ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.152.2005
sp. zn. 4 Azs 152/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: T.
T. M. H., zast. JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 5,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 27. 12. 2004, č. j. 61 Az
113/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 7. 2. 2004, č. j. OAM-313/VL-20-05-2004.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatelka současně s kasační stížností požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Proti označenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podala stěžovatelka
žalobu, ve které zejména uvedla, že k opuštění vlasti ji nevedly toliko ekonomické důvody,
ale i důvody politické, obava před persekucí a nemožností dalšího studia v domovské zemi.
Dovozovala důvody vymezené §12 a §14 zákona o azylu a požadovala, aby napadané
rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V následném rozsudku dospěl Krajský soud v Ostravě, obdobně jako žalovaný správní
orgán, k závěru, že stěžovatelka v řízení o azylu neuváděla důvody upravené §12 zákona
o azylu, tj. netvrdila, že by v zemi původu byla pronásledována pro uplatňování politických
práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů; žalovaný správní orgán tak podle názoru krajského soudu postupoval v souladu
s zákonem pokud žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou.
Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou následně
doplnila. Kasační stížností namítá důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d)
a e) s. ř. s ., jejichž naplnění shledává v nezjištění úplného skutkového stavu, kdy soud
se nezabýval všemi námitkami stěžovatelky a mechanicky převzal názor žalovaného o tom,
že důvody stěžovatelky byly toliko ekonomické (vzdor tomu, že se země původu
stěžovatelky označuje jako totalitní, kde jsou všeobecně pošlapávána lidská práva), a dále
v tom, že neobdržela předvolání k jednání před soudem. Závěrem kasační stížnosti
stěžovatelka uvedla, že se v České republice stabilizovala a má obavu, že v případě návratu
do země původu bude vystavena tíživé situaci, kterou se žalovaný i „žalobce“ (stěžovatelka
myslela pravděpodobně Krajský soud v Ostravě – pozn. Nejvyššího správního soudu)
nezabýval.
Na základě výše uvedených skutečností pak požadovala, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek, napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě bylo zrušeno a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti obecné vyjádření, ve kterém zejména uvedl,
že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy; odkázal na správní spis. Závěrem uvedl, že návrh na přiznání odkladného účinku
a stejně tak i kasační stížnost považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod
či důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka za tyto důvody označila důvody vymezené v §103
odst. 1 písm. a) d) a e) s. ř. s. zabýval se Nejvyšší správní soud naplněním těchto stížnostních
důvodů.
Pokud jde o stížnostní důvod uváděný v §103 odst. 1 písm. a) s.ř.s. (nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení), k tomu
Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává, že nesprávné právní posouzení právní
otázky může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou
věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu
v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu nebo v tom, že soudem
byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné
posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr
z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale
v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
K významu dalšího písmene cit. zákonného ustanovení, tj. písm. d) §103 odst. 1
s. ř. s. - první, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje
takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost
s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje
nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost
rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující
důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba
spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému
výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního
rozhodnutí. K posledně jmenovanému důvodu (nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě
řízení před soudem) Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat
jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty
navazující.
Žádné z naznačených možných pochybení v rozsudku Krajského soudu v Ostravě
Nejvyšší správní soud neshledal.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení, což není posuzovaný
případ.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má důvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu přitom stanoví, že žádost o udělení azylu
se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnost svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Jak Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního spisu, stěžovatelka podala dne
27. 1. 2004 žádost o udělení azylu, ve které zejména uvedla, že Vietnam opustila v březnu
2003 pro ekonomické potíže, neměla stálou práci, do České republiky přijela za prací a nemá
doklady; chce si zde legalizovat pobyt. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu
na území České republiky stěžovatelka dne 3. 2. 2004 uvedla v podstatě obdobné skutečnosti,
tedy ekonomické problémy v zemi původu, snahu o nalezení zaměstnání na území České
republiky, resp. snahu o legalizaci pobytu. Z protokolu přitom vyplynulo, že v zemi původu
žádné jiné než uváděné, tedy ekonomické, problémy neměla. Na otázku, zda se něčeho obává
ve své vlasti uvedla, ne, neobávám.
Z výše uvedeného tak vyplývá i pro Nejvyšší správní soud závěr, že stěžovatelka žádá
o udělení azylu toliko z ekonomických důvodů, tedy důvodů, které nejsou vymezeny
zákonem azylu, a tedy důvodů, pro které azyl udělit nelze.
Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil
byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nejvyšší správní soud se přitom
plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským soudem,
neboť ani podle názoru zdejšího soudu stěžovatelka netvrdila, že je pronásledována
za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud tak nemohl přisvědčit uváděným námitkám stran nezjištění úplného skutkového
stavu a neúplného přezkumu.
K námitce, že stěžovatelka neobdržela předvolání k jednání před soudem, odkazuje
Nejvyšší správní soud na soudní spis, ze kterého vyplývá, že stěžovatelka podáním ze dne
30. 7. 2004, které bylo Krajskému soudu v Ostravě doručeno dne 5. 8. 2004 (č.l. 22),
odpověděla na výzvu jmenovaného soudu a sdělila, že souhlasí s tím, aby soud o žalobě
rozhodl bez nařízení jednání, jak to předpokládá ustanovení §51 s. ř. s.; této námitce
tak Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že se s odkazem na výše uvedené posoudil i tvrzení
stěžovatelky, že v případě návratu bude vystavena „tíživé situaci“, kterou se žalovaný,
i Krajský soud v Ostravě, podle stěžovatelky nezabývaly, neboť tvrzená situace nespočívá
podle Nejvyššího správního soudu v důvodech vymezených zákonem o azylu, ale toliko
v ekonomických důvodech, které nelze pod překážku vycestování podřadit. Na tom nemohlo
nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že se v České republice stabilizovala.
Současně Nejvyšší správní soud poznamenává, že z obsahu spisu vyplývá,
že stěžovatelka podala žádost o udělení azylu stejného dne, kdy jí bylo uděleno (pro pobyt
bez cestovního dokladu) správní vyhoštění na dobu 5 let. V této souvislosti se potom žádost
stěžovatelky o udělení azylu, za situace, kdy zemi původu, jak sama stěžovatelka opakovaně
(v žádosti a v protokolu o pohovoru) uváděla, opustila z ekonomických důvodů, jeví jako ryze
účelová.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že nepřisvědčil v žádné z uváděných námitek,
nebo stěžovatelkou označených důvodů kasační stížnosti v souzené věci neshledal.
Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst.
1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Protože stěžovatelka neměla ve věci úspěch, žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu
nezjistil, rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu