ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.259.2005
sp. zn. 4 Azs 259/2005 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: L. I.,
zastoupená JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem, se sídlem Cheb, Žižkova 4, PSČ: 350 02,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, PSČ: 170 34,
poštovní přihrádka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 4. 4. 2005, č. j. 59 Az 203/2004 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 11. 2004, č. j. OAM-3040/VL-20-15-2004, byla
žádost žalobkyně o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdější předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění
rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že jediným
důvodem žádosti žalobkyně o udělení azylu byly problémy s policisty, kteří
od ní za současných výhrůžek vymáhali finanční prostředky. Podle názoru žalovaného
jsou tyto důvody odlišné od důvodů pro udělení azylu. Žalovaný dále pro nadbytečnost
neposuzoval, zda žalobkyně splňuje podmínky pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona
o azylu, a nehodnotil překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že správní orgán
porušil ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §12 zákona
o azylu. Žalobkyně odkázala na obsah spisu a navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 4. 2005, č. j. 59 Az 203/2004 - 22, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku uvedl, že žalobkyně přicestovala do České republiky a požádala o udělení azylu
zejména proto, že ve vlasti po ní osoby, které označila za policisty, vyžadovaly finanční
prostředky, které si vydělala během svého nelegálního pobytu v Izraeli, a vyhrožovaly
jí, že na ni podají trestní oznámení na policii v místě bydliště. Žalobkyně
se neobrátila se žádostí o pomoc ani na nadřízené těchto policistů, ani na policii v místě
svého bydliště, příp. na jiné státní orgány či nevládní organizace, ani na Veřejného ochránce
práv – Ombudsmana, jehož úřad je na Ukrajině pro tyto případy zřízen. Své problémy
žalobkyně řešila odcestováním do České republiky. Krajský soud konstatoval, že žalobkyně
podala žádost o udělení azylu pouze ve snaze zůstat v České republice, aby se vyhnula
možnému jednání těchto policistů, které bylo motivováno jejich snahou obohatit se na úkor
žalobkyně a pomocí výhrůžek získat prostředky, které žalobkyně vydělala v cizině.
Toto jednání však podle názoru krajského soudu nemá nic společného s jednáním státních
orgánů nebo soukromých osob, které by bylo možné považovat za perzekuci žalobkyně.
Krajský soud neshledal žalobkyní obecně namítaná porušení procesního předpisu a uzavřel,
že žalovaný nepochybil a postupoval správně, když zamítl žádost žalobkyně o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Z těchto důvodů krajský
soud žalobu v souladu s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) včas kasační stížnost
z důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. Namítala, že krajský soud podcenil otázku
nebezpečí jejího pronásledování na Ukrajině, vyhrožování a napadání neznámými osobami
a z toho plynoucí oprávněné obavy stěžovatelky. Stěžovatelka je přesvědčena
o tom, že splňuje podmínky ustanovení §12, resp. §14 zákona o azylu. Dále uvedla,
že správní orgán jí sice poskytl možnost vyjádřit se, ale ona mohla něco opomenout
nebo mohlo dojít k nepřesnému tlumočení. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že správní orgán
měl dostatečné podklady pro posouzení její žádosti o udělení azylu, a rozhodnutí považuje
za nezákonné, neboť nebyly posouzeny a přezkoumány všechny důkazy uplatněné
stěžovatelkou ve správním řízení. Uvedené námitky stěžovatelka vztáhla rovněž k neudělení
azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek krajského
soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu, byly
vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal na správní spis, zejména na podání
a výpovědi stěžovatelky. Žalovaný konstatoval, že krajský soud neshledal v závěrech
a postupu správního orgánu nezákonnost, a proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ostravě neshledal.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka v žádosti
o udělení azylu ev. č. V051290 ze dne 15. 10. 2004 uvedla, že o azyl žádá z toho důvodu,
že od prosince 2002 do března 2004 nelegálně pracovala v Izraeli, po vyhoštění
se vrátila na Ukrajinu, kde po ní policie požadovala všechny peníze, které si tam vydělala,
t j. 7.000,-USD. Stěžovatelka peníze neodevzdala, proto jí bylo vyhrožováno, že proti ní bude
zahájeno trestní stíhání. Na tyto policisty si stěžovatelka nikde nestěžovala a rozhodla se odjet
z Ukrajiny. O azyl požádala také z toho důvodu, že nechce na území České republiky pobývat
nelegálně. V případě návratu do vlasti se stěžovatelka bojí policistů, kteří ji vydírali
a vyhrožovali jí. Stěžovatelka, ani nikdo z její rodiny, nebyla na Ukrajině členkou žádné
politické strany, ani jiné organizace. V rámci pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu
stěžovatelka doplnila, že při příletu z Izraele ji na letišti policisté odvedli na policejní
oddělení, kde zjišťovali, co v Izraeli dělala, kolik veze peněz a jaké jiné cennosti má u sebe.
Poté podepsala deklarační listinu a prohlášení, že nemá žádné stížnosti, tj. že nebyla bita
policisty a nebylo jí vyhrožováno. Vyslýchající osoby byly oblečeny v civilu, skutečnost,
že šlo o policisty, stěžovatelka odvozuje z toho, že oddělení, kde seděla, bylo označeno
jako policejní oddělení. Po podpisu prohlášení stěžovatelku vyslýchali tři policisté v civilu,
požadovali od ní peníze a vyhrožovali, že si najdou způsob jak stěžovatelku uvěznit.
Vyslýchající policisté věděli, že stěžovatelka posílala z Izraele peníze prostřednictvím banky.
Stěžovatelka byla propuštěna až po intervenci její matky, která na ni na letišti čekala.
Při propouštění stěžovatelka podepsala protokol a bylo jí řečeno, že o těch policistech
ještě uslyší. Svou snahu získat peníze na úkor stěžovatelky vysvětlili policisté
tím, že si stěžovatelka vydělala dostatek peněz, oni se také potřebují najíst,
proto se stěžovatelka musí dělit o výdělek. Na postup těchto osob si stěžovatelka nikde
nestěžovala, přestože jí následně telefonicky vyhrožovaly, že celou věc předají policii v místě
jejího bydliště. Podobné telefonáty měla stěžovatelka jednou týdně nebo jednou za dva týdny,
proto se rozhodla odjet do České republiky. Stěžovatelka podle svého vyjádření žádný zákon
neporušila, ty osoby chtěly pouze získat peníze. Stěžovatelka se tyto problémy nepokusila
na Ukrajině řešit, neobrátila se na státní ani nevládní organizace, ani neuvažovala
o přestěhování v rámci Ukrajiny. Na Ukrajině stěžovatelka neměla kromě výše uvedeného
žádné problémy se státními orgány, policií, soudy či jinými státními institucemi.
Z takto zjištěného skutkového stavu, tj. především z informací poskytnutých přímo
stěžovatelkou, vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud. Oba shodně dospěly k tomu,
že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mohla
být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 téhož zákona.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu neuvádí-li žadatel o azyl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle §16 odst.
1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48).
Stěžovatelkou uvedené důvody, t.j. problémy s policisty, kteří od ní za současných
výhrůžek vymáhali finanční prostředky, a legalizace pobytu na území České republiky,
nelze podřadit pod ustanovení §12 zákona o azylu, proto nejsou z hlediska českého práva
azylově relevantní.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka neuvedla, že byla nebo mohla být
na Ukrajině pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Neuvedla tedy žádný azylově
relevantní důvod, proto Nejvyšší správní soud považuje rozhodnutí správního orgánu
o zamítnutí její žádosti o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu za správné
a příhodné.
S ohledem na výše uvedené považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodnou námitku
stěžovatelky, že krajský soud podcenil otázku nebezpečí jejího pronásledování na Ukrajině,
vyhrožování, napadání a vydírání neznámými osobami a z toho plynoucí oprávněné obavy
stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuvedla, z jakého důvodu se domnívá,
že krajský soud tyto skutečnosti podcenil, a neuvedla ani žádné další okolnosti,
které by její domněnku konkretizovaly nebo prokazovaly, Nejvyšší správní soud
se touto námitkou dále nezabýval.
Ze stejných důvodů není důvodná ani námitka stěžovatelky, že při pohovoru
k důvodům žádosti o udělení azylu mohla něco opomenout nebo mohlo dojít k nepřesnému
tlumočení. Přestože stěžovatelka měla možnost z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí
žalovaného zjistit, které skutečnosti žalovanému sdělila a které nikoliv, v kasační stížnosti
neuvedla, co při předmětném pohovoru opomněla žalovanému sdělit a v případě
které konkrétní otázky došlo k nepřesnému tlumočení. Uvedené námitky stěžovatelky
považuje Nejvyšší správní soud pouze za hypotetické možnosti, které však vzhledem k jejich
přílišné abstraktnosti nemůže náležitě posoudit, proto se jimi dále nezabýval.
Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelkou tvrzená porušení zákona spočívající
v tom, že žalovaný neposoudil a nepřezkoumal všechny důkazy, které stěžovatelka v průběhu
správního řízení uvedla. Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatelka žádné důkazy nepředložila, ani předložit nechtěla, což vyplývá z její záporné
odpovědi na otázku, zda chce doložit nějaké doklady či dokumenty, které by potvrzovaly
její výpověď při pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu. Uvedená námitka
proto není důvodná.
Stěžovatelka dále namítala, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona
o azylu a rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť žalovaný neměl dostatečné podklady
pro posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žádosti stěžovatelky o udělení azylu,
a to i ve vztahu k neudělení humanitárního azylu.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu správní orgán pochybil,
jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu,
přičemž současně posuzoval důvody pro udělení azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14
(humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení
azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní
orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení – zamítne žádost.
Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého
z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého
z důvodů předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci
důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí
žádosti podle §16 zákona zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu o zamítnutí
žádosti o udělení azylu podle §16 zákona do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu
podle §13 a §14 zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 1 Azs 8/2003 - 90).
V souladu s citovanou judikaturou Nejvyšší správní soud ve shodě se závěrem
žalovaného konstatuje, že v případě zamítnutí žádosti o udělení azylu pro její zjevnou
nedůvodnost je nadbytečné posuzovat, zda stěžovatelka splňuje důvody pro udělení
humanitárního azylu. Předpokladem pro udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu
je totiž skutečnost, že v řízení o udělení azylu nebyl zjištěn důvod pro udělení azylu
podle ustanovení §12 téhož zákona, což znamená, že správní orgán věcně posuzoval splnění
podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. V případě stěžovatelky však
tento předpoklad naplněn nebyl, když její žádost byla zamítnuta a ustanovení §12 zákona
o azylu nebylo užito.
S ohledem na tyto skutečnosti považuje Nejvyšší správní soud námitky stěžovatelky
ohledně neudělení humanitárního azylu za nedůvodné.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. uvedené v kasační stížnosti nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud
podanou kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace,
kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení
a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti
již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a §120 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, neboť stěžovatelka s podanou kasační stížností úspěch neměla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu