ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.451.2005
sp. zn. 4 Azs 451/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: E.
Y., zast. JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem se sídlem Praha 4, Voráčovská 14, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2005, č. j. 60 Az
183/2004 - 17, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatelky, JUDr. Ladislavu Eretovi, advokátu, se sídlem Praha 4,
Voráčovská 14, se s t a n o v í ve výši 2558,50 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 5. 10. 2004, č. j. OAM-2857/VL-10-05-2004, rozhodl žalovaný
tak, že žádost o udělení azylu se zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí
opřel o zjištění, že žalobkyně (dále „stěžovatelka“) neuvedla žádné skutečnosti,
ze kterých by bylo možno dovodit, že byla ve své vlasti pronásledována za uplatňování
politických práv a svobod a neuvedla žádnou konkrétní obavu v případě návratu do vlasti,
kterou by bylo možno považovat za odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů. Důvodem žádosti stěžovatelky o udělení azylu byla její obava z výhrůžek
soukromých osob a snaha o legalizování jejího pobytu v České republice. Podle žalovaného
tyto skutečnosti nelze považovat za pronásledování stěžovatelky ve smyslu §12 písm. a)
a b)zákona o azylu, protože nebyly motivovány její rasou, náboženským vyznáním,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastáváním určitých politických názorů.
Podle odůvodnění rozhodnutí žalovaný neposuzoval důvody pro udělení azylu za účelem
sloučení rodiny podle §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu, jestliže posoudil žádost žalobkyně
jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu a z tohoto důvodu ani nehodnotil
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Žalobkyně napadla citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které namítala,
že s rozhodnutím žalovaného nesouhlasí, jestliže její žádost o udělení azylu posoudil
jako zjevně nedůvodnou, čímž porušil §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46, §47 odst. 1 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), a §12 zákona o azylu. Žalobkyně
navrhla zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 10. 2004, č. j. 60 Az 183/2004 - 17,
žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl, když konstatoval, že skutečnosti
uváděné stěžovatelkou jednoznačně svědčí o tom, že neopustila vlast z důvodů
pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, nebo politického přesvědčení. Stěžovatelka
uvedla jako jediný důvod skutečnost, že vlast opustila, protože byla obviněna
zaměstnavatelem, že vydávala náhradní díly na falešné výdejky, čímž měla způsobit škodu
32000 USD. Krajský soud se plně ztotožnil se závěrem správního orgánu, že stěžovatelka
neuvedla ve správním řízení žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit,
že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu
a jí uváděné důvody nelze podřadit pod zákonné důvody pro udělení azylu. Stěžovatelce
v případě návratu do vlasti nehrozí pronásledování za uplatňování politických práv a svobod
a stěžovatelka ani netvrdila, že má strach z pronásledování z výše uvedených důvodů. Důvody
uváděné v žalobě pouze odkazují na skutečnosti, které žalobkyně uvedla v rámci správního
řízení o udělení azylu a stěžovatelka nezpochybňovala skutková zjištění, na základě
kterých žalovaný své rozhodnutí vydal. U stěžovatelky šlo výhradně o problémy
se soukromými osobami, které byly vyvolány snahou obohatit se na její účet. Stěžovatelka
se ani neobrátila o pomoc na kompetentní orgány ve vlasti. Nebyla pronásledována veřejnou
mocí ani nebylo prokázáno, že veřejná moc na Ukrajině nebyla schopna nebo ochotna
ji ochranu před nezákonným jednáním soukromých osob poskytnout.
Krajský soud dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že žalovaný zamítl žádost
žalobkyně jako zjevně nedůvodnou, vyčerpal celý předmět řízení o této žádosti. Ze znění §14
zákona o azylu vyplývá, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a rozhodování
o něm se děje v rovině volné úvahy správního orgánu. Soud dále uvedl, že správní orgán
si před vydáním rozhodnutí o žádosti o udělení azylu opatřil potřebné podklady a spolehlivě
zjistil skutkový stav, umožnil stěžovatelce před vydáním rozhodnutí seznámit se s podklady
pro vydání rozhodnutí a navrhovat doplnění dokazování. V odůvodnění rozhodnutí správní
orgán podrobně uvedl, z jakých skutečnosti vycházel a podle kterých právních předpisů
rozhodoval. Rozhodnutí žalovaného správního orgánu má náležitosti stanovené v §47
správního řádu a bylo vydáno oprávněnou osobou. Soud uzavřel, že zamítl žalobu
jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s., protože neshledal rozhodnutí žalovaného
nezákonným.
Proti tomuto rozsudku stěžovatelka včas podala kasační stížnost, v níž vyslovila
s rozsudkem nesouhlas. Uvedla, že při projednávání její žádosti o azyl došlo k pochybení
správního orgánu a že rozhodnutí správního orgánu napadá v celém rozsahu. Správnímu
orgánu vytýká, že nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, nesprávně posoudil žádost
o azyl, neopatřil si úplné důkazy, že jeho rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů
a že svým postupem porušil §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 správního řádu.
Stěžovatelka dále uvedla, že v zemi svého původu má problémy s bývalým zaměstnavatelem,
který ji vydírá a požaduje peníze. Tvrdí, že se před svým útěkem ocitla v situaci,
kterou popisuje čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě, a odkazuje též na čl. 43
Příručky. Stěžovatelka současně navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a aby vydal rozsudek, jímž se zrušuje rozsudek
napadený kasační stížností a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení. Doplnění kasační
stížnosti učiněné prostřednictvím ustanoveného zástupce přineslo s ohledem na rozsah
kasační stížnosti zpřesnění, že kasační stížnost je podána z důvodu §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. a že jsou napadeny výroky I. a II. shora označeného rozsudku Krajského soudu
v Ostravě. V doplnění kasační stížnosti dále bylo uvedeno, že správní orgán porušil
ustanovení §14 zákona o azylu, resp. že je zcela opomenul. Tento nedostatek
podle stěžovatelky nezhojil ani krajský soud, neboť se plně ztotožnil s názorem správního
orgánu.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti správní orgán odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal
v závěrech a postupu správního orgánu nezákonnost. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti a pro nedůvodnost nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o něm není třeba rozhodovat tam,
kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem
strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza
za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikováno nesprávné právní pravidlo, popř. je sice aplikováno
správné právní pravidlo, ale je nesprávně interpretováno.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne
22. 9. 2004 žádost o udělení azylu, v níž uvedla, že do května 2004 na Ukrajině pracovala
v autosalonu jako skladnice. Pracovníkům autosalonu vydávala náhradní díly. V květnu 2004
ji vedoucí autosalonu obvinil, že podepisovala falešné výdejky a že musí uhradit vzniklé
ztráty, a požadoval po ní 32000 USD. Proti obvinění se nebránila a neobrátila se na policii
ani tehdy, když jí zaměstnavatel vyhrožoval zabitím. Když začal vyhrožovat i její matce,
rozhodla se z Ukrajiny odjet do České republiky. Zde žije od června 2004. Zde jí však bylo
uděleno správní vyhoštění a proto poté požádala o azyl. Ve vlastnoručně psaném prohlášení
tyto skutečnosti potvrdila. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území
ČR stěžovatelka upřesnila, že na policii se neobrátila, protože ta mohla být podplacena
a pak by ji začala pronásledovat s tím, že sama stěžovatelka ukradla zboží ze skladu. Jednání
jejího zaměstnavatele bylo podle stěžovatelky motivováno snahou vydělat si na její úkor
peníze. Do České republiky přicestovala na šestidenní turistické vízum, v Praze byla okradena
mužem z Ruska o zavazadlo, ve kterém měla 52000 Kč, 1000 EUR a 400 USD. Přivolaná
policie se zajímala jen o její doklady, bylo jí uděleno správní vyhoštění a proto se obrátila
na azylové zařízení a požádala o azyl. Stěžovatelka dále uvedla, že ve vlasti neměla problémy
se státními orgány, ale návratu do vlasti se obává kvůli jednání bývalého zaměstnavatele.
Ve vlasti se jí nelíbí, líbí se jí v České republice, chce zde studovat a pracovat. Jiné důvody,
pro které opustila Ukrajinu a žádá o azyl v České republice, neuvedla.
Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona. Podle §12 zákona
o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Krajský soud v Ostravě řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného v rámci stěžovatelkou
uplatněných žalobních námitek a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. I Nejvyšší
správní soud má za prokázané, že stěžovatelčiny důvody, pro které žádá o azyl na území ČR,
nelze podřadit pod taxativní výčet důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. a) a b) zákona
o azylu a skutečnosti sdělované stěžovatelkou plně ospravedlňovaly postup podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Jak již bylo vícekrát judikováno zdejším soudem, žádost
o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou pouze potíže se soukromými osobami v domovském
státě, je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná. Ohrožení
žadatelů o azyl, které vyplývá z možné násilné činnosti soukromých osob, není relevantním
důvodem pro udělení azylu, neboť není pronásledováním ve smyslu §12 zákona o azylu.
Za pronásledování by mohlo být v souvislostech tvrzených stěžovatelem pokládáno
leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před prokázaným ohrožením,
pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Nelze připustit, aby byl azyl přiznáván z důvodů
kriminální činnosti soukromých osob, s jejímiž projevy se lze setkat i v zemích s vyspělým
demokratickým zřízením. Pokud by to bylo připuštěno, institut azylu jako výjimečného
prostředku ochrany osob, jimž je upírána ochrana státem původu, by šel nad rámec účelu,
pro který Česká republika zákon tohoto typu přijala.
Ke zjišťování skutkového stavu věci lze obecně konstatovat, že zásada tzv. materiální
pravdy (někdy též nazývána zásadou zjišťování stavu věci) má v řízení o udělení azylu
svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost
žadatelových tvrzení. V případě, že žadatel uvádí skutečnosti podřaditelné pod taxativně
vymezené důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu,
je na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení,
a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova
tvrzení, anebo alespoň s takovou měrou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní
pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu. Elementární roli při zjišťování
skutkového stavu věci hrají zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi původu žadatele.
Je-li zřejmé, že se jedná o bezpečnou zemi původu, v níž je z hlediska standardů
předpokládaných zákonem o azylu zabezpečena řádná a fungující ochrana občanů
před nežádoucími ingerencemi státu do jejich základních práv a svobod, pak lze důvodně
předpokládat, že v takové zemi sice může docházet k jednotlivým excesům, nicméně
lze se prostřednictvím správních, soudních či jiných orgánů domáhat nápravy
proti nezákonnému zásahu. Takový závěr však nelze učinit v případě, že se jedná o zemi,
ve které se státní orgány opakovaně dopouští závažných porušení lidských práv. Má-li správní
orgán za to, že stěžovatel, který přichází ze země s nedostatečnou ochranou lidských práv,
nevypovídá pravdivě o důvodech, které ho vedly k opuštění jeho země původu a podání
žádosti o azyl v ČR, musí své pochybnosti hodnověrně objasnit a prokázat. Jsou-li dány
skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv
a svobod žadatele o azyl došlo nebo mohlo dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů
o tom, že tomu tak nebylo, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze
zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl (obdobně např. rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2004,
č. j. 6 Azs 50/2003 - 89). V souvislosti s uvedeným Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Ukrajinu lze považovat za bezpečnou zemi původu, jakkoli jednotlivé excesy
nelze vyloučit. Bylo tedy na stěžovatelce, aby svá tvrzení přesvědčivým způsobem prokázala,
což stěžovatelka v řízení neučinila. Ostatně nutno připomenout, že pronásledování ve smyslu
zákona o azylu vůbec netvrdila a nemůže rovněž doložit oprávněnost své úvahy,
že policie by jí s problémy, které měla se svým bývalým zaměstnavatelem nepomohla,
když se na tento orgán vůbec neobrátila.
Nejvyšší správní soud je dále toho názoru, že stěžovatelčin odkaz na články Příručky
postupů a kriterií pro určování právního postavení uprchlíků je zcela obecný a bez uvedení
souvislosti k případu stěžovatelky. Lze jistě souhlasit, že kumulativní působení různých
opatření, která sama o sobě neznamenají pronásledování, ale jsou spojena s dalšími
zápornými faktory, je třeba posuzovat jako relevantní důvod k udělení azylu. Takový souběh
však v posuzovaném případě ze spisu nevyplývá a nebyl ani stěžovatelem prokázán.
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit se stěžovatelčinou námitkou, že krajský soud
ve svém rozhodnutí pominul ustanovení §14 zákona o azylu. Jak vyplývá z rekapitulační
části tohoto rozsudku, krajský soud se touto otázkou zabýval a správně vyložil, proč výrok
o neudělení azylu ve smyslu §14 zákona o azylu nemusel být v rozhodnutí žalovaného
obsažen. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že posuzování podmínek pro udělení
azylu z tzv. humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu spadá do diskreční pravomoci
žalovaného a jeho smyslem je možnost daná správnímu orgánu zareagovat jak na případy
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (obdobně viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). S ohledem na skutečnosti,
které stěžovatel uvedl v průběhu správního řízení, je zřejmé, že žalovaný vyhodnotil
podmínky v souladu s hledisky, které je oprávněn Nejvyšší správní soud při přezkumu
zohledňovat.
K žádosti stěžovatelky, aby byl ve věci ustanoven tlumočník, Nejvyšší správní soud
sděluje, že v dané věci vycházel na základě §64 s. ř. s. z ustanovení §18 odst. 2 občanského
soudního řádu, podle kterého účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud
ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. V průběhu řízení
však taková potřeba najevo nevzešla. Stěžovatelka podala kasační stížnost v češtině
a dokázala na výzvy a poučení krajského i Nejvyššího správního soudu včas a řádně
zareagovat. Za nerozhodné přitom soud považuje, zda tak činila stěžovatelka osobně
nebo prostřednictvím advokáta. Otázka ustanovení tlumočníka by se tak nepochybně stala
aktuální až v případě ústního jednání, které však zdejší soud s ohledem na ustanovení
§109 odst. 1 s. ř. s.nenařídil. O žádosti stěžovatelky, aby byla osvobozena od soudních
poplatků, Nejvyšší správní soud samostatně vůbec nerozhodoval, neboť podle §11 odst. 2
písm. ch) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jsou cizinci v řízení o přiznání
statutu uprchlíka (tj. o přiznání azylu) od soudních poplatků osvobozeni.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pro které by bylo třeba
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatelky, JUDr. Ladislavu Eretovi, advokátu se sídlem Praha 4,
Voráčovská 14, který byl ustanoven stěžovatelce k její žádosti usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 31. 8. 2005, č. j. 60 Az 183/2004 - 34, byla stanovena za dva úkony právní
služby po 1000 Kč [porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby,
podání soudu týkající se věci samé spočívající v doplnění kasační stížnosti – §7, §9 odst. 3
písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální
částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. se tato částka na základě žádosti ustanoveného zástupce doložené
kopií osvědčení o registraci k dani zvyšuje o 19% sazbu daně z přidané hodnoty, v konečném
výsledku tedy 2558,50 Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatelky vyplacena do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. září 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu