvod podle §103 s. ř. s.,
jehož se dovolává, lze z jejího obsahu zjistit, že se dovolává nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) o. s. ř., který ostatně jako jediný připadá
v posuzované věci v úvahu.
Podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Nejvyšší správní soud se především zabýval otázkou, zda Městský soud v Praze
v posuzované věci postupoval správně. Vedla ho k tomu okolnost, že Městský soud v Praze
usnesením ze dne 12. 4. 2004, č. j. 3 Nc 1018/2004 – 22, žalobu stěžovatele odmítl podle §37
odst. 5 s. ř. s., neboť nebyla doplněna ve smyslu výzvy soudu ze dne 19. 4. 2004,
č. j. 3 Nc 1018/2004 – 6, a doplnění žaloby, které soudu došlo po právní moci tohoto usnesení
(15. 9. 2004) zapsal pod novou sp. zn. 3 Cad 70/2004 a věc projednal znovu. Nejvyšší správní
soud pak se zřetelem ke své konstantní judikatuře dospěl k závěru, že takový postup
je možný. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 1 Afs 30/2004 – 71, publikovaného pod č. 538/2005 Sb. NSS, pravomocné usnesení
soudu o odmítnutí žaloby (navíc vycházející z chybného úsudku o jejím obsahu) nevytváří
překážku věci rozhodnuté. Podle rozsudku Nejvyšší správního soudu ze dne 4. 11. 2004,
č. j. 3 Azs 324/2004, překážku věci rozhodnuté ve smyslu §46 dost. 1 písm. a) představují
pouze meritorní rozhodnutí v této věci. Za meritorní rozhodnutí je v případě správního
soudnictví nutno považovat především rozsudky a z usnesení pouze ta, kterými se rozhoduje
ve věci (§53 odst. 1 s. ř. s.). Usnesení, jímž se „odmítá řízení o návrhu“ podle ustanovení
§37 odst. 5 s. ř. s. je rozhodnutím, jež překážku věci rozhodnuté, nezakládá.
Se zřetelem k výše uvedenému zřejmě tedy nelze považovat postup Městského soudu
v Praze za nesprávný.
Při posuzování této věci tedy Nejvyšší správní soud přihlížel k úkonům učiněným
stěžovatelem od počátku tohoto řízení. Především je nutno uvést, že stěžovatel se podáním
ze dne 23. 2. 2004 dovolával toho, aby do řízení vedeného u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 11 Ca 181/2003, byl přibrán další účastník a to Úřad práce, neboť tento orgán
podle stěžovatele nepostupoval správně v letech 1990 – 1997, protože nedoručil stěžovateli
rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání a stěžovatel byl v domnění,
že je nadále jako uchazeč veden. Tato okolnost se projevila negativně ve vztahu k platbám
zdravotního pojištění a stěžovatel v souvislosti s řízením o zdravotním pojištění se dozvěděl
až v roce 1998, že ho nelze považovat za uchazeče o zaměstnání a že měl tedy povinnost
zdravotní pojištění platit.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 5. 2005, č. j. 4 Ads 30/2004 – 182, vyplývá, že jím byla zamítnuta kasační stížnost
stěžovatele podaná proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 11 Ca 181/2003 – 55, jímž byla odmítnuta žaloba stěžovatele podaná proti rozhodnutí
rozhodčího orgánu VZP ze dne 16. 10. 2002, jímž byla povolena obnova řízení. Požadavek
stěžovatele, aby do výše uvedeného řízení byl přibrán úřad práce, by tedy nemohl být
realizován a Městský soud v Praze zřejmě důvodně podání stěžovatele ze dne 23. 2. 2004
a poté podání ze dne 13. 9. 2004 považoval za samostatné návrhy na zahájení řízení.
Pokud jde o důvody pro něž byla žaloba napadeným usnesením odmítnuta,
je třeba uvést, že s nimi Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Městský soud v Praze se postavil
na stanovisko, že žalobce nevyčerpal opravné prostředky v řízení před správními orgány.
Takový názor by mohl podle názoru Nejvyššího správního soudu obstát pouze za situace,
pokud by existovalo rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tedy v posuzované věci
rozhodnutí úřadu práce ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Tuto podstatnou skutečnost
ovšem Městský soud v Praze vůbec nezjišťoval. Pokud by se totiž touto zásadní záležitostí
zabýval, musel by dospět k závěru, že žádné rozhodnutí úřadu práce, které by mohlo být
účinně napadeno žalobou, neexistuje. Z obsahu správního spisu i z vyjádření žalovaného
plyne, že stěžovatel byl veden jako uchazeč o zaměstnání v roce 1990 a to od 16. 10. 1990,
kdy se na úřad práce dostavil osobně. Dne 19. 10. 1990 se nedostavil a dne 26. 10. 1990 byl
vyřazen z evidence pro nezájem o spolupráci. Podle obsahu správního spisu bylo dne
26. 10. 1990 vydáno oznámení o vyřazení z evidence uchazečů. Z obsahu správního spisu
sice nelze zjistit, zda toto oznámení bylo stěžovateli doručeno, ale i kdyby doručeno nebylo,
nelze z této skutečnosti ničeho pro stěžovatele vytěžit. V té době totiž úřady práce
nepostupovaly podle zákona o zaměstnanosti č. 1/1991 Sb., neboť tento zákon nabyl účinnosti
až 1. 2. 1991. Činnost úřadu práce se řídila zákonem č. 70/1958 Sb., o úkolech podniků
a národních výborů na úseku péče o pracovní síly, a vládním nařízením č. 92/1958 Sb.
Citované právní předpisy neodkazovaly na správní řád, takže pokud skutečnost o vyřazení
z evidence uchazečů, byla stěžovateli sdělena pouze oznámením, nelze postupu správního
úřadu (úřadu práce) ničeho vytknout.
Stěžovatel byl pak dále veden v evidenci Úřadu práce v Jindřichově Hradci v době
od 20. 10. 1997 do 31. 8. 2000, kdy byl na vlastní žádost vyřazen. Oznámení o vyřazení
z evidence převzal stěžovatel dne 13. 11. 2000. Z výše uvedeného tedy plyne, že Úřadem
práce v Jindřichově Hradci nebylo vydáno žádné rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
a nelze tedy poukazovat na to, že stěžovatel nevyužil všech opravných prostředků,
které by přicházely v úvahu ve správním řízení.
I kdyby však rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. vydáno bylo (jeho vydání
by snad mohlo připadat v úvahu v roce 2000) je nasnadě závěr, že za takové situace byl lhůta
pro podání žaloby uplynula (§72 odst. 1 s. ř. s., podle něhož činí lhůta k podání žaloby
dva měsíce po doručení rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou).
Podle §65 odst. 1 kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku
porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“),
může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle §65 odst. 2 s. ř. s. žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat
i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1,
tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí,
takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Stěžovatel v podané žalobě neoznačil rozhodnutí správního orgánu, které napadá.
Uvedl, že jde o „údajné rozhodnutí Úřadu práce v Jindřichově Hradci“, které mu nebylo
doručeno. Jak vyplývá ze shora uvedeného, rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nebylo
Úřadem práce v Jindřichově Hradci vydáno. Za takové rozhodnutí nelze považovat oznámení
o ukončení evidence uchazeče o zaměstnání ze dne 13. 11. 2000 na základě vlastní žádosti
stěžovatele, které obdržel 13. 11. 2000. V dané věci tedy chybí předmět přezkumné činnosti
soudu a žaloba měla být odmítnuta buď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a)
nebo podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a), nestanoví-li
tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže o téže věci již rozhodl,
nebo o téže věci řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení
a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn,
a nelze proto v řízení pokračovat. Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud
usnesením návrh odmítne, jestliže je podle tohoto zákona návrh nepřípustný.
I když tedy Městský soud v Praze nepoužil zákonné důvody pro odmítnutí návrhu,
nepovažoval Nejvyšší správní soud za důvodné napadené usnesení soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení, neboť žaloba směřující proti rozhodnutí, které však vydáno nebylo,
by musela být odmítnuta, byť z jiných důvodů než uzavřel Městský soud v Praze.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci uvádí, že stěžovatel sice tvrdí, že v letech
1990 až 1997 nevěděl, že není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce
v Jindřichově Hradci, avšak jestliže nepobíral od úřadu práce žádné finanční prostředky, měl
se minimálně informovat o své situaci. Nyní s odstupem více než 10-ti let
není pravděpodobné, že by měl se svou procesní obranou úspěch. Pokud jde o stěžovatelův
požadavek, aby jeho žalobní legitimace byla posuzována podle ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s.,
je nutno konstatovat, že i toto ustanovení předpokládá existenci rozhodnutí správního orgánu
ve smyslu §65 odst. 1 téhož zákona. Ani v tomto požadavku nemohl soud stěžovateli
vyhovět.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť stěžovatel ve věci nebyl úspěšný a žalovaný správní orgán náhradu nákladů řízení
nepožadoval (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Odměna zástupci žalobce JUDr. Janu Bébrovi, který byl žalobci ustanoven
pro toto řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004,
č. j. 3 Nc 1018/2004 – 15, se určuje za dva úkony právní služby po 1000 Kč (převzetí
a příprava zastoupení a sepis kasační stížnosti ze dne 23. 2. 2005 - §11 odst. 1 b a d vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) téže vyhlášky) a tomu odpovídající náhrada
hotových výdajů ve výši 150 Kč ( 2 x 75 Kč - §13 odst. 3 též vyhlášky, celkem
tedy 2150 Kč). Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty. Částka daně, vypočtená podle tohoto zákona č. 408,50 Kč. Ustanovenému
zástupci se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 2558,50 Kč. Zástupce stěžovatele
požadoval náhradu nákladů za 3 úkony právní služby, avšak k tomuto požadavku Nejvyšší
správní soudu uvádí, že mohl přiznat odměnu pouze za úkony právní služby učiněné v řízení
před Nejvyšším správním soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu