ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.24.2006
sp. zn. 4 Azs 24/2006 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové
a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobkyně: L. B., zast. JUDr. Zdeňkem Haasem,
advokátem, se sídlem Dobřany, nám. T. G. M č. 114, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2005, č. j. 59 Az 53/2005
– 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 10. 2005, č. j. 59 Az 53/2005 – 17,
zamítl žalobu podanou žalobkyní proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2005,
č. j. OAM-655/VL-20-11-2005, jímž byla zamítnuta její žádost o udělení azylu jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalovaný odůvodnil zamítnutí žádosti o udělení azylu zjištěním, že žalobkyně požádala
o jeho udělení s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, neboť ačkoliv se na území České
republiky zdržovala již od konce roku 1999, z toho převážnou dobu bez příslušného povolení,
podala žádost o udělení azylu až po udělení správního vyhoštění, přestože tak mohla učinit
nepochybně dříve. Žalovaný rovněž uvedl, že s ohledem na nedůvodnost stěžovatelčiny
žádosti podle §16 zákona o azylu, pro nadbytečnost již neposuzoval, zda žadatelka splňuje
podmínky pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu, a z téhož důvodu nehodnotil
ani překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, neboť aplikace těchto ustanovení
se váže na ust. §12 téhož zákona, jehož v daném případě užito nebylo.
Krajský soud neshledal žalobu podanou proti výše uvedenému rozhodnutí správního
orgánu důvodnou, neboť podle jeho názoru měl správní orgán dostatečné podklady
pro posouzení důvodnosti žádosti žalobkyně o udělení azylu a pokud dospěl k závěru,
že jediným důvodem žalobkyně pro jeho udělení bylo udělení správního vyhoštění
na dobu 5-ti let, učinil tak na základě důkazů a v souladu se skutečností. Krajský soud
neshledal ze strany správního orgánu ani žádné ze stěžovatelkou namítaných procesních
pochybení; neshledal, že by se žalovaný nezabýval věcí odpovědně a svědomitě
a že by nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost s žádostí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V podané kasační stížnosti
uplatnila ve vztahu k výroku o zamítnutí žaloby, kasační důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., konkrétně namítala nesprávné posouzení právní otázky soudem,
která byla předmětem řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatelky, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatelky.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře
přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu;
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
na hmotně-právní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování
nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní
soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační
stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence
některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s.
Zájmem stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů,
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat. Zde je nutné uvést, že stěžovatelka žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdila a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatelka v kasační stížnosti označila důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s., když namítala, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, tj. její žádost
o udělení azylu byla právem zamítnuta jako zjevně nedůvodná jen proto, že se jejím podáním
stěžovatelka snažila vyhnout udělenému správnímu vyhoštění. Namítala, že jí v souvislosti
s jejím počátkem pobytu v České republice nebyla dána a ani uložena povinnost
vstoupit ve styk s příslušnými českými státními orgány, pokud se týká záležitostí azylu.
Při jejím pobytu zde jí osobně nehrozila žádná újma a nebyla tudíž nucena vyhledat
příslušnou azylovou ochranu. Proto jí nemůže být tato skutečnost dávána za vinu
a nemůže být pokládána za přitěžující okolnost při posuzování její následné azylové žádosti,
jak usuzoval správní orgán i krajský soud. Takové okolnosti nepochybně vyvstaly
až při udělení správního vyhoštění, kdy její pobyt na území ČR byl vyhodnocen
jako nelegální. Vyslovila přesvědčení, že správní orgán se jejím případem nezabýval
odpovědně a svědomitě, neboť postupem správního orgánu jí bylo dáváno na vědomí,
že její žádost je z tohoto důvodu chápana výlučně jako účelová. Stěžovatelka dále připomněla,
že s ohledem na své osobní a povahové vlastnosti neměla nikdy konflikt s orgány
svého domovského státu a její pobyt na území ČR ve významné míře setřel i její negativní
zkušenosti s fungováním tamějšího aparátu. Neměla rovněž potíže se svým pobytem na území
ČR a se státními orgány tohoto státu. Zároveň však uvedla, že se v případě návratu do země
původu obává kontaktu s domovskými státními úřady a již proto neměla být její žádost
zamítnuta. Vytýká správnímu orgánu, že správní řízení bylo vedeno formálně,
aniž by jí bylo dáno při učiněném pohovoru na vědomí, že další šetření správní orgán konat
nebude. Nelze tudíž tvrdit, že by správní orgán vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
přičemž jeho závěry soud bez dalšího převzal. Krajskému soudu rovněž vytýká, že posuzoval
danou právní věc jen podle obsahu jemu předloženého správního spisu a neopatřil si doplnění
dokazování v potřebném rozsahu, např. stěžovatelku nepřizval, aby své podání doplnila
k zajištění spolehlivého základu projednávané věci. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Namítá-li stěžovatelka v obecné rovině nedostatečná skutková zjištění bez upřesnění
konkrétních pochybení správního orgánu (v kasační stížnosti výslovně uvádí, že s ohledem
na právní rámec této stížnosti upouští od uvedení důkazů a nebo skutečností,
které by opravňovaly prvoinstanční správní orgán k vlastnímu rozhodnutí o uplatněné azylové
žádosti) Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že námitky tohoto obsahu byly již předmětem
řady jeho rozhodnutí, např. rozsudku ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 – 61,
www.nssoud.cz, či rozsudku ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 – 103, www.nssoud.cz.
Povinnost správního orgánu zkoumat důkazy pro udělení azylu je limitována tvrzením
stěžovatelky, což Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003 – 42, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zjistil
z obsahu správního spisu, a nad rámec potřebného odůvodnění uvádí, že stěžovatelka v rámci
snižování stavu zaměstnanců byla v roce 1993 na Ukrajině propuštěna ze zaměstnání
a jiné nenašla. Pro potíže s vyhledáním zaměstnání se rozhodla situaci vyřešit cestou za prací
do ciziny. Do České republiky vycestovala již dne 16. 12. 1999 a poté, co jí za jeden měsíc
uplynula platnost víza, žila zde nelegálně a pracovala v zemědělství. V protokolu o pohovoru
k důvodům udělení azylu připustila, že vstoupila do azylového řízení poté, co jí bylo uděleno
správní vyhoštění, aby se tak vyhnula jeho účinku. Nutno uvést, že výčet důvodů pro udělení
azylu je taxativně vymezen v §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení
se azyl udělí, bude-li zjištěno, že cizinec pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo ve státě posledního trvalého bydliště. Stěžovatelka
v žádosti o udělení azylu ani v protokolu sepsaném za účelem zjištění jeho důvodů netvrdila
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být v zemi svého původu vystavena pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Pokud pak žádost o udělení azylu podala
bezprostředně poté, co bylo orgány cizinecké policie zjištěno nelegální pobývání na území
ČR a bylo jí uděleno správní vyhoštění, pak skutečně zde byly důvody pro zamítnutí
její žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu,
neboť za těchto okolností bylo možno stěží dovodit jakýkoliv jiný motiv stěžovatelčiny
žádosti. Pokud by stěžovatelka skutečně měla důvody pro udělení azylu ve smyslu §12
písm. a) a b) zákona o azylu, tedy byla v zemi původu pronásledována ze strany státní moci,
či jí takové pronásledování hrozilo, pak mohla možnosti podání žádosti o udělení azylu využít
kdykoliv dříve, než učinila. Součástí skutkové podstaty §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu
je totiž zjištění, že cizinec mohl požádat o udělení azylu dříve; potud tedy bylo povinností
správního orgánu i soudu zjišťovat, zda stěžovatelka tak mohla učinit ještě předtím,
než jí bylo uděleno správní vyhoštění. Po zjištění, že stěžovatelka tak mohla učinit
kdykoliv po uplynutí platnosti víza, avšak neučinila tak a pobývala na území ČR nelegálně,
byla nepochybně splněna i poslední podmínka ust. §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu
směřující k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační
stížnosti netvrdila, Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ust. §104a
s. ř. s. odmítl.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ust. §107
s. ř. s., Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ust. §60
odst. 3 a §120 s. ř. s. a rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu,
neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu