ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.65.2006
sp. zn. 4 Azs 65/2006 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové věci žalobkyně: M. B.,
JUDr. Petrem Práglem, advokátem v Ústí nad Labem, Dlouhá č. 5, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2005, č. j. 14 Az
24/2005 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupce stěžovatele JUDr. Petra Prágla, advokáta, se u r č u je částkou
2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem osobně dne
29. 6. 2005 se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného
usnesení, kterým byla pro absenci žalobních bodů odmítnuta žaloba ze dne 24. 1. 2005,
v níž žalobkyně vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 1. 2005,
č. j. OAM-3217/VL-20–C07-2004. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovatelce udělen azyl
pro nesplnění podmínek uvedených v §13 odst. 1,2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Stěžovatelka současně požádala o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti
a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2006,
č. j. 14 Az 24/2005 – 38, byl stěžovatelce ustanoven zástupce - JUDr. Petr Prágl, advokát
v Ústí nad Labem, Dlouhá č. 5.
Ze spisu vyplývá, že výše uvedené usnesení, ve kterém byla stěžovatelka řádně
poučena o možnosti podat do dvou týdnů ode dne doručení usnesení kasační stížnost
k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem,
bylo doručováno na stěžovatelkou uváděnou adresu (P. 9, U. V. s. 317/2). Protože adresátka
podle údajů na doručence zásilky, založené ve spisu, nebyla při pokusu o doručení zásilky dne
3. 6. 2005 na uvedené adrese zastižena, zásilka byla téhož dne uložena na poště a
stěžovatelce byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedla. Stěžovatelka si však zásilku
obsahující usnesení v úložní lhůtě nevyzvedla a tato byla vrácena zpět Krajskému soudu
v Ústí nad Labem dne 22. 6. 2005.
Podle doručenky pro soudní doručovatele založené ve spisu bylo předmětné usnesení
předáno stěžovatelce a ta si je osobně převzala dne 22. 6. 2005.
Podle ustanovení §42 odst. 5 s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob
doručování obdobně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení. Podle §46
odst. 1 o. s. ř. písemnost určenou fyzické osobě soud předá doručujícímu orgánu k doručení
na adresu jejího bytu, jejího místa podnikání, jejího pracoviště nebo místa, kde se zdržuje.
Jestliže o to fyzická osoba požádá, soud předá písemnost k doručení na adresu jiného místa
v České republice, kterou mu sdělila; to neplatí, může-li jí být písemnost v označeném místě
doručena způsobem předepsaným tímto zákonem. Podle ustanovení §46 odst. 3 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), nebyla-li
fyzická osoba zastižena na adrese uvedené v odst. 1 a písemnost jí nebyla doručena
ani na jiném místě, doručující orgán písemnost uloží.
Podle §50c odst. 4 o. s. ř., nebude-li uložená písemnost, která není určena do vlastních
rukou (což je případ předmětné zásilky) vyzvednuta do tří dnů, nebo, jde-li o písemnost,
která má být doručena do vlastních rukou, do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den
lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; to neplatí, je-li náhradní
doručení písemnosti vyloučeno (§50d odst. 1) nebo bylo-li uložení písemnosti neúčinné.
Z výše uvedeného tedy plyne, že za den doručení napadeného usnesení stěžovatelce
bylo třeba považovat, při třídenní úložní lhůtě, pondělí 6. 6. 2005.
O tom, že adresa, na kterou bylo usnesení stěžovatelce doručováno, byla adresou
na kterou mělo být doručováno, není pochyb. Podle §37 odst. 3 s. ř. s. musí účastník
do podání mj. uvést adresu, na kterou mu lze doručovat. V žalobě stěžovatelka uvedla
adresu: P. 9, U. V. s. 317/2, žádnou příp. změnu adresy v průběhu řízení o žalobě krajskému
soudu nesdělila, a na tuto adresu jí také bylo napadené usnesení doručováno. Tutéž adresu
stěžovatelka uvedla i v kasační stížnosti, což jen potvrzuje, že není důvodu pochybovat o tom,
že by adresa: P. 9, U. V. s. 317/2, nebyla v době doručování napadeného usnesení platnou
adresou stěžovatelky.
S ohledem na to, že usnesení bylo mimo jakékoliv pochybnosti doručováno
na platnou adresu stěžovatelky, je třeba vycházet z fikce doručení upravené ve výše
uvedených ustanoveních s. ř. s. a o. s. ř., a za den doručení napadeného usnesení
je třeba považovat pondělí 6. 6. 2005. K tomu lze poukázat i na konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle níž nelze za den doručení rozhodnutí, od kterého počíná
běžet lhůta k podání kasační stížnosti, považovat den, kdy stěžovatel zásilku osobně převzal,
pokud se tak stalo poté, kdy již uplynula úložní doba, jejíž poslední den se považuje za den
doručení, i když se adresát o tomto uložení nedozvěděl (viz usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 5 Azs 15/2004 – 34).
Napadené usnesení obsahuje řádné poučení o lhůtě k podání kasační stížnosti.
V poučení napadeného usnesení je v souladu s ustanovením §106 dost. 2 s. ř. s. správně
uvedeno, že proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů
od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, prostřednictvím Krajského soudu
v Ústí nad Labem.
Podle §40 odst. 1 s. ř. s. lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím
soudu, počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující
její počátek. To neplatí o lhůtách stanovených podle hodin. Podle odst. 2 téhož ustanovení,
lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků, končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Není-li takový den v měsíci, končí lhůta
uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Podle ustanovení §40 odst. 4 téhož zákona je lhůta
zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno
prostřednictvím držitele poštovní licence, anebo předáno orgánu, který má povinnost
je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.
Jak již bylo výše uvedeno, za den doručení napadeného usnesení stěžovatelce
je třeba považovat pondělí dne 6.6.2005. Lhůta dvou týdnů k podání kasační stížnosti počala
běžet v úterý dne 7. 6. 2005 (§40 odst. 1 s. ř. s.) a skončila v pondělí dne 20. 6. 2005 (§40
odst. 2 s. ř. s.). K zachování lhůty pro podání kasační stížnosti bylo
proto třeba, aby nejpozději dne 20. 6. 2005 byla kasační stížnost předána soudu, nebo soudu
zaslána prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence,
anebo předána orgánu, který má povinnost podání doručit. Z obsahu spisu však plyne,
že kasační stížnost byla podána osobně u Krajského soudu v Ústí nad Labem až dne
29. 6. 2005, tedy opožděně.
Na výše uvedeném závěru nemůže ničeho měnit skutečnost, že stěžovatelka
si napadené usnesení, podle údaje na doručence pro soudního doručovatele, osobně převzala
dne 22. 6. 2005.
Z výše uvedeného tedy zcela jednoznačně plyne, že kasační stížnost byla podána
opožděně.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem, ze dne ze dne 6. 5. 2005, č. j. 14 Az 24/2005 - 16, odmítl podle ustanovení §46
odst. 1 písm. b) s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., neboť lhůta pro podání předmětné kasační
stížnosti byla zmeškána.
Stěžovatelka v kasační stížnosti navrhovala, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační
stížnosti odkladný účinek dle ustanovení §107 s. ř. s. V situaci, kdy byla kasační stížnost
odmítnuta pro opožděnost, se tímto požadavkem Nejvyšší správní soud již zabývat nemohl,
a také se jím nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla kasační
stížnost odmítnuta.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky, JUDr. Petr Prágl, byl ustanoven soudem,
přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 v návaznosti na §120 s. ř. s. označenému
zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
2150 Kč sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby
(á 1000 Kč - §11 odst. 1 b/, d/ ve spojení s §9 odst. 3 písm. f/ cit. vyhlášky) a dvou režijních
paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu