ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.404.2005
sp. zn. 4 Azs 404/2005 - 103
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: N.
V. T., zast. JUDr. Pavlem Horákem, advokátem, se sídlem Děčín, Čs. Armády 36, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
22. 9. 2004, č. j. 59 Az 315/2003 – 29,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2004, č. j. 59 Az 315/2003 – 29,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Pavlu Horákovi, advokátu, se sídlem v Děčíně I.,
Čs. Armády 36, se u r č u je částkou 2558,50 Kč a bude mu vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 12. 2003, č. j. OAM-1369/LE-VL02-2003, byla
zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm.g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu). Správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí
konstatoval, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení
azylu žadatele byly ekonomické potíže ve vlasti a snaha o legalizaci pobytu. Dospěl k závěru,
že uvedené důvody nelze podřadit pod důvody vymezené v §12 zákona o azylu a konstatoval,
že jsou splněny podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
podle něhož se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel
neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu. Správní orgán pak v odůvodnění rozhodnutí dospěl
k závěru, že stěžovatel nesplňuje ani podmínky pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona
o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že podal žádost o udělení
azylu v ČR z humanitárních důvodů, které uvedl ve své žádosti. Poukazoval
na to, že jeho zdravotní stav je špatný, má astma, nádor v krku, a počasí ve vlasti
je pro něho nepříznivé. V doplnění žaloby dále namítal, že žalovaný v řízení o udělení azylu
jeho žádost neposoudil odpovědně a svědomitě, nevyšel ze spolehlivě zjištěného skutkového
stavu a nebyla mu dána možnost před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům
pro toto rozhodnutí a navrhovat doplnění. Namítal, že tím byla porušena ustanovení §3
odst. 3, 4 a §46 správního řádu. Trval na tom, že splňuje podmínky pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Navrhoval, aby rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno a věc
byla vrácena tomuto orgánu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, č. j. 59 Az 315/2003 – 29,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Pod bodem III. výroku rozsudku uvedl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Dospěl k závěru, že správní
orgán měl dostatečné podklady pro posouzení žádosti žalobce o udělení azylu v ČR.
Z hlediska výkladu ustanovení §16 odst. 1 písm. g) v souvislosti s ustanovením §12 zákona
o azylu se soud plně ztotožnil s názorem vysloveným správním orgánem v rozhodnutí ze dne
15. 12. 2004. Dospěl tedy k závěru, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo
možno dovodit, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu. Dospěl dále k závěru, že tím, že žalovaný zamítl žádost žalobce jako zjevně
nedůvodnou, vyčerpal celý předmět řízení o dané žádosti. Proto se nelze zabývat případným
udělením azylu podle §14 zákona o azylu nebo rozhodnutím o překážce vycestování
ve smyslu §28 a §91 zákona o azylu. Soud dále z odůvodnění napadeného rozsudku
konstatoval, že postupoval podle §51 odst. 1 s. ř. s. za souhlasu účastníků řízení o věci
samé bez jednání.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též „jen stěžovatel)
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále též jen „s. ř. s.). Namítal, že nikdy nedal souhlas k tomu, aby soud ve věci
rozhodl bez nařízení jednání ani tento postup soudu nenavrhl. Vyslovil přesvědčení,
že podle ustanovení Listiny základních práv a svobod má každý občan v ČR má právo
na to, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit
ke všem prováděným důkazům a dále stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma
na právech. Žalobce má za to, že Krajský soud v Ostravě nemohl mít a ani neměl dostatek
důvodů k vydání rozsudku, jímž by žalobu zamítl. Stěžovatel trval na tom, aby byla jeho věc
projednána před soudem a navrhoval, aby byl vyslechnut za přítomnosti soudního tlumočníka
a advokáta. Dále namítal, že pohovor, který byl veden ze strany žalovaného nebyl veden
objektivně, otázky byly pracovníkem, který pohovor vedl, pokládány cíleně
tak, aby na ně musel žalobce odpovídat, resp. byl přinucen odpovídat tak, aby z výpovědi
jednoznačně vyplynulo, že důvodem k opuštění vlasti a podání žádosti o azyl byly výhradně
tíživé ekonomické podmínky. Poukazoval na to, že patří ke skupině obyvatel, která se snaží
o reformu politického a ekonomického systému ve Vietnamu, a je proto přesvědčen
o tom, že v případě návratu do Vietnamu, bude pronásledován za toto své politické
přesvědčení. Navrhoval, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc byla
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o ustanovení právního zástupce.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 8. 2005, č. j. 59 Az 315/2003 – 72,
ustanovil stěžovateli zástupce, advokáta JUDr. Pavla Horáka, se sídlem v Děčíně, Čs. Armády
36. Usnesení nabylo právní moci dne 18. 8. 2005.
V doplnění kasační stížnosti prostřednictvím tohoto zástupce stěžovatel uvedl,
že se domnívá, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a neopatřil
si za tím účelem všechny potřebné podklady pro rozhodnutí. Konstatoval, že správní orgán
dostatečně nezohlednil špatný zdravotní stav žalobce jako možný důvod pro udělení azylu
z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu. Dále namítal, že správní orgán nevzal
v úvahu, že žalobce svá vyjádření před správním orgánem učinil v subjektivní tísni
a za situace, kdy nebyl podle jeho vyjádření řádně poučen o podmínkách udělení azylu, nezná
český jazyk a právní řád ČR. V nastalé situaci se vyjadřoval obecně, uváděl skutečnosti
pro toto řízení nepodstatné, neboť nebyl správním orgánem veden k tomu, aby se vyjádřil
konkrétně k důvodům uvedeným v zákoně o azylu. Dovolával se dále kasačního důvodu
uvedeného v ustanovení §103odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domníval, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek soudu, byly vydány
v souladu s právními předpisy. Dále uvedl, že se žádostí jmenovaného o udělení azylu
zabýval individuálně a svědomitě, zabýval se všemi okolnostmi jeho případu. Konstatoval,
že stěžovatel o azyl požádal z důvodu legalizace svého pobytu, protože nemá doklady.
Tato skutečnost však není důvodem pro udělení azylu podle zákona o azylu. Právní úpravu
pobytu cizinců na území ČR obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., jehož institutu měl stěžovatel
možnost využít. Navrhl, aby kasační stížnosti byla zamítnuta a aby jí nebyl přiznán odkladný
účinek.
V dalším vyjádření ze dne 17. 10. 2005 se žalovaný důrazně ohradil proti tvrzení
stěžovatele, že opominul v azylovém řízení nařídit provedení řádného a důkladného
zdravotního vyšetření s tím, že jeho tvrzení o zdravotních potížích považuje za účelově
doplněné, jelikož stěžovatel při podání žádosti o udělení azylu sice vypověděl, že vojenskou
službu nevykonal, protože nebyl povolán, ale na otázku týkající se jeho zdravotního stavu
odpověděl, že jeho zdravotní stav je dobrý. V průběhu celého správního řízení se nezmiňoval
o skutečnostech, které by souvisely s jeho zdravím. Setrval na svém návrhu, aby kasační
stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Z obsahu kasační stížnosti a jejího doplnění vyplývá, že ji stěžovatel podává z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodů tvrzené b) vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech,
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost d) nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud především uvádí, že stěžovatel se dovolává
nesprávné postupu soudu z hlediska ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení
soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli
nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník
do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním
věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
V posuzované věci nutno konstatovat, že krajský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku uvedl, že postupoval podle §51 odst. 1 s. ř. s. s tím, že takto rozhodl za souhlasu
účastníků řízení.
Z obsahu spisu je zřejmé, že poté co stěžovatel podal žalobu, byla tato přetlumočena
do českého jazyka a stěžovatel byl vyzván, aby ve lhůtě soudem stanovené doplnil žalobu
o žalobní body. Stěžovatel na tuto výzvu reagoval svým podáním, které je založeno na č.l. 14
spisu. Soud dále vyzval žalovaného, aby se vyjádřil k postupu ve smyslu ustanovení §51
odst. 1 s. ř. s. s tím, že souhlas bude udělen také tehdy, pokud do dvou týdnů od doručení
této výzvy nevyjádří žalovaný svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. Žalovaný
ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že netrvá na ústním jednání ve věci.
Z obsahu spisu dále plyne, že Krajský soud v Ostravě přípisem ze dne 4. 6. 2004,
č. j. 59 Az 315/2003 – 23, vyzval žalobce k tomu, aby sdělil, zda souhlasí
s tím, aby ve smyslu ustanovení §51 odst. 1 s. ř. bylo o věci samé rozhodnuto bez jednání.
V této výzvě uvedl, že písemné podání soudu musí účastník učinit v úředním, tedy českém
jazyce. Souhlas bude udělen také tehdy, pokud do dvou týdnů od doručení této výzvy
nevyjádří účastník svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. Uvedená výzva byla
stěžovateli doručena dne 9. 6. 2004, což potvrdil na doručence vlastnoručním podpisem.
Na tuto výzvu reagoval stěžovatel podáním ze dne 18. 6. 2004, které došlo Krajskému
soudu v Ostravě dne 21. 6. 2004 tak, že uvedl, že tímto způsobem dává svůj nesouhlas
s rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 15. 12. 2003 pod č. j. OAM-1369/LE-VLOZ-2003,
E. č. x.
Z obsahu spisu je tedy zcela zřejmé, že stěžovatel na výzvy soudu vždy reagoval.
Na výzvu soudu ve smyslu ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s., č. j. 59 Az 315/2003 – 23,
která mu byla doručena 9. 6. 2004, reagoval podáním ze dne 18. 6. 2004, které podal
tentýž den na poštu, (tedy zákonem stanovené lhůtě) podání označil jako „žádost
proti rozhodnutí o azyl“ a pod bodem věc: uvedl, že „tímto způsobem dávám
svůj nesouhlas s rozhodnutím od Ministerstva vnitra ČR dne 15. 12. 2003,
pod č. j. OAM-1369/LE-VLOZ-2003, E. č. x“.
Lze sice konstatovat, že v tomto podání stěžovatele není výslovně uvedeno,
že nesouhlasí s jednáním soudu bez nařízení jednání, avšak se zřetelem
k tomu, že jde o podání, které následovalo po zaslání výzvy soudu ve smyslu §51 odst. 1
s. ř. s., a bylo podáno zákonem stanovené lhůtě, měl tento projev vůle stěžovatele,
a to i s ohledem na dosavadní průběh řízení, vyvolat alespoň pochybnost o významu
tohoto projevu a důvod pro postup podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje i na výklad obsažený v usnesení
rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56 (publikováno ve sbírce NSS
534/2005), které se sice zabývalo posuzováním náležitostí žaloby, avšak jeho závěry,
jak je v něm ostatně uvedeno, lze vztáhnout i na jakékoliv procesní úkony účastníků řízení.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal na to, že přepjatý formalismus
při posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví – a stejně tak i jakýchkoliv jiných
procesních úkonů účastníků řízení – naprosto neodpovídá principu materiálního právního
státu, ale ani samotnému poslání soudnictví. Primárním účelem soudní ochrany obecně
je poskytování ochrany subjektivním právům, a pokud jde o správní soudnictví zvláště,
potom subjektivním právům veřejným; tato ochrana musí být skutečná a spravedlivá. Soudy
jsou nezávislé a nestranné státní orgány, které usilují o nalezení spravedlnosti, rozhodováním
v konkrétních věcech a které nemohou odmítnout zabývat se určitou věcí ze zcela formálních
či spíše z formalistických důvodů, ale pouze z takových příčin, které poskytování soudní
ochrany skutečně vylučují. Jiný přístup by byl stěží ústavně konformní a znamenal
by odepření spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces je jedním ze základních práv,
které má každý vůči státu, a které mu garantuje nejen Listina základních práv a svobod,
ale též Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Meze práva na spravedlivý
proces stanoví jednotlivé procesní řády (např. náležitosti žaloby, lhůta pro její podání,
procesní podmínky), při jejichž výkladu je v souladu s článkem 4 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod nezbytné šetřit jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným účelům,
než pro které byla stanovena. Nabízejí-li se přitom dvě interpretace, z nichž jedna hovoří
ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy zvolit
výklad první.
Nejvyšší správní soud má za to, že v posuzované věci jde právě o situaci nastíněnou
shora. Pokud tedy přípis stěžovatele ze dne 18. 6. 2004, nepovažoval soud za nesouhlas
s postupem podle §51 odst. 1 s. ř. s., měl znova vyzvat stěžovatele k tomu, aby toto svoje
podání upřesnil ve smyslu dikce tohoto ustanovení. Neučinil-li tak, trpělo jeho řízení vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Se zřetelem k výše uvedenému nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu, než napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení
podle §110 odst. 1 s. ř. s., aniž by se mohl zabývat dalšími námitkami stěžovatele
uplatněnými v doplnění kasační stížnosti. V novém rozhodnutí je krajský soud vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku. Podle §110 odst. 2
s. ř. s. rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Pavla Horáka, advokáta, byla stanovena za dva
úkony právní služby (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení - §11
odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. a písemné podání soudu – doplnění kasační stížnosti
ze dne 8. 9. 2005 - §11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky) a tomu odpovídající náhrada hotových
výdajů ve výši 2 x 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 2150 Kč. V tomto směru
Nejvyšší správní soud neuznal tři úkony právní služby vyúčtované zástupcem stěžovatele,
neboť převzetí zastoupení a poradu s klientem považuje za jeden úkon ve smyslu §11 odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Vzhledem k tomu, že ustanovený advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se mu nárok vůči státu o částku odpovídající dani,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně,
vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 408,50 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 2558,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu