ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.281.2005
sp. zn. 4 Azs 281/2005 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: O., K.,
zastoupená JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou, se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova
43/1120, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem, č. j. 14 Az 278/2003 - 42 ze dne 30. 9. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobkyně JUDr. Martě Čihákové, advokátce se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 1075 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 7. 2003, č. j. OAM-5538/VL-19-P14-2002,
žalobkyni nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a dále na žalobkyni nebyla vztažena překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný
uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobkyně o udělení
azylu jsou ekonomické problémy spojené s její nezaměstnaností. Správní orgán neshledal
žádný důvod pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, konstatoval nesplnění
podmínek pro udělení azylu podle ustanovení §13 zákona o azylu a po posouzení osobní
situace žalobkyně jí neudělil ani humanitární azyl podle ustanovení §14 zákona o azylu.
Žalovaný neshledal ani skutečnosti zakládající překážky vycestování.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že správní orgán
na podkladě shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci a vydal
rozhodnutí, které žalobkyně považuje za nesprávné. Žalobkyně opustila Ukrajinu z důvodu
neúnosně těžkých životních podmínek, a proto požádala krajský soud o přehodnocení
stanoviska správního orgánu zejména s ohledem na ustanovení §14 zákona o azylu.
Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 14 Az 278/2003 - 42 ze dne
30. 9. 2004, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobkyní uváděné důvody nenaplňují znaky
pronásledování ve smyslu zákona o azylu, proto žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Krajský soud poznamenal,
že žalobkyně v průběhu správního ani soudního řízení neuváděla, že byla pronásledována
nebo jí hrozilo pronásledování z důvodů podle ustanovení §12 zákona o azylu. Přání
žalobkyně žít a pracovat v České republice nepovažoval krajský soud za výjimečné
a mimořádné skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení humanitárního azylu. Námitku
nezákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného označil krajský soud za účelovou
a z důvodu její obecnosti se jí dále nezabýval. Z těchto důvodů krajský soud žalobu v souladu
s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) včas kasační stížnost
z důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti podle ustanovení §107 s. ř. s. Namítala, že jejími důvody pro udělení
azylu jsou rovněž problémy s místními orgány státní moci z důvodu jejího zařazení k nižší
sociální skupině. Konstatovala, že často docházelo k její diskriminaci s následkem nemožnosti
uplatnit se na trhu práce. Stěžovatelka dále namítala porušení ustanovení §3 odst. 3, 4, §32
odst. 1, §34 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), ve znění pozdějších předpisů, a tvrdila, že se správní orgán a krajský soud nedostatečně
zabývaly důvody podání její žádosti a obsahovou stránkou jejích tvrzení, žalovaný se věcí
nezabýval svědomitě a odpovědně, porušil zásadu objektivní pravdy, nezjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a neprovedl všechna šetření nutná k objasnění všech okolností rozhodných
pro náležité a řádné posouzení věci, proto skutková podstata nemá oporu ve spisech.
Podle názoru stěžovatelky si správní orgán neopatřil úplné důkazy, a proto nemohl správně
usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět.
Rovněž odůvodnění napadeného správního rozhodnutí považuje stěžovatelka za nedostatečné.
Stěžovatelka dále uvedla, že splňuje podmínky pro udělení azylu a vztahuje se na ni překážka
vycestování, a brojila tak proti porušení ustanovení §12, §14 a §91 zákona o azylu.
Rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka vytýkala, že nedostatečně odůvodňuje
stěžovatelkou uvedená fakta. Stěžovatelka dále namítala, že správní orgán porušil článek 33
Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Stěžovatelka požádala o ustanovení právního
zástupce z řad advokátů, a navrhla, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc
byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Na její žádost ustanovil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 12. 2004,
č. j. 14 Az 278/2003 - 55, stěžovatelce zástupkyni pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Martu
Čihákovou, advokátku.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný odkázal
na správní spis, zejména na výpovědi stěžovatelky, a konstatoval, že stěžovatelka měla v zemi
původu ekonomické problémy spojené s její nezaměstnaností a tyto skutečnosti nejsou
důvodem pro udělení azylu. Žalovaný uvedl, že stěžovatelkou namítaný článek 33 Ženevské
úmluvy nemá žádnou souvislost s jejím případem. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu ustanovení §104 odst. 4
in fine s. ř. s. brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody,
než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno,
ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.
naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly
skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud
při svém rozhodování nepřihlíží (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 419/2004).
Nejvyšší správní soud proto podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží k tvrzení
stěžovatelky, že jejími důvody pro udělení azylu jsou rovněž problémy s místními orgány
státní moci z důvodu jejího zařazení k nižší sociální skupině, ani k namítané diskriminaci,
která měla mít za následek nemožnost stěžovatelky uplatnit se na trhu práce. Uvedené
námitky totiž stěžovatelka uplatnila poprvé až v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud dále považuje za nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 in fine
s. ř. s. námitku stěžovatelky týkající se údajného porušení článku 33 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků žalovaným, neboť stěžovatelka tuto námitku neuplatnila v žalobě.
Kasační stížnost není důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem neshledal.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka v žádosti
o udělení azylu ev. č. x ze dne 15. 12. 2002 uvedla, že na Ukrajině je chudoba a nedalo se tam
žít. Nízká mzda stěžovatelce nestačila na obživu, stěžovatelka neměla peníze na studium
svého syna, který skončil střední školu. V televizi viděla pořad o České republice, že je zde
lepší život, proto se rozhodla odcestovat. Ze stejných důvodů požádala o azyl. Stěžovatelka,
ani nikdo z její rodiny, nebyla členkou žádné politické strany, ani jiné organizace a v případě
návratu na Ukrajinu se ničeho neobává. Při pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu
stěžovatelka uvedla, že na Ukrajině není práce, proto přijela do České republiky. Na Ukrajině
pracovala pouze příležitostně, rodinu živil její manžel. Před odjezdem do České republiky
pracovala jako servírka a kuchařka, měla pracovní poměr na dobu určitou, někoho
zastupovala. Stěžovatelka se nepokusila přestěhovat za prací do jiné oblasti Ukrajiny.
Stěžovatelka uvedla, že neměla nikdy žádné problémy s policií ani se státními úřady na
Ukrajině. Do země původu se vrátit nechce a neví, co by se v případě jejího návratu stalo.
Z takto zjištěného skutkového stavu, tj. především z informací poskytnutých přímo
stěžovatelkou, vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud. Oba shodně dospěly
k tomu, že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit,
že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona
o azylu.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Stěžovatelkou uvedené důvody, t.j. ekonomické problémy spojené s nezaměstnaností
stěžovatelky, nelze podřadit pod ustanovení §12 zákona o azylu, proto nejsou z hlediska
českého práva azylově relevantní.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka neuvedla, že byla nebo mohla
být na Ukrajině pronásledována za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Neuvedla tedy žádný azylově relevantní důvod, proto Nejvyšší správní soud považuje
rozhodnutí správního orgánu o neudělení azylu podle §12 zákona o azylu za správné.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu spočívá smysl institutu
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu v tom, aby rozhodující správní orgán měl
možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán tedy může zareagovat
nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé
důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou
lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra
volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány
veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze
v případě hodném zvláštního zřetele. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok
a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu.
Žalovaný nepovažoval skutečnosti uváděné stěžovatelkou za důvody hodné zvláštního
zřetele, pro které by mohl být stěžovatelce udělen humanitární azyl. Krajský soud k tomu
doplnil, že přání stěžovatelky žít a pracovat v České republice nelze považovat za výjimečné
a mimořádné skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení humanitárního azylu.
Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší zasahovat do správního uvážení správního
orgánu, pokud se nejedná o výraz libovůle správního orgánu, resp. neporušil-li správní orgán
při posuzování důvodů uvedených stěžovatelkou zákon. Taková situace však v případě
stěžovatelky nenastala. Nutno tedy uzavřít, že nebylo zjištěno porušení ustanovení §14
zákona o azylu, jak namítala stěžovatelka (bez bližší konkretizace) v kasační stížnosti.
K námitce stěžovatelky týkající se překážek vycestování podle ustanovení §91 zákona
o azylu Nejvyšší správní soud uvádí, že se stěžovatelka podle svého vyjádření v případě
návratu do vlasti ničeho neobává. Vycestování stěžovatelky zpět na Ukrajinu není v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky, na Ukrajině neprobíhá žádný válečný konflikt, ani
tam stěžovatelce nehrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu.
Stěžovatelka netvrdila, že by v zemi jejího původu mohl být ohrožen její život nebo svoboda
z důvodu její rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro její politické přesvědčení. S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší správní soud
konstatuje, že žalovaný nepochybil, když na stěžovatelku nevztáhl překážky vycestování
podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelkou namítaná porušení správního řádu.
Stěžovatelka své námitky nijak nekonkretizovala, proto lze přisvědčit krajskému soudu,
že tyto námitky jsou zcela účelové. Správní orgán i krajský soud postupovaly v souladu
se zákonem a neporušily žádné ze stěžovatelkou uváděných ustanovení správního řádu
a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se těmito námitkami z důvodu jejich přílišné
obecnosti dále nezabýval.
Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud rovněž námitku stěžovatelky týkající
se nedostatků odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud se v odůvodnění
napadeného rozhodnutí náležitě vypořádal se všemi žalobními body uplatněnými
stěžovatelkou, a to přiměřeně k jejich konkrétnosti.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s. uvedené v kasační stížnosti nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud
podanou kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace,
kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení
a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti
již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1
a §120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné jemu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatelka s podanou kasační stížností úspěch
neměla.
Odměna zástupkyni stěžovatelky JUDr. Martě Čihákové, advokátce, která byla
stěžovatelce ustanovena usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2004,
č. j. 14 Az 278/2003-55, byla stanovena za jeden úkon právní služby ve výši 1.000 Kč podle
ustanovení §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (převzetí a příprava zastoupení podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b)
téže vyhlášky) a režijní paušál podle ustanovení §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75 Kč
za každý úkon. Zástupkyni stěžovatelky bude vyplacena částka ve výši 1.075 Kč, a to z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu