ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.33.2006
sp. zn. 4 Azs 33/2006 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S.
D., zastoupený Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Velflíkova 4, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 24. 8. 2005, č. j. 30 Az 421/2003 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Zbyňkovi Havlíkovi, advokátovi, se sídlem
v Praze 6, Velflíkova 4, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 9. 2003, č. j. OAM-10688/VL-16-P22-2001, rozhodl
žalovaný tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na cizince nevz tahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Své rozhodnutí žalovaný opřel o zjištění, že žalobce opustil
zemi původu z obavy před policií a proto, že je mu vyhrožováno smrtí ze strany členů
opoziční organizace.
Žalobce napadl citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které žalovanému vytkl
porušení §3 odst. 3, §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), a §12, §14 a §91 zákona o azylu,
přičemž pokud jde o skutkové důvody, poukázal na svoji žádost o udělení azylu v České
republice, protokol o pohovoru, který s ním byl proveden, a ostatní spisový materiál,
který se vztahuje k jeho žádosti o udělení azylu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 8. 2005,
č. j. 30 Az 421/2003 - 43, žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl.
Krajský soud předně konstatoval, že v případě tvrzených procesních důvodů nezákonnosti
napadeného rozhodnutí neshledal žádné porušení ustanovení o řízení. Z obsahu předloženého
spisu vyplynulo, že žalovaný si před vydání rozhodnutí opatřil dostatek podkladů k objasnění
skutečného stavu věci, když vycházel zejména z údajů poskytnutých žalobcem v jeho žádosti
o azyl, během pohovoru s ním a ze zpráv o dodržování lidských práv v Indii. Krajský soud
dále neshledal, že by důvody, pro které žalobce odešel ze země původu, bylo možno podřadit
pod důvody uvedené v ustanovení §12 zákona o azylu. Vyhrožování násilím ze strany
soukromých osob bez dalšího není důvodem pro udělení azylu. Mezinárodní ochrana
přitom může být žadateli o azyl poskytnuta teprve v případě, jestliže mu byla odepřena
ochrana země jeho státní příslušnosti, případně je-li tato ochrana neúčinná. Žalobce
se sice na policii obrátil, ale ani nevyčkal výsledků vyšetřování a svoji situaci řešil odjezdem
z vlasti. Krajský soud pak následně neshledal ani důvody pro udělení azylu ve smyslu §13
a §14 zákona o azylu, ani existenci překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobce
(dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a)
a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá,
že žalovaný rozhodl o neudělení azylu stěžovateli, aniž b y uvedl skutečné důvody neudělení
azylu a vůbec se nezabýval možností udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Žalovaný
se možností udělit stěžovateli humanitární azyl zabýval pouze okrajově s obecným odkazem
na osobní situaci stěžovatele a poměry v domovské zemi, kdy mohl vycházet pouze ze starší
příručky MV Velké Británie a údajů poskytnutých samotným stěžovatelem při ústním
pohovoru v rámci řízení o udělení azylu. Povinnost žalovaného udělit stěžovateli
tzv. humanitární azyl stěžovatel dovodil z toho, že jeho země mu nebyla schopna poskytnout
potřebnou ochranu, když mu hrozilo nebezpečí ze strany příznivců jiné politické strany
a policejní orgány v oblasti bydliště stěžovatele se uvedeným jednáním odmítaly zabývat.
Vzhledem k uvedenému se proto stěžovatel obrací na Nejvyšší správní soud v Brně
a navrhuje, aby tento rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu projednání.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti žalovaný odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal
v závěrech a postupu žalovaného nezákonnost ani vady řízení. Žalovaný proto navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 31. 10. 2001
žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že se dostal do konfliktu se sousedem díky vlastnictví
pozemku. Při tomto konfliktu byl zabit jeden člen rodiny souseda. Stěžovatel se od té doby
skrýval u svého známého. Protože jej hledala policie, měl strach a opustil zemi původu.
Ve vlastnoručně psaném prohlášení dodal, že soused začal usilovat o smrt některého člena
rodiny stěžovatele. Indii opustil ze strachu o svůj život. Při pohovoru k důvodům žádosti
o azyl konaném dne 7. 6. 2002 stěžovatel tvrzení o důvodech odchodu ze země původu
změnil. Odůvodnil to tak, že při sepisu žádosti o azyl byl špatný tlumočník a do písemného
prohlášení jen tak něco napsal, protože byl unavený a nervózní. Ve skutečnosti
prý podporoval politickou stranu A. dal. Při potyčce z příznivci opoziční strany BPT B. j.
party byl zabit jeden její člen. Stěžovatele a další osoby z politické strany A. dal zatkla policie
a označila je za původce potyčky. Policejní orgány jsou podle něj úplatné; kdo měl peníze,
toho pustily. On sám byl propuštěn až za tři dny na záruku rodiny a starosty. Nadále byl však
pravidelně vyslýchán. Lidé z nepřátelské politické strany mu navíc začali vyhrožovat zabitím.
Nahlásil to sice na policii, ale ta zahájení vyšetřování pouze slibovala. Protože se bál jak
policie, tak lidí z opoziční strany, začal se koncem července 2001 skrývat, většinou u
známých. To se již rozhodl k odjezdu, který následně realizoval. Pasovou kontrolou na letišti
prošel bez problémů, což si vysvětloval tak, že na něj nebyl vydán zatykač. Českou republiku
se vybral na radu kamaráda žijícího v Německu. Pro případ návratu do vlasti se obává policie
a těch lidí, kterému vyhrožovali.
Podle ustanovení §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §14 téhož zákona jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že krajský soud řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného v rámci stěžovatelem uplatněných
žalobních námitek a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. I Nejvyšší správní soud
má za prokázané, že stěžovatelovy důvody, pro které žádá o azyl na území ČR, nelze podřadit
pod taxativní výčet důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Ke zjišťování skutkového stavu věci lze obecně konstatovat, že zásada tzv. materiální
pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti
důkazů prokazujících věrohodnost žadatelových tvrzení. V případě, že žadatel uvádí
skutečnosti podřaditelné pod taxativně vymezené důvody pro udělení azylu ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu, je na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost
žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících
se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou měrou pravděpodobnosti,
která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu. Na druhé straně
je však třeba si uvědomit, že jakkoli může bý t pro stěžovatele obtížné,
a často i zcela nemožné, prokazovat jím tvrzené skutečnosti, v čem ústupky činit nelze,
je požadavek na přesvědčivost a konzistentnost jeho výpovědí. Tento aspekt
je přitom třeba hodnotit s ohledem na veškeré stěžovatelovy projevy v průběhu správního
řízení.
Ze správního spisu je zřejmé, že stěžovatel neunesl ani břemeno tvrzení, ani,
s ohledem na to, že Indii lze považovat za bezpečnou zemi, břemeno důkazní. Jednotlivé
rozpory v jeho sděleních zpochybňují samotný skutkový základ stěžovatelovy žádosti.
Základním rozporem je důvod sváru, jenž měl tvořit pozadí jeho následného odchodu z Indie.
Ve svém prohlášení do žádosti o udělení azylu stěžovatel uvedl, že se dostal do konfliktu
ohledně vlastnictví pozemku. Při pohovoru k důvodům žádosti o azyl se však už mělo jednat
o potyčku mezi členy dvou politických stran, po které měla ze strany policie následovat
stěžovatelova perzekuce. Takový zásadní přerod důvodů, pro něž stěžovatel opustil svoji vlast
a požádal v ČR o azyl, se zdejšímu soudu jeví jako nevěrohodný a stěžovatelovo vysvětlení,
že při sepisu žádosti o azyl byl špatný tlumočník a do písemného prohlášení
jen tak něco napsal, protože byl unavený a nervózní, jako nepřesvědčivé.
Nicméně i kdyby Nejvyšší správní soud přihlédl k důvodům, jež stěžovatel uvedl
až při pohovoru k důvodům žádosti o azyl, je rozhodnutí krajského soudu správné
a řádně odůvodněné. Jak již bylo vícekrát judikováno zdejším soudem, žádost o azyl,
jejímž jedinými důvody jsou pouze potíže se soukromými osobami v domovském státě
(zde údajně zprávu se soudem a poté se členy opoziční strany), je podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná. Ohrožení žadatelů o azyl, které vyplývá
z možné násilné činnosti soukromých osob, není relevantním důvodem pro udělení azylu,
neboť není pronásledováním ve smyslu §12 zákona o azylu. Za pronásledování by mohlo být
v souvislostech tvrzených stěžovatelem p okládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout
ochranu před prokázaným ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany
ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Tak tomu však v souzené věci nebylo, neboť stěžovatel, jakkoli poukazoval na pasivitu
ze strany policie, ani nevyčkal ukončení vyšetřování a z Indie odcestoval. Soud tak má za to,
že stěžovatel nečinnost policie spíše presumuje.
K námitce týkající se aplikace ustanovení §14 zákona o azylu Nejvyšší správní soud
uvádí, že posuzování podmínek pro udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů podle §14
zákona o azylu spadá do diskreční pravomoci žalovaného a jeho smyslem je možnost daná
správnímu orgánu zareagovat jak na případy předvídatelné v době přijímání zákona o azylu
jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu (obdobně viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru,
že žalovaný při svém rozhodování o otázce udělení humanitárního azylu nepochybil.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá,
že není dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušit,
neboť se nejedná o rozhodnutí nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení,
jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního
orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatele, JUDr. Zbyňkovi Havlíkovi, který byl ustanoven
stěžovateli k jeho žádosti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2005,
č. j. 30 Az 421/2003 - 57, byla stanovena za dva úkony právní pomoci po 1000 Kč [převzetí
a příprava zastoupení a sepsání doplnění kasační stížnosti – §9 odst. 1 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb.], k čemuž byl přičten režijní paušál ve výši 2 x 75 Kč ve smyslu §13 odst. 3
téže vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatele vyplacena
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu