ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.172.2005
sp. zn. 4 Azs 172/2005 - 109
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: G.
E., zastoupená Mgr. Matúšem Bónou, advokátem, se sídlem v Brně, Novobranská 14, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schr. 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2005,
č. j. 55 Az 638/2003 - 77, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 10. 2001, č. j. OAM-2162/VL-10-ZA04-2001, rozhodl
žalovaný tak, že návrh na zahájení řízení o udělení azylu se zamítá jako zjevně nedůvodný
podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
že účastnice řízení nesplňuje důvody udělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu
a že se na cizinku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Své rozhodnutí žalovaný opřel o zjištění, že žalobkyně před vstupem do České republiky
pobývala tři dny na území Slovenska, kde v K. hledala své známé. O podaném rozkladu
ministr vnitra rozhodl tak, že napadené rozhodnutí potvrdil a rozklad zamítl (rozhodnutím
ze dne 5. 3. 2003, č. j. OAM – 1508/AŘ-2002).
Proti citovanému rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu, ve které uvedla,
že žalovaný v řízení porušil ustanovení §3 odst. 3, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/l967 Sb., o správním řízení (správní řád). Žalobkyně se dále domnívala, že nebyly
naplněny zákonné důvody pro zamítnutí její žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1
písm. e) zákona o azylu, ale že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v §12
zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. Pokud šlo o skutkové důvody, pak žalobkyně odkázala na svoji žádost ze dne
12. 3. 2001, na protokol o pohovoru ze dne 11. 4. 2001 a 17. 10. 2001, dále na rozklad
proti prvoinstančnímu rozhodnutí a na ostatní spisový materiál. Bez výzvy soudu
pak žalobkyně opakovaně (dne 7. 5. 2003, 18. 6. 2003 a 18. 7. 2003) doplňovala svoji žalobu,
a to tak, že namítala, že správní orgán neposuzoval důvody pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu, čímž porušil Úmluvu o právním postavení uprchlíků, Listinu základních práv
a svobod a čl. 10 Ústavy České republiky. Úmluva o právním postavení uprchlíků
vůbec nevylučuje svou aplikaci na osoby, které přichází z tzv. bezpečné třetí země.
Navíc i překážky vycestování dle §91 zákona o azylu byly posuzovány vzhledem
ke Slovensku a nikoliv k zemi jejího původu, tedy Gruzii. Správní orgán v odůvodnění
napadeného rozhodnutí nezkoumal, zda žalobkyně bude moci vstoupit na území Slovenska
a na základě jakého právního titulu by byla nucena na Slovensko vycestovat. Posuzování
překážek vycestování k bezpečné třetí zemi považuje žalobkyně za mylné pochopení
tohoto institutu. Žalobkyně vyjádřila i své zklamání, že během dvou let správního řízení
o udělení azylu nedokázala prokázat, že je ve své vlasti pronásledována z politických důvodů.
Domnívá se, že předložila všechny doklady, včetně novinových článků o tom, že byla
zadržena v gruzínském parlamentu, bylo po ní vyhlášeno pátrání, nazvali ji teroristkou.
Dále předkládá některé doklady, které dle ní prokazují, že v současné době vláda Gruzie
terorizuje ji a jejího syna, jehož psychika byla v důsledku pronásledování značně narušena.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č. j. 55 Az 638/2003 - 77, žalobu
zamítl. V odůvodnění uvedl, že dokazování v řízení o udělení azylu provádí správní orgán
a soud podrobuje své přezkumné činnosti k žalobní námitce úplnost provedeného dokazování,
jeho procesní správnost a logiku vyvozených skutkových zjištění. Závěry, které žalovaný
správní orgán z provedeného dokazování vyvodil, nejsou s provedenými důkazy
v žádném logickém rozporu. Podle krajského soudu nelze vytýkat žalovanému neprovedení
dalších důkazů, když žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla, v jakém směru
by další dokazování mělo být provedeno a co by případnými novými důkazy mělo být
prokázáno. Uvedla pouze, že podle jejího názoru nelze za bezpečnou třetí zemi považovat
stát, jehož územím účastník řízení pouze projíždí, přičemž ona sama Slovenskem
pouze projížděla; k této zemi nemá vůbec žádné vazby. Na Slovensku se zdržela
proto, že nechtěla do České republiky cestovat sama, ale chtěla tam počkat na své známé,
kteří jeli do České republiky s ní. Žalobkyně ve svých podáních přitom nikterak nevysvětlila,
proč na Slovensku, v této pro ni bezpečné zemi, po vstupu na jeho území,o udělení azylu
nepožádala přesto, že tuto možnost měla, a přesto, že jak tvrdí, prchala před nebezpečím,
které jí v zemi původu hrozilo. Podle krajského soudu neobstojí její vysvětlení, že v České
republice měla určité pracovní kontakty z minulosti. Krajský soud dále poukázal
na to, že v podaném rozkladu a jeho doplnění žalobkyně neuvedla žádné skutečností,
ze kterých by bylo možno dovodit neúplně zjištěný skutkový stav věci, neboť nepředložila
jedinou skutečnost, ze které by bylo zřejmé, že v jejím případě Slovensko nelze považovat
za bezpečnou třetí zemi. Krajský soud byl dále toho názoru, že žalovaný ve svých
rozhodnutích podrobně vyložil, proč považuje žádost žalobkyně o udělení azylu za zjevně
nedůvodnou ve smyslu §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný přitom vycházel
výslovně z údajů, které sdělila žalobkyně jednak ve své žádosti o udělení azylu,
tak při pohovorech, které s ní byly vedeny, a rovněž z informační zprávy vypracované
Oddělením zahraničních vztahů a informací o zemích původu OAM Praha, 5. 4. 2001, stav
březen 2001 „Hodnocení Slovenské republiky jako bezpečné třetí země.“ Na základě
výpovědí žalobkyně a jí sdělených údajů pak žalovaný správně zjistil, že žalobkyně
před vstupem do České republiky pobývala 3 dny na území Slovenska a z okolností její cesty
vyplývá, že mohla požádat o azyl již v této zemi.
Ohledně námitky žalobkyně, že správní orgán neposuzoval důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, čímž porušil Úmluvu o právním postavení uprchlíka, Listinu
základních práv a svobod a čl. 10 Ústavy České republiky, krajský soud odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze kterého vyplývá, že naplnění
podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu,
vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Stejně tak za nedůvodnou vzal krajský
soud námitku, že správní orgán překážku vycestování posuzoval vzhledem ke Slovensku,
tedy bezpečné třetí zemi, neboť správní orgán není povinen rozhodnout o překážce
vycestování, jestliže žádost o azylu byla zamítnuta podle §16 zákona o azylu. K námitce
žalobkyně, že správní orgán dostatečně na základě jí předložených podkladů neposoudil
situaci v zemi původu, krajský soud uvedl, že posouzení situace v zemi původu
je pro rozhodnutí podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu nerozhodné. Konečně i poslední
její námitku, že okolnosti, pro které se rozhodla požádat o azyl, nastaly až po jejím příjezdu
do České republiky, shledal krajský soud nedůvodnou, neboť žalobkyně sama
již ve svém návrhu na zahájení řízení a opakovaně pak v pohovorech opětovně
s ní provedených tvrdila, že Gruzii opustila proto, že zde byla pronásledována z politických
důvodů. V průběhu řízení na základě výpovědí žalobkyně bylo dále nepochybně zjištěno,
že žalobkyně měla faktickou možnost o azyl požádat již na Slovensku, kde pobývala 3 dny,
a žádná objektivní překážka, která by ji v tom bránila, nebyla zjištěna. Soud v této věci
zdůrazňuje, že subjektivní právo na azyl je právem na nezbytnou ochranu
před pronásledováním v zemi původu, nikoliv však právem vybrat si zemi, ve které žadatel
o azyl bude chtít toto své právo naplnit.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
včas kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka především
zdůraznila, že nebylo v žádném případě jejím prvotním úmyslem hledat v ČR
či kdekoliv jinde ochranu formou institutu azylu. Ze země původu odcestovala
sice pod bezprostředním vlivem okolností, jež nelze označit jinak než její diskriminaci
či pronásledování z politických důvodů, v obavě o vlastní bezpečnost, avšak původně měla
za to, že půjde o řešení dočasné a krátkodobé. Proto využila možnosti nabízející
se jí vzhledem k jejímu profesnímu působení, totiž vypravit se do ČR na služební cestu,
jejímž cílem měla být účast na akcích souvisejících s odborným zaměřením žalobkyně.
Teprve krátce po příjezdu do ČR, po třídenním pobytu na území Slovenské republiky,
kde se z osobních důvodů snažila vyhledat své známé a spojit se s nimi, ji dostihly zprávy,
zejména od jejího syna, které vyhodnotila tak, že je její návrat do vlasti v daném okamžiku
i pro blíže neohraničenou blízkou budoucnost zcela vyloučen. Teprve tehdy se stěžovatelce
staly subjektivně známými okolnosti a důvody, které ji vedly k podání návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu. Závěr správního orgánu, stejně jako nalézacího soudu o možnosti
stěžovatelky požádat o azyl na území Slovenska tedy zřejmě neodpovídá skutečnému stavu
a právě Českou republiku je třeba pokládat za první bezpečnou zemi, při pobytu
ve které na straně žalobkyně nastaly důvody pro řešení její osobní situace touto formou.
Stěžovatelka se proto obrací na Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a aby její kasační stížnosti přiznal
odkladný účinek.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný konstatuje,
že před vydáním rozhodnutí o neudělení azylu stěžovatelce zjistil přesně a úplně skutečný
stav věci a pro své rozhodnutí pořídil potřebné podklady a důkazy, když vycházel
především z výpovědi stěžovatelky a z odůvodnění jí podané žádosti o udělení azylu na území
České republiky. Žalovaný dále uvádí, že stěžovatelka před vstupem na území České
republiky pobývala na území Slovenska 3 dny. Žalovaný se proto domnívá, že stěžovatelka
měla v průběhu pobytu v SR možnost vejít v kontakt se státními orgány SR a pokud opustila
zemi původu z důvodu politického pronásledování, požádat o udělení azylu již v SR,
která je považována za třetí bezpečnou zemi. Stěžovatelka však požádala o azyl až na území
České republiky, ačkoliv tak mohla učinit již v SR. Žalovaný se tedy domnívá, že zjistil
přesně a úplně skutečný stav věci a posoudil ji svědomitě a zcela na základě právních
předpisů, když tuto žádost stěžovatelky o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli stěžovatelka v podané kasační stížnosti výslovně podřadila jí namítané
skutečnosti pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ze znění kasační stížnosti zdejší soud
dovodil, že stěžovatelka napadla rozhodnutí Krajského soudu v Brně i z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne
12. 3. 2001 žádost o udělení azylu, v níž uvedla, že Gruzii opustila v únoru 2001 z politických
důvodů, neboť byla pronásledována, stejně jako její rodina. Napsala dopis Ševarnadzemu,
který ji v červenci 2000 pozval na schůzku do parlamentu. Tam byla však zatčena
a vyslýchána; propuštěna byla až druhý den. V novinách potom o účastnici psali
jako o teroristce. Od té doby měla stálé telefonické hovory, vyhrožovali, že ji zabijí, ať raději
odjede. Tři poslanci parlamentu jí pomohli odjet do B.. Po cestě však měla nehodu, o které si
myslí, že to byla práce mafie. Šest dní nato strávila v nemocnici. Po propuštění se vrátila do
T., kde se dozvěděla, že s ní bude soud. V novinách také o ní psali, že utekla, skrývá se a je
teroristka. Sama šla na policii, aby zjistila, co se děje. Tam se ji však vysmívali. Musela se i
skrývat. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR pak stěžovatelka
opět sdělila, že v červenci 1999 byla pozvána do parlamentu, kde jednala ve vědeckém
výboru. Potom byla pozvána k ombudsmanovi, kde byla však zatčena a obviněna z pokusu o
atentát na prezidenta Ševarnadze. Nakonec se vše objasnilo a v květnu 2000 jí bylo řečeno, že
stíhání proti její osobě bylo zastaveno. Gruzii opustila 23. 2. 2001, kdy z T. odletěla do K.,
kde pobývala osm dní. Z K. dále pokračovala vlakem do U.. Tam byla pouze několik hodin a
autobusem odjela do K., kde hledala své známé, z kterými chtěla odjet do P.. V K. strávila tři
dny, spala v hotelu. Dále pokračovala vlakem do Brna, kde byla asi osmého nebo devátého
října 2001. Na otázku správního orgánu, proč o azyl nepožádala již na území Slovenska,
odpověděla, že o azylu vůbec nevěděla a ani o něm nepřemýšlela. Nic by jí ale nebránilo
o něj na Slovensku požádat.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu žádost o udělení azylu
se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika
považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno,
že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem žalovaného i krajského soudu
a neshledal v jejich postupu žádného pochybení. I zdejší soud má plně za prokázané,
že stěžovatelka po svém odchodu z Gruzie pobývala tři dny na Slovensku,
aniž by na tomto území využila svého práva a požádala o azyl. Jak přitom potvrdila sama
stěžovatelka, nic ji v podání žádosti o azyl na území Slovenska nebránilo. Samu skutečnost,
že by Slovensko nebylo bezpečnou třetí zemí, přitom stěžovatelka v kasační stížnosti
vůbec nezpochybnila.
Stěžovatelčinu argumentaci v kasační stížnosti, že teprve krátce po příjezdu do ČR,
po třídenním pobytu na území Slovenské republiky, kde se z osobních důvodů snažila
vyhledat své známé a spojit se s nimi, ji dostihly zprávy, zejména od jejího syna,
které vyhodnotila tak, že je její návrat do vlasti v daném okamžiku i pro blíže neohraničenou
blízkou budoucnost zcela vyloučen, a tedy tehdy se stěžovatelce staly subjektivně známými
okolnosti a důvody, které ji vedly k podání návrhu na zahájení řízení o udělení azylu,
považuje Nejvyšší správní soud za nedůvěryhodnou a účelovou, neboť stěžovatelka
se o podobných skutečnostech v dosavadním průběhu řízení nezmínila. Ostatně s ohledem
na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., podle kterého ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil
poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží, nemohl zdejší
soud stěžovatelčinu argumentaci zohlednit.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán
žádný z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni (stěžovatelce) náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu