ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.307.2005
sp. zn. 4 Azs 307/2005 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. Z.,
zast. JUDr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 1. 2005, č. j. 9 Az 170/2003 – 66, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2003, č. j. OAM-3040/VL-11-K04-2001, rozhodl žalovaný
tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že důvodem žádosti
žalobce o udělení azylu byla jeho tíživá ekonomická situace, kdy nemohl zabezpečit
svoji rodinu a nebyl schopen vydělat finanční prostředky na splacení půjčky.
Žalobce napadl citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které uvedl, že správní
orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil
ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(dále jen „správní řád“), a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy,
které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení
ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního řádu, nemohl tedy správně usuzovat
na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; rozhodnutí
nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem
pro ně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2005, č. j. 9 Az 170/2003 - 66, žalobu
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění rozsudku městský soud
předně odmítl obecné námitky směřující k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci,
neboť z obsahu spisu je patrno, že žalobce v návrhu na zahájení řízení uvedl jako důvody
své žádosti o azyl tíživou ekonomickou situaci, přičemž z jeho dalších výpovědí
ani jiným způsobem nebylo prokázáno, že by žalobce v zemi svého původu
byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, což je důvod pro udělení azylu
podle §12 písm. a) zákona o azylu. Městský soud dále podotkl, že za pronásledování
ve smyslu azylové politiky nelze považovat tíživou ekonomickou situaci v zemi původu
žadatele o azyl, která může být v každé jednotlivé zemi způsobena určitými faktory,
mezi něž může patřit i neúčinná vládní politika. Jde však o negativní jevy, které dopadají
na celou společnost, na většinu obyvatel v zemi původu žadatele o azyl a řešení této situace
nelze spatřovat v tom, aby obyvatelé takové země získali mezinárodní ochranu formou azylu.
Městský soud rovněž neshledal podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §13 a §14
zákona o azylu. Ohledně existence překážek vycestování pak následně soud konstatoval,
že ekonomická situace a ekonomické problémy nejsou podřaditelné pod skutečnosti uvedené
v §91 zákona o azylu.
Proti citovanému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel je toho názoru, že Městský soud
v Praze věc nesprávně právně posoudil, kdy se ztotožnil s nesprávným názorem žalovaného,
který paušálně rozhodl, že stěžovatel není pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod podle §12 písm. a) zákona o azylu, ani nebyl ohrožen pro svou rasu, národnost,
náboženství, příslušnost k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických
názorů podle §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel se domnívá, že příslušnost
k určité sociální skupině je třeba vztáhnout i pro případy, kdy osoba v místě ovládaném mafií,
propojené na státní úřady a veškerou infrastrukturu, k této mafii nepřísluší. Strach
z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu je u stěžovatele evidentně prokázán.
V případě stěžovatele je důvodná obava z pronásledování, kterým je míněno ohrožení života
a svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem. Soud tedy nesprávně interpretoval
a tím porušil ustanovení §12 zákona o azylu. Ve správním a soudním řízení nebyly zjištěny
konkrétní poměry ve městě K., na střední Ukrajině, kde stěžovatel žil. Stěžovatel
dále poukazuje na to, že soud vůbec nezkoumal, proč žalovaný neshledal u stěžovatele
důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu,
aniž by jakýmkoliv způsobem tento závěr odůvodnil. Stěžovatel konečně zdůrazňuje,
že v případě jeho nuceného vycestování na Ukrajinu by byl vystaven nebezpečí ohrožení
života a zdraví. Vzhledem k uvedenému se stěžovatel obrací na Nejvyšší správní soud v Brně
a navrhuje, aby tento ve smyslu §107 s. ř. s. přiznal odkladný účinek vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí a vydal rozsudek, kterým rozhodnutí Městského soudu v Praze zruší
a věc se mu vrací k dalšímu projednání.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho správní rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech
výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti odkazuje žalovaný na správní spis a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal
v závěrech a správního orgánu nezákonnost ani vady řízení. Žalovaný poukazuje
na to, že důvodem žádosti o udělení azylu stěžovatele byla jeho tíživá ekonomická situace,
kdy nemohl zabezpečit svoji rodinu a nebyl schopen vydělat finanční prostředky na splacení
půjčky. Ke stěžovatelovým námitkám týkajících se neudělení azylu podle §14 zákona o azylu
žalovaný odkazuje na judikaturu NSS, ze které vyplývá,že správní orgán má právo
rozhodnout o této otázce v rámci volného správního uvážení a že na udělení azylu
z humanitárních důvodů nemá žadatel subjektivní právo. Žalovaný neshledal v případě
stěžovatele žádné zvláštního zřetele hodné důvody pro udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel podle názoru žalovaného rovněž není v zemi původu
ohrožen skutečnostmi uvedenými v §91 zákona o azylu, které by tvořily překážku
vycestování. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného
účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 5. 4. 2001
žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že svoji vlast opustil v listopadu 1999 z ekonomických
důvodů. O azyl žádá, protože si na Ukrajině vypůjčil peníze na léčbu manželky
a musel je vrátit. Ve svém zaměstnání plat nepobíral vůbec nebo pouze v naturáliích.
Jeho žena žije v ČR a on chce s ní být. Ve vlastnoručně psaném prohlášení uvedl,
že na Ukrajině panuje složitá sociálně-ekonomická situace, životní úroveň se rok od roku
snižuje, což způsobuje sociální napětí. Jako otec neměl jistotu v otázce budoucnosti
svých potomků, pokud by jako rodina zůstali na Ukrajině. Jeho žena na Ukrajině kvůli špatné
ekologické situaci trpěla alergií, v průběhu jejího pobytu v ČR se její zdravotní stav údajně
zlepšil. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR pak stěžovatel sdělil
tytéž skutečnosti s tím, že v případě návratu do vlasti se obává reakcí věřitelů, protože dluh
ještě neuhradil v plné výši.
Podle ustanovení §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §14 téhož zákona jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Podle §91 odst. 1 zákona o azylu povinnost ukončit pobyt neplatí, a) pokud by byl
cizinec nucen vycestovat: 1. do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu
jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení, nebo 2. do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu,
nebo 3. do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví
trest smrti, anebo b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky,
nebo c) jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu
bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb
jejího věku a stupně samostatnosti.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným
a potažmo i Městským soudem v Praze. Při rozhodování o udělení azylu je rozhodující
existence pronásledování za uplatňování politických práv a svobod či odůvodněného strachu
z pronásledování směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny,
jež podnikají úřady země, případně jež vychází od některých složek obyvatelstva,
které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání
tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit před ním účinnou ochranu.
Takové okolnosti však stěžovatel v řízení před žalovaným neprokázal a ani netvrdil.
Naopak z vyjádření stěžovatele v průběhu správního řízení jednoznačně vyplynulo,
že důvodem jeho odchodu z Ukrajiny do České republiky byly ryze ekonomické příčiny.
Stěžovatelovy argumenty o jeho odůvodněném strachu z pronásledování ve smyslu
ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, nastíněné v žalobě a rozvedené až v kasační
stížnosti, tak vyznívají zcela účelově. Případné nedostatky úrovně ochrany základních
lidských práv a svobod na Ukrajině tak v dané věci zcela postrádají svého významu,
neboť k zásahu v této rovině u stěžovatele vůbec nedošlo. Z toho důvodu je třeba konstatovat,
že zjištěný skutkový stav nezakládá stěžovatelovo právo na udělení azylu ve smyslu §12
zákona o azylu ani právo na přiznání překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
K námitce ohledně nedostatečného odůvodnění neudělení humanitárního azylu
Nejvyšší správní soud uvádí, že v souvislostech daného případu se nejedná o vadu,
která by byla s to založit nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Ačkoli lze mít
za to, že žalovaný svoje rozhodnutí ve smyslu §14 zákona o azylu odůvodnil velmi stručně,
s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména k samotným tvrzením stěžovatele
v průběhu řízení a ke zprávám o dodržování lidských práv na Ukrajině, považuje je zdejší
soud s ohledem na zákaz libovůle, jež je ústředním aspektem, dle něhož je rozhodování
žalovaného ve smyslu §14 zákona o azylu přezkoumáváno, za dostatečné.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pro který by bylo třeba napadené
rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí nezákonné
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu