ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.351.2005
sp. zn. 4 Azs 351/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: nezl. V. D.,
(zast. svou matkou: L. D., zákonná zástupkyně), zast. Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem,
se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze
dne 27. 1. 2005, č. j. 47 Az 798/2003 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupce stěžovatele Mgr. Dalibora Šamana, advokáta, se u r č u j e
částkou 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
14. 4. 2003, č. j. OAM-1372/VL-01-P08-2002. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen
azyl pro nesplnění podmínek podle §12, §13 odst. 1, 2, ani podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Proti označenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podal stěžovatel
prostřednictvím své zákonné zástupkyně žalobu. V žalobě přitom zejména uváděl,
že jeho rodiče měli na Ukrajině problémy se zločineckou skupinou, přičemž nebylo
možné nalézt účinnou ochranu u státních orgánů a o azyl žádá právě z důvodu
takového pronásledování svých rodičů. Doplnil, že se narodil v České republice v průběhu
azylového řízení svých rodičů. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla
vrácena k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku došel Krajský soud v Praze obdobně jako správní orgán
k závěru, že na stěžovatele nelze vztáhnout důvod upravený zákonem o azylu,
tj. pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu). Krajský soud přisvědčil
žalovanému správnímu orgánu v tom, že důvodem žádosti o azyl rodičů stěžovatele byly
toliko problémy se soukromými osobami (bylo jim vyhrožováno ze strany bývalých
spoluvězňů jeho otce). Z hlediska takto uváděného důvodu žádosti o udělení azylu se Krajský
soud v Praze zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu,
že tento důvod nelze podřadit pod důvody upravené §12 zákona o azylu. Soud
přitom neshledal ani jiné porušení zákona. Krajský soud v Praze proto následně uzavřel,
že napadané rozhodnutí bylo vydáno v souladu s zákonem a žalobu proto jako nedůvodnou
zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel opět prostřednictvím své zákonné zástupkyně
obecně formulovanou kasační stížnost, ve které zejména namítal porušení §3 odst. 4, §32
odst. 1, §34 odst. 1, §46 správního řádu, resp. namítal absenci logické vazby
mezi rozhodnutím a podkladem pro něj; dovolával se čl. 43 a čl. 53 Příručky postupu a kritérií
pro určování právního postavení uprchlíků. K tomuto doplnil, že na Ukrajině měli jeho rodiče
problémy se zločineckým strukturami, přičemž na policii nemá smyslu se obracet,
neb ta jejich jednání trpí a podporuje. Požadoval zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení
věci k dalšímu řízení. V kasační stížnosti požádal o ustanovení právního zástupce,
tlumočníka, osvobození od soudních poplatků a odkladný účinek kasační stížnosti.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2005, č. j. 47 Az 798/2003 – 41,
byl stěžovateli ustanoven zástupce - Mgr. Dalibor Šaman, advokát, se sídlem Fibichova 218,
Mělník.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis.
Stejně tak uvedl, že nedošlo k naplnění zákonných důvodů pro udělení azylu. Navrhl
zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Ustanovení §12 zákona o azylu stanoví, že se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení
o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi konstatuje,
že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní
pro uplatňování politických práv a svobod, nebo důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky
přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických
evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před výše
uvedeným, což však v souzené věci nenastalo.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil tyto podstatné
skutečnosti: Stěžovatel podal prostřednictvím své zákonné zástupkyně, matky,
rovněž žadatelky o azyl, dne 25. 2. 2002 žádost o udělení azylu, ve které k důvodům žádosti
o azyl uvedl, že důvodem žádosti o azyl je sloučení s rodiči; odkázal na důvody, které uváděli
jeho rodiče. Z protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o azyl ze dne 7. 11. 2002, který podal
opět prostřednictvím své zákonné zástupkyně, vyplynulo, že žádost byla podána z důvodu,
že chtějí žít jako rodina společně. Uvedl, že stejně jako jeho matce a otci by bylo
i mu na Ukrajině vyhrožováno. Ze spisů, které byly před Nejvyšším správním soudem
rovněž posuzovány a které se vážou k jeho rodičům – případ L. D., zákonné zástupkyně,
matky stěžovatele, byl posuzován pod sp. zn. 4 Azs 349/2005 a případ V. D., otce stěžovatele,
byl posuzován pod sp. zn. 4 Azs 350/2005, Nejvyšší správní soud zjistil, že o azyl žádali jeho
rodiče z důvodu vyhrožování ze strany bývalých spoluvězňů V. D., otce stěžovatele. Ze spisů
však přitom vyplynulo, že s uvedeným problémem se neobrátili účinně na žádný orgán v zemi
původu (otec údajně psal prezidentu a ministru vnitra, ti mu však neodpověděli) , přičemž na
území České republiky pobývali po vypršení platnosti povolení k pobytu nelegálně a byl jim
udělen zákaz pobytu; teprve poté požádali o azyl.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o nedůvodnosti stěžovatelovy
žádosti o udělení azylu, tak plně odpovídá skutkovému stavu, zjištěnému v průběhu správního
řízení. Stejně jako u stěžovatelových rodičů (všechny takto související tři věci byly
posuzovány Nejvyšším správním soudem společně), tak i zde, Nejvyšší správní soud
neshledal důvody pro udělení azylu.
Pro podporu tohoto svého závěru odkazuje Nejvyšší správní soud i na svou konstantní
judikaturu, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003,
sp. zn. 4 Azs 7/2003, z něhož plyne, že Žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody
jsou toliko potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií) v zemi původu je podle §12, §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná a to tím spíše, pokud žadatel podal
žádost o azyl až po delším pobytu v České republice, což svědčí tomu, že důvodem žádosti
nebyly problémy žalobce se státními orgány v zemi původu, ale toliko snaha o legalizaci
pobytu v České republice. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Za situace, kdy otec stěžovatele měl v zemi původu problémy se soukromými
osobami a neobrátil se s nimi účinně na příslušné orgány, nemohl Nejvyšší správní soud
stěžovateli přisvědčit ani v námitce o tom, že důvodem žádosti o azyl byla neschopnost
státních orgánů uchránit jeho rodiče, a po příp. návratu i jej, před hrozbami útoku ze strany
soukromých osob. Ostatně i na tyto případy již míří ustálená judikatura Nejvyššího správního
soudu - viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005,
sp. zn. 4 Azs 395/2004: Obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence
takového pronásledování, za situace, kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy
na domovské orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu.
Proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli v uváděných námitkách
a považuje je za účelové.
Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34
odst. 1, §46 správního řádu, resp. absenci logické vazby mezi rozhodnutím a podkladem
pro něj. Nejvyšší správní soud naopak dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické
skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně
uvedena a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil,
že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní
orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy a údajů uváděných
stěžovatelem.
Konečně pak s odkazem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal
ani porušení čl. 43 a čl. 53 Příručky postupu a kritérií pro určování právního postavení
uprchlíků, přičemž soud uvádí, že tato příručka má toliko doporučující charakter.
Za této situace Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Z důvodu, že stěžovateli byl ustanoven advokát, nezabýval se Nejvyšší správní soud
žádostí o ustanovení tlumočníka. K žádosti o osvobození od soudních poplatků Nejvyšší
správní soud sděluje, že řízení v azylových věcech je podle dikce zákona č. 542/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, od poplatku osvobozeno.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s, ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný,
který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, Mgr. Dalibor Šaman, byl ustanoven
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a v návaznosti na §120 s. ř. s.
označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
1075 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby
(á 1000 Kč - §11 odst. 1 b/ ve spojení s §9 odst. 3 písm. f/ cit. vyhlášky) a jednoho režijního
paušálu (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 12. května 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu