ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.138.2005
sp. zn. 4 Azs 138/2005 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: I. R.,
zast. Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 2/830, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 22. 9. 2004, č. j. 9 Az 177/2003 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta, Mgr. Bronislava Šeráka, se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu ze dne 12. 5. 2003, č. j. OAM-3076/VL-10-P13-2001.
Tímto rozhodnutím bylo vysloveno, že stěžovateli se neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1,
2, a podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 tohoto zákona.
Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Proti označenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podal stěžovatel žalobu,
ve které v obecné rovině namítal porušení §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), jakož i porušení §12 a 91 zákona o azylu. Konkrétně
namítal, že v zemi původu byl pronásledován a napadnut ze strany policejních orgánů,
a to proto, že se stýkal se členy politických stran Vilnyj Ruch a UNA - UNSO. Tyto incidenty
nehlásil, neboť měl strach, neboť podle stěžovatele na Ukrajině panuje korupce a na zásahy
státních orgánů ani policie není možné si stěžovat. S odkazem na výše uvedené požadoval,
aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V následném rozsudku došel Městský soud v Praze obdobně jako správní
orgán k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu). Městský soud v Praze nepřisvědčil stěžovatelovu tvrzení o politickém
pronásledování pro neprůkaznost a rozpornost v jeho tvrzeních, a to i s ohledem
na skutečnost, že se s tvrzenými problémy neobrátil na nadřízené policejní orgány,
či ombudsmana. Za pronásledování stěžovatele nelze podle soudu považovat
ani stěžovatelovo ukončení studia na vysoké škole, k němuž došlo poté, co stěžovateli
vyučující ukázal anonymní dopisy týkající se jeho osoby, a k němuž stěžovatel nebyl nijak
nucen. Stejně tak Městský soud v Praze neshledal naplnění důvodů vymezených v ustanovení
§91 zákona o azylu, pro které by bylo třeba vyslovit překážku vycestování. Ke stěžovatelově
námitce, že bude po návratu pronásledován proto, že požádal v České republice o azyl,
Městský soud uvedl, že údaje o žadatelích Česká republika zemím původu neposkytuje.
Ze všech těchto důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná,
a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, opírající se o důvod
vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy o nedostatečné zjištění skutkového
stavu věci ve vztahu k politické činnosti stěžovatele na území Ukrajiny. Uvedl, že působil
v organizaci Vilnyj Ruch (nyní UNA - UNSO) a pro toto členství musel ukončit svá studia
na vysoké škole; sympatizanti i členové uvedené organizace byli pronásledováni ze strany
policie. Na orgány v zemi původu se přitom stěžovatel podle svých slov obrátit nemohl,
ombudsman na území ještě nepůsobil a prostředky soudní kontroly byly konstituovány
až ke konci 90 let. Stejně tak stěžovatel uvedl, že tím, že Městský soud v Praze nepřipustil
jeho výpověď o skutečnostech, které by výše uvedené potvrzovaly, a došlo tak k porušení
demokratických pravidel soudního řízení. Závěrem kasační stížnosti pak stěžovatel vytkl
nedostatečné posouzení překážky vycestování s tím, že nelze akceptovat tvrzení správního
orgánu i soudu, že měl možnost se přemístit do jiného místa na Ukrajině, kde by byl
bez problémů.
Na základě výše uvedených skutečností pak požadoval, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek, napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo zrušeno
a vráceno k dalšímu řízení.
Stěžovatel podal kasační stížnost, aniž byl zastoupen advokátem. Po výzvě soudu,
aby doložil plnou moc prokazující jeho zastoupení pro řízení o kasační stížnosti reagoval
stěžovatel tak, že požádal o ustanovení zástupce ex offo pro řízení o kasační stížnosti soudem.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2005, č. j. 9 Az 177/2003 – 46, byl
stěžovateli ustanoven právní zástupce, advokát - Mgr. Bronislav Šerák, se sídlem Na Bělidle
2/830, Praha 5.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti obecné vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že jak
rozhodnutí správního orgánu, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy; odkázal na správní spis. Dále uvedl, že problémy stěžovatele nebyly takové
intenzity, aby je bylo možné podřadit pod §2 odst. 6 zákona o azylu, a nebylo tak prokázáno
naplnění §12 zákona o azylu. Závěrem uvedl, že návrh na přiznání odkladného účinku,
jakož i kasační stížnost, považuje za nedůvodné.
Napadený rozsudek Městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud přezkoumával
v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku městského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod či důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel za tyto důvody označil důvody vymezené v §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. zabýval se Nejvyšší správní soud naplněním těchto stížnostních
důvodů. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést, že skutková
podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného
skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán.
Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál
pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující
k učinění správného skutkového závěru. Význam další části označeného písm. b)
(„při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl
soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení
před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí.
K poslednímu možnému porušení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tyto skutečnosti však v souzené věci neshledal.
Nejvyšší správní soud předesílá, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl
cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Z obsahu spisu především vyplynulo, že stěžovatel podal dne 6. 4. 2001 návrh
na zahájení řízení o udělení azylu, v němž uvedl, že v zemi původu měl problémy s policií,
byl sympatizantem strany Vilnyj Ruch Ukrajiny. Tato strana dělal nábor mužů, kteří by šli
bojovat do Čečenska, stěžovatel byl také na tomto seznamu, ale do Čečny neodjel. Měl
problémy s ukrajinskými úřady, dostával anonymní dopisy, že je zrádce národa, studoval
na vysoké škole, tam se dozvěděli, že byl na seznamu lidí, kteří měli jít bojovat do Čečenska
a měl takové problémy, že ze školy raději sám odešel. Potom se rozhodl z Ukrajiny odejet.
Do České republiky přijel v září 1999 osobním automobilem, v České republice byl
již v r.1996 a v r. 1997, z důvodu pracovní příležitosti. O azyl požádal až nyní,
neboť o této možnosti nevěděl. V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území
ČR ze dne 24. 9. 2002 uvedl, že v počátku pobytu po příjezdu v r. 1999 měl pozvání na 30
dnů, které si několikrát prodloužil, potom si vyřídil vízum, posledního půl roku před podáním
žádosti o azyl v České republice žil bez dokladů. O azyl se, když byl doma, nezajímal,
že je možné požádat o azyl se dozvěděl v roce 2001, když jej chytili a dali mu zákaz pobytu.
Na rozdíl od návrhu na zahájení řízení o udělení azylu v protokolu uvedl, že v České
republice před tím byl pouze jednou, jako turista, nepracoval tady. Uvedl, že byl
sympatizantem strany „UNA - UNSO“, k dotazu dále uvedl, že si to možná spletl, a že byl
sympatizantem strany Vilnyj Ruch Ukrajiny, jak uvedl v návrhu za zahájení řízení o udělení
azylu. Dále uvedl, že sympatizantem strany byl od roku 1995, nevěděl to však jistě. Chtěl jet
bojovat do Čečenska, jestli existoval nějaký konkrétní seznam, to neví, žádný neviděl.
V té době ještě studoval na vysoké škole a kvůli účasti na akcích strany měl problémy, hledala
jej policie, a to asi v roce 1997. V té době (1997), protože pociťoval, že něco není v pořádku,
se přestal zúčastňovat akcí strany. K otázce, jakých konkrétních akcí se strany se účastnil
a s jakým členem strany konkrétně jednal, uvedl, že chodil mezi lidi a snažil se získat další
přívržence, na jméno člověka, se kterým ze strany jednal a kde to bylo, si již nepamatuje.
Problémy s policií spočívaly v tom, že za ním přicházeli domů i do školy, do školy psali
i dopisy, že je zrádce vlasti. Poté, co mu takový dopis ukázal jeden učitel, nečekal na nic
a ze školy odešel sám. Policie jej také v roce 1996, 1997asi 3x nebo 4x pozvala na služebnu,
a tam stěžovatele zbili. Od roku 1997 se stěžovatel snažil policii vyhýbat, do jeho odjezdu
do České republiky se již s policí nesetkal, neví, jestli jej hledali. Na oficiální orgány
se v zemi původu se svými problémy neobrátil. Dále uvedl, že vrátit na Ukrajinu se nechce,
nechce riskovat, že by jej soudili za to, co se stalo před 5ti lety. Z protokolu dále vyplynulo,
že v domovské zemi před odjezdem do České republiky jiné než uváděné problémy neměl.
Stěžovateli byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta
možnost, aby se s obsahem protokolu seznámil, vyjádřil se k němu, resp. navrhl
jeho doplnění. Této možnosti nevyužil. Stěžovatel byl rovněž v průběhu pohovoru vyrozuměn
o tom, jaké informace, dokumenty má správní orgán k dispozici při posuzování situace v zemi
původu stěžovatele; stěžovatel seznámení s těmito informacemi, dokumenty odmítl,
ani je nijak nedoplnil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatel
neuvedl v řízení před správním orgánem I. stupně skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, tak plně vychází
ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení v souladu s příslušnými
ustanoveními správního řádu. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje i s názorem
žalovaného správního orgánu a stejně tak i Městského soudu v Praze, že výpovědi stěžovatele
před správním orgánem byly značně nevěrohodné, a to s ohledem na rozpory v jeho údajích
v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a v údajích uvedených do protokolu o pohovoru
k žádosti o udělení azylu. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 1993, č. j. 6 A 510/93 – 30, podle něhož, tvrdí-li
žadatel, že emigroval pro své politické přesvědčení, je přinejmenším zapotřebí, aby byl
schopen doložit, že nějaké politické přesvědčení má, že je schopen je formulovat a prezentovat
a stává se proto ve své domovské zemi vládním úřadům nebo jiným orgánům nepohodlným
a je proto pronásledován. Jak již bylo výše uvedeno, tak tomu v posuzované věci nebylo.
Stěžovatel se neorientoval ani v názvu politické strany, s níž údajně sympatizoval,
svoje aktivity ve spojení s touto stranou nijak nekonkretizoval, nevěděl s kým a kde z uváděné
strany jednal. Rovněž o pronásledování policií uváděl jen velmi obecné, blíže nedoložené,
údaje, navíc s tím, že poslední kontakt s policí byl v roce 1997, zemi původu však opustil
až v roce 1999.
Nejvyšší správní soud je tak toho názoru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž Městský soud v Praze správně posoudil,
že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn správně, důkazy, které si správní
orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, má oporu ve spisech a není
s nimi v rozporu. Na základě výše uvedeného tak nemohl Nejvyšší správní soud stěžovateli
přisvědčit v námitkách týkajících se neudělení azylu, neboť tvrzené důvody nelze podřadit
pod zákonem o azylu vymezené důvody, přičemž všechny relevantní skutečnosti byly
správním orgánem řádně zjištěny a soudem pak v souladu se zákonem přezkoumány.
Navíc podání žádosti o udělení azylu stěžovatelem po prakticky dvouletém pobytu
až poté, co byl na území České republiky zadržen bez platných dokladů, tedy po nelegálním
pobývání zde, dále snižuje věrohodnost stěžovatelových tvrzení. Nejvyšší správní soud
odkazuje pro úplnost i na svou konstantní judikaturu v této věci, kdy např. v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 Azs 395/2004 bylo uvedeno,
že žádost o azyl podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky,
ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, svědčí
o účelovosti takovéto žádosti.
S odkazem na výše uvedené tak nemohl Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčit
v námitkách stran nedostatečného zjištění skutkového stavu, ať již ve vztahu k politické
činnosti stěžovatele na území Ukrajiny, či k ukončení vysokoškolského studia. Skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem a stejně tak následně i Městským soudem v Praze,
posouzen řádně. Nejvyšší správní soud přitom zcela souhlasí se závěry žalovaného správního
orgánu i Městského soudu v Praze a odkazuje na ně.
Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že stěžovatel se svými problémy vůbec neobrátil
na nadřízené orgány policie, či jiné domovské orgány, resp. se je ani nepokoušel řešit.
Nejvyšší správní soud tak nemohl s ohledem na výše uvedené přisvědčit konkrétní námitce –
nemohl se obrátit na domové orgány, ombudsman na území ještě nepůsobil a prostředky
soudní kontroly byly konstituovány až na konci 90 let - a jen podotýká, že stěžovatel se mohl
obrátit na tehdy existující orgány prokuratury, či využít pomoc např. nevládních organizací.
Za situace, kdy se však uvedené problémy ani nepokoušel řešit, o azyl požádal až po delším
nelegálním pobytu zde, navíc po zadržení policií, je shledává zcela účelovými.
Stejně tak nejsou podle Nejvyššího správního soudu ani dány důvody pro přiznání
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, jak tvrdil v kasační stížnosti stěžovatel,
neboť je zřejmé, že stěžovateli při návratu do země původu nehrozí žádné z nebezpečí
uvedených v tomto ustanovení. Pokud by takové závažné hrozby v zemi původu stěžovateli
hrozily, využil by stěžovatel institut azylu bezprostředně po vstupu na území České republiky,
což se však nestalo. Nejvyšší správní soud tak i v tomto směru odkazuje na závěry žalovaného
správního orgánu i Městského soudu v Praze, s nimiž se také plně ztotožňuje.
Konečně Nejvyšší správní soud neshledal ani stěžovatelem tvrzené nedodržení
demokratických pravidel soudního řízení. Městský soud v Praze postupoval zcela v souladu se
zákonem, vyšel z řádně zjištěného skutkového stavu, tento – v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů - vyhodnotil jako zjištěný úplně, a na jeho základě také ve věci rozhodl.
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že ani v jedné ze stěžovatelových námitek vážících
se k namítanému stížnostnímu důvodu stěžovateli nemohl přisvědčit.
Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, Mgr. Bronislav Šerák, byl ustanoven
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a §60 odst. 1 v návaznosti na §120
s. ř. s. označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové
výši 1075 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní
služby [á 1000 Kč - §11 odst. 1 b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky] a jednoho
režijního paušálu (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu