ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.161.2005
sp. zn. 4 Azs 161/2005 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené
JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 40/1505, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004, č. j. 36 Az 664/2003 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádném z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba
žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2003, č. j. OAM-3141/VL-20-ZA04-2002,
jímž bylo rozhodnuto, že se žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále
jen zákon o azylu), neuděluje a na cizince se podle §91 téhož zákona nevztahuje překážka
vycestování. V odůvodnění se ve vztahu k souzené věci uvádí, že na udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu není právní nárok a posouzení důvodů žadatele o azyl
je otázkou správního uvážení. V otázkách přezkumu takového správního rozhodnutí vytváří
zákon kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru
a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které právní norma nepředpokládá,
ale které správní orgán svým uvážením uzná za potřebné pro volbu svého rozhodnutí.
Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo
z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování
a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto
předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné
závěry. Správní orgán žádné důvody pro udělení humanitárního azylu nedovodil a žalobkyně
ani důvody zvláštního zřetele hodné v rámci řízení o udělení azylu netvrdila. Žalobkyni byla
dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které ji vedly k opuštění země,
a žalovaný správní orgán se zaměřil na zjištění, zda jí hrozilo pronásledování a z jakých
důvodů.
Včasnou kasační stížnosti žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla tento rozsudek
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Podle jejího mínění měl totiž soud rozhodnutí žalovaného zrušit
pro nedostatečné odůvodnění, které neumožňuje přezkoumání postupu správního orgánu při
zjišťování předpokladů pro správní uvážení o důvodech zvláštního zřetele hodných
pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Uvedla, že si je vědoma toho, že na udělení
humanitárního azylu není právní nárok a při rozhodování o něm se uplatní volná úvaha
správního orgánu. Ten by však měl mít pro posouzení, zda okolnosti případu stěžovatelky
zakládají důvody zvláštního zřetele hodné, dostatečné podklady a své uvážení by měl náležitě
odůvodnit. Obecné odkazy na její osobní situaci, resp. údaje vyplývající z jejích tvrzení
či situaci v zemi jejího původu nelze považovat za dostačující. Žalovaný je povinen
v odůvodnění svého rozhodnutí popsat, jaké konkrétní skutečnosti volně zvažoval a uvést,
ze kterých podkladů tyto skutečnosti zjistil. I z pasáže odůvodnění soudního rozhodnutí
o tom, že správní rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu podléhá přezkumu mimo jiné,
zda byly premisy úsudku zjištěny procesně správně a samotný úsudek je v souladu s pravidly
logického usuzování, je zřejmé, že z rozhodnutí by měly být patrny konkrétní premisy, které
žalovaný hodnotil ve vztahu k možnosti udělení humanitárního azylu, a že samotný úsudek
žalovaného měl být zde popsán. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného však neobsahuje ani
vyhodnocení podkladů, ze kterých při rozhodování podle §14 vycházel ani popis osobní
situace stěžovatelky. Stěžovatelka požádala, aby soud kasační stížnosti přiznal odkladný
účinek. Navrhla zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na důvodech svého rozhodnutí
a návrh na přiznání odkladného účinku nepodpořil. Poukázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, konkrétně na rozsudek sp. zn. 2 Azs 65/2003, který konstatoval právo
správního orgánu rozhodnout v rámci volného správního uvážení a nikoli o subjektivním
právu stěžovatele na azyl a dále na rozsudek sp. zn. 3 Azs 12/2003 konstatující, že na udělení
humanitárního azylu nemá žadatel subjektivní právo. Odkázal též na obsah správního spisu
a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho úkolem v tomto řízení, je přezkoumat, zda
předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s. specifikované
stěžovatelkou.
Podle stěžovatelky krajský soud pochybil, pokud nezrušil rozhodnutí žalovaného
proto, že jeho výrok o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu je odůvodněn
tak nedostatečně, že znemožňuje soudní přezkoumání postupu žalovaného při zjišťování
předpokladů pro správní uvážení o důvodech zvláštního zřetele hodných pro udělení
humanitárního azylu.
Jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12,
lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu (§14 zákona
o azylu).
Ustanovení §14 bylo do zákona o azylu, který jinak stanoví důvody pro jeho udělení
velice přísně a vypočítává je taxativně, vloženo proto, aby v případě nenaplnění podmínek
pro udělení azylu podle §12 tohoto zákona bylo možno zohlednit jak skutečnosti v době
přijetí zákona o azylu předvídatelné a obecně vnímané jako pro udělení azylu z humanitárních
důvodů obvyklé (např. osobám zvláště těžce postiženým nebo nemocným, osobám
přicházejícím z oblastí postižených humanitární katastrofou, způsobenou lidskými
či přírodními faktory), tak i situace, které předvídatelné nebyly. V každém případě se vždy
bude jednat o azylový důvod navýsost výjimečný.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka odešla z vlasti se svým synem poté,
co po ní opakovaně soukromé osoby za účelem vlastního obohacení žádaly peníze a hrozily
zabitím jejího syna, pokud je nevydá. Šlo o peníze, které vydělala provozováním stánku
s občerstvením. Se žádostí o pomoc se nikam neobrátila, protože jí tyto osoby vyhrožovaly
zabitím syna, pokud tak učiní. Obchod prodala a odcestovala i se synem do České republiky,
aby zde mohli žít beze strachu a v bezpečí. Výslovně označila okruh skutečností, pro které
opustila zemi původu a pro něž žádá o udělení azylu v České republice, za uzavřený.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je patrný obsah žádosti o udělení azylu ze dne
21. 6. 2002 obsahující výše uvedené skutečnosti o původu stěžovatelčiných obav a důvodech
opuštění Gruzie, informace o tom, že obdobné skutečnosti vyplynuly i z vlastnoručně psaného
prohlášení o důvodech, pro něž žádá o azyl, a také je zde podrobně zrekapitulován obsah
pohovoru stěžovatelky s pracovníkem žalovaného ze dne 27. 8. 2002. V něm stěžovatelka
popsala svůj příběh v podstatných rysech shodně jako v žádosti o udělení azylu a potvrdila,
že uvedla všechny potíže, které v zemi původu měla. V případě návratu neví,
co by se jí mohlo stát. Žalovaný ve svém rozhodnutí dále obsáhle citoval ze Zprávy
Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Gruzii za rok 2001
z března 2002 a Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 30. 4. 2001,
č. j. 115584/2001-LP, zejména o korupci ve státních orgánech, nezákonném zatýkání,
porušování předpisů policií a záměrech vedoucích státních představitelů, pokud jde o nápravu
tohoto stavu.
Z právě uvedeného je zřejmé, že si žalovaný správní orgán opatřil podklady
pro své rozhodnutí v prvé řadě od samotné stěžovatelky, když jí dal celkem třikrát v průběhu
správního řízení (žádost o udělení azylu, vlastnoručně psané prohlášení a pohovor) možnost,
aby popsala svou situaci včetně důvodů, které ji vedly k opuštění Gruzie, a pro které žádá
ochranu cizího státu. Ona sama uvedla, co pokládala za podstatné, a nic dalšího sdělit
nehodlala. Ostatně ani v žalobě nic nového netvrdila a odkázala na své projevy v průběhu
správního řízení, jež jsou zachyceny na listinách založených v správním spisu. Žádné procesní
pochybení při zajišťování těchto podkladů nebylo nikdy namítáno a Nejvyšší správní soud
je rovněž neshledal. Podstatu jejích sdělení žalovaný podrobně uvedl v odůvodnění svého
rozhodnutí mezi skutečnostmi, z nichž při posuzování důvodnosti její žádosti o azyl vycházel.
Tím je přímo vyvráceno tvrzení stěžovatelky uvedené v kasační stížnosti, že rozhodnutí
žalovaného neobsahovalo popis její osobní situace. Nejvyšší správní soud má naopak
za to, že zde uvedený popis je možno označit za vyčerpávající, obsahující vše podstatné,
co v průběhu řízení o udělení azylu sdělila. Mimo to popsal žalovaný ve svém rozhodnutí
rovněž v základních rysech situaci v Gruzii, a to na podkladě objektivních zpráv ministerstev
zahraničí ČR a USA. Z těchto zpráv není patrný žádný náznak toho, že by v Gruzii panovala
nějaká mimořádná situace, jež by zásadně ovlivňovala i osud stěžovatelky, jako např. přírodní
katastrofa, válka apod. Za tohoto stavu nelze žalovanému důvodně vytýkat absenci
vyhodnocení podkladů, z nichž při rozhodování o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu
vycházel. Subjektivní popis situace stěžovatelky ani shromážděné informace o zemi původu
pro chybějící tvrzení o mimořádných skutečnostech totiž neotevírají prostor pro hlubší úvahy
o tom, zda by bylo namístě sáhnout po tak nestandardním a výjimečném prostředku ochrany
uprchlíka cizím státem, jakým bezesporu humanitární azyl za dané právní úpravy
je. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, z jakého popisu osobní situace
stěžovatelky vycházel i jaké poměry v zemi její státní příslušnosti vzal do úvahy, než dospěl
na základě absolutně volného správního uvážení k závěru, že jí azyl podle §14 zákona
o azylu neudělí. Pokud by situace stěžovatelky v kontextu událostí v její vlasti byla něčím
specifická, vážnější, odlišná od nepříznivých osudů jiných lidí, kteří se rozhodli ze své země
odejít a hledat lepší podmínky pro svůj život jinde, bylo by namístě, aby žalovaný podrobně
rozvedl, co ho vedlo k tomu, aby takový hraniční případ navzdory tomu, že by se snad dal
považovat za nepřehlédnutelný z hlediska humanity, za zvláštního zřetele hodný neposoudil.
Neuvedla-li stěžovatelka žádné okolnosti alespoň vzdáleně pod takový pojem podřaditelné,
je třeba odůvodnění výroku žalovaného o neudělení azylu podle §14 považovat za
dostačující. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, jaké skutečnosti zvažoval i ze kterých
podkladů je zjistil.
Nejvyšší správní soud proto neshledal v postupu krajského soudu pochybení,
jež mu bylo kasační stížností vytýkáno. Na základě skutečností pojatých do odůvodnění
rozhodnutí žalovaného bylo možné výrok o neudělení humanitárního azylu přezkoumat
v míře, jaká přináleží přezkumu správního rozhodnutí učiněného za použití správního
uvážení. Krajský soud tak v rozsahu žalobních bodů učinil a nepochybil, neshledal-li
napadené rozhodnutí v této části nepřezkoumatelným.
Nad rámec rozhodovací důvodů lze ještě dodat, že důvody, které stěžovatelka
v průběhu celého správního řízení uváděla, nejsou natolik mimořádné, aby je bylo možné
za zvláštního zřetele hodné považovat. Z lidského hlediska je sice možno pochopit, že obavy
z jednání vyděračů spolu se strachem o život i jejího syna, mohou vést až k rozhodnutí svou
vlast opustit a pokusit se najít lepší životní podmínky jinde. Institut azylu však není a nikdy
nebyl nástrojem k řešení takové situace. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách
totiž v sobě nezahrnuje právo takové osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život,
jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel ve vlastní
zemi terčem pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě rodinným
příslušníkem takové osoby nebo existují jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo
„nehumánní“ azyl neudělit.
Jelikož výtka uplatněná v kasační stížnosti nebyla shledána důvodnou, Nejvyšší
správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde se o kasační stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc je žadatelka chráněna před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona
o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch,
a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovanému správnímu
orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení
příslušelo, náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu