ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.101.2005
sp. zn. 4 Azs 101/2005 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: V. Y., zast. Mgr.
Faridem Alizeyem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2004,
č. j. 24 Az 652/2003 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Farida Alizeye se u r č u je částkou 1279,30 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60-ti dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 1. 2002, č. j. OAM-11859/VL-11-06-2001, jímž bylo rozhodnuto,
že se žalobci z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
(dále jen zákon o azylu), azyl neuděluje a na cizince se podle §91 téhož zákona nevztahuje
překážka vycestování. V odůvodnění rozsudku ve vztahu k souzené věci soud uvedl,
že žalobcovy potíže nemají žádnou souvislost s důvody, pro něž lze udělit azyl podle §12
zákona o azylu, neboť ze správního spisu vyplynulo, že od roku 1998 jezdil do České
republiky za prací a o azyl požádal poté, co mu byl odebrán živnostenský list a bylo třeba
zlegalizovat si zde pobyt. Žalobce neuvedl žádnou skutečnost, ze které by bylo možné dovodit
závěr, že byl pronásledován nebo má z pronásledování odůvodněný strach. Obecná
nespokojenost se situací na Ukrajině ani záměr legalizovat pobyt nejsou důvody pro udělení
azylu. Během řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti zvláštního zřetele hodné, takže i závěr
žalovaného o neudělení azylu z humanitárních důvodů dle §14 zákona o azylu je správný.
Žalobní body vytýkající procesní pochybení shledal soud rovněž nedůvodnými,
protože z dokumentů založených ve správním spise vyplynulo, že si žalovaný opatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí (§32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
dále jen „správní řád“, „s. ř.“), takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§3 odst. 4
a §46 s. ř.). Nic nenaznačovalo tomu, že by se žalovaný nezabýval žalobcovou věcí
zodpovědně a svědomitě (§3 odst. 3 s. ř.) a protože tato námitka byla zcela obecná, soud
se jí dále nezabýval.
Včasnou kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl tento rozsudek
z důvodů, které je možno podřadit pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) (nesprávné právní
posouzení soudem) a b) (vady správního řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí, které byly
žalobou důvodně vytýkány a soud měl proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušit) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Vytýkal soudu, že se nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou součástí
správního spisu, tedy nesprávně posoudil právní otázky související s podmínkami udělení
azylu. Nevypořádal se s žalobou tvrdící, že žalovaný při svém rozhodování nezohlednil §32
odst. 2 s. ř. (nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné
podklady pro přesvědčivé a jednoznačné rozhodnutí) a nevzal v úvahu §3 odst. 4 s. ř.
(rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci). Z rozhodnutí žalovaného
správního orgánu není patrné, čím se při rozhodování řídil, tj. které skutečnosti byly
podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a použití
právního předpisu. Sice ve svém rozhodnutí citoval některé zprávy o nedostatečném
dodržování lidských práv na Ukrajině, mučení a bití zadržených vězňů, diskriminaci
náboženských, rasových a etnických menšin, avšak s těmito informacemi se nijak
nevypořádal. Poukázal na to, že žalovaný i soud se omezily na obecná a ničím nepodložená
konstatování, pokud jde o důvody nesplnění podmínek pro udělení azylu podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Tvrdil, že jeho případ je hodný zvláštního zřetele,
neboť jak již uvedl při pohovoru, nebyla mu na Ukrajině vyplácena mzda za práci,
takže mu bylo znemožněno zajišťovat životní potřeby jeho rodiny. Také podle zprávy
Ministerstva zahraničí USA žije nejméně 50% obyvatel v bídě. Ke skutkovým otázkám
odkázal na obsah správního spisu. Navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení. Požádal současně, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný
účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na důvodech svého rozhodnutí,
odkázal na obsah správního spisu a ztotožnil se s rozhodnutím soudu i s jeho odůvodněním.
Návrh na přiznání odkladného účinku považoval za nedůvodný, stejně jako kasační stížnost,
takže navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho úkolem v tomto řízení je přezkoumat,
zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s. specifikované
stěžovatelem.
Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny
v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač. tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel sice napadl žalobou rozhodnutí žalovaného formálně v celém rozsahu,
avšak žádal pouze, aby soud přezkoumal toto rozhodnutí v tom směru, zda byla ve správním
řízení porušena ustanovení §33 odst. 4 s. ř. (zákon takové ustanovení neobsahuje a rovněž
podle slovního vyjádření tohoto žalobního bodu zcela zřejmě mínil uvést §3 odst. 4 s. ř.),
§32 odst. 1 s. ř. a §46 s. ř. Namítal konkrétně, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný
stav věci a neprovedl šetření potřebná k náležitému posouzení. Rozhodnutí žalovaného
považoval za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost i nedostatek důvodů. Protože žalobce
v žalobě netvrdil, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s konkrétními informacemi ze zpráv
o situaci na Ukrajině, nemohl Nejvyšší správní soud důvodnost těchto námitek z důvodu
uvedeného v citovaném §104 odst. 4 s. ř. s. posoudit. Předmětem přezkumu rozhodnutí
krajského soudu Nejvyšším správním soudem je totiž na podkladě důvodů stěžovatelem
v kasační stížnosti vymezených, podřaditelných pod některé z ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
posoudit, zda se soud správně, v souladu se zákonem vyrovnal se všemi žalobními body.
V této fázi řízení nelze zkoumat postup žalovaného správního orgánu a jeho rozhodnutí
z pohledu otázek, které krajský soud neřešil proto, že nic takového žalobce v žalobě
nepožadoval.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel odešel ze své vlasti v létě 2001
z ekonomických důvodů. Protože v důsledku všeobecně špatné ekonomické situace
na Ukrajině docházelo k uzavírání dolů, nemohl stěžovatel, který je horníkem, sehnat vhodné
zaměstnání s přiměřenou mzdou. Do České republiky odešel za prací a do azylového řízení
vstoupil pouze proto, že mu zde byl pro dluhy na sociálním pojištění odebrán živnostenský
list, a v získání azylu spatřoval způsob, jak zde nadále legálně pobývat a pracovat. Žádné
obavy nepociťoval, a to ani pro případ návratu do vlasti. Jiné potíže než ekonomického
charakteru ve své vlasti nikdy neměl.
Pokud jde o výtky formulované v kasační stížnosti směřující vůči postupu
a rozhodnutí soudu, lze uvést následující. Krajský soud nepochybil, pokud dospěl
po posouzení věci k závěru, že žalovaný správní orgán při zjišťování skutkového stavu věci
správně vyšel ze skutečností, jež mu o motivech jeho odchodu z Ukrajiny a důvodech žádosti
o azyl v České republice sdělil sám stěžovatel a pouze podpůrně použil zpráv o situaci v zemi
původu. Řízení o udělení azylu je totiž specifické tím, že tvrzení žadatele o azyl hrají zcela
zásadní roli a správní orgán z nich vždy vychází. Obsahují-li skutečnosti obecně podřaditelné
azylovým důvodům, hodnotí je správní orgán z hlediska pravdivosti a opatří si objektivní
informace o zemi původu, které pak porovná s údaji sdělenými žadatelem a učiní celkový
závěr. V této věci neměl Nejvyšší správní soud pochybnosti o náležitém zjištění skutkového
stavu věci, neboť z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalovaný vycházel výhradně
z tvrzení samotného žadatele o azyl (stěžovatele) a ty pak právně hodnotil. Stěžovatel
v průběhu celého správního řízení netvrdil, že by mu hrozilo nějaké pronásledování
či že by z něho měl odůvodněné obavy. Svou vlast opustil z osobních důvodů,
pro nespokojenost se zhoršenou ekonomickou situací v zemi, a hlavně proto, že zde chtěl najít
vhodné zaměstnání za adekvátní mzdu. O azyl požádal, aby zde mohl legálně zůstat
a pracovat i poté, co mu byl odebrán živnostenský list. To však nejsou důvody z pohledu
zákona o azylu relevantní. Podklady, které si žalovaný pro své rozhodnutí opatřil (zejména
výpověď samotného stěžovatele), pro vydání jednoznačného rozhodnutí zcela postačovaly.
Žalovaný vyšel při svých právních úvahách o aplikovatelnosti ustanovení zákona o azylu
umožňujících azyl udělit z náležitě zjištěného skutkového stavu. Odůvodnění rozhodnutí
žalovaného je podrobné a přesvědčivé, je z něj patrno, z čeho vycházel, jakými úvahami
se řídil při hodnocení skutkového stavu věci i použití příslušných ustanovení zákona o azylu.
Krajský soud důvodnost žalobních bodů namítajících tato porušení procesních ustanovení
správního řádu posuzoval a správný závěr pak vtělil do odůvodnění rozsudku. V tomto směru
se tedy se žalobou vypořádal, takže stěžovateli, pokud jde o tento důvod kasační stížnosti,
přisvědčit nelze. S ohledem na to, že žalobní body zcela postrádaly uvedení konkrétních,
ke stěžovatelově případu se vážících výtek, zcela postačovalo stručné odůvodnění přijatých
závěrů soudem pouze v obecné rovině.
Krajský soud na podkladě obecně až vágně formulovaných žalobních výtek rovněž
pečlivě zkoumal, zda byl správně zjištěný skutkový stav také náležitě právně posouzen
a přitom se snažil i nad rámec svých povinností vysvětlit, proč. žalobce nemohl být s důvody,
které uvedl, v řízení o azylu úspěšný a jaká je podstata mezinárodní ochrany formou azylu.
Ve shodě s ním i se žalovaným pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádný
ze stěžovatelem v průběhu správního řízení uvedených důvodů nelze podřadit pod ustanovení
zákona o azylu umožňující azyl udělit. Stěžovatel netvrdil, že by byl pronásledován
pro uplatňování politických práv a svobod (naopak uvedl, že nebyl politicky aktivní)
a nepociťoval ani odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů [§12 písm. a) a b) zákona o azylu]. Nebylo zjištěno, že by byl příbuzným osoby,
jíž byl azyl udělen (§13 zákona o azylu) a neuvedl ani skutečnosti, jež by mohly být
posouzeny jako důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby mu byl udělen humanitární azyl
podle §14 téhož zákona.
Udělení humanitárního azylu je, jak krajský soud ve svém rozsudku správně uvedl,
zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno
zásadami správního uvážení, se judikatura soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kritéria,
podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování
těch skutečností konkrétního případu, které nejsou právní normou předpokládány,
ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro rozhodnutí. Samotné rozhodnutí
správního orgánu podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování,
a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého
procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat
jiné nebo přímo opačné závěry.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na konstantní judikaturu,
připomínající mimo výše uvedeného také to, že na udělení azylu z humanitárních důvodů
nemá žadatel subjektivní právo, a proto je vyloučeno, aby na něm mohl být negativním
výrokem správního orgánu zkrácen. Jde o usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 532/02, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003, ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003 a mnohé další.
Správní orgán zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele (vycházel přitom
výhradně z jeho vlastních vyjádření), tak i situaci v zemi původu, a pokud z nich nevyvodil
důvody pro udělení humanitárního azylu, z mezí správního uvážení nevybočil. Tento závěr
platí zejména proto, že stěžovatel sám v průběhu správního řízení ani žádné důvody
zvláštního zřetele hodné pro udělení humanitárního azylu neuváděl. Že nedostával
na Ukrajině mzdu za svou práci (vinou platební neschopnosti zaměstnavatele) takým
důvodem rozhodně není. Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný měl
pro své rozhodnutí dostatek podkladů a věc posoudil v mezích stanovených zákonem.
Ustanovení §14 bylo do zákona o azylu, který jinak stanoví důvody pro jeho udělení velice
přísně a vypočítává je taxativně, vloženo proto, aby v případě nenaplnění podmínek
pro udělení azylu podle §12 tohoto zákona bylo možno zohlednit jak skutečnosti v době
přijetí zákona o azylu předvídatelné a obecně vnímané jako pro udělení azylu z humanitárních
důvodů obvyklé (např. osobám zvláště těžce postiženým nebo nemocným, osobám
přicházejícím z oblastí postižených humanitární katastrofou způsobenou lidskými
či přírodními faktory), tak i situace, které předvídatelné nebyly. V každém případě
se vždy bude jednat o azylový důvod navýsost výjimečný. Důvody, které stěžovatel v průběhu
celého správního řízení uváděl, nejsou natolik mimořádné, aby je bylo možné za zvláštního
zřetele hodné považovat. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách
v sobě nezahrnuje právo osoby vybrat si zemi, kde jsou životní podmínky příznivější,
jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel ve vlastní
zemi terčem pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě rodinným
příslušníkem takové osoby nebo existují jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo
„nehumánní“ azyl neudělit.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud přezkoumal všechny výroky
rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů. Jeho rozhodnutí spočívá na důvodech,
které opodstatňují závěr o nedůvodnosti žaloby. Byla aplikována správná ustanovení zákona
o azylu a byla i bezvadně vyložena. Jelikož žádná z výtek uplatněných v kasační stížnosti
nebyla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde se o kasační stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona
o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, které mu vznikly. Žalovanému správnímu
orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení
příslušelo, náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Krajský soud ustanovil stěžovateli pro toto řízení zástupcem advokáta; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokáta
takto:1000 Kč. za jeden úkon právní
služby – převzetí a příprava zastoupení [§9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb.] a 1 x paušální náhrada výdajů na poštovné, hovorné a přepravné 75 Kč,
tedy celkem 1075 Kč. Po zvýšení odměny o částku daně z přidané hodnoty, kterou je advokát
povinen odvést, činí celková částka 1279,30 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu