ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.352.2005
sp. zn. 4 Azs 352/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: V. I.,
zastoupená JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou, se sídlem Liberec, Tovaryšský vrch
1358/3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30. 6. 2005, č. j. 24 Az 164/2004 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 2. 2004, č. j. OAM-505/VL-18-12-2004,
žalobkyni nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a dále na žalobkyni nebyla vztažena překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný
uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobkyně o udělení
azylu byly problémy s rodiči, kteří se jí snažili přemluvit, aby vstoupila mezi Svědky
Jehovovy, což nechtěla. Dalším důvodem její žádosti byla snaha najít si práci a žít v České
republice. Správní orgán shledal, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu
podle ustanovení §12 písm. a), b) zákona o azylu, konstatoval, že žalobkyně nesplňuje
zákonné předpoklady pro udělení azylu podle ustanovení §13 zákona o azylu a že nezjistil
důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu. Žalovaný
neshledal ani existenci skutečností zakládajících překážky vycestování.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že byla ve správním
řízení zkrácena na svých právech. Žalovanému vytýkala porušení ustanovení §32 odst. 1,
§46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších
předpisů. Žalobkyně konstatovala, že se na Ukrajinu nemůže vrátit, protože je katolického
vyznání a její rodiče vyznávají víru Svědků Jehovových. S rodiči měla neustálé problémy,
neboť se jí snažili obrátit na svou víru, matka žalobkyni nic nedávala ani nekupovala.
Žalobkyně dále namítala, že se žalovaný nezabýval otázkou, zda u ní existuje překážka
vycestování a důvody pro udělení humanitárního azylu, které žalobkyně spatřuje
v tom, že se nemá kam vrátit a v případě návratu bude žít pod existenčním minimem,
čímž bude vystavena ponižujícímu zacházení. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 24 Az 164/2004 - 30,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobkyně neuvedla žádnou skutečnost,
která by odpovídala pojmu pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona
o azylu, její potíže plynuly ze vztahů se soukromými osobami a nelze je přičítat státním
orgánům. Žalobkyně nevyužila všech prostředků k ochraně svých práv a svobod,
když se na Ukrajině neobrátila na žádný státní orgán či nevládní organizaci. Žalobkyně
neuvedla ani žádný důvod, který by mohl vést k aplikaci ustanovení §14 zákona o azylu,
a nebyly shledány ani překážky vycestování, když z informací k situaci na Ukrajině
nevyplývá možnost ohrožení života nebo svobody žalobkyně z důvodů uvedených
v ustanovení §91 zákona o azylu. Krajský soud shledal, že si žalovaný opatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění
napadeného správního rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí,
jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých rozhodoval. Žalovaný se věcí zabýval odpovědně a svědomitě.
Z těchto důvodů krajský soud žalobu v souladu s ustanovením §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl
jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení §107 s. ř. s. Namítala, že v řízení
před krajským soudem byla porušena její zákonná práva, jelikož jí nebyla umožněna účast
v tomto řízení, když jí nebyla doručena výzva krajského soudu ve smyslu ustanovení §51
s. ř. s. a krajský soud nedostál své povinnosti stanovené v ustanovení §36 s. ř. s. Krajský soud
vůči stěžovatelce nepostupoval v souladu s ustanovením čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Stěžovatelka považuje rozhodnutí krajského soudu za nesprávné
a nepřezkoumatelné z důvodu vady řízení před soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek
krajského soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil. Konstatoval
však, že v případě stěžovatelky nebyly shledány důvody podřaditelné pro důvody pro udělení
azylu. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ostravě neshledal.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že výzva k vyjádření,
zda stěžovatelka souhlasí s tím, aby bylo o věci samé rozhodnuto bez jednání,
byla stěžovatelce doručena, a to dokonce dvakrát. Poprvé se tak stalo přípisem ze dne
2. 6. 2004, č. j. 24 Az 164/2004 - 22, vyhotoveným v českém jazyce, který byl stěžovatelce
doručen dne 3. 8. 2005. Ve druhém případě šlo o přípis ze dne 11. 4. 2005,
č. j. 24 Az 164/2004 - 25, vyhotovený v ruském jazyce, který byl stěžovatelce doručen dne
1. 6. 2005. Součástí uvedených přípisů byl rovněž odkaz na ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s.
a odpovídající poučení.
Podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání,
jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen
také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu
svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Stěžovatelka na žádnou ze zmíněných výzev nereagovala, přestože byla v souladu
s ustanovením §51 odst. 1 s. ř. s. řádně poučena o tom, že podle citovaného ustanovení
se za souhlas s uvedeným postupem považuje také, nevyjádří-li ve stanovené lhůtě
svůj nesouhlas.
Souhlas s projednáním věci a rozhodnutím bez jednání tedy stěžovatelka udělila
svou nečinností, když obě výše popsané výzvy jí byly řádně doručeny a stěžovatelka
na ně nikterak nereagovala.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu rozsah poučovací povinnosti
soudu o procesních právech v soudním řízení správním je dán újmou, která by mohla
postihnout účastníka řízení; to platí i o povinnosti poučit účastníka řízení o možnosti ustanovit
zástupce pro řízení soudem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2005,
č. j. 6 Ads 13/2004 - 20, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 616/2005).
V posuzovaném případě krajský soud splnil poučovací povinnost podle ustanovení
§51 odst. 1 s. ř. s. Potřeba dalších poučení v řízení před krajským soudem podle názoru
Nejvyššího správního soudu nevznikla, neboť stěžovatelka nereagovala na jednoznačně
formulovanou výzvu vyhotovenou v českém i ruském jazyce, a krajský soud tak neměl
povinnost nařizovat jednání a mohl o věci bez dalšího rozhodnout. V dané fázi řízení
proto neexistovala potřeba tlumočníka, neboť nebylo nařízeno jednání, ani potřeba ustanovit
stěžovatelce právního zástupce, neboť podaná žaloba, resp. její doplnění, splňovala zákonem
vyžadované náležitosti, byla projednatelná a žalobu již po uplynutí lhůty k podání žaloby
není možné účinně doplnit. Stěžovatelce tedy nehrozila žádná újma z důvodu neustanovení
tlumočníka nebo právního zástupce a krajský soud nebyl povinen stěžovatelku v tomto směru
poučovat.
Nejvyšší správní soud neshledal namítané porušení ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s.,
ani porušení poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. Neshledal
ani porušení práva na právní pomoc v řízení před soudy ve smyslu ustanovení čl. 37 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Kasační námitky stěžovatelky nejsou důvodné.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. uvedené v kasační stížnosti nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud podanou
kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace,
kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení
a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti
již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1
a ustanovení §120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní
soud ani žádné náklady jemu vzniklé ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatelka s podanou kasační stížností úspěch
neměla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu