ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.360.2005
sp. zn. 4 Azs 360/2005 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. S.,
zastoupený Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí
135/19, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2005, č. j. 28 Az 8/2005 - 21, a o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 1. 2005, č. j. OAM-3610/VL-07-K04-2004, rozhodl žalovaný
tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že důvodem žádosti
žalobce o udělení azylu byla snaha o legalizaci pobytu v České republice, přičemž svou vlast
opustil v roce 2000 z ekonomických a rodinných důvodů.
Žalobce napadl citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které žalovanému vytkl
porušení §3 odst. 3, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), a dále §12, §14 a §91 zákona o azylu, přičemž pokud jde o skutkové důvody, žalobce
poukázal na svoji žádost o udělení azylu v České republice, protokol o pohovoru,
který s ním byl proveden, a ostatní spisový materiál, který se vztahuje k předmětné žádosti
o udělení azylu. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Krajský soud v Hradci Králové
napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, č. j. 28 Az 8/2005 - 21,
žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl, když konstatoval, že žalobce
v původním řízení, ani v žalobě, která je pouze obecná, neuvedl žádnou konkrétní skutečnost,
která by soud vedla k závěru, že byl ve vlasti pronásledován nebo má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů taxativně uvedených v §12 zákona o azylu. Žalobce sám uvedl,
že důvodem opuštění vlasti byla jeho snaha vydělat si peníze, později se přidaly problémy
rodinné, kdy po rozvodu s manželkou se na Ukrajinu již nechtěl vrátit. Nezastíral, že žádostí
o azyl si chce legalizovat svůj pobyt na území ČR. K rozhodování podle §14 zákona o azylu
krajský soud uvedl, že v případě hodném zvláštního zřetele lze udělit azyl z humanitárního
důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok, nelze výlučně o něj podat
žádost a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Rovněž tak rozhodnutí
žalovaného o neudělení humanitárního azylu je v souladu se zákonem. Žalovaný měl dostatek
podkladů pro rozhodnutí ve smyslu §14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu
podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem. Krajský soud dále neshledal
existenci v §91 zákona o azylu uvedených překážek vycestování. Ukrajina pod vedením
prezidenta V. J. nastoupila cestu demokratického vývoje a žalobce v případě návratu není
ohrožen ve smyslu §91 zákona o azylu, což bylo potvrzeno i informacemi o zemi původu
žalobce shromážděnými v průběhu správního řízení.
Proti citovanému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá, že rozhodnutí žalovaného
nemá náležitosti správního rozhodnutí, neboť není v souladu s ustanovením §47 odst. 5
správního řádu podepsáno oprávněnou osobou a nemůže tedy mít účinky správního
rozhodnutí, tj. vlastně se o správní rozhodnutí pro jeho neúplnost nejedná. Stěžovatel
je přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného bylo vyhotoveno osobou, která je na rozhodnutí
podepsána pod odrážkou „za správnost“ nikoliv v Praze, jak je uvedeno v záhlaví rozhodnutí,
ale v příslušném azylovém středisku a následně doručeno (předáno) stěžovateli, aniž by samo
rozhodnutí bylo mezi tím zasláno do P., kde by je stvrdil svým podpisem jako osoba
oprávněná PhDr. T. H., ředitel odboru azylové a migrační politiky. Časový odstup je v daném
případě natolik malý, že dle názoru stěžovatele nebylo možné za obvyklé rychlosti doručování
si písemností v rámci správních orgánů nebo soudů, aby rozhodnutí bylo z azylového tábora
do P. a zpět doručeno v tak krátkém časovém úseku. Ve chvíli, kdy je rozhodnutí předáno či
doručeno účastníku řízení, tak není rozhodnutí správního orgánu ještě podepsáno oprávněnou
osobou a správní orgán tak v rozhodné době dosud neprojevil svou vůli řádným a
dostatečným způsobem. Žalobou napadené rozhodnutí tak bylo vydáno zcela bez vědomí
oprávněné osoby. Krajský soud se měl případnou nicotností napadeného rozhodnutí zabývat z
úřední povinnosti, což neučinil. Stěžovatel dále uvádí, že i kdyby bylo rozhodnutí z
příslušného azylového tábora doručováno do P. např. v elektronické podobě, nebylo a ani
nemohlo být rozhodnutí žalovaného opatřené originálním podpisem oprávněné osoby součástí
spisu v době, kdy byl opis rozhodnutí předán stěžovateli, neboť správní spis týkající se věci
stěžovatele byl v této době nikoliv v P., ale v příslušném azylovém táboře, kde bylo
rozhodnutí fakticky vyhotoveno. Oprávněná osoba by tak ani v takovém případě neměla před
tím, než jedno vyhotovení rozhodnutí podepsala, možnost ověřit, zda rozhodnutí zaslané v
elektronické podobě souhlasí s tím, které je předáno účastníkům řízení. Stěžovatel dále
namítá, že rozhodnutí krajského soudu je nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť krajský soud
při svém rozhodování nepřihlédl k námitkám, které stěžovatel uvedl v žalobě. Krajský soud se
vůbec nezabýval žalobními body (procesními námitkami), na které stěžovatel poukazoval v
žalobě, tedy námitkami týkajícími se závažných procesních pochybení žalovaného. Stěžovatel
konkrétně v žalobě uplatnil námitku týkající se porušení ustanovení §3 odst. 3‚ §46 a §47
odst. 3 správního řádu žalovaným. Stěžovatel je přesvědčen, že soud byl povinen se těmito
námitkami ve smyslu §75 s. ř. s.zabývat a oprávněnost nebo neoprávněnost všech žalobních
bodů posoudit, a to i v případě, byly-li žalobní body stěžovatele formálního a obecného
charakteru. Soud v takovém případě musí alespoň konstatovat, že takové žalobní body
přezkoumat nelze a odůvodnit, proč je nelze přezkoumat. Takový závěr soudu musí být navíc
uveden v části odůvodnění, která se věnuje hodnocení důkazů. Takto však v řízení soud
nepostupoval a rozhodnutí krajského soudu je tak stiženo vadou. Stěžovatel proto navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Současně žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byly vydány v souladu s právními předpisy.
Žalovaný i ve věci řízení o podané kasační stížnosti plně odkazuje na správní spis,
zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení. S rozsudkem
soudu plně souhlasí. Žalovaný podotýká, že v průběhu řízení nebyly zjištěny
žádné skutečnosti, které by se v případě jmenovaného daly podřadit pod taxativně vymezené
důvody udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Ani žádný zvláštního zřetele hodný důvod
udělení azylu podle §14 zákona o azylu správní orgán neshledal. Stěžovatel žádost o azyl
podal až ve chvíli, kdy potřeboval zlegalizoval svůj pobyt na území ČR, z čehož vyplývá
účelovost této jeho žádosti. Snaha o legalizaci pobytu na území ČR azylově relevantním
důvodem není. Co se týče formálních náležitostí správního rozhodnutí, odkazuje správní
orgán na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2 Azs 64/2003 - 54,
z něhož vyplývá, že rozhodnutí není nicotné, pokud je součástí správního spisu vyhotovení
rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné. Námitky právního
zástupce stěžovatele, které používá opakovaně v kasačních stížnostech různých cizinců,
jsou tedy, vzhledem k výše uvedenému, irelevantní. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
- takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnuti, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
K námitce stěžovatele, že v rozporu s ustanovením §47 odst. 5 správního řádu
není prvostupňové rozhodnutí žalovaného podepsáno oprávněnou osobou a nemůže tedy mít
účinky správního rozhodnutí, tj. vlastně se o správní rozhodnutí pro jeho neúplnost nejedená,
Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzované vyhotovení rozhodnutí je opatřeno úředním
razítkem, dále je uvedeno jméno, příjmení a funkce oprávněné osoby, avšak chybí její podpis,
který je nahrazen uvedením „za správnost“ a podpisem osoby, která rozhodnutí
zřejmě pouze vyhotovila. Ve správním spisu je však založeno rozhodnutí bezvadné,
které obsahuje všechny náležitosti správním řádem požadované, včetně podpisu oprávněné
osoby (v daném případě PhDr. Tomáše Haišmana, ředitele odboru azylové a migrační
politiky). V absenci podpisu na doručovaném vyhotovení rozhodnutí spatřuje stěžovatel
nicotnost tohoto rozhodnutí, kterou měl krajský soud vyslovit i bez návrhu. Pokud by tvrzení
stěžovatele bylo pravdivé a krajský soud by toto opomněl, zavdávalo by to na základě kasační
námitky důvod ke zrušení rozsudku krajského soudu v řízení o kasační stížnosti. Nicotnost
(neexistenci) správního aktu však způsobují jen takové vady řízení, které mají za následek,
že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Může se jednat o vady spočívají například
v rozhodování absolutně nekompetentním orgánem, rozhodování podle právního předpisu,
který byl přede dnem rozhodnutí bez náhrady zrušen, či absolutní nedostatek zákonem
předepsané formy. Vadu vyskytnuvší se v nyní posuzovaném rozhodnutí
ovšem nelze pokládat za natolik intenzivní, aby mohla založit přímo nicotnost
tohoto rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být považováno například
tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby odráží fakt,
že toto rozhodnutí bylo vydáno zcela bez jejího vědomí. Tak tomu ovšem v daném případě
zjevně není. Zdejší soud sice přisvědčuje stěžovateli, že dotčené rozhodnutí žalovaného
je skutečně stiženo vadou ve smyslu §47 odst. 5 správního řádu, když vyhotovení rozhodnutí,
které bylo stěžovateli doručeno, neobsahuje podpis oprávněné osoby, nicméně tato vada
není natolik závažná, aby mohla založit nicotnost tohoto rozhodnutí, neboť jak již bylo výše
uvedeno, součástí správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které oprávněná osoba
podepsala. Není tak vůbec pochyb o tom, že rozhodnutí skutečně vydal PhDr. T. H., ředitel
odboru azylové a migrační politiky, který je k tomu zmocněn příslušným vnitřním předpisem
Ministerstva vnitra.
S ohledem na uvedené považuje Nejvyšší správní soud za irelevantní stěžovatelovy
námitky týkající se toho, že prvostupňové rozhodnutí nebylo a ani nemohlo být opatřené
originálním podpisem oprávněné osoby součástí spisu v době, kdy byl opis rozhodnutí předán
žalobci. Tuto skutečnost není možno v současnosti nijak potvrdit ani vyvrátit.
Ostatně stěžovatel na doložení svých tvrzení nepředkládá žádný faktický důkaz a vychází
ze svých úvah. Není věcí zdejšího soudu zabývat se hypotetickými situacemi
a jejich možnými dopady za situace, kdy práva stěžovatele nebyla nijak dotčena
a naopak vše nasvědčuje řádnému procesnímu postupu.
Nejvyšší správní soud má rovněž za nedůvodné stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud
se vůbec nezabýval žalobními body (procesními námitkami), na které stěžovatel poukazoval
v žalobě, tedy námitkami týkajícími se porušení ustanovení §3 odst. 3‚ §46 a §47 odst. 3
správního řádu žalovaným. Předně je třeba zdůraznit, že pokud stěžovatel v žalobě poukázal
na porušení uvedených ustanovení správního řádu, aniž by skutkově specifikoval,
jakým úkonem či nečinností žalovaného k tomu došlo, pak nelze ve smyslu §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. takové námitky považovat za řádně uplatněný žalobní bod. Taková situace
nezakládá povinnost soudu se námitkou vůbec zabývat. Podotkl-li tedy krajský soud,
že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav pro posouzení podmínek pro udělení azylu
žalobci, napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem a soud neshledal ani vady správního
řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, pak lze takové vyjádření považovat
za dostatečné.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán
žádný z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušit, neboť zdejší soud neshledal
žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit,
přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost,
ani nebyla shledána nepřezkoumatelnost rozhodnutí tohoto soudu spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Proto Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu