ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.356.2005
sp. zn. 4 Azs 356/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. N.,
zast. JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem, se sídlem v Plzni, Husova 17, proti žalovanému:
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2005, č. j. 60
Az 61/2005 – 28, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Petrovi Knoblochovi, advokátovi, se sídlem Plzeň,
Husova 17, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2005, č. j. OAM-283/LE-B04-B02-2005, rozhodl žalovaný
tak, že žádost o udělení azylu se zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí opřel
o zjištění, že žalobce podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.
Žalobce napadl citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které žalovanému vytkl
porušení §3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), neboť se žádostí
žalobce o udělení azylu nezabýval odpovědně a svědomitě, a porušení §32 odst. 1 správního
řádu, neboť nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí. Žalobce uvedl, že se nemůže vrátit na Ukrajinu, kde mu hrozí
nebezpečí ze strany zločinecké organizace; jeho život by byl v ohrožení. Ukrajinská policie
mu nebyla schopná přes několikeré urgence poskytnout ochranu a chtěla za ochranu zaplatit.
Žalobce musel utéct, aby si uchoval život a zdraví. Tato neschopnost ukrajinské
administrativy naplňuje znaky pronásledování specifikované v §2 zákona o azylu.
Skutečnost, že žalobce nepožádal o azyl dříve, by neměla svědčit v jeho neprospěch.
Po zkušenosti s úřady na Ukrajině žalobce měl velkou nedůvěru ke státním orgánům obecně.
Chce žít v klidu a v bezpečí a nutnost uplatňovat tuto skutečnost stanoví i příručka UNHCR
pro posuzování žádostí o azyl. Podle žalobce žalovaný porušil i §46 správního řádu,
neboť napadené rozhodnutí není v souladu se zákony a nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu
věci. Dále porušil §47 odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí
žalobce nepřesvědčilo o tom, že správní orgán vzal v úvahu veškeré skutečnosti vztahující
se k případu žalobce. V rozhodnutí se nevypořádal se všemi provedenými důkazy,
které nezhodnotil ve vzájemné souvislosti. Žalovaný současně porušil i §12 zákona o azylu;
žalobce se domníval, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené
v tomto zákonném ustanovení, a porušil i §91 zákona o azylu, neboť žalobce měl za to,
že u něj existuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 6. 2005, č. j. 60 Az 61/2005 – 28, žalobu
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. Ze správního spisu totiž krajský soud
zjistil, že žalobce, ačkoliv měl během svého více než tříletého pobytu na území ČR možnost
svobodně a volně se pohybovat a vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů ČR,
této možnosti nevyužil; úmysl požádat o azyl projevil až v Z.Z.C. B., a to poté, co mu dne
14. 4. 2005 bylo předáno sdělení, že bylo zahájeno správní řízení ve věci uložení správního
vyhoštění. Skutečnosti, které žalobce uváděl a pro které žádá o azyl v ČR, mu byly známy
již před rokem 1998, v podání žádosti o udělení azylu na území ČR mu nic objektivního
nebránilo. Pokud tedy správní orgán dospěl k závěru, že žalobce podal žádost o udělení azylu
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ač mohl požádat o udělení azylu dříve a byly
naplněny podmínky předvídané ustanovením §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, rozhodl
v souladu se zákonem a nic tím neporušil. Krajský soud dále konstatoval, že žalovaný provedl
řízení v zákonem stanovené 30-ti denní lhůtě, použil i vhodné důkazní prostředky,
a to podklady, které poskytl ve své výpovědi žalobce; v řízení byly použity přiměřené důkazní
prostředky dostatečné ke zjištění skutečného stavu věci a dostatečné pro rozhodnutí. Žalovaný
podle krajského soudu zjistil přesně a úplně skutečný stav věci, získal dostatečný rozsah údajů
a informací důležitých pro jeho posouzení před rozhodnutím ve věci a tyto důkazy správní
orgán zhodnotil ve vzájemné souvislosti. Napadené rozhodnutí je podle názoru krajského
soudu přesvědčivé.
Proti citovanému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel má zato, že žalovaný nedostatečným
způsobem provedl dokazování ve věci a že jeho rozhodnutí neodpovídá §47 odst. 3 správního
řádu, když uvedené odůvodnění je zcela nedostatečné zejména z pohledu neexistence úvah
vedoucích k rozhodnutí při hodnocení důkazů. Vzhledem k těmto skutečnostem trpí řízení
před žalovaným vadou, kterou nelze odstranit, a proto je nutno řízení před správním orgánem
zopakovat. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým se žalovaný a krajský soud vypořádaly
s otázkou existence překážek vycestování, když oba rozhodující orgány se touto otázkou
vůbec nezabývaly pro její údajnou nadbytečnost. V této souvislosti stěžovatel poukazuje
na to, že Ukrajinu opustil zejména z důvodu fyzického napadení vyděrači,
kteří na něm vyžadovali uhrazení fiktivního dluhu, jenž měl vzniknout neplacením poplatku
za ochranu. Stěžovatel vycestoval legálně na Slovensko, když odtud později nelegálně
odcestoval do České republiky, neboť vyděrači vypátrali jeho místo pobytu a stěžovateli
tak zřejmě hrozilo nejméně fyzické napadení. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel
je na Ukrajině vystavován pronásledování ze strany zločinecké organizace, přičemž státní
orgány takové jednání tolerují nebo odmítají a nejsou schopny nebo nechtějí zajistit účinnou
ochranu. Stěžovatel v této souvislosti též upozorňuje na čl. 65 metodologické Příručky
procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká
za normálních okolností kroků, které podnikají orgány nějaké země. Rovněž se ale jedná
o pronásledování v případě chování některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy
stanovené v zákonech dané země a páchají diskriminační či jinak postihující činy,
když tyto rovněž mohou být považovány za pronásledování. Je zřejmé, že stěžovatel v případě
návratu na Ukrajinu bude vystaven nejen administrativní šikaně ze strany ukrajinských
státních orgánů, ale také bude vystaven nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení ze strany osob pocházejících ze zločineckých struktur. Tímto jsou odůvodněny
překážky vycestování ve smyslu §91 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Stěžovatel nežádal
o udělení azylu ihned po příjezdu do České republiky z toho důvodu, že vzhledem
ke zkušenostem s administrativou na Ukrajině měl důvodnou obavu, že bude uvězněn
nebo jinak citelně potrestán. Nebylo však stěžovatelovým úmyslem zdržovat se na území
České republiky dlouhodobě nelegálním způsobem. O faktických možnostech získání azylu
se stěžovatel dozvěděl až po zajištění orgány Policie ČR. Stěžovatel se proto obrací
na Nejvyšší správní soud v Brně a navrhuje, aby tento ve smyslu §107 s. ř. s. přiznal
odkladný účinek vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a vydal rozsudek, kterým rozhodnutí
Krajského soudu v Plzni zruší a věc mu vrátí k dalšímu projednání.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech
výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti odkazuje žalovaný na správní spis. zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Podle žalovaného
nelze akceptovat nedůvodné tvrzení stěžovatele o tom že správní orgán nedostatečným
způsobem provedl dokazování ve věci, že odůvodnění v rozhodnutí je zcela nedostatečné,
a že řízení před správním orgánem trpí vadou, kterou nelze odstranit, a proto je nutné řízení
před správním orgánem zopakovat. Námitky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti byly
podle názoru žalovaného v předcházejícím řízení soudem náležitě a podrobně vypořádány,
jak o tom svědčí odůvodnění rozsudku. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel vstoupil na území České
republiky asi v červenci nebo srpnu roku 2001. Poté se dle vlastního vyjádření zdržoval v N. a
jejich blízkém okolí, bydlel v podnájmech a na ubytovnách. Dne 14. 4. 2005 byl při kontrole
na ubytovně zadržen policií. Tímto dnem bylo se stěžovatelem zahájeno i řízení ve věci
udělení správního vyhoštění. Dne 24. 5. 2005 pakl stěžovatel podal stěžovatel žádost o
udělení azylu.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu žádost o udělení azylu
se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv
mohl požádat o udělení azylu dříve.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci má Nejvyšší správní soud za prokázané,
že stěžovatel od poloviny roku 2001 pobýval na území České republiky, přičemž o azyl
požádal až v okamžiku, kdy byl bez platných dokladů zadržen policií České republiky
a za účelem řízení o správním vyhoštění umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců B.. Zdejší
soud proto konstatuje, že zjištěný skutkový stav byl jak žalovaným, tak následně krajským
soudem správně subsumován pod dikci ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.
Stěžovatel měl dostatek času a možností vejít do kontaktu se zástupci státní orgánů České
republiky, podání žádosti o azyl mu od roku 2001 nebránily žádné objektivní okolnosti.
Tvrzení stěžovatele, že o azyl dříve nepožádal z důvodu obav z uvěznění nebo jiného
citelného postihu, lze z hlediska jeho žádosti o azyl podané urychleně po svém zadržení stěží
uvěřit. Krajský soud v Plzni tak zhodnotil řádným způsobem podklady shromážděné ve spise
a vyvodil z nich závěry, s nimiž se zdejší soud v plné míře ztotožňuje. V této souvislosti
lze poukázat na povahu a smysl celého azylového řízení, které je do značné míry založeno
na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod
ve své vlastní zemi má o azyl požádat bezprostředně poté, co vstoupí na území státu,
v němž má reálnou příležitost obdržet status azylanta a kde budou garantována jeho základní
práva a svobody. Pokud tak žadatel neučinil, ztrácejí jeho tvrzení o pronásledování v zemi
původu na přesvědčivosti, a to zejména za situace, kdy přichází z bezpečné země a své tvrzení
nijak neprokazuje.
K námitce stěžovatele ohledně absence rozhodování podle ustanovení §91 zákona
o azylu Nejvyšší správní soud podotýká, že ustanovení §28 zákona o azylu,
podle kterého pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu, ministerstvo
v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování (§91), váže rozhodování
o překážkách vycestování pouze na případy, kdy správní orgán posuzuje žádost o udělení
azylu po věcné stránce, tedy podle ustanovení §12, §13 a §14 zákona azylu, rozhoduje,
zda azyl udělí, či nikoliv. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo, neboť žalovaný
dospěl ke správnému závěru, že stěžovatelovu žádost o udělení azylu bylo třeba
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu zamítnout jako zjevně nedůvodnou.
V takovém případě pak již žalovaný nebyl vázán povinností rozhodovat o překážkách
vycestování podle §91 zákona o azylu, neboť nejde o rozhodnutí o udělení či neudělení
azylu, či rozhodnutí o jeho odnětí. Nejvyšším správním soudem bylo již takto opakovaně
judikováno, např. ve věci sp. zn. 2 Azs 147/2004.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pro který by bylo třeba napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušit, neboť rozhodnutí správního orgánu není
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a ani nebyla shledána nepřezkoumatelnost rozhodnutí
tohoto soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné
vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci (stěžovateli) náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatele, JUDr. Petrovi Knoblochovi, který byl ustanoven
stěžovateli k jeho žádosti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 8. 2005,
č. j. 60 Az 61/2005 – 47, byla stanovena za dva úkony právní pomoci po 1000 Kč
[převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti – §9 odst. 1 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb.], k čemuž byl přičten režijní paušál ve výši 2 x 75 Kč ve smyslu §13 odst. 3
téže vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatele vyplacena
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu