ECLI:CZ:NSS:2006:4.AS.15.2006
sp. zn. 4 As 15/2006 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr.Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: I. C.
K. s. r. o., zast. JUDr. Iljou Lamprechtem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Holečkova 10,
proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2005, č. j. 875B-OD-
4218/02/OŽP-PAT, ke kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 21. 11. 2005, č. j. 7 Ca 172/2005 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný Krajský úřad Středočeského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství,
jako odvolací orgán příslušný podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zamítl
rozhodnutím ze dne 15. 3. 2005, shora uvedeného jednacího čísla, odvolání žalobce
proti rozhodnutí rady města R. dne 13. 12. 2004, č. j. 5901/1907/2004, a napadené rozhodnutí
potvrdil. Tímto rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žalobci uložena pokuta ve výši
100 000 Kč podle §58 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích, v platném znění, za to, že
žalobce údajně na pozemcích ve svém vlastnictví neudržoval pořádek a tím narušil vzhled
obce.
Žalobce s uložením pokuty nesouhlasil a současně s návrhem na zrušení rozhodnutí
žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení pokuty, navrhoval,
aby soud nejdříve odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Uloženou pokutu označil
vzhledem ke svým aktivitám v dané lokalitě za „šikanování“ a napadené rozhodnutí
za neobjektivní a ovlivněné skutečností, že o pokutě rozhodoval právě „odbor životního
prostředí“.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2005, č. j. 7 Ca 172/2005 – 38,
rozhodl tak, že se žalobě odkladný účinek nepřiznává. Připomněl ustanovení §73 odst. 2
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.), podle něhož soud přizná
na návrh žalobce po vyjádření žalovaného žalobě odkladný účinek tehdy, jestliže by výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání
odkladného účinku se přitom nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob
a není ani v rozporu s veřejným zájmem; podle odst. 3 téhož ustanovení se přiznáním
odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného
rozhodnutí. Městský soud zdůraznil, že při rozhodování o přiznání odkladného účinku zjišťuje
soud existenci výše citovaných zákonných předpokladů pro jeho přiznání,
přičemž je povinností žalobce tvrdit a prokázat vznik nenahraditelné újmy. Tuto povinnost
žalobce splní pouze v případě, vylíčí-li důsledky výkonu (popř. jiných právních následků)
rozhodnutí tak, aby bylo zřejmé, jak konkrétně zasáhnou do sféry žalobce, tj. jaká konkrétní
objektivně zjistitelná a prokazatelná újma by výkonem rozhodnutí žalobci mohla vzniknout.
V předmětné věci však žalobce neuvedl v čem konkrétně nenahraditelná újma spočívá,
nesplnil tedy svou základní povinnost tvrzení. Z tohoto důvodu soud žalobě odkladný účinek
nepřiznal.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozhodnutí Městského soudu v Praze včas
kasační stížnost, v níž namítá, že ze skutkových zjištění uvedených v žalobě, zejména
z doplnění podkladů žalobce ze dne 6. 9. 2005 vyplývá, že vlastnictví k pozemkům bylo
určeno pro paní M. G. s účinky ex tunc a je tudíž zřejmé, že nedostatek pasivní legitimace na
straně žalobce znamená, že event. výkon rozhodnutí by byl veden zcela v rozporu se
skutečným stavem věci. Proto tuto možnost jednání ze strany žalovaného, je třeba přiznáním
odkladného účinku žaloby, následky rozhodnutí zcela vyloučit. Nenahraditelná újma, mimo
újmy finanční, by spočívala zejména v poškození dobrého jména žalobce v důsledku možné
nařízené exekuce, a to zcela neoprávněně (žalobce nemůže nést odpovědnost za jednání třetí
osoby či osob, které pokutou potrestaný stav vyvolaly), a to i s možným zápisem této
skutečnosti do obchodního rejstříku či jiných úředních dokladů včetně výpisu z katastru
nemovitostí atd., což vše je možné očekávat z iniciativy žalovaného či města R.. Navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a věc mu vrátil
k novému rozhodnutí o žádosti stěžovatele na vyslovení odkladného účinku žalobě.
Nejvyšší správní soud se důvody kasační stížnosti nemohl zabývat,
neboť jde o kasační stížnost nepřípustnou.
Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost směřující
proti rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné. Rozhodnutí o odkladném účinku žaloby
jako procesní institut je zcela nepochybně svou povahou rozhodnutím dočasným,
neboť má pouze omezené trvání; přiznáním odkladného účinku žalobě se pozastavují účinky
napadeného rozhodnutí správního orgánu do skončení řízení před soudem (§73 odst. 3
s. ř. s.). V tomto smyslu jde o stejný důsledek, který sebou přináší aplikace §38 odst. 4 s. ř. s.,
o předběžném opatření, jež zaniká nejpozději dnem, kdy se rozhodnutí soudu, jímž se řízení
končí, stalo vykonatelným. Obdobně i toto usnesení lze i bez návrhu zrušit (§73 odst. 4
s. ř. s.), ukáže-li se v průběhu řízení, že pro jeho přiznání nebyly důvody, nebo že tyto důvody
v mezidobí odpadly. Z toho vyplývá, že není-li takové rozhodnutí zrušeno soudem, zaniká
z moci zákona.
Soudní řád správní celé ustanovení §104, v němž jsou zakotveny důvody
nepřípustnosti kasační stížnosti, koncipuje natolik jednoznačně, aby nevznikaly
žádné pochybnosti o jeho správné aplikaci; kasační stížnost považuje za nepřípustnou
ve věcech volebních a věcech místního referenda, věcech týkajících se nákladů řízení,
týkajících se toliko důvodů rozhodnutí, opětovného rozhodnutí krajského soudu po zrušení
věci Nejvyšším správním soudem, týkajících se vedení řízení, absence důvodů uvedených
v §103 s. ř. s., důvodů dříve neuplatněných a konečně též rozhodnutí povahy dočasné.
Z uvedeného výčtu je zřejmé, že zákonodárce neposkytuje kritéria pro další konkretizaci
důvodů podle zvláštních okolností případu. Z hlediska právní teorie i soudní praxe
je však zcela zřejmé, co se míní rozhodnutím dočasné povahy. Dočasnou povahu
má nejen shora připomenuté rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žaloby,
ale i rozhodnutí, jímž byl, jako v případě stěžovatele, návrh na přiznání odkladného účinku
žalobě zamítnut. I zamítavé rozhodnutí má totiž toliko povahu dočasnou, aniž by jakkoliv
předjímalo další postup soudu při rozhodování o věci samé (srovnej např. rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu vydané pod sp. zn. 1 Ans 23/2003); bude trvat do doby vydání
rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci samé. Na tomto soudu spočívá, aby pokračoval
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, jímž by bylo rozhodnuto
ve věci uložení pokuty. Nejvyššímu správnímu soudu přitom s ohledem na nepřípustnost
kasační stížnosti nepřísluší hodnotit věcnou správnost nejen přezkoumávaného rozhodnutí
žalovaného (potažmo správního orgánu I. stupně), ale ani napadené usnesení Městského
soudu v Praze, které bylo napadeno podanou kasační stížností. Z důvodů výše vysvětlených
musela být totiž kasační stížnost podle §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. odmítnuta
pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže kasační
stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu