ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.179.2005
sp. zn. 4 Azs 179/2005 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: L. Y.Ch.-
H, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 4. 1.
2005, č. j. 58 Az 15/2004 - 13,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádnému z účastníků se ne p ř i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označené usnesení, kterým byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného správního
orgánu ze dne 26. 10. 2004, č. j. OAM-2937/VL-10-HA14-2004. Tímto rozhodnutím byla
žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatelka současně s kasační stížností požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podala stěžovatelka žalobu,
ve které v obecné rovině toliko uvedla, že s rozhodnutím nesouhlasí a požaduje, aby soud
přezkoumal skutková zjištění a závěry žalovaného správního orgánu. S odkazem na výše
uvedené požadovala, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu
řízení.
V napadeném usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
zkonstatoval, že podaná žaloba neobsahovala žádný žalobní bod, lhůta pro doplnění žaloby
marně uplynula, a žalobu bylo třeba pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení
jako nedůvodnou odmítnout. Proto s odkazem na znění §46 odst. 1 a §71 odst. 1 a 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) krajský
soud žalobu odmítl.
Proti předmětnému usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, s odkazem
na důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. d), event. e) s. ř. s. Namítala, že soud jí měl vyzvat
k doplnění žaloby dle §37 odst. 5 s. ř. s., aby v souladu s ustanovením §71 odst. 1 písm. d)
doplnila žalobní body o vylíčení skutkových důvodů, přičemž jí měl stanovit přiměřenou
lhůtu k takovému doplnění a upřesnění. Odmítnutím žaloby došlo podle stěžovatelky
k porušení citovaných ustanovení, a čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práva svobod.
Proto stěžovatelka považuje rozhodnutí soudu za nesprávné, a má to, že je i nepřezkoumatelné
z důvodu vady řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve
věci samé. Na základě výše uvedeného stěžovatelka navrhla, aby bylo napadené usnesení
zrušeno a vráceno Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky usnesení krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve
věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu
na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Stěžovatelka za důvody kasační stížnosti označila důvody vymezené v §103 odst. 1
písm. d), event. e) s. ř. s. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v situaci, kdy je kasační
stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatelku v úvahu z povahy
věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případná
nepřezkoumatelost rozhodnutí z důvodu vady řízení před soudem, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud nezákonnost v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, o odmítnutí návrhu neshledal.
Ze soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutí žalovaného
správního orgánu ze dne 26. 10. 2004, č. j. OAM-2937/VL-10-HA14-2004, kterým byla
žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu, bylo stěžovatelce doručeno dne 1. 12. 2004; stěžovatelka byla přitom řádně
poučena o možnosti podat žalobu, a to ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení. Proti označenému
rozhodnutí žalovaného správního orgánu podala stěžovatelka, navíc prostřednictvím
své zvolené zástupkyně, advokátky JUDr. Aleny Strnadové, tedy osoby práva znalé, osobně
dne 6. 12. 2004 podání nazvané „žaloba“, ve kterém však bylo uvedeno pouze
to, že stěžovatelka s rozhodnutím nesouhlasí a požaduje, aby soud přezkoumal skutková
zjištění a závěry žalovaného správního orgánu, které považuje za nesprávné.
Podle §71 odst. 1 s. ř. s. však musí žaloba mimo jiné obsahovat žalobní body, z nichž
bude patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce (stěžovatelka)
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, resp. jaké důkazy k prokázání svých
tvrzení žalobce navrhuje provést. Tyto žalobní body, je přitom stěžovatelka povinna uvést
ve lhůtě pro podání žaloby; obecné tvrzení o tom, že stěžovatelka s rozhodnutím nesouhlasí
a požaduje jeho přezkoumání nelze za žalobní bod, či body ani podle Nejvyššího správního
soudu považovat. Navíc nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka byla zastoupena
advokátkou, které by měly být známy nutné náležitosti žaloby, či právní konsekvence
propadnutí lhůty pro podání žaloby. Soud přitom nebyl povinen stěžovatelku vyzývat
k doplnění žaloby, resp. lhůta 7 dnů pro doplnění žaloby by marně uplynula
ještě před doručením případné výzvy stěžovatelce. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, tak podle Nejvyššího správního soudu postupoval v souladu se zákonem, pokud
takovou žalobu odmítl.
Nejvyšší správní soud pro podporu svých závěrů odkazuje na svou konstantní
judikaturu v této věci, kdy např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2004, čj. 4 Azs 3/2004 bylo
uvedeno, že „v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu musí žaloba obsahovat
nejen obecné náležitosti podání stanovené v §37 odst. 2 a 3 s. ř. s., ale zejména základní
náležitosti žaloby vymezené v §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. Neobsahuje-li žaloba žádný
žalobní bod, lze jej doplnit jedině ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Soud není
povinen žalobce vyzývat k odstranění takové vady žaloby podle §37 odst. 5 s. ř. s.,
neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zásadě dispoziční
a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován“.
Lze tak shrnout, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, tak postupoval
správně pokud žalobu za označené situace odmítl. Nejvyšší správní soud se s jeho závěry
ztotožňuje a odkazuje na ně; usnesení o odmítnutí žaloby je zákonné. K tomu se vážícím
námitkám stěžovatelky – stěžovatelka uváděla, že soud jí měl vyzvat k doplnění žaloby
dle §37 odst. 5 s. ř. s., aby v souladu s ustanovením §71 odst. 1 písm. d) doplnila žalobní
body o vylíčení skutkových důvodů, přičemž jí měl stanovit přiměřenou lhůtu k takovému
doplnění a upřesnění - tak nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit. Odmítnutím žaloby
přitom nedošlo ani k porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práva svobod; právní pomoc
byla stěžovatelce poskytnuta ze strany zvolené zástupkyně. Stejně tak není rozhodnutí
nepřezkoumatelné, jak tvrdila stěžovatelka, neboť důvody, pro něž byla žaloba odmítnuta,
z něho zřetelně vyplývají.
Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci, že podanou žalobu bylo třeba odmítnout.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst.
1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, žalovaný, který
v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu
vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu