ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.410.2005
sp. zn. 4 Azs 410/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: I. L.,
zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem v Plzni, Františkánská 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
22. 9. 2005, č. j. 60 Az 74/2005 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu ze dne 13. 7. 2005, č. j. OAM-436/LE-B01-B02-2005.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V obecně formulované žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí,
pak stěžovatel uváděl, že rozhodnutí napadá v celém rozsahu a dovozoval nesprávnost
rozhodnutí. Doplnil, že Ukrajinu opustil v důsledku mimořádně tíživých životních okolností
a s vědomím bezvýchodné situace, pročež požadoval udělení azylu dle §14 zákona azylu.
Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl Krajský soud v Plzni obdobně jako správní orgán
k závěru, že stěžovatel v řízení o azylu netvrdil důvody upravené §12 zákona o azylu,
tj. netvrdil, že by v zemi původu byl pronásledován pro uplatňování politických práv
a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů; uváděl toliko rodinné a ekonomické problémy. Žalovaný správní orgán
tak postupoval v souladu se zákonem pokud žádost stěžovatele o udělení azylu zamítl
jako zjevně nedůvodnou. K námitce stran neudělení humanitárního azylu dle §14 zákona
o azylu pak soud uvedl, že s touto námitkou nemůže stěžovatel obstát, neboť směřuje
k ustanovení, které není součástí napadaného výroku. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru,
že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti označenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, opírající se o důvody
vymezené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že krajský soud
a žalovaný správní orgán nesprávným způsobem posoudily právní otázku, a sice,
zda lze na souzený případ vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Konkrétně doplnil, že se v zemi původu dostal do finančních potíží; státní orgány
mu neposkytly pomoc. Doplnil, že se rovněž nepohodl se svou matkou a nemá kde bydlet.
Domnívá se, že splňuje podmínky vymezené v §12 b) zákona o azylu, neboť patří
do „sociální skupiny nezaměstnaných“, a stát země původu stěžovatele tuto situaci podporuje,
či toleruje. Odkázal rovněž na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání
postavení uprchlíka.
Dále stěžovatel uvedl, že žalovaný provedl nedostatečným způsobem dokazování
a na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno spravedlivě rozhodnout.
V této souvislosti doplnil, že žalovaný nerespektoval situaci stěžovatele, který má omezené
možnosti pro obstarání důkazů o perzekuci v zemi původu a krajský soud se tímto nijak
nezabýval.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž uvedl, že soud nesprávným způsobem posoudil
právní otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou. K tomuto uvedl, že soud toleroval
správnímu orgánu nedostatečně provedené dokazování, a namítl dále, že rozhodnutí
žalovaného neodpovídá dikci §47 odst. 3 správního řádu a řízení tak trpí neodstranitelnou
vadou a je třeba je zopakovat. Stejně tak uvedl, že správní orgán neověřil skutková tvrzení
a uzavřel, že zde není důvod pro udělení azylu. Tento závěr však nebyl podle stěžovatele
podložen žádnými důkazy.
Závěrem stěžovatel dodal, že nesouhlasí ani se způsobem, jakým se krajský soud
vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Uvedl, že soud přehlíží
situaci na straně stěžovatele, který svůj návrat s ohledem na chybějící ochranu ze strany
policie nepovažuje za bezpečný; při návratu mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
a ponižujícího zacházení a persekuce, a administrativní šikana ze strany ukrajinských úřadů;
odkázal rovněž na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv ze dne 28. 2. 2005.
Dále uvedl, že krajský soud ani žalovaný se nezabývaly překážkami vycestování.
Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení shora označeného
rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný poskytl na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyslovil
souhlas se závěry soudu a odkázal na správní spis, resp. na zákonná ustanovení. K přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti neshledal důvody a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že stěžovatel se dovolává důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle citovaných písm. §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost a d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu přitom stanoví, že žádost o udělení
azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit
azyl toliko pro pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu
odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové
zákonodárství České republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných
demokratických evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu
před výše uvedeným nebezpečím.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne
4. 7. 2005 žádost o udělení azylu, ve které zejména uvedl, že na Ukrajině měl problémy
s rodiči a nemá kam jít; odešel proto do České republiky. Z žádosti rovněž vyplynulo,
že do České republiky přicestoval v říjnu 2000 s platným pasem a měl turistické vízum.
O azyl požádal až poté, co byl zadržen Policií České republiky dne 25. 6. 2005. Do protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky ze dne 8. 7. 2005
stěžovatel uvedl v podstatě obdobné skutečnosti, tedy rodinné neshody s matkou,
která po něm požadovala, aby jel na polní práce. Z protokolu přitom vyplynulo, že v zemi
původu žádné jiné než uváděné problémy neměl. Stejně tak z protokolu vyplynulo,
že se v České republice zdržoval nelegálně a o azyl požádal až po zadržení policií.
Z výše uvedeného tak podle Nejvyššího správního soudu vyplývá jednoznačný závěr,
že stěžovatel žádá o udělení azylu toliko z důvodů rodinných, tedy důvodů, které nejsou
vymezeny zákonem azylu a žalovaný postupoval správně pokud žádost o udělení azylu zamítl
jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Nelze rovněž odhlédnout
od skutečnosti, že stěžovatel o azyl požádal až poté, co byl zadržen Policií ČR.
Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil
byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nejvyšší správní soud
se přitom plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským
soudem, neboť ani podle názoru zdejšího soudu stěžovatel netvrdil, že je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud tak nemohl přisvědčit uváděným námitkám stran nezjištění úplného skutkového
stavu.
Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit námitkám stran skutkového stavu -
stěžovatel uváděl, že správní orgán provedl nedostatečným způsobem dokazování, neověřil
skutková tvrzení a uzavřel, že zde není důvod pro udělení azylu, přičemž tento závěr
nebyl podložen žádnými důkazy. Nejvyšší správní soud odkazuje na výklad podaný výše
ke skutkovým závěrům a doplňuje, že neshledal, že by dokazování bylo provedeno
nedostatečným způsobem či, že by závěr o neudělení azylu nebyl podložen žádnými důkazy.
V těchto námitkách tak Nejvyšší správní soud nemohl stěžovateli přisvědčit.
Nejvyšší správní soud rovněž uvádí, že všechny námitky stran skutkového stavu jsou
navíc plně konzumovány skutečností, že žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně
nedůvodná dle §16 odst. 1 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud pro podporu svých tvrzení
odkazuje i na dosavadní judikaturu, např. na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 1. 2005, sp. zn. 4 Azs 300/2004, ze kterého mj. vyplývá, že byla-li žádost zamítnuta
jako zjevně nedůvodná, nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení
skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu.
Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal nesprávné právní posouzení,
ať již ze strany krajského soudu či žalovaného správního orgánu. Žalovaný správní orgán
a krajský soud postupovaly správně, pokud na základě výše popsaného skutkového stavu
žádost o udělení azylu posoudily jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu. Přitom neporušily žádného ustanovení zákona. V námitkách vážících
se k nesprávnému právnímu posouzení - stěžovatel zejména namítal, že krajský soud
(a žalovaný) nesprávným způsobem posoudil právní otázku, a sice, zda lze na souzený případ
vztáhnout ustanovení §16 zákona o azylu, tedy že žádost o udělení azylu byla podána zjevně
nedůvodně - tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nemohl přisvědčit.
Rovněž tak nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit ani dalším tvrzením stěžovatele,
kdy uváděl, že v zemi původu se dostal do finančních potíží; státní orgány mu neposkytly
pomoc; domnívá se tak, že splňuje podmínky vymezené v §12 písm. b) zákona o azylu,
neboť patří do „sociální skupiny nezaměstnaných“ a stát země původu tuto situaci toleruje,
či. podporuje. K tomuto je třeba rovněž uvést, že stěžovatel takové důvody v řízení o udělení
azylu neuváděl, uváděl toliko rodinné problémy, a Nejvyšší správní soud tyto námitky
považuje za účelové. Mimo to Nejvyšší správní soud uvádí, že označené skutečnosti,
byť se jedná o skutečnosti závažné, pod důvody vymezené zákonem o azylu, konkrétně
pod důvody vymezené §12 písm. b) zákona o azylu, by ani přesto podřadit nešlo,
neboť tyto důvody nespadají pod důvody vymezené zákonem o azylu.
Nejvyšší správní soud přitom odkazuje na svou konstantní judikaturu,
ze které vyplývá, že sociální skupina se skládá z osob podobného společenského původu
nebo postavení, obdobných majetkových poměrů, společenských obyčejů, apod. Příslušnost
k ní se stává důvodem k pronásledování zpravidla tehdy, když její politická, názorová
orientace, minulost nebo hospodářská minulost jejich členů, či samotná jejich existence,
jsou považovány za překážku politice vlády, nebo když taková skupina není považována
za loajální vůči státu či jeho exekutivě. U stěžovatele však o takové sociální skupině nelze
uvažovat, když je nutno vzít v úvahu i to, že nepříznivá ekonomická situace a ztížená možnost
zaměstnání dopadá na všechny obyvatele domovské země. Nejvyšší správní soud rovněž
nepřisvědčil ani tvrzenému naplnění čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií
pro postavení uprchlíka. Ač se za pronásledování v označené příručce považuje
pronásledování nejen ze strany státních orgánů, ale rovněž ze strany obyvatelstva, nelze
opustit i další podmínku a sice, že označené úřady musí tuto činnost ze strany obyvatelstva
vědomě schvalovat. Ze spisu však nevyplývá, že by právě proti „sociální skupině
nezaměstnaných“ byla v domovské zemi stěžovatele vedena, ať již ze strany státu -
k tomu viz výše -, či státem schválená, perzekuce, jak ji má na mysli zákon o azylu,
či označená příručka. Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že nenastaly podmínky vymezené
zákonem o azylu a krajský soud postupoval správně.
Konečně k námitkám vážícím se ke stížnostnímu důvodu vymezeného pod písm. d)
citovaného ustanovení zákona o azylu - stěžovatel uvedl, že krajský soud nesprávným
způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou; správní orgán
provedl nedostatečným způsobem dokazováním resp. rozhodnutí žalovaného neodpovídá
dikci §47 odst. 3 správního řádu a řízení tak trpí neodstranitelnou vadou a je třeba
jej zopakovat - zaujal Nejvyšší správní soud závěr, že rozhodnutí je zcela v souladu s dikcí
ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, je náležitě odůvodněno, není zatíženou
neodstranitelnou vadou, a není jej třeba proto zopakovat; krajský soud tak postupoval
i v této otázce správně.
Závěrem k tvrzení stěžovatele o překážce vycestování Nejvyšší správní soud odkazuje
na svou konstantní judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
sp. zn. 5 Azs 230/2004, kde bylo uvedeno, že správní orgán není povinen rozhodnout
o překážce vycestování, jestliže žádost o azyl byla zamítnuta podle §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Pouze v případě udělení či neudělení azylu
v režimu §12, §13 a §14 téhož zákona je ve smyslu §28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
obligatorní částí rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování.
Námitkami stran překážek vycestování se tak Nejvyšší správní soud nemohl zabývat.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v souzené věci neshledal na základě tvrzených
skutečností naplnění žádného z namítaných stížnostních důvodů.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaný,
který v řízení úspěch měl, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil. Rozhodl proto tak, že se žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu