ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.264.2005
sp. zn. 4 Azs 264/2005 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: A. H.,
zast. JUDr. Davidem Heryánem, advokátem, se sídlem Praha 1, Thunovská 12, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 8. 3. 2005, č. j. 65 Az 15/2004 - 22, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Davidu Heryánovi, advokátovi, se sídlem Praha 1,
Thunovská 12, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 10. 2004, č. j. OAM-2795/VL-07-15-2004, rozhodl žalovaný
tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na cizince nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Výrok citovaného rozhodnutí napadl žalobce v celém rozsahu žalobou
pro jeho nezákonnost způsobenou tím, že správní orgán porušil ustanovení §3 odst. 3 a 4,
§32 odst. 1, §46 a §47 odst. 1 správního řádu a §12 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 3. 2005, č. j. 65 Az 15/2004 - 22, žalobu
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl, když konstatoval, že žalobce uvedl
jako důvod žádosti o azyl především spory s ostatními občany vesnice, kteří vyznávali
jinou víru. Žalobce zároveň potvrdil, že se kvůli jednání těchto osob neobrátil na žádné státní
orgány Ukrajiny s žádostí o pomoc, nevyužil tedy možností, které mu dává právní
řád země původu. Problémy, které žalobce měl nebyly v žádném případě motivovány
některým z azylově relevantních důvodů ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu.
Žalovaný tedy rozhodl správně, pokud žalobci neudělil azyl podle ustanovení §12 zákona
o azylu. Ke správným závěrům dospěl žalovaný také ohledně existence překážek vycestování
ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu, žalovaný se touto otázkou v odůvodnění
napadeného rozhodnutí zabýval a soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. K možnosti udělení
azylu podle §14 zákona o azylu soud uvedl, že pokud za skutkového stavu zjištěného
přímo od žalobce a po zhodnocení informací shromážděných o zemi původu žalovaný
nezjistil žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, soud
se s jeho závěrem ztotožňuje. Ze správního spisu je patrno, že žalovaný se věcí žalobce
zabýval odpovědně a svědomitě, opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí, dal žalobci
možnost, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřil k podkladům, soud v dané věci neshledal
žádné procesní pochybení z hlediska zákona o azylu ani správního řádu. Žadatel o udělení
azylu nesplňuje ani důvody pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu (za účelem sloučení
rodiny azylanta).
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
včas kasační stížnost, v níž uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s.
Stěžovatel namítal, že krajský soud posoudil případ v rozporu s platným právním řádem,
a dále uvádí, že shledává vážná pochybení všech dosavadních orgánů v řízení o udělení azylu
a v projednání věci u krajského soudu, který projednal předmětnou věc v rozporu se zákonem
o azylu. Současně stěžovatel žádal o ustanovení právního zástupce, o ustanovení tlumočníka
pro řízení kasační stížnosti a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel
se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení. V doplnění kasační stížnosti, učiněném prostřednictvím zástupce z řad
advokátů JUDr. Davida Heryána, kterého Krajský soud v Ostravě stěžovateli
ustanovil usnesením ze dne 20. 6. 2006, č. j. 65 Az 15/2004 - 41, stěžovatel uvádí,
že rozsudek krajského soudu napadá v celém jeho rozsahu. Stěžovatel dále uvádí, že má za to,
že řízení před správním orgánem je stiženo vadou spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech,
resp. je s nimi v rozporu, a stejně tak že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost. Stěžovatel
konstatuje, že pro tyto vady měl soud správní rozhodnutí zrušit. Jak vyplývá z rozhodnutí
žalovaného, o neudělení azylu bylo rozhodnuto z důvodu, že stěžovatel nebyl pronásledován
za uplatňování politických práva svobod ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu,
přičemž soud se ztotožnil s těmito závěry správního orgánu. Podle stěžovatele
jsou tyto závěry chybné. Legální definici pronásledování výslovně uvádí sám zákon o azylu
v §1 odst. 6. Pokud tedy stěžovatel uváděl jako důvody své žádosti o azyl skutečnosti,
že pro jeho náboženské vyznání jsou mu činěny od různých subjektů různé ústrky a nesnáze,
mohou tyto skutečnosti naplňovat tuto legální definici pronásledování. Dle názoru stěžovatele
žalovaný i soud nesprávně aplikovali právní předpis, neboť jednání vůči stěžovateli
lze podřadit pod velice širokou definici pronásledování, žalovaný se měl zaměřit na to,
zda je zde či není odůvodněný strach žalobce z pronásledování z důvodu náboženství
ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, to se však nestalo. Stěžovatel má za to,
že pokud účastník řízení rozhodl o neudělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu
proto, že stěžovatelem uváděné skutečnosti nelze považovat za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu, je toto rozhodnutí stiženo vadou, která má za následek jeho nezákonnost.
Stejného porušení se dopustil soud, přejal-li závěry účastníka řízení. Pokud se jedná
o neudělení azylu pro neexistenci důvodů podle §14 zákona o azylu, stěžovatel namítá,
že toto rozhodnutí není v souladu se zákonem, resp. je nepřezkoumatelné. Stěžovatel
je toho názoru, že žalovaný je povinen vypořádat se v rozhodnutí o neudělení azylu
s každým důvodem, pro který lze azyl udělit. Neudělení azylu z toho kterého důvodu
musí být odůvodněno zvlášť ve vztahu ke konkrétnímu azylovému důvodu. Zejména
i zde platí ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, dle kterého platí, že v odůvodnění
rozhodnutí uvede správní orgán, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí,
jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě
kterých rozhodoval. Stěžovatel je toho názoru, že spokojil-li se účastník řízení
pouze s obecným konstatováním, že po posouzení osobní situace a poměrů v zemi jeho státní
příslušnosti azyl neuděluje, není tento jeho postup v souladu se zákonem. Stěžovatel
si je vědom, že důvod udělení azylu podle §14 zákona o azylu je specifický,
a to zejména pro kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení, namítá však,
že v daném případě nelze s určitostí dovodit, které skutečnosti byly podkladem
pro rozhodnutí, zejména pak, z jakých poměrů stěžovatele vycházel, resp. které okolnosti
posuzoval jako „nehodné“ zvláštního zřetele. Stěžovatel dále uvádí, že výše uvedené námitky
se týkají i té části rozhodnutí žalovaného, dle které se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování podle §91 zákona o azylu, a stejně tak i rozhodnutí soudu. Podle názoru
stěžovatele došlo k porušení zásad správního řízení, zejména zásady vyjádřené v ustanovení
§3 odst. 2 in fine správního řádu, dle kterého musí správní orgány poskytovat občanům
a organizacím pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu,
a dále zásady, že rozhodnutí správních orgánů musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu
věci (§3 odst. 4 věta první správního řádu). Zásadu spolehlivě zjištěného stavu věci přejímá
dále i ustanovení §46 správního řádu, k jehož porušení rovněž došlo.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný trvá na tom,
že stěžovatel nesplňuje důvody pro udělení azylu. Stěžovatel nevyužil ochrany domovského
státu, když byl podle své výpovědi napadán spoluobčany ve své vesnici pro jiné náboženské
vyznání. O azyl požádal až po správním vyhoštění, po 4,5 letech nelegálního pobytu v České
republice. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o něm není třeba samostatně
rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem
pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1 a 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení
víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikováno nesprávné právní pravidlo, popř. je sice aplikováno
správné právní pravidlo, ale je nesprávně interpretováno.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. c) lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky
řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen,
popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 11. 9. 2004
žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že v zemi původu pomáhal v kostele pravoslavnému
faráři. V r. 2000 propukl spor mezi stoupenci pravoslaví a autokefální církve o budovu
kostela; došlo i k bitce, jíž se také zúčastnil.Poté následovalo ještě několik potyček
a stoupenci autokefální církve mu začali vyhrožovat, protože se zastal pravoslavného faráře.
Vyhrožovali mu, že ho zmrzačí, chodili za ním domů, rozbíjeli okna, chtěli, aby přestoupil
na jejich víru. Nakonec se rozhodl odjet z Ukrajiny. V České republice mu bylo uděleno
vyhoštění, nechce se však vrátit, protože se bojí o život, a proto, žádá o azyl. Shodné důvody
uvedl i ve vlastnoručně psaném prohlášení. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení
azylu na území ČR pak stěžovatel zopakoval tytéž skutečnosti s tím, že doplnil,
že ze stoupenců autokefální církve měl strach, protože došlo k jeho napadení a byl zraněn
na noze; také mu vyhrožovali, že pokud bude chodit na pravoslavné bohoslužby, zmrzačí ho.
Dále stěžovatel uvedl, že v souvislosti se svou vírou žádné problémy se státními orgány
na Ukrajině neměl. Policii ani jinému státnímu orgánu napadení neoznámil. Vzniklou situaci
se rozhodl řešit v r. 2000 odjezdem z Ukrajiny do České republiky. Zde pobýval nelegálně,
pracoval na stavbách. V r. 2004 mu bylo uděleno správní vyhoštění. V případě návratu
zpět do své vlasti se bojí o svůj život.
Podle ustanovení §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §13 se v případě hodném
zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi azylanta,
jemuž byl udělen azyl podle §12 nebo §14, i když v řízení o udělení azylu
nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Rodinným příslušníkem
se pro účely sloučení rodiny podle rozumí, manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší
18 let nebo rodič azylanta mladšího 18 let. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení
rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi.
Podle ustanovení §14 téhož zákona, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Krajský soud v Ostravě řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného a své závěry
odpovídajícím způsobem odůvodnil. I Nejvyšší správní soud má za prokázané,
že stěžovatelovy důvody, pro které žádá o azyl na území ČR, nelze podřadit pod taxativní
výčet důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Jak již bylo vícekrát
judikováno zdejším soudem, žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou pouze potíže
se soukromými osobami v domovském státě, je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona o azylu zjevně bezdůvodná. To je i stěžovatelem popisovaná situace,
kdy mu bylo vyhrožováno jen ze strany soukromých osob. V této souvislosti je třeba poukázat
rovněž na to, že za pronásledování by mohlo být v souvislostech tvrzených stěžovatelem
pokládáno toliko odmítnutí ze strany veřejné moci poskytnout ochranu před prokázaným
ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci
pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Tak tomu však v souzené věci
nebylo, neboť stěžovatel vůbec nežádal o ochranu žádné kompetentní orgány domovského
státu a svoji situaci se rozhodl řešit odjezdem do České republiky.
Ke zjišťování skutkového stavu věci lze obecně konstatovat, že zásada tzv. materiální
pravdy (někdy též nazývána zásadou zjišťování stavu věci) má v řízení o udělení azylu
svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost
žadatelových tvrzení. V případě, že žadatel uvádí skutečnosti podřaditelné pod taxativně
vymezené důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu,
je na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení,
a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova
tvrzení, anebo alespoň s takovou měrou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní
pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu. Elementární roli při zjišťování
skutkového stavu věci hrají zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi původu žadatele.
Je-li zřejmé, že se jedná o bezpečnou zemi původu, v níž je z hlediska standardů
předpokládaných zákonem o azylu zabezpečena řádná a fungující ochrana občanů
před nežádoucími ingerencemi státu do jejich základních práv a svobod, pak lze důvodně
předpokládat, že v takové zemi sice může docházet k jednotlivým excesům, nicméně
lze se prostřednictvím správních, soudních či jiných orgánů domáhat nápravy
proti nezákonnému zásahu. Takový závěr však nelze učinit v případě, že se jedná o zemi,
ve které se státní orgány opakovaně dopouští závažných porušení lidských práv. Má-li správní
orgán za to, že stěžovatel, který přichází ze země s nedostatečnou ochranou lidských práv,
nevypovídá pravdivě o důvodech, které ho vedly k opuštění jeho země původu
a podání žádosti o azyl v ČR, musí své pochybnosti hodnověrně objasnit a prokázat.
Jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských
práv a svobod žadatele o azyl došlo nebo mohlo dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů
o tom, že tomu tak nebylo, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní
nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl (obdobně např. rozsudek NSS ze dne
24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89). V souvislosti s uvedeným Nejvyšší správní soud
konstatuje, že Ukrajinu lze považovat za bezpečnou zemi původu, jakkoli jednotlivé excesy
nelze vyloučit. Bylo tedy na stěžovateli, aby svá tvrzení přesvědčivým způsobem prokázal,
což stěžovatel v řízení neučinil. Stěžovatel tvrdil, že byl v zemi původu pronásledován
příslušníky jiné církve (autokefální) pro své náboženské přesvědčení (pravosloví).
Nutno zdůraznit, že za pronásledování ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu, se považuje
ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem. Takové skutečnosti v řízení zjištěny nebyly, ostatně stěžovatel se svými údajnými
problémy na příslušné orgány státu vůbec neobrátil. Nad rámec potřebného odůvodnění
Nejvyšší správní soud dodává, že je přinejmenším překvapující, že stěžovatel,
který je příslušníkem pravoslavného, tedy na Ukrajině většinového náboženství,
byl pronásledován v tomto státě pro své náboženské přesvědčení příslušníky církve
na tamním území nesrovnatelně menšího významu.
K přesvědčení stěžovatele, že jeho situace indikuje nezbytnost udělit mu humanitární
azyl ve smyslu §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování podmínek
pro udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu spadá do diskreční
pravomoci žalovaného a jeho smyslem je určitá volnost daná správnímu orgánu zareagovat
jak na případy předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti
této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem arbitrárního postupu (libovůle), vyplývajícím
pro orgány veřejné moci z ústavně postulovaného principu demokratického právního státu
(obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004).
Nejvyšší správní soud neshledal ani v tomto směru ze strany žalovaného žádné pochybení.
Co se týče kasační námitky nedostatečného odůvodnění správního rozhodnutí v části týkající
se neudělení azylu podle §14 zákona o azylu, zdejší soud je přesvědčen, že odůvodnění
správního orgánu, že na základě údajů sdělených stěžovatelem v průběhu řízení nebyl zjištěn
žádný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu, je zcela postačující.
O zjišťování takových zvláštního zřetele hodných důvodů správním orgánem pak platí totéž,
co shora uvedeno o uplatňování zásady materiální pravdy v azylovém řízení.
Co se týče kasační námitky nedostatečného odůvodnění správního rozhodnutí
v části týkající se nevztažení překážek vycestování na cizince ve smyslu §91 zákona o azylu,
zdejší soud je nucen vyslovit, že odůvodnění správního orgánu, které je obsaženo
na s. 5 - 7 správního rozhodnutí, je velmi podrobné, přesvědčivé a závěry učiněné správním
orgánem z něj logicky vplývají.
Konečně k námitce stěžovatele, že ze strany správního orgánu došlo k porušení zásady
vyjádřené v ustanovení §3 odst. 2 správního řádu, dle kterého musí správní orgány
poskytovat občanům a organizacím pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů
neutrpěli v řízení újmu, musí Nejvyšší správní konstatovat, že je uplatňována poprvé
až v kasační stížnosti, třebaže mohla být vznesena již v dřívějším řízení. Ustanovení §104
odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní
důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno,
ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. I kdyby ovšem zákon
dovoloval Nejvyššímu správnímu soudu se touto stěžovatelovou námitkou zabývat,
nemohl by ji blíže přezkoumat, neboť je formulována zcela obecně bez specifikování
individuálních okolností, s nimiž má mít tvrzené porušení poučovací zásady souvislost,
a ani ze správního spisu porušení této zásady není seznatelné.
K žádosti stěžovatele, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování,
nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu předložený spis
obsahuje dostatek informací pro to, aby bylo možno ve věci rozhodnout. Nařízení ústního
jednání se proto jevilo jako nadbytečné. V daném případě by odporovalo zásadě rychlosti
a hospodárnosti řízení (procesní ekonomie).
K žádosti stěžovatele, aby byl ve věci ustanoven tlumočník, Nejvyšší správní soud
sděluje, že v dané věci vycházel na základě §64 s. ř. s. z ustanovení §18 odst. 2 občanského
soudního řádu, podle kterého účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk,
soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. V průběhu řízení
však taková potřeba najevo nevzešla. Stěžovatel podal kasační stížnost v češtině a dokázal
na výzvy a poučení krajského i Nejvyššího správního soudu včas a řádně zareagovat.
Za nerozhodné přitom soud považuje, zda tak činil stěžovatel osobně nebo prostřednictvím
advokáta. Otázka ustanovení tlumočníka by se tak nepochybně stala aktuální až v případě
ústního jednání, které však zdejší soud nenařídil, neboť pro to neshledal důvody podle §109
odst. 1 s. ř. s.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušit. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností stěžovatele žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Davidu Heryánovi, který byl ustanoven
stěžovateli k jeho žádosti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2006,
č. j. 65 Az 15/2004 - 41, byla stanovena za dva úkony právní služby po 1000 Kč [převzetí
a příprava zastoupení, podání soudu týkající se věci samé spočívající v doplnění kasační
stížnosti – §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.],
k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 75 Kč
podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Uvedená částka bude zástupci stěžovatele vyplacena
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu