ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.366.2005
sp. zn. 4 Azs 366/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
nezl. V. L., právně zastoupený JUDr. Annou Bělunkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě,
Tovární 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
pošt. schr. 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2005, č. j. 63 Az 174/2004 - 23, a o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatele, JUDr. Anně Bělunkové, advokátce, se sídlem
v Ostravě, Tovární 8, se s t a n o v í ve výši 2150 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 9. 2004, č. j. OAM-2716/VL-10-08-2004, rozhodl žalovaný
tak, že žádost o udělení azylu se zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí
opřel o zjištění, že důvodem žádosti žalobce o udělení azylu byla jeho snaha legalizovat pobyt
v ČR, aby zde mohl společně s matkou žít, studovat a věnovat se sportu.
Žalobce napadl citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které žalovanému
vytkl porušení §3 odst. 3, §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), a §16 a §91 zákona o azylu, přičemž pokud jde o skutkové
důvody poukázal na svoji žádost o udělení azylu v České republice, protokol o pohovoru,
který s ním byl proveden, a ostatní spisový materiál, který se vztahuje k předmětné žádosti
o udělení azylu. Žalobce rovněž poukázal na to, že jeho matka žije od roku 2001 v ČR
a on chce pobývat v ČR společně s ní. Domníval se, že jeho případ bylo možno podřadit
pod ustanovení §14 zákona o azylu. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Krajský soud
v Ostravě napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 1. 2005, č. j. 63 Az 174/2004 - 23,
žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl, když konstatoval, že žalobce
neopustil Ukrajinu z důvodu, že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv
a svobod, ani ze strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině, nebo zastávání politických názorů. Bylo zjištěno, že žalobce opustil
zemi původu‚ aby mohl žít společně se svou matkou. Žádal o udělení azylu kvůli legalizaci
pobytu v České republice. Důvody uplatněné žalobcem nejsou podřaditelné pod důvody
pro udělení azylu, a žalovaný proto nepochybil, jestliže žádost žalobce zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst.1 písm. g) zákona o azylu. Žalobce neuvedl žádné skutečnosti
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodu uvedených v §12 zákona
o azylu. V reakci na žalobcovu námitku týkající se absence dalších výroků rozhodnutí
(neuděleni azylu podle §14 zákona o azylu a rozhodnutí o překážce vycestování podle §91
zákona o azylu), krajský soud uvedl, že udělení azylu podle těchto ustanovení se váže na §12
zákona o azylu, a použití těchto ustanovení je výjimečné. Výrok o překážce vycestování
pak žalovaný uvádí jen v rozhodnutích o neudělení nebo odnětí azylu (§28),
tedy nikoliv v rozhodnutích, jimiž se žádost o udělení azylu zamítá jako zjevně bezdůvodná (§
91). Podle názoru krajského soudu měl žalovaný dostatečné podklady k tomu, aby zjistil beze
zbytku úplně skutkový stav, a aby mohl posoudit důvodnost či nedůvodnost žádosti žalobce.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný se žádostí žalobce zabýval odpovědně a svědomitě, a
vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z přílohy k pohovoru s žalobcem vyplývá, že
žalobci byla dána možnost, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřil k protokolu o výslechu,
případně navrhl jeho doplnění. Žalovaný si opatřil potřebné doklady pro rozhodnutí (§32
odst.1 správního řádu), takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§3 odst. 4 a 46
správního řádu). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly
podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při
použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval (§47 odst. 3 správního řádu), takže
námitky žalobce nejsou důvodné. Nic ze správního spisu nenaznačovalo, že by se žalovaný
nezabýval věcí žalobce odpovědně a svědomitě (§3 odst. 3 správního řádu).
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel především namítá, že správní orgán nezjistil
přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3
odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil
žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné,
došlo opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního řádu,
nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí
potřebuje zodpovědět; rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická
vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Svá tvrzení odůvodňuje legálním pobytem
na území České republiky, kde chce žít se svou matkou. Odvolává se přitom na čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého „každý má právo na respektování
svého soukromého a rodinného života…“ Stěžovatel dále poukazuje na rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Olsson z roku 1988, A-130, §81 a ve věci Ericsson
c/a Švédsko z roku 1989, A-156, §71 (rodinný život) a §58, ze kterých vyplývá,
že pro rodiče a jeho dítě je společné soužití základním prvkem jejich rodinného života.
Podle stanoviska Komise pro lidská práva případné vyhoštění osoby ze země,
v níž má bydliště její blízká rodina, může vést ke stížnostem podle tohoto ustanovení.
Vzhledem k uvedenému se proto stěžovatel obrací na Nejvyšší správní soud v Brně
a navrhuje, aby tento přiznal odkladný účinek vykonatelnosti napadeného rozsudku
a dále rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel upřesnil, že kasační stížnost podává ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., když krajskému soudu vytýká především to, že ve svém rozhodnutí
pominul odůvodnění ve vztahu k ustanovení §14 zákona o azylu. Stěžovatel má za to,
že nelze pro něm spravedlivě požadovat, aby žil na Ukrajině bez matky, neboť by citově
a psychicky strádal a jeho zdravý vývoj by byl ohrožen, a jsou tudíž splněny podmínky
pro udělení humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti správní orgán odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal
v závěrech a postupu správního orgánu nezákonnost ani vady řízení. Žalovaný dále poukazuje
na to, že námitky týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu i porušení §3
odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu ze strany žalovaného nejsou konkretizovány
ani podloženy argumenty a žalovanému se proto jeví jako bezpředmětné a formální.
K odkazu stěžovatele na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod žalovaný
podotýká, že sama zákonná zástupkyně, která nezletilého stěžovatele v řízení zastupuje,
se práva na společné soužití s nezletilým synem na území Ukrajiny dobrovolně zřekla,
neboť v roce 2001 vycestovala do ČR a syna zanechala až do roku 2004 u jeho prarodičů.
Zákonné zástupkyni pak nic nebrání v tom, aby se navrátila se svým synem do země
jejich státního občanství a tam společně žili jako rodina. K námitce ohledně možnosti udělit
stěžovateli azyl z humanitárních důvodů žalovaný uvádí, že k dosažení cíle usadit se na území
ČR neslouží institut humanitárního azylu, ale je třeba věc řešit v rámci institutů zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (s přihlédnutím k druhu pobytu na území ČR
matky nezletilého stěžovatele). Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli stěžovatel výslovně uvedl, že se napadá rozsudek krajského soudu z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti i jejího doplnění
zdejší soud dovodil, že je uplatňován i důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnuti, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 31. 8. 2004,
prostřednictvím své matky jako své zákonné zástupkyně žádost o udělení azylu, v níž uvedl,
že matka žije od roku 2001 v ČR a přál by si pobývat zde společně s ní. Do protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR stěžovatel uvedl, že v roce 1998 se rodiče
rozvedli a byl soudem svěřen do péče matky. Matka se rozhodla v roce 2001 odcestovat
do ČR za prací, a tak žil společně s otcem u jeho matky, ale otec obýval zvláštní pokoj.
Babička v roce 2003 zemřela, proto o něj po dobu čtyř měsíců pečovala babička z matčiny
strany. Aby mu matka zajistila odpovídající vzdělání, rozhodla o jeho odjezdu do ČR,
aby zde pobývali společně. Do ČR přicestoval dne 4. 6. 2004 a prokázal se cestovním
dokladem a turistickým vízem na devadesát dnů. Matka se pokoušela prostřednictvím
turistické kanceláře zajistit prodloužení jeho víza, ale byla neúspěšná, proto se rozhodla
vyhledat azylové zařízení. Tam jí však bylo policisty sděleno, že platnost víza
ještě nevypršela a měla se dostavit po uplynutí této doby. Potvrdil, že mu nebránily
žádné objektivní okolnosti, aby požádal o udělení azylu již v dřívější době. Vstupem
do azylového řízení se snaží legalizovat si pobyt v ČR, aby zde mohl žít s matkou,
studovat a věnovat se sportu. V případě návratu na Ukrajinu by o něj neměl kdo pečovat,
neboť otec po rozvodu založil novou rodinu. V závěru pohovoru potvrdil, že neměl žádné
další potíže se soukromými osobami a vyloučil problémy se státními orgány Ukrajiny.
Jiné důvody, pro které opustil Ukrajinu a žádá o azyl v ČR, neuvedl.
Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Krajský soud v Ostravě řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného v rámci stěžovatelem
uplatněných žalobních námitek a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. I Nejvyšší
správní soud má za prokázané, že stěžovatelovi důvody, pro které žádá o azyl na území ČR,
nelze podřadit pod taxativní výčet důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. a) a b) zákona
o azylu, nýbrž skutečnosti sdělované stěžovatel plně ospravedlňovaly postup podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Jak již bylo vícekrát judikováno zdejším soudem, žádost
o azyl, jejímž důvodem je především snaha zlegalizovat si pobyt na území České republiky
je zřejmě nedůvodná. Institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni
ze zákonem stanovených důvodů (§12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení
jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu. Udělení azylu
lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek.
Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného
pobytu na území ČR není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu.
Soudu nezbývá, než, stejně jako žalovaný, odkázat žalobce na zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu
cizinců na území ČR, v platném znění, jehož institutů měl využít, pokud si zde chce upravit
svůj pobyt se svou matkou.
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit se stěžovatelovou námitkou, že krajský
soud ve svém rozhodnutí pominul odůvodnění ve vztahu k ustanovení §14 zákona o azylu,
což činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Jak vyplývá z rekapitulační části tohoto rozsudku, krajský soud se touto otázkou zabýval
a správně vyložil, proč výrok o neudělení azylu ve smyslu §14 zákona o azylu nemusel
být v rozhodnutí žalovaného obsažen. K samotnému přesvědčení, že stěžovatelova situace
indikuje nezbytnost udělit mu humanitární azyl ve smyslu §14 zákona o azylu, Nejvyšší
správní soud uvádí, že posuzování podmínek pro udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů
podle §14 zákona o azylu spadá do diskreční pravomoci žalovaného a jeho smyslem
je možnost daná správnímu orgánu zareagovat jak na případy předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště
těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu (obdobně viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Nejvyšší správní soud neshledal ani v tomto směru
ze strany žalovaného žádné pochybení.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal žádná pochybení procesní povahy,
pro něž by bylo třeba rozsudek Krajského soudu v Ostravě rušit. Nebylo zjištěno,
že by skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu
ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu. Naopak je zdejší soud toho názoru, že žalovaný
vycházel zejména ze skutečností, které sdělil sám stěžovatel. Nebylo dále shledáno,
že by při zjišťování skutkové podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem, na které stěžovatel poukazuje, a že by tato skutečnost mohla ovlivnit
zákonnost rozhodnutí. Správní orgán musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení
všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem
předestírat důvody, pro které je azyl obvykle poskytován (obdobně viz rozsudek NSS sp. zn. 5
Azs 26/2003). Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu
není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení o
udělení azylu omezován při sdělení důvodů, pro něž o azyl žádá.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušit, neboť zdejší soud neshledal
žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit,
přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost,
ani nebyla shledána nepřezkoumatelnost rozhodnutí tohoto soudu spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Proto Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř.
s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Odměna zástupkyni stěžovatele, JUDr. Anně Bělunkové, která byla ustanovena
stěžovateli k jeho žádosti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2005,
č. j. 63 Az 174/2004 - 40, byla stanovena za dva úkony právní pomoci po 1000 Kč (převzetí
a příprava zastoupení – §9 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a doplnění kasační
stížnosti), k čemuž byl přičten režijní paušál ve výši 2 x 75 Kč ve smyslu §13 odst. 3
téže vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč. Uvedená částka bude zástupkyni stěžovatele vyplacena
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu