ECLI:CZ:NSS:2006:4.AS.21.2005
sp. zn. 4 As 21/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. R., zast.
JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou, se sídlem AK Resslova 9, Olomouc, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství,
se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2004, č. j. 58 Ca 61/2003 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá
přezkoumání shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým k žalobě
žalobce bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru dopravy
a silničního hospodářství ze dne 2. 9. 2003, č. j. ODSH 5289/03-9 a věc byla vrácena
žalovanému k dalšímu řízení. Tímto (posledně uvedeným) správním rozhodnutím bylo
změněno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 14. 7. 2003, č. j. AŘ/1364/03-Šru,
jímž byl žalobce uznán vinným za spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů, jehož se dopustil tím, že dne 10. 4. 2003 v 19.42 hod. v O. při řízení
tramvaje po tramvajovém pásu vedle ul. H. ve směru k ulici P. na křižovatce s ulicí H. L. a Č.
nedal přednost v jízdě osobnímu vozidlu. Došlo k bočnímu střetu osobního automobilu
s tramvají s hmotnou škodou cca 95 000 Kč. Žalobce porušil §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b)
a §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 3500 Kč, a povinnost nahradit
náklady řízení ve výši 500 Kč. Žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že
ve výrokové části změnil právní kvalifikaci z porušení §22 odst. 1 písm. c) zákona o
přestupcích na porušení §22 odst. 1 písm. d) citovaného zákona. Ostatní části výroku zůstaly
beze změny.
Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí
(§76 odst. 1 písm. a/ zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“),
a to s odůvodněním, že žalovaný ve svém rozhodnutí patřičně nezdůvodnil, z jakého důvodu
považuje provedení navrhovaných důkazů za nepotřebné nebo nadbytečné (pouze
konstatoval, že má zato, že dalších úkonů není třeba, což soud považuje za nedostačující)
a dále, že důkazy, ze kterých žalovaný vycházel, v odůvodnění rozhodnutí pouze vyjmenoval,
ale nevyhodnotil.
V podané kasační stížnosti stěžovatel namítá, že soud rozhodl bez jednání,
ač mu podáním ze dne 5. 12. 2003 sdělil, že nesouhlasí, aby bylo ve věci rozhodnuto
bez jednání. Dále nesouhlasí s tím, že by neodůvodnil, proč není třeba dalších úkonů,
neboť v napadeném rozhodnutí žalovaný konstatuje, že navrhované osoby, tj. řidič osobního
automobilu a jeho spolucestující byli již vyslechnuti Policií ČR a není třeba je opětovně
vyslýchat, a navíc provedení výslechů a znaleckého posudku žalobce požadoval
až v odvolání. Na tuto skutečnost je v napadeném rozhodnutí žalovaného reagováno
a odvolací orgán konstatuje, že jednání řidiče tramvaje bylo řádně zdokumentováno
a předložený spisový materiál objasňuje skutečný stav věci. Dále stěžovatel vyjadřuje názor,
že Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem nahrazuje správní orgán v jeho odborné dozorové
kompetenci a nahrazuje jeho správní uvážení. Namítá, že ač krajský soud ruší napadené
rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku
důvodů rozhodnutí, činí tak aniž by odůvodnil, co je na napadeném rozhodnutí
nesrozumitelné, popř. v čem spatřuje nedostatek důvodů rozhodnutí. Stěžovatel dále tvrdí,
že předepsaná náhrada nákladů řízení, jejíž povinnost krajský soud uložil žalovanému, měla
být s ohledem na to, že žalovaný rozhodoval v tzv. přenesené působnosti předepsána
Ministerstvu dopravy.
Stěžovatel taktéž požádal o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalobce v podaném vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s podanou
kasační stížností. Podle jeho názoru je v napadeném rozhodnutí soudu přesně uvedeno,
z jakých důvodů soud považuje napadené rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné
a jaké vady řízení mu vytýká. Stejně tak krajský soud vytkl žalovanému, že se nevypořádal
ze zjištěným skutkovým stavem, neboť nevyhodnotil jednotlivé provedené důkazy a vytkl
žalovanému, že neúplně zjistil skutkový stav, protože neprovedl žalobcem navrhované
důkazy, ani nezdůvodnil, proč tyto důkazy neprovedl. Pokud jde o námitku stěžovatele stran
jeho povinnosti uhradit náklady řízení žalobci, žalobce uvedl, že v napadeném rozhodnutí
soud zavázal správně žalovaného jako neúspěšného účastníka řízení.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 8. 7. 2005, č. j. 4 As 21/2005 – 49, k návrhu
stěžovatele odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel splňuje podmínku ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., věta
za středníkem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měla či neměla být
pokuta uložena, nýbrž jeho úkolem je posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Při přezkoumání napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud vycházel z následujících
skutečností, úvah a závěrů :
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud shledal žalobu
důvodnou, pokud bylo namítáno, že odůvodnění předmětného rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Krajský soud shledal
důvodnou námitku žalobce, že se žalovaný nevypořádal s důkazem výpovědí svědkyně K. a
s návrhem na výslech řidiče osobního automobilu a jeho spolujezdkyně, a provedení
znaleckého posudku, když konstatoval, že má za to, že není třeba dalších úkonů. Toto krajský
soud označil za zcela nedostačující. Správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí
nevyhodnotil žádné důkazy, pouze vyjmenoval, které důkazy byly provedeny, nereagoval na
vyjádření žalobce zpochybňující správnost plánku dopravní nehody a místo střetu vozidel a
nijak se s pochybnostmi žalobce nevypořádal. Obdobně ani žalovaný ve svém rozhodnutí
nevyhodnotil nejen výpověď svědkyně K., jak uváděl žalobce, ale ani výpovědi řidiče
osobního automobilu a jeho spolujezdkyně, z nichž potom ve svém rozhodnutí vycházel.
Žalovaný pouze konstatoval, že uvedené osoby byly vyslechnuty, neuvedl však žádné úvahy
vyjadřující vyhodnocení těchto důkazů. Žalovaný zhodnotil pouze výpověď žalobce a její
rozpor s písemnými důkazy.
S tímto zjištěním krajského soudu se Nejvyšší správní soud, vzhledem k obsahu spisu
z něhož zjištění vychází, ztotožňuje a stejně tak se ztotožňuje i s provedeným hodnocením
postupu správního orgánu I. stupně, jakož i postupu žalovaného správního orgánu.
Ve smyslu §32 odst. 2, věta druhá, zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád) v jehož režimu bylo rozhodováno, sice „Rozsah a způsob zjišťování podkladů
pro rozhodnutí určuje správní orgán“., který není v tomto směru vázán návrhy účastníků
řízení (§32 odst.1, věta druhá správního řádu) a není povinen provést všechny
jimi navrhované důkazy, nicméně s ohledem na znění §47 odst. 3 správního řádu
(V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí,
jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě
kterých rozhodoval.), je povinen v odůvodnění také uvést proč navrhované důkazy
příp. považoval za nepotřebné. To však žalovaný správní orgán ve svém rozhodnutí neuvedl.
Podle §32 odst. 1 věty první a §32 odst. 2 věty první správního řádu „Správní orgán
je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné
podklady pro rozhodnutí.“ a „Podkladem pro rozhodnutí jsou zejména podání, návrhy
a vyjádření účastníků řízení, důkazy, čestná prohlášení, jakož i skutečnosti všeobecně známé
nebo známé správnímu orgánu z jeho úřední činnosti.“ Tak přirozeně přichází v úvahu
i podklady, které byly opatřeny před zahájením správního řízení. Má-li však z nich být
pro předmětné rozhodování a rozhodnutí vycházeno, musí být předmětem dokazování,
které z povahy věci přichází v úvahu až v průběhu samotného správního řízení, tzn.,
až po jeho zahájení.
Pokud tedy stěžovatel nesouhlasí s tím, že by neodůvodnil, proč není třeba dalších
úkonů, neboť v napadeném rozhodnutí žalovaný konstatuje, že navrhované osoby, tj. řidič
osobního automobilu a jeho spolucestující byli již vyslechnuti Policií ČR a není třeba
je opětovně vyslýchat, na tuto skutečnost je v napadeném rozhodnutí žalovaného reagováno
a odvolací orgán konstatuje, že jednání řidiče tramvaje bylo řádně zdokumentováno
a předložený spisový materiál objasňuje skutečný stav věci, nemůže takové námitce Nejvyšší
správní soud přisvědčit. Z těchto podkladů správní orgán I. stupně, a ani žalovaný, za daného
stavu věci vycházet nemohly. To by bylo možné jen za předpokladu, že by dané výpovědi
byly znovu učiněny před správním orgánem, který o přestupku rozhodoval. Skutečný stav
tak nebyl náležitě zjištěn, mezi důkazy byly zahrnuty skutečnosti, které funkci důkazů plnit
nemohly, přičemž navíc jak bylo již výše uvedeno stran pro řízení použitelných podkladů,
rozhodnutí nebylo odůvodněno v souladu s §47 odst. 3 správního řádu.
Ke stěžovatelově námitce, že provedení výslechů a znaleckého posudku žalobce
požadoval až v odvolání, Nejvyšší správní soud toliko poznamenává, že řízení o přestupcích
nebylo v režimu zákona č. 71/1967 Sb. ovládáno zásadou koncentrace, a odvolací řízení
nebylo ovládáno zásadou neúplné apelace, a proto je daná stížnostní námitka zcela
nepřípadná.
Obdobně Nejvyšší správní soud nepovažuje za relevantní námitku stěžovatele,
že Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem nahrazuje správní orgán v jeho odborné dozorové
kompetenci a nahrazuje jeho správní uvážení. Posláním soudního přezkumu ve správním
soudnictví je posoudit zákonnost rozhodnutí žalovaného správního orgánu či vady řízení,
které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, a Nejvyšší správní soud je toho názoru,
že krajský soud v posuzované věci nijak nevybočil z mezí takto vymezené pravomoci soudů
ve správním soudnictví.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítal, že ač krajský soud ruší napadené
rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku
důvodů rozhodnutí, činí tak aniž by odůvodnil co je na napadeném rozhodnutí nesrozumitelné,
popř. v čem spatřuje nedostatek důvodů rozhodnutí. Nejvyšší správní soud je, a to i s ohledem
na již výše uvedené, toho názoru, že z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soud
v Ostravě důvody jeho rozhodnutí zřetelně vyplývají. Nejvyšší správní soud znovu
rekapituluje, že krajský soud shledal důvodnou námitku žalobce, že se žalovaný nevypořádal
s důkazem výpovědí svědkyně K. a s návrhem na výslech řidiče osobního automobilu a jeho
spolujezdkyně, a provedení znaleckého posudku, když konstatoval, že má za to, že není třeba
dalších úkonů. Toto krajský soud označil za zcela nedostačující. Správní orgán I. stupně
v odůvodnění svého rozhodnutí nevyhodnotil žádné důkazy, pouze vyjmenoval, které důkazy
byly provedeny, nereagoval na vyjádření žalobce zpochybňující správnost plánku dopravní
nehody a místo střetu vozidel a nijak se s pochybnostmi žalobce nevypořádal. Obdobně
ani žalovaný ve svém rozhodnutí nevyhodnotil nejen výpověď svědkyně K., jak uváděl
žalobce, ale ani výpovědi řidiče osobního automobilu a jeho spolujezdkyně, z nichž potom ve
svém rozhodnutí vycházel. Žalovaný pouze konstatoval, že uvedené osoby byly vyslechnuty,
neuvedl však žádné úvahy vyjadřující vyhodnocení těchto důkazů.
Konečně pokud jde o námitku stěžovatele, že povinnost uhradit náklady řízení neměla
být, s ohledem na zákon č. 82/1998 Sb., uložena žalobci, ale Ministerstvu dopravy,
jako orgánu nadřízenému, Nejvyšší správní soud uvádí, že soudní řád správní, nejenom
umožňuje, ale současně i ukládá, za splnění příslušných podmínek, náhradu nákladů řízení
předepisovat toliko účastníkovi řízení. Tím byl žalovaný, nikoliv Ministerstvo dopravy.
Uplatnění režimu zákona č. 82/1998 Sb. ve stádiu rozhodování o správní žalobě v úvahu
nepřicházelo.
Jestliže tedy, vzhledem k uvedenému, Krajský soud v Ostravě zrušil žalobcem
napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost (pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů
rozhodnutí) podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., učinil tak právem. Současně ještě Nejvyšší
správní soud, s ohledem na obsah kasační stížnosti uvádí, že, rozhodoval-li krajský soud
za tohoto skutkového i právního stavu věci bez jednání, postupoval v souladu s §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s., a proto ani tato stížnostní námitka není důvodná.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s, ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení nemá, žalobci, který právo na náhradu nákladů řízení má, jak vyplývá z obsahu
spisu, žádné náklady v tomto řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že se žádnému
z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu