ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.65.2005:84
sp. zn. 4 Ads 65/2005 - 84
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. N.,
zastoupený JUDr. Vladimírem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Brně, Rezkova 4, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005,
č. j. 3 Cad 63/2004 – 49, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
Přezkoumávaným rozhodnutím žalované byl žalobci přiznán od 16. 1. 2002 podle §29
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „ZDP“), a dle čl. 11 Smlouvy
mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne
29. 10. 1992, č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“), starobní důchod ve výši
1582 Kč měsíčně.
Městským soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, č. j. 3 Cad 63/2004 – 49, zrušil
rozhodnutí žalované ze dne 26. 6. 2002, č. j. X, pro nezákonnost a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení. Současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Ve svém rozsudku odkázal na čl. 20 Smlouvy, ze kterého vyplývá, že doby
zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR se považují ze doby zabezpečení toho
smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo
naposledy před tímto dnem. Z tohoto ustanovení se také dovozuje příslušnost nositele
zabezpečení (pojištění) smluvního státu, který přiznává a vyplácí důchod. Slovenská strana
tedy postupovala v souladu s uvedenou Smlouvou, pokud žalobci přiznala důchod
ze slovenského pojištění. Protože Smlouva nemá přednost před zákonem a tuto přednost
nezakládá v otázce výše důchodového nároku ani zákon č. 155/1995 Sb. o důchodovém
pojištění, ve znění platném ke dni vzniku nároku, je nezbytné, aby žalovaná srovnala nárok
přiznaný druhou smluvní stranou s nárokem, který případně vznikne nezávisle
na této Smlouvě českému občanovi. Splňoval-li žalobce všechny zákonné podmínky
pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok
podle Smlouvy, je věcí žalované, aby zabezpečila pobírání důchodové dávky v takové výši,
která odpovídá důchodu pobíraného od druhé smluvní strany (po připočtení dílčího českého
starobního důchodu) do zákonného nároku podle českých právních předpisů. Žalovaná
podle městského soudu bude muset respektovat částky důchodu pobírané v souladu
se Smlouvou tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu
přiznaných ze stejného důvodu od dvou různých nositelů pojištění.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. a současně Nejvyšší správní soud
požádala o povolení odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti sdělil, že by byl vděčný, kdyby Nejvyšší
správní soud rozhodnutí o kasační stížnosti neodkládal a žádost stěžovatelky zamítl.
Přípisem zdejšího soudu ze dne 14. 6. 2006 byla stěžovatelka vyzvána, aby žádost
o vyslovení odkladného účinku kasační stížnosti doplnila o důvody, pro které o odkladný
účinek žádá, k čemuž ji byla stanovena lhůta 20 dnů od doručení této výzvy. Stěžovatelka
do dnešního dne svůj návrh nedoplnila.
Podle ustanovení §107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší
správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 4 se užije
přiměřeně. Podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření
žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného
účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu
s veřejným zájmem.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu nenahraditelná újma,
která by stěžovatelce při výkonu nebo jiných právních následcích rozhodnutí mohla
vzniknout, a jež je základní podmínkou pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
(§73 odst. 2 s. ř. s.), musí představovat výjimečný a závažný stav, který již nelze v dalším
běhu času nijak odčinit (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2004,
č. j. 6 Afs 25/2003 - 59). Pro vydání rozhodnutí, kterým se kasační stížnosti přiznává
odkladný účinek, by vliv rozsudku musel být zcela mimořádný a jeho důsledky by musely být
spojeny s okamžitým výkonem rozhodnutí, kterému by proto bylo třeba předejít, aby tak bylo
zabráněno vzniku výjimečného a závažného stavu pro stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve své kasační stížnosti neuvedla, a ani k výzvě
soudu nedoplnila, žádné skutečnosti, které by mohly vést Nejvyšší správní soud k závěru
o možné nenahraditelné újmě, která stěžovatelce hrozí okamžitým výkonem napadeného
rozsudku Městského soudu v Praze, a Nejvyšší správní soud ani sám z obsahu spisu
žádné takové skutečnosti nezjistil, nezbývá než přisvědčit žalobci, že důvody pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti nejsou dány, neboť ve vztahu ke stěžovatelce nemůže
v důsledku napadeného rozhodnutí nastat situace, jež by představovala výjimečný a závažný
stav, který již nelze v dalším běhu času nijak odčinit.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatelky na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti nevyhověl a kasační stížnosti proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, č. j. 3 Cad 63/2004 – 49, odkladný účinek nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu