ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.385.2005
sp. zn. 4 Azs 385/2005 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
B. T. H. Y., zastoupená Mgr. Matúšem Bónou, advokátem, se sídlem v Brně, Novobranská
14, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2005, č. j. 14 Az 374/2003 - 25, a o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 1. 9. 2003, č. j. OAM-838/VL-19-C10-2003, rozhodl žalovaný
tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na žalobkyni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění,
že důvodem žádosti žalobkyně o udělení azylu byly ekonomické potíže v zemi původu
plynoucí z její nezaměstnanosti a snaha o legalizaci pobytu v České republice.
Žalobkyně napadla citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které žalovanému
vytkla porušení §3 odst. 3, §3 odst. 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a §12 a §91 zákona o azylu,
přičemž pokud jde o skutkové důvody, žalobkyně poukázala na svoji žádost o udělení azylu
v České republice, protokol o pohovoru, který s ní byl proveden, a ostatní spisový materiál,
který se vztahuje k předmětné žádosti o udělení azylu.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 2. 2005,
č. j. 14 Az 374/2003 - 25, žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl,
když poukázal na to, že nebylo prokázáno, že by nepříznivá ekonomická situace žalobkyně
byla způsobena pronásledováním z důvodu příslušnosti k určité skupině obyvatel
či pro zastávané politické názory žalobkyně, zejména když žalobkyně sama uváděla,
že neměla v zemi původu problémy se státními, policejními orgány. V průběhu
celého správního řízení ani v žalobě neuvedla žalobkyně žádné konkrétní skutečnosti,
ze kterých by bylo možno dovodit, že jí ve Vietnamu hrozí pronásledování ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu, naopak sama uvedla, že proti ní nebylo vedeno trestní stíhání.
Krajský soud proto učinil závěr, že žalobkyní uváděné důvody nenaplňují zákonné podmínky
pronásledování ve smyslu zákona o azylu, žalobkyně tak nesplňuje podmínky
pro jeho udělení podle §12 zákona o azylu. V odůvodnění krajský soud dále uvedl,
že žalobkyně v žalobě neuvedla žádné konkrétní důvody, v nichž spatřuje nezákonnost
napadeného rozhodnutí. Soud proto přezkoumal rozhodnutí v obecné poloze - z pohledu
posouzení splnění podmínek stanovených zákonem o azylu - s přihlédnutím k důvodům,
které žalobkyně tvrdila v průběhu správního řízení a v žalobě. Žalobkyně v žalobě namítala
obecně nedostatek skutkových zjištění bez konkrétního uvedení, v čem tento nedostatek
spatřuje. Soud tuto námitku odmítl jako zjevně účelovou a zdůraznil, že v přezkumném řízení
je vázán rozsahem a důvody napadení rozhodnutí a není povolán k tomu, aby za žalobkyni
vyhledával případné vady rozhodnutí. Žaloba ani v dalším nepoukazuje na byt‘ i jediný
konkrétní nedostatek dokazování tj. neprovedení důkazu k určitému tvrzení, či důkazu
žadatelkou konkrétně navrženého. Rovněž tak žalobkyně netvrdila žádnou konkrétní
nezákonnost napadeného rozhodnutí stran postupu při shromažďování důkazů a hodnocení
důkazů. Žalobní námitky nejsou sto zvrátit napadené rozhodnutí, neboť v daném případě bylo
nespornou skutečností, že správní orgán dal žalobkyni možnost, aby vylíčila všechny důvody,
které ji vedly k odchodu z vlasti. Po posouzení obsahu spisového materiálu a po posouzení
důvodů, které žalobkyně uvedla, dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno
v souladu se zákonem, proto nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podala žalobkyně
(dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka v prvé řadě vytýká rozsudku krajského soudu „obecnost“ v přístupu
k přezkoumání napadeného rozhodnutí, jež měla mít za následek opominutí
některých rozporů v odůvodnění správního rozhodnutí, která zakládají pochybnost
o skutečném stavu věci, o němž bylo následně správním orgánem rozhodováno. Následkem
těchto opominutí je pak podle názoru stěžovatelky nesprávné právní posouzení věci soudem.
Podle stěžovatelky je zarážející opakovaně uváděný údaj o její nedostatečné snaze zaměstnání
si opatřit, když o toto měla usilovat pouze jedenkrát, ačkoliv současně, a v rozporu s prvně
uvedeným, je výslovně zmiňováno její příležitostné zaměstnání, zvláště jako prodavačky.
Skutečné situaci tedy odpovídá, že stěžovatelka vyvíjela dlouhodobě snahu opatřovat
si prostředky prací, ale v reálných podmínkách země jejího původu jí toto nebylo možno.
Jaké příčiny vedly k takovému stavu v případě stěžovatelky, měl dále – přinejmenším
pohovorem s ní – správní orgán blíže zjistit a současně jí ve smyslu správního řádu
poskytnout poučení o platném českém (azylovém) právu, aby v důsledku nejen neznalosti
jazyka, ale i právních předpisů, neutrpěla újmu. Takto má stěžovatelka za to, že při ústním,
i jakémkoliv jiném styku se stěžovatelkou, se správní orgán vyhnul zjišťování
některých dalších skutečností – např. ohledně národnostní příslušnosti, sociálním statusu
stěžovatelky atp. – které mohou mít na rozhodnutí o udělení azylu zásadní vliv;
k jejímu případu přistupoval ryze formálně a vycházel pouze z údajů výslovně uvedených
stěžovatelkou, aniž by ji poučil způsobem pro ni srozumitelným (tj. tak, aby porozuměla
skutečnému obsahu takového poučení) o právní úpravě azylu a důvodů pro jeho poskytnutí
stanovených českým právním řádem. Rovněž se správní orgán nezaměřil na zjišťování
právě těch okolností, právně relevantních, jako jsou již např. zmíněná národnostní či etnická
příslušnost a sociální status žalobkyně, což je patrno z absence takových zjištění
v jeho rozhodnutí, ačkoliv zjišťovat skutečný stav věci má za povinnost nejen ze spontánních
tvrzení účastníka, ale i z vlastní úřední povinnosti.Tato pochybení patrná ze spisového
materiálu, včetně rozhodnutí správního orgánu, měla být předmětem zkoumání ze strany
krajského soudu a v jeho rozhodnutí zohledněna. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
a aby její kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti žalovaný odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal
v závěrech a postupu žalovaného nezákonnost ani vady řízení. Pro žalovaného je podání
kasační stížnosti stěžovatelkou s návrhem na odkladný účinek stejně účelovým úkonem,
jako bylo i její podání žádosti o azyl a žaloby k soudu. Stěžovatelka si chtěla těmito
svými podáními legalizovat pobyt na území ČR. Žalovaný i soud posoudily tento její důvod
i ekonomický důvod pro podání žádosti shodně. Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti
namítá, že nebyla správním orgánem dostatečně poučena o právní úpravě azylu, žalovaný
k tomu podotýká, že vycházel z výpovědi stěžovatelky o jejích důvodech podání žádosti.
Správní orgán nemá poučovací povinnost sdělovat žadatelce o azyl, jaké konkrétní důvody
by měla uvést, aby se svou žádostí byla úspěšná. Žalovaný dále uvádí, že námitky
stěžovatelky o porušení ustanoveni správního řádu jsou nekonkrétní a argumentačně
nepodložené. Její námitku, že se správní orgán nezaměřil na zjišťování právně relevantních
okolností, jako jsou její národnost či etnická příslušnost a sociální status, žalovaný popírá.
Při podání žádosti o azyl byly tyto skutečností zjištěny. Žalovaný a následně soud
pak neshledaly, že by ekonomické důvody pro podání žádosti o udělení azylu
jakkoliv souvisely s národností, etnickou příslušností nebo sociálním statusem stěžovatelky.
Protokolem z pohovoru, který je součástí správního spisu, se prokazuje, že stěžovatelka byla
vyzvána, aby uvedla všechny důvody své žádosti o azyl. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne
25. 2. 2003 žádost o udělení azylu, v níž uvedla, že ve Vietnamu si nemohla najít zaměstnání,
protože v zemi je nedostatek pracovních míst. Do České republiky chtěla jít pracovat,
aby si vydělala peníze. O azyl požádala proto, že nemá žádné doklady pro pobyt v České
republice. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR stěžovatelka
uvedla, že z vlasti vycestovala za prací. Upřesnila, že stálé zaměstnání sháněla
pouze v jednom podniku, kde však nebylo volné místo. Ve Vietnamu je podle stěžovatelky
těžké sehnat zaměstnání, a proto pracovala pouze příležitostně jako prodavačka, nicméně
výdělky ji nestačily na obživu. Kvůli svým ekonomickým potížím stěžovatelka odjela
do zahraničí, aby si peníze vydělala. Stěžovatelka v průběhu pohovoru opakovaně potvrdila,
že jiné, než ekonomické problémy v zemi původu neměla. V této souvislosti stěžovatelka
dodala, že ve vlasti nikdy neměla problémy s policií či jinými státními orgány a nebyla
nikdy trestně stíhaná a neúčastnila se politického života. Do České republiky přicestovala
nelegálně bez cestovního dokladu a povolení k pobytu. Vstupem do azylového řízení v únoru
roku 2003 chtěla svůj pobyt legalizovat. V případě návratu se žadatelka obává
pouze toho, že by opět neměla zdroj obživy.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehožobčanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním závěrem jak žalovaného,
tak krajského soudu. Stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, které by svědčily
o jejím pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo jejím odůvodněném
strachu z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů v zemi jejího původu.
Stěžovatelčin odchod z vlasti, jak opakovaně v průběhu správního řízení uváděla,
byl motivován ekonomickými obtížemi, zejména snahou po pracovním uplatnění,
což však není relevantním důvodem pro poskytnutí ochrany na základě zákona o azylu.
Poukazuje-li stěžovatelka na „obecnost“ v přístupu k přezkoumání napadeného
rozhodnutí, jež měla mít za následek opominutí některých rozporů v odůvodnění správního
rozhodnutí, pak je třeba zdůraznit, že přezkumné řízení vedené krajským soudem podle dílu
prvního, hlavy druhé, části třetí s. ř. s. je ovládáno zásadou dispoziční, jejímž výrazem
je skutečnost, že soud může přezkoumávat žaloby jen v rámci rozsahu a v mezích důvodů,
jež jsou v nich obsaženy. Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba kromě obecných
náležitostí podání (§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné. Pokud tedy stěžovatelka formulovala žalobní body jen řadou
obecných odkazů na ustanovení správního řádu a zákona o azylu, nelze krajskému soudu
vytýkat jeho přístup, jakým k přezkoumání rozhodnutí žalovaného přistoupil.
Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu námitku směřující
do nedostatečného zjišťování důvodů nezaměstnanosti ve Vietnamu ze strany žalovaného.
Z hlediska §12 zákona o azylu je rozhodné, že tato situace nebyla způsobena
pronásledováním stěžovatelky z důvodu příslušnosti k určité skupině obyvatel
či pro zastávané politické názory. Účelem přiznání azylu je poskytnout ochranu
tomu, kdo je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo cítí důvodnou
obavu z pronásledování z důvodů v zákoně vymezených. Aby mu mohla být poskytnuta
ochrana formou azylu, musí být prokázáno, že je nositelem určitého přesvědčení politického
nebo náboženského, pro které je v zemi, jehož občanství má (v zemi jeho posledního trvalého
bydliště), reálně pronásledován, nebo že je pronásledován z důvodů příslušnosti
k jasně vymezené sociální skupině. Takové skutečnosti v souzené věci prokázány nebyly.
Nelze přitom připustit rozšiřování důvodů, pro které lze azyl přiznat, neboť institut azylu
jako výjimečného prostředku ochrany osob, jimž je upírána ochrana státem původu, by šlo
nad rámec účelu, pro který Česká republika zákon tohoto typu přijala.
Nejvyšší správní soud konečně nesdílí stěžovatelčin názor, že měla být žalovaným
ve smyslu správního řádu poučena o platném českém (azylovém) právu, aby v důsledku
nejen neznalosti jazyka, ale i právních předpisů, neutrpěla újmu. Z obsahu správního spisu
je zřejmé, že žalovaný při zjišťování skutkového stavu postupoval procesně zcela korektním
způsobem. Základem zjišťování skutkového stavu je především výpověď žadatele o azyl,
přičemž pohovor, který je s žadatelem v rámci azylového řízení prováděn, musí být prost
veškerých kapciózních a sugestivních dotazů, které by výpověď žadatele odkláněly
od skutečností, které byly pro jeho odchod ze země původu a podání žádosti o azyl v České
republice rozhodující. Zdejší soud má přitom za prokázáno, že důvodem žádosti stěžovatelky
o udělení azylu byly ekonomické potíže v zemi původu plynoucí z její nezaměstnanosti
a snaha o legalizaci pobytu v České republice.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán
žádný z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušit, neboť se nejedná
o rozhodnutí nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu
není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu