ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.94.2005
sp. zn. 4 Ads 94/2005 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: E. P.,
zast. Mgr. Janou Adámkovou, advokátkou, se sídlem Česká Třebová, Hýblova 546, pobočka
Žamberk, Revoluční 648, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, odbor
sociálních věcí, se sídlem Pardubice, Komenského nám. 125, o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 18. 8. 2005,
č. j. 54 Cad 31/2005 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatelky Mgr. Janě Adámkové, advokátce, se sídlem Hýblova 546,
Česká Třebová, pobočka Žamberk, Revoluční 648, se s t a n o v í odměna ve výši
650 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60-ti dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 9. 2004, č. j. 16296/2004/OSV/Nm bylo změněno
rozhodnutí Městského úřadu v Žamberku, odboru sociálních věcí a zdravotnictví ze dne
9. 8. 2004 tak, že podle §1 – 4 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, se přiznává
žalobkyni dávka sociální péče ve výši 67 Kč na měsíc srpen. V odůvodnění rozhodnutí
vycházel správní orgán mj. z toho, že žalobkyně je rozvedená a žije se svým synem
na chalupě v L.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž především namítala,
že k 1. 2. 2002 jí byl zrušen trvalý pobyt na adrese D. ulice 970, Ž. a jako pro občany bez
domova jí byla určena evidenční adresa v Ž., M. 166. Žalobkyně se dovolávala dále toho, že
na místo jejího trvalého bydliště jí do dne podání žaloby nebylo rozhodnutí odvolacího orgánu
doručeno. Žádala o rozhodnutí soudu, které by obsahovalo postup v případě, kdy jí chybí pro
podání žaloby náležité podklady, a to především rozhodnutí žalovaného.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, rozhodl k žádosti žalobkyně
podané dne 14. 3. 2005 usnesením ze dne 7. 6. 2005, č. j. 54 Cad 31/2005 – 22, tak,
že se žalobkyni ustanovuje k ochraně jejích zájmů zástupkyně, a to advokátka Mgr. Jana
Adámková.
Žalobkyně podáním ze dne 20. 6. 2005 prostřednictvím své zástupkyně žalobu
doplnila a uvedla, že rozhodnutí žalovaného jí bylo doručeno dne 19. 12. 2004. K dřívějšímu
doručení nemohlo dojít, protože jí žádné rozhodnutí doručeno nebylo, stejně tak jí nebylo
doručeno oznámení o uložení zásilky, aby se tak za den doručení mohl považovat třetí den
od uložení.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že rozhodnutí bylo žalobkyni zasláno
na adresu, na které se zdržuje, a na které převzala doručenku s upozorněním na možnost
vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že zásilku, která byla určena
do vlastních rukou, nepřevzala, byl za den doručení považován v souladu s ustanovením §24
odst. 2 správního řádu, třetí den od uložení, tj. 27. 9. 2004. Dvouměsíční lhůta k podání
žaloby daná ustanovením §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., začala běžet dnem 28. 9. 2004
a uplynula dnem 27. 11. 2004. Vzhledem k tomu, že podání žaloby proběhlo až v roce 2005,
vyslovil žalovaný názor, že žalobkyně podala žalobu opožděně. Protože zmeškání lhůty nelze
prominout, navrhoval, aby žaloba žalobkyně byla odmítnuta.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, usnesením ze dne 18. 8. 2005,
č. j. 54 Cad 31/2002 – 32 žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Rozhodl rovněž o odměně advokátky. V odůvodnění rozhodnutí
uvedl, že žalobkyně napadla napadené rozhodnutí žalobou podanou k poštovní přepravě dne
18. 2. 2005. Ze správního spisu zjistil, že napadené rozhodnutí bylo žalobkyni řádně doručeno
do vlastních rukou formou náhradního doručení dne 27. 9. 2004. Tuto skutečnost vzal
za prokázanou z doručenky napadeného rozhodnutí, když zásilka byla podle údajů poštovní
doručovatelky, které jsou obsaženy na doručence, uložena dne 24. 9. 2004 a zároveň byla
učiněna výzva k vyzvednutí zásilky. Žalobkyně netvrdila, že se v době, kdy mělo dojít
k uložení zásilky nenacházela v místě bydliště, pouze tvrdila, že jí žádná výzva k vyzvednutí
zásilky nebyla doručena. Soud poté citoval ustanovení §24 správního řádu a konstatoval,
že není podstatné, zda žalobkyně oznámení o uložení a výzvu k vyzvednutí zásilky skutečně
obdržela, nýbrž je rozhodné, že se v předmětné době v místě bydliště nacházela a výzva byla
učiněna. Tyto skutečn osti měl soud za prokázané a vycházel z toho, že pokud by se žalobkyně
v rozhodné době na místě doručení nezdržovala, sdělila by tuto skutečnost již v žalobě,
neboť se v ní otázkou doručení podrobně zabývala. Soud dále uvedl, že lhůta pro podání
žaloby začala běžet podle §40 odst. 1, 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen s. ř. s.), dne 28. 9. 2004 a uplynula ve smyslu ustanovení §40 odst. 2, 3 s. ř. s.
v pondělí dne 29. 11. 2004. Žalobkyně však podala žalobu k poštovní přepravě dne
18. 2. 2005, tedy po uplynutí lhůty k tomu stanovené. Podle §72 odst. 4 s. ř. s. nelze
zmeškání lhůty pro podání žaloby prominout. Soud proto ve věci samé rozhodl podle §46
odst. 1 písm. b) s. ř. s. a usnesením žalobu odmítl, neboť byla podána opožděně.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (dále též jen stěžovatelka) včas kasační
stížnost, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. V kasační stížnosti
uvedla, že vychází z faktu, že soud její žalobu odmítl pro zmeškání lhůty pro podání žaloby,
i když uvedla, že napadené rozhodnutí žalovaného jí bylo doručeno dne 19. 12. 2004
na její adresu: M. nám. 166, Ž.. Žalovaný jako den náhradního doručení uvádí 27. 9. 2004.
Soud se však vůbec nezabýval otázkou místa doručování. Stěžovatelka vždy uváděla jako
svou adresu právě M. nám. 166, Ž., kam jí také byla dne 19. 12. 2004 doručena kopie
rozhodnutí žalovaného. Nikdy neuváděla jako adresu svého bydliště nebo doručovací adresu
L. 122, která je uvedena na rozhodnutí žalovaného. Pokud tedy žalovaný doručoval zásilku na
tuto adresu, doručoval na nesprávné místo, stěžovatelka si ji nemohla převzít, nemohla ani
převzít výzvu k vyzvednutí zásilky. Krajský soud pouze konstatoval, že došlo k doručení
náhradním způsobem, nijak se však nezabýval otázkou, kam bylo doručováno. Tím, že
nemohlo takto dojít ani k náhradnímu doručení, nemohla stěžovatelka podat žalobu dříve, než
poté, co jí byla na základě její urgence o vyřízení jejího odvolání zaslána kopie předmětného
rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelka vyslovila názor, že žaloba byla podána včas a
v nedoručení rozhodnutí se jedná o vadu, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé a nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému řízení.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, usnesením ze dne 20. 9. 2005,
č. j. 54 Cad 31/2005 – 44, ustanovil stěžovatelce pro řízení o kasační stížnosti zástupkyni –
advokátku Mgr. Janu Adámkovou.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje
s obsahem usnesení krajského soudu. Pouze pro upřesnění uvedl, že správní řád v ustanovení
§24 neřeší otázky doručování do vlastních rukou institutem trvalého pobytu. Umožňuje
proto vycházet z místa, kde se adresát fakticky zdržuje. V kasační stížnosti stěžovatelka
mj. uvádí, že místo, na které jí bylo napadené rozhodnutí doručeno, nikdy neuvedla
jako místo pro doručování. Toto tvrzení je ovšem v rozporu s tím, že na této adrese
korespondenci fakticky přebírala, a tedy že se na tomto místě i fakticky zdržovala. Pro příklad
lze uvést např. Oznámení Úřadu práce v Ústí nad Orlicí o změně výše dávky státní sociální
podpory nebo seznámení s podklady pro rozhodnutí. Oba výše uvedené dokumenty jsou
součástí spisové dokumentace. Jako další skutečnost prokazující faktické zdržování
stěžovatelky v místě, kam jí bylo napadené rozhodnutí doručeno, může posloužit fakt,
že k žádosti o dávku sociální péče ze dne 23. 7. 2004, bylo k prokázání nákladů na domácnost
rovněž předloženo vyúčtování za spotřebu energie, které se týkalo budovy právě na adrese,
na kterou bylo doručeno napadené rozhodnutí. Žalovaný navrhoval, aby kasační stížnost byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu z hledisek
uvedených v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Stěžovatelka v podané kasační stížnosti
uvedla, že ji podává z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s.
K tomuto nutno dodat, že v úvahu přichází pouze ustanovení §103 odst. 1 písm. e),
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení.
Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že se v něm nachází „Požadavek na zálohu“
od Východočeské energetiky, v němž je uvedena adresa L. 122, L. Rovněž faktura za vodné a
stočné (datum splatnosti 18. 6. 2004) označuje jako fakturační místo obec L. Rozhodnutí
Městského úřadu v Žamberku ze dne 9. 8. 2004 uvádí adresu trvalého pobytu žalobkyně – M.
166, Ž., přechodnou adresu – L. 122. V rozhodnutí je mj. uvedeno, že šetřením bylo zjištěno,
že klientka žije sama se synem na chalupě, přičemž pro úvahu o peněžité dávce bylo
vycházeno z nákladů, které se vztahovaly k této chalupě. V odvolání proti tomuto rozhodnutí
uvedla stěžovatelka adresu – Ž, M. 166. Tutéž adresu uvedla i v žádosti o sociální dávku.
V přípise Městského úřadu v Žamberku ze dne 19. 8. 2004, jímž bylo předkládáno odvolání
žalobkyně žalovanému, je uvedeno, že paní E. P. je společně se synem O. P. hlášena
k trvalému pobytu evidenčně na adrese M. 166, Ž., fakticky pobývá v L. 122.
Z obsahu správního spisu dále plyne, že žalovaný zaslal své podání ze dne 24. 8. 2004
žalobkyni na adresu L. 122, přičemž tuto zásilku doručovanou do vlastních rukou
stěžovatelka převzala osobně dne 25. 8. 2004, o čemž svědčí doručenka založená ve správním
spise. Rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelce doručováno do vlastních rukou rovněž
na tuto adresu, tedy na adresu L. 122. Podle údajů na vrácené doručence je zřejmé,
že poštovní doručovatelka sdělila, že stěžovatelka nebyla dne 24. 9. 2004 zastižena.
Téhož dne bylo rozhodnutí uloženo a stěžovatelka byla vyzvána k převzetí tohoto rozhodnutí.
Stěžovatelka si však zásilku v úložní době nevyzvedla a tato byla vrácena zpět žalovanému.
Z obsahu soudního spisu dále plyne, že rozhodnutím Městského úřadu v Žamberku,
odbor správní a dopravy, které nabylo právní moci dne 13. 8. 2004, byl podle §12 odst. 1
zákona o evidenci obyvatel zrušen údaj o trvalém pobytu pro paní E. P. a jejího nezletilého
syna O. P., na adrese Ž., D. 970. Nabytím právní moci tohoto rozhodnutí bude trvalý pobyt
paní E. P. a jejího syna O. P. evidenčně hlášen na adrese Ž., M. 166.
Podle ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. (správní řád) důležité písemnosti,
zejména rozhodnutí, se doručují do vlastních rukou. Podle odst. 2 téhož ustanovení, nebyl-li
adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě
doručení zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místě příslušné provozovně držitele poštovní
licence nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li
si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den
doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Podle publikace „správní řád, komentář“ 11. aktualizovaného vydání podle stavu
k 1. 1. 2003, po novele tohoto ustanovení provedené zákonem č. 29/2000 Sb. o poštovních
službách a změně některých zákonů, k uložení na poště (u příslušné provozovny držitele
poštovní licence) nebo u obecního úřadu postačuje již jen jeden bezvýsledný pokus o doručení
v místě doručování. Správní orgán pro posouzení, zda došlo k náhradnímu doručení
(zda nastala fikce doručení), musí mít podklad po závěr, že se adresát v místě doručení
zdržoval. Takovýmto podkladem bude i nadále obvykle potvrzení této skutečnosti poštou
(držitelem poštovní licence) na příslušném dokladu o doručení (na doručence), pokud nejsou
dány důvodné pochybnosti o tomto údaji, či dokonce není prokázán opak. To, že adresát
se v místě doručení zdržuje, je třeba vykládat tak, že nebyl jen momentálně zastižen,
např. pro přítomnost na pracovišti, z kterého se do místa doručování pravidelně vrací. Naopak
o zdržování v místě, kam je adresována poštovní zásilka, by nešlo, pokud adresát pobývá
na jiném místě v době dovolené, nebo proto, že byl vyslán na delší služební cestu, byl
hospitalizován, apod.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 2 As 28/2004
při hodnocení, zda došlo k náhradnímu doručení podle ustanovení §24 odst. 2 správního řádu,
je nutno zkoumat faktický pobyt účastníka správního řízení v době doručování rozhodnutí;
nepostačuje vycházet z formálně oznámeného pobytu. Podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 5 Azs 26/2003 – 50 domněnku náhradního doručení písemnosti
určené do vlastních rukou podle §24 odst. 2 správního řádu může nezastižený adresát
vyvracet pouze dokazováním tvrzení, že se v době pokusu o doručení písemnosti v místě
doručení nezdržoval, nebo že pošta při doručování zásilky nedodržela postup předepsaný
správním řádem. Tvrzení, že stěžovatel předvolání k pohovoru ani vyrozumění o uložení
této písemnosti neobdržel, není způsobilé samo o sobě závěr o doručení zásilky vyvrátit. To,
že se poštou učiněné vyrozumění o uložení zásilky nedostalo k adresátu (např. proto,
že toto vyrozumění převzala osoba, která je adresátu nepředala, anebo proto, že obsah
poštovní schránky byl odcizen nebo zničen apod.), nemá vliv na správnost závěru správního
orgánu o řádném doručení písemnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 Azs 23/2003 – 61 ze dne 30. 1. 2004, pro spolehlivé posouzení otázky, zda výzva
k pohovoru byla řádně doručena uložením u držitele poštovní licence a marným uplynutím
lhůty podle §24 odst. 2 správního řádu (pokud se adresát v místě doručení zdržoval),
nebo uložením a oznámením v příslušném azylovém zařízení podle §24 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (pokud se zde adresát nezdržoval) musí správní orgán postavit
najisto, zda se žadatel v místě pobytu zdržoval v době, v níž pracovník držitele poštovní
licence učinil pokus o doručení výzvy k pohovoru.
Z výše uvedeného plyne, že dnem 18. 8. 2004 byl stěžovatelce pravomocně zrušen
údaj o trvalém pobytu na adrese Ž., D. 970, a od tohoto dne je trvalý pobyt evidenčně hlášen
na adrese Ž., M. 166. Z obsahu všech podání stěžovatelky obsažených ve správním spise (i
v soudním spise) vyplývá, že stěžovatelka jako údaj o své adrese uvádí vždy pouze evidenční
adresu „Ž., M. 166“. Z obsahu správního spisu pak dále plyne, že oba správní orgány
vycházely z toho, že stěžovatelka se zdržuje na adrese L. 122. Tento svůj závěr odůvodňovaly
tím, že pro posouzení splnění podmínek pro přiznání dávky sociální péče vycházely z dokladů
(nedoplatek za elektrickou energii a úhrada vodného a stočného), které se vztahovaly
k fakturační obci L. Z obsahu spisu plyne i to, že stěžovatelka na adrese L. 122, převzala
podání Krajského úřadu Pardubického kraje, a to seznámení s podklady pro rozhodnutí ze dne
24. 8. 2004, které jí bylo doručeno přímo do vlastních rukou dne 25. 8. 2004, tedy poté, co jí
byl pravomocně zrušen údaj o trvalém pobytu na adrese Ž., D. 970 a stanoven evidenční údaj
o trvalém bydlišti Ž., M. 166. Rovněž vrácená doručenka o zaslání napadeného rozhodnutí
obsahuje všechny rozhodné údaje, kterých je třeba pro posouzení, zda zásilka byla doručena
náhradním způsobem, či nikoliv. Nutno rovněž souhlasit s tvrzením krajského soudu o tom,
že stěžovatelka ani v jednom ze svých podání zasílaných v této věci soudu netvrdila, že by se
na adrese v L. 122 nezdržovala, dovolávala se pouze toho, že jí rozhodnutí nebylo zasláno
na adresu trvalého bydliště a dále toho, že jí nebyla doručena výzva.
Je zcela zřejmé, že stěžovatelka se na adrese evidenčního údaje o trvalém pobytu,
tedy v Ž., M. 166, nezdržovala, ostatně toto ani netvrdí. Přestože tedy v kasační stížnosti
zdůrazňuje, že nikdy neuváděla jako adresu pro doručování adresu „L. 122“, což bylo
prokázáno, je nutno vycházet z toho, že nebylo vyvráceno, že se stěžovatelka v L. 122 v době
doručování rozhodnutí žalovaného nezdržovala.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že z dikce a smyslu citovaného ustanovení §24
odst. 2 správního řádu je zřejmé, že „zdržování se v místě doručení“ nepředstavuje
vždy identitu s místem nahlášeného trvalého pobytu. Zatímco totiž „zdržování se v místě
doručení“ zjevně míří k faktickému stavu, představuje úřední nahlášení akt formální,
který se s faktickým stavem, který je však rozhodující, nutně nepřekrývá. Obdobně judikoval
rovněž Ústavní soud ČR, který uvedl, že „je plně na každém a na jeho svobodné volbě,
pro jaké místo k trvalému pobytu se rozhodne. Trvalý pobyt je pak faktickým stavem,
který existuje nezávisle na tom, zda byl ohlášen a kde byl ohlášen (nález sp. zn. IV. ÚS 97/94,
sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 64). Podle názoru Nejvyššího
správního soudu je tedy nutno učinit závěr, že při hodnocení naplnění podmínek náhradního
doručování podle ustanovení §24 odst. 2 správního řádu, bylo nutno zkoumat fakticitu pobytu
stěžovatelky v době doručování rozhodnutí žalované a nepostačovalo vycházet pouze
z formálně oznámeného pobytu.
V posuzované věci soud sice nezkoumal, zda se stěžovatelka na adrese L. 122
zdržovala, avšak z výše uvedeného plyne, že zkoumání této skutečnosti nebylo třeba, protože
stěžovatelka nikdy netvrdila, že by se na této adrese nezdržovala, naopak, dne 25. 8. 2004
převzala na této adrese podání žalovaného obsahující výzvu k seznámení se s podklady
pro rozhodnutí.
Za této situace nutno uzavřít, že správní orgán postupoval v souladu s ustanovením
§24 odst. 2 správního řádu s tím, že za den doručení rozhodnutí žalovaného bylo třeba
považovat den 27. 9. 2004. Lhůta k podání žaloby započala běžet dne 28. 9. 2004 a skončila
v pondělí dne 29. 11. 2004. Byla-li žaloba podána k poštovní přepravě nejdříve dne
18. 2. 2005 (datum sepisu žaloby), byla podána opožděně. Na výše uvedených závěrech
nemůže ničeho měnit ani skutečnost, že stěžovatelka obdržela kopii rozhodnutí žalovaného
na adrese evidovaného trvalého bydliště až 19. 12. 2004, neboť je třeba vycházet z fikce
náhradního doručení podle §24 odst. 2 správního řádu, neboť dosud nebylo nikým
zpochybněno, že by se stěžovatelka na adrese, kam bylo doručováno rozhodnutí žalovaného,
tedy na adrese L. 122, v době doručování tohoto rozhodnutí nezdržovala.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť správní orgán nemá právo na náhradu nákladů řízení
a stěžovatelka ve věci úspěšná nebyla.
Odměna zástupkyni stěžovatelky Mgr. Janě Adámkové, advokátce, byla stanovena
částkou 650 Kč, a to za dva úkony po 250 Kč [příprava a převzetí zastoupení a podání kasační
stížnosti - §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve spojení s §9 odst. 2
této vyhlášky] a náhrada hotových výdajů 2 x 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.),
celkem tedy 650 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu