ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.327.2005
sp. zn. 4 Azs 327/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S.
F., zast. JUDr. Ivo Horákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4 – Braník, Bezová 1658,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 22. 6. 2005, č. j. 30 Az 322/2003 - 25, a o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Ivo Horákovi, Ph.D., advokátovi, se sídlem
v Praze 4 – Braník, Bezová 1658, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč
a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 3. 9. 2003, č. j. OAM-34/LE-11-VL02-2003, rozhodl žalovaný
tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že důvodem žádosti
žalobce o udělení azylu byly potíže se soukromými osobami, jež po něm neoprávněně
požadovaly finanční prostředky, a přání žalobce nadále setrvat na území ČR.
Žalobce napadl citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které žalovanému vytkl
porušení §3 odst. 3, §3 odst. 4, §32 odst. 1, zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), a §12 a §91 zákona o azylu, přičemž pokud jde o skutkové důvody, žalobce
poukázal na svoji žádost o udělení azylu v České republice, protokol o pohovoru,
který s ním byl proveden, a ostatní spisový materiál, který se vztahuje k jeho žádosti o udělení
azylu. Podle žalobce tím, že mu žalovaný azyl podle ustanovení §12 a §14 zákona o azylu
neudělil a ani na něj nevztáhl překážku vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu,
jeho žádost o azyl posoudil nesprávně a v důsledku toho je napadené rozhodnutí vadné.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 6. 2005,
č. j. 30 Az 322/2003 - 25, žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl.
Podle jeho názoru žalovaný postupoval správně a v souladu s ustanovením §12 zákona
o azylu, když azyl žalobci neudělil, neboť důvody, které uvedl, nelze podřadit pod žádný
z relevantních důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, resp. žalobce
v žádosti o udělení azylu ani v pohovoru neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, ve smyslu §12
zákona o azylu. K možnosti udělení azylu ve smyslu §14 zákona o azylu krajský soud uvedl,
že rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení, může soud
přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní orgán
nepřekročil meze stanovené zákonem. Rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu je tak v souladu se zákonem. Žalovaný měl dostatek
podkladů pro rozhodnutí ve smyslu §14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu
podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem. Podle názoru krajského soudu
žalovaný postupoval v souladu i s ustanovením §91 odst. 1 zákona o azylu, když v případě
žalobce neshledal existenci překážek vycestování, neboť z informací o zemi původu a z údajů
uváděných žalobcem nebylo možno učinit závěr, že by náležel k osobám ohroženým
skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský
soud konečně neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovými vadami,
které by vyvolaly jeho nicotnost ve smyslu §76 odst. 2 s. ř. s., k níž soud přihlíží a vysloví
ji i bez návrhu, a proto žalobní námitky přezkoumal pouze v mezích žalobních bodů
podle §75 odst. 2 s. ř. s. a následně uzavřel, že žalovaný zjistil dostatečně skutkový stav
pro posouzení podmínek pro udělení azylu žalobci, napadené rozhodnutí je v souladu
se zákonem; neshledal ani vady správního řízení. Uzavřel, že důvody žalobce nelze podřadit
pod žádný z taxativně uvedených důvodů v §12 zákona o azylu. Podle krajského soudu
žalobce podal žádost o udělení azylu účelově proto, aby si na území České republiky
legalizoval pobyt po dobu, co byl odsouzen k trestu vyhoštění a umístěn ve vyhošťovací
vazbě. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl relevantní důvody ke zrušení rozhodnutí
žalovaného, krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle §78
odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobce
(dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel především namítá,
že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí,
čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, a v důsledku
toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán opatřil
pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1 a dále §34
odst. 1 správního řádu, nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět; rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů,
tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Stěžovatel poukazuje
na to, že v zemi jeho původu je ohrožen na životě a nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát
takové poměry trpí a podporuje. Stěžovatel se dovolává aplikace humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu a odvolává se na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod,
že „nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestu“. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ve věci Cruz Varas z roku 1991, A - 201, 69 - 70, a rozsudek ve věci
Vilvarajah z roku 1991, A - 215, 3 (vyhoštění) a zdůrazňuje, že není možné se obrátit
na policii v zemi, protože nelze po nikom požadovat, aby se sám a dobrovolně vystavoval
perzekuci, aby mohl lépe prokázat své obavy z pronásledování. Stěžovatel se dále dovolává
názoru uvedeného v Příručce postupů a kriterií pro určování právního postavení uprchlíků,
vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě, kde je v čl. 53 uvedeno: „Může se stát,
že žadatel byl podroben různým opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují
pronásledování (např. různým formám diskriminace), ale jsou v některých případech spojena
s dalšími zápornými faktory (např. obecné ovzduší nejistoty v zemi původu).
V těchto situacích mohou různé se uplatňující aspekty ve svém součtu vyvolat určitý efekt,
který může logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování na kumulativním
základě.“ Vzhledem k uvedenému se proto stěžovatel obrací na Nejvyšší správní soud v Brně
a navrhuje, aby tento přiznal odkladný účinek vykonatelnosti napadeného rozsudku
a dále rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu projednání.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti žalovaný odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal
v závěrech a postupu žalovaného nezákonnost ani vady řízení. Žalovaný poukazuje
na to že stěžovatel své žalobní námitky týkající se §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46
správního řádu ve vztahu ke svým důvodům pro podání žádosti o udělení azylu
nikterak nekonkretizoval ani nepodložil argumenty. Stěžovatel se odvolává i na čl. 53
Příručky postupů a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků,
ale nikterak neprokazuje souvislost s jeho důvody pro podání žádosti o azyl, tj. s problémy
se soukromými osobami, které od něj požadovaly peníze. Žalovaný dále k stěžovatelově
námitce, že správní orgán mu mohl udělil azyl z humanitárních důvodů podle §14 zákona
o azylu, což je dáváno do souvislosti s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod
a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, uvádí, že podle ustanovení §109 odst. 4
s. ř. s. k těmto skutečnostem uvedeným až v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
nepřihlíží. Pro žalovaného je podání kasační stížnosti stěžovatelem s návrhem na odkladný
účinek stejně účelovým úkonem, jako bylo i jeho podání žádosti o azyl a žaloby k soudu.
Stěžovatel si podle žalovaného chtěl těmito svými podáními legalizovat pobyt na území ČR.
Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného
účinku.
V posléze zaslaných doplnění kasační stížnosti stěžovatel navrhuje doplnění
dokazování výslechem svědkyně L. K., u níž stěžovatel bydlí, dopisy zasílanými stěžovateli
z vlasti jeho rodiči a příbuznými a články o situaci v Moldávii. Na základě těchto skutečností
stěžovatel navrhuje prokázat, že jej v místě jeho bydliště skutečně pronásleduje mafie, kterou
je ohrožen na životě, což má podle stěžovatele vliv na posouzení jeho žádosti o azyl ve
smyslu §12 písm. b), popř. §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli stěžovatel výslovně neuvedl, který z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s. je v kasační stížnosti tvrzen, z obsahu této stížnosti vyplývá, že jde o důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 7. 1. 2003
žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že v červenci 1999 odjel z Moldávie do zahraničí
si vydělat peníze na živobytí. Dne 19. 11. 2002 byl Obvodním soudem pro Prahu 5 odsouzen
k pětiletému trestu vyhoštění a umístěn ve vazební věznici v P. – R.. O udělení azylu v České
republice (dále též jen „ČR“) žádá, poněvadž mu mafie v Moldavsku hrozí zabitím. Tytéž
důvody potvrdil i v ručně psaném prohlášení k žádosti o udělení azylu. Do protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR pak stěžovatel sdělil, že koncem léta roku
1997 se vrátil domů ze svého prvního pobytu v ČR s vydělanými penězi a slušně oblečen.
Poté jej navštívil známý se slovy: „Když jsi takový frajer, musíš platit měsíčně 100 USD,
abys byl v bezpečí.“ Po třech měsících přišel znovu společně se dvěma dalšími muži
a opět požadoval peníze. Stěžovatel jejich žádost odmítl akceptovat, na což mu sdělili,
že pokud nezaplatí, jeho situace se zhorší. Potřetí zmíněné osoby stěžovatele navštívily na jaře
roku 1998, tentokrát již ozbrojeni, a znovu požadovali peníze. Z obav o svůj život v červenci
následujícího roku opustil Moldavsko. Z telefonického rozhovoru s matkou v roce 2000
se dozvěděl, že zmíněné osoby vyhrožovaly jeho rodině i po jeho odjezdu. Své problémy
v souvislosti s výhrůžkami ve vlasti neřešil žádným způsobem. O pomoc se neobrátil
na žádný státní orgán, neboť se domníval, že by se jeho situace tímto krokem ještě zhoršila.
Poněvadž neměl kam jinam jít, neuvažoval ani o přestěhování do jiné oblasti Moldavska.
Ze země původu vycestoval na základě platného cestovního dokladu a „voucheru“.
Jelikož ČR navštívil již dříve jako turista a líbí se mu zde, tato země byla od počátku cílem
jeho cesty. Po příjezdu žil na ubytovně v Praze a pracoval u stavební firmy. Na území
ČR se zdržoval nezákonně pouze s moldavským cestovním pasem, za což byl dne
18. 11. 2002 při kontrole příslušníky cizinecké policie zadržen a následně předán do věznice
v Praze – Ruzyni, kde podal žádost o udělení azylu. Dodal, že by chtěl v ČR zůstat. Ihned
po příjezdu do ČR do azylového řízení nevstoupil, poněvadž o této možnosti nevěděl.
V závěru pohovoru stěžovatel sdělil, že kromě uvedeného neměl ve vlastí žádné potíže.
V případě návratu se však obává o život.
Podle ustanovení §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §14 téhož zákona jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Krajský soud v Hradci Králové řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného v rámci
stěžovatelem uplatněných žalobních námitek a své závěry odpovídajícím způsobem
odůvodnil. I Nejvyšší správní soud má za prokázané, že stěžovatelovy důvody, pro které žádá
o azyl na území ČR, nelze podřadit pod taxativní výčet důvodů uvedených v ustanovení §12
písm. a) a b) zákona o azylu. Jak již bylo vícekrát judikováno zdejším soudem, žádost o azyl,
jejímž jedinými důvody jsou pouze potíže se soukromými osobami v domovském státě
je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná. Ohrožení žadatelů
o azyl, které vyplývá z možné násilné činnosti soukromých osob, není relevantním důvodem
pro udělení azylu, neboť není pronásledováním ve smyslu §12 zákona o azylu.
Za pronásledování by mohlo být v souvislostech tvrzených stěžovatelem pokládáno
leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před prokázaným ohrožením,
pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci
pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Tak tomu však v souzené věci
nebylo, neboť stěžovatel se ani nepokusil pomoc u státních orgánů Moldávie hledat
a svoji situaci se rozhodl řešit odjezdem do České republiky. Nelze připustit, aby byl azyl
přiznáván z důvodů nezákonné činnosti soukromých osob, s jejímiž projevy se lze setkat
i v zemích s vyspělým demokratickým zřízením. Pokud by bylo toto připuštěno, institut azylu
jako výjimečného prostředku ochrany osob, jimž je upírána ochrana státem původu, by šlo
nad rámec účelu, pro který Česká republika zákon tohoto typu přijal.
Nejvyšší správní soud je dále toho názoru, že stěžovatelův odkaz na články Příručky
postupů a kriterií pro určování právního postavení uprchlíků je zcela obecný a bez uvedení
souvislosti k případu stěžovatele. Lze jistě souhlasit, že kumulativní působení různých
opatření, která sama o sobě neznamenají pronásledování, ale jsou spojena s dalšími
zápornými faktory, je třeba posuzovat jako relevantní důvod k udělení azylu. Takový souběh
však v posuzovaném případě ze spisu nevyplývá a nebyl ani stěžovatelem tvrzen
či prokazován.
K stěžovatelově žádosti, aby byly v řízení o kasační stížnosti provedeny stěžovatelem
navržené důkazy, jež by měly prokázat, že jej v místě jeho bydliště skutečně pronásleduje
mafie, kterou je ohrožen na životě, Nejvyšší správní soud uvádí, že základní otázkou,
kterou se zdejší soud zabýval, nebylo to, zda stěžovatel skutečně je či není ohrožen
v Moldávii ze strany kriminálních struktur, ale zda toto ohrožení se týká důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, popř. zda zakládá překážku vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Vzhledem k tomu, že v Moldávii existují funkční mechanismy, prostřednictvím
nichž se lze domáhat pomoci v případě, že dojde k ohrožení či omezení základních lidských
práv a svobod, pronásledování „mafií“, kdy stěžovatel se o vyhledání pomoci ani nepokusil,
nezakládá právo na udělení azylu v ČR. Z tohoto důvodu považuje Nejvyšší správní soud
doplňování dokazování za nadbytečné, neboť je zjevné, že by nepřineslo žádné nové
skutečnosti rozhodné po posouzení věci.
Ohledně závěrů učiněných shora lze rovněž poukázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, který koresponduje svým právním
postojem i skutkovým základem se souzenou věcí, když bylo judikováno, že „žádost o azyl,
jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií) v domovském
státě je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná, a to tím spíše,
pokud žadatel podal žádost o azyl až po delším pobytu v České republice a po policejní
kontrole, což svědčí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy žalobce se státními orgány
domovského státu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice. Na žadatele
se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Domáhá-li se stěžovatel toho, že v jeho případě byly dány podmínky pro udělení azylu
z humanitárních důvodů, pak Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování podmínek
pro udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu spadá do diskreční
pravomoci žalovaného a jeho smyslem je možnost daná správnímu orgánu zareagovat
jak na případy předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti
této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné
moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (obdobně
viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
S ohledem na skutečnosti, které stěžovatel uvedl v průběhu správního řízení, je zřejmé,
že žalovaný vyhodnotil podmínky v souladu s hledisky, které je oprávněn Nejvyšší správní
soud při přezkumu zohledňovat.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal žádná pochybení procesní povahy,
pro něž by bylo třeba rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové rušit. Nebylo zjištěno,
že by skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu
ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu. Naopak je zdejší soud toho názoru, že žalovaný
vycházel zejména ze skutečností, které sdělil sám stěžovatel. Nebylo dále shledáno,
že by při zjišťování skutkové podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem, a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Správní
orgán musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje
pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl
obvykle poskytován (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 25. 11. 2003,
č. j. 5 Azs 26/2003 - 57). Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval,
přičemž ze spisu není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí, že by byla jakýmkoliv způsobem
v průběhu řízení o udělení azylu omezován při sdělení důvodů, pro něž o azyl žádá.
K žádosti stěžovatele, aby mu byl ve věci ustanoven tlumočník, Nejvyšší správní soud
sděluje, že v dané věci vycházel zdejší soud, na základě §64 s. ř. s., z ustanovení §18 odst. 2
občanského soudního řádu, podle kterého účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český
jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. V průběhu
řízení však taková potřeba najevo nevzešla. Stěžovatel podal kasační stížnost v češtině
a dokázal na výzvy a poučení krajského i Nejvyššího správního soudu včas
a řádně zareagovat. Otázka ustanovení tlumočníka by se tak nepochybně stala aktuální
až v případě ústního jednání, které však zdejší soud s ohledem na ustanovení §109 odst. 1
s. ř. s., tj. pro zjevnou nadbytečnost takového procesního úkonu, nenařídil. O žádosti
stěžovatele, aby byl osvobozen od soudních poplatků, Nejvyšší správní soud vůbec
nerozhodoval, neboť podle §11 odst. 2 písm. ch) zákona č. 544/1991 Sb., o soudních
poplatcích, jsou cizinci v řízení o přiznání statutu uprchlíka (dnes o přiznání azylu)
od soudních poplatků osvobozeni.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušit, neboť se nejedná
o rozhodnutí nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu
není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatele, JUDr. Ivo Horákovi, Ph.D., který byl ustanoven
stěžovateli k jeho žádosti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005,
č. j. 30 Az 322/2003 - 41, byla stanovena za dva úkony právní pomoci po 1000 Kč (převzetí
a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti – §9 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996
Sb.), k čemuž byl přičten režijní paušál ve výši 2 x 75 Kč ve smyslu §13 odst. 3
téže vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatele vyplacena
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu
¨