ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.405.2005
sp. zn. 4 Azs 405/2005 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: Y. H.,
zast. JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 27, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2005, č. j. 14 Az
271/2003 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá
shora označený rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba směřující
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 7. 2003, č. j. OAM-118/VL-10-17-2003.
Tímto rozhodnutím nebyl stěžovatelce udělen azyl pro nesplnění podmínek podle §12, §13
odst. 1, 2, a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a současně bylo vysloveno,
že na stěžovatelku se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
tohoto zákona.
V kasační stížnosti stěžovatelka současně požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
V žalobě podané proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu
stěžovatelka zejména uváděla, že v Číně panuje velmi tíživá životní situace, která se stalo
pro stěžovatelku bezvýchodnou. Stejně tak uváděla, že byla pronásledována
pro svou příslušnost k hnutí F. G., jakož i to, že nemůže vést normální život a rozvíjet své
schopnosti, a požádala soud o přehodnocení závěru žalovaného správního orgánu.
V napadeném rozsudku dospěl krajský soud, obdobně jako žalovaný správní orgán,
k závěru, že stěžovatelka zemi původu neopustila z důvodů upravených zákonem o azylu,
tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu). Soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu, který dovodil, že uváděné
problémy (pronásledování z důvodu údajné příslušnosti k F. G. a ekonomické potíže) nelze
pod označené důvody v případě stěžovatelky podřadit. K pronásledování pro příslušnost
k označenému hnutí soud uvedl, že ze spisu vyplynulo, že stěžovatelka měla
toliko subjektivní obavu z takového pronásledování, přičemž neuvedla žádnou skutečnost,
která by svědčila o tvrzeném pronásledování. Stejně tak krajský soud uvedl, že stěžovatelka
o tomto hnutí neměla hlubší znalosti a v této námitce jí tak nepřisvědčil. Na základě
výše uvedených argumentů pak Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka stručnou kasační stížnost, ve které požádala
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
k dalšímu řízení.
Na základě výzvy soudu kasační stížnost prostřednictvím zvoleného zástupce doplnila.
V doplnění pak uvedla, že kasační stížnost podává z důvodů vymezených v §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Dále uvedla, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci
a neopatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí, přičemž krajský soud toliko akceptoval
stanovisko žalovaného a námitku stran pronásledování z důvodu zapojení do F. G. ponechal
bez povšimnutí.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis. Navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi konstatuje,
že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní
za uplatňování politických práv a svobod, resp. z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky
přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických
evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před výše
uvedeným, což však v souzené věci nenastalo.
Z předloženého správního spisu však Nejvyšší správní soud zjistil (ze žádosti
o udělení azylu ze dne 9. 1. 2003), že stěžovatelka jako důvod opuštění země původu uváděla
toliko ekonomické, resp. existenční problémy, a proto se rozhodla odejet do jiné země
za prací. Až z Protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne 30. 1. 2003
vyplynulo, že o azyl žádá z důvodu pronásledování kvůli příslušnosti k F. G. Cvičení
praktikovala na doporučení známého od února 1999 do listopadu 1999. Od známé
se dozvěděla, že ji hledala policie a zapečetila dům, v němž žila s rodiči. Stěžovatelka měla
zato, že to bylo kvůli tomu, že byla příznivkyní cvičení F. G.. Pracovala příležitostně,
odstěhovala se za prací a bydlela na ubytovně. Již však necvičila. V továrně, kde pracovala,
ji údajně v době její nepřítomnosti na začátku roku 2001 opět hledala policie, proto z práce
odešla a našla si práci v jiném městě, vzdáleném asi tři hodiny jízdy. Poté již žádné konkrétní
problémy z důvodu praktikování F. G. neměla. Stejně tak z protokolu vyplynulo, že z vlasti
odešla až po delší době poté, co započalo (ale i skončilo) její údajné pronásledování.
Z protokolu dále vyplynulo, že žádné jiné problémy s tamními orgány neměla. Na závěr
protokolu přitom stěžovatelka svým podpisem stvrdila, že byla seznámena s obsahem
protokolu (vedeného za přítomnosti tlumočníka), souhlasí s ním a nežádá doplnění ani změny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatelka v žádosti
neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu
správního řízení. Nejvyšší správní soud s těmito závěry rovněž souhlasí a odkazuje na ně.
K tvrzením stěžovatelky obsaženým v kasační stížnosti k směřujícím zejména
k závěrům o pronásledování z důvodu příslušnosti k F. G. Nejvyšší správní soud uvádí, že
krajský soud řádně přezkoumal závěry žalovaného právního orgánu a došel k závěrům,
se kterými se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud, tedy k tomu, že stěžovatelka měla
toliko subjektivní obavu z takového pronásledování, přičemž neuvedla žádnou skutečnost,
která by svědčila o uváděném pronásledování. Těmto závěrům svědčí i to, že stěžovatelka
žádné konkrétní osobní problémy neuváděla. Nejvyšší správní soud tak nepřisvědčil
námitkám stěžovatelky, která v kasační stížnosti uváděla, že soud toliko akceptoval
stanovisko žalovaného a pronásledování z důvodu zapojení do F. G. ponechává
bez povšimnutí. Nejvyšší správní soud naopak uvádí, že z odůvodnění napadeného rozsudku
vyplývá, že krajský soud se touto námitkou stěžovatelky řádně zabýval a dostatečně
odůvodnil, z jakého důvodu neshledal její důvodnost.
V této souvislosti je nutné zdůraznit i to, že poté, co se o stěžovatelku naposledy
údajně zajímala policie, po změně zaměstnavatele po dobu dvou roků roku pobývala v zemi
původu, aniž by měla jakékoliv další či jiné potíže se státními orgány.
Dále je v této souvislosti také nutné zdůraznit skutečnost, že mezi tím, co stěžovatelka
uvedla při výpovědi u pohovoru, a co uvedla v žádosti o azyl, jsou značné rozpory. Zjištěné
rozpory jsou zásadního charakteru, a nasvědčují tomu, že důvodem žádosti stěžovatelky
o azyl byly zřejmě skutečně důvody ekonomické, jak sama uvedla v žádosti o azyl.
Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly
úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy, přičemž soud věc správně posoudil.
S odkazem na výše uvedené tak Nejvyšší správní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit
v tvrzení o tom, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a neopatřil si potřebné
podklady pro rozhodnutí. V žádné z námitek tak Nejvyšší správní soud stěžovatelce nemohl
přisvědčit.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s, ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, žalovaný, který v řízení úspěch měl,
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu
nezjistil, proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. června 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu