ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.94.2006
sp. zn. 4 Azs 94/2006 - 108
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: I. G., zast.
Mgr. Jekatěrinou Sochorovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003, č. j. 8 Az
186/2003 – 20,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003, č. j. 8 Az 186/2003 – 20,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Zástupkyni stěžovatele Mgr. Jekatěrině Sochorové, advokátce, se sídlem Praha 1,
Dlouhá 16, se u r č u je odměna ve výši 1075 Kč a bude jí vyplacena do 30-ti
dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 17. 4. 2003, č. j. OAM-2544/VL-07-P01-2001, neudělil žalovaný
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), a současně vyslovil, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 tohoto zákona. V odůvodnění rozhodnutí dospěl správní orgán k závěru, že obava
z teroristických útoků ve Stavropolském kraji a obava z bezpečnostní situace na tomto území
nejsou důvodem pro udělení azylu na území ČR ve smyslu §12 zákona o azylu. Neshledal
podmínky pro udělení azylu podle §13, 14 zákona o azylu. Po zhodnocení výpovědi žadatele,
informací o zemi původu a obsahu překážek vycestování podle §91, dospěl k závěru,
že v případě žadatele tyto překážky neexistují.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal porušení ustanovení §3
odst. 4, §32 odst. 1 a §34 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (dále jen „správní řád“).
Dále namítal, že je přesvědčen o tom, že je v Ruské federaci ohrožen na životě s tím, že jeden
člen jeho rodiny byl unesen a zřejmě usmrcen. Dovolával se dále udělení azylu podle §14
zákona. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena správnímu
orgánu k dalšímu řízení. Současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Městský soud v Praze ze dne 7. 11. 2003, č. j. 8 Az 186/2003 – 20, návrh žalobce
na ustanovení zástupce zamítl. V odůvodnění usnesení citoval ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s.
a konstatoval, že zákon jako jednu z podmínek pro vyhovění návrhu stanoví skutečnost,
že je ustanovení zástupce třeba k ochraně práv žadatele. Dále uvedl, že dospěl k závěru,
že v tomto stádiu řízení tato podmínka splněna není. Poukázal na to, že ze spisového
materiálu je patrno, že žalobce v souladu s poučením správního orgánu využil
svého oprávnění domáhat se přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra soudem
a jím podaná žaloba má zákonem požadované náležitosti, návrh obsahuje označení
napadeného rozhodnutí, obsahuje důvody a námitky, které žalobce k podání žaloby vedly,
obsahuje i výrok rozsudku. Soud konstatoval, že žalobce svými vlastními úkony učinil
vše, co mohl podle právních předpisů učinit k ochraně svých práv, dostatečně kvalifikovaným
způsobem se obrátil na soud a v řízení před soudem není právní zastoupení žalobce
již povinné. Podle názoru soudu není dána podmínka potřebnosti k ochraně práv žalobce,
jejíž splnění zákon vyžaduje k tomu, aby mohlo být žádosti žalobce vyhověno.
Z tohoto důvodu se soud již nezabýval druhou zákonem stanovenou podmínkou – splněním
podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Soud pro úplnost uvedl, že toto rozhodnutí
nebrání tomu, aby v případě, že potřeba zastoupení u žalobce v dalším průběhu vyvstane,
podal novou žádost s uvedením důvodů, které podle jeho názoru potřebu jeho právního
zastoupení vyvolávají.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž uvedl, že při projednávání jeho žádosti o ustanovení právního zástupce došlo
k pochybení. Uvedl dále, že rozhodnutí orgánů napadá v celém rozsahu, protože nebyl zjištěn
přesně a úplně skutkový stav věci, čímž bylo porušeno ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1
a §46 správního řádu. Dále namítal, že důkazy, které si orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly
úplné, čímž došlo opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1 a §34 odst. 1 o správním
řízení. Konstatoval dále, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů. Navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
projednání. Současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů při projednání
této kasační stížnosti.
Z obsahu spisu plyne, že Městský soud v Praze nepředložil uvedenou kasační stížnost
k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu, nevyhověl ani žádosti stěžovatele o odročení
jednání do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a rozsudkem ze dne 11. 12. 2003,
č. j. 8 Az 186/2003 – 44, rozhodl ve věci samé tak, že žalobu zamítl a vyslovil,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ke kasační stížnosti stěžovatele byl výše označený rozsudek Městského soudu v Praze
zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, mj. s pokynem, aby tento soud
po doručení rozsudku Nejvyššího správního soudu předložil spis k rozhodnutí o kasační
stížnosti ze dne 20. 11. 2003, podané žalobcem proti usnesení tohoto soudu ze dne
7. 11. 2003, č. j. 8 Az 186/2003 – 20, s tím, že Městský soud v Praze by měl rozhodnout
(před předložením spisu) o návrhu stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů,
a to i přesto, že v řízení o kasační stížnosti, které směřuje proti usnesení krajského soudu
(Městského soudu v Praze) o zamítnutí žádosti o ustanovení advokáta, nebrání nedostatek
povinného zastoupení advokátem jejímu projednání Nejvyšším správním soudem.
Městský soud v Praze takto postupoval a usnesením ze dne 11. 10. 2005,
č. j. 8 Az 11/2005 – 98, ustanovil stěžovateli zástupkyni – Jekatěrinu Sochorovou, advokátku,
se sídlem AK Praha 1, Dlouhá 16.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci zde uplatněného důvodu (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ačkoliv v kasační stížnosti stěžovatel výslovně nečiní odkaz na příslušné ustanovení
soudního řádu správního, jehož se dovolává při tvrzené nezákonnosti napadeného rozhodnutí,
lze z obsahu kasační stížnosti usuzovat, že se nápravy vydaného rozhodnutí dovolává
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když má za to, že Městský soud v Praze
nesprávně posoudil právní otázku týkající se jeho žádosti o ustanovení advokáta.
Podle ustanovení §35 odst. 7 (nyní 8) s. ř. s. může předseda senátu
navrhovateli (žalobci), u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků,
a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může
být i advokát. Z citace uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, jak ostatně uvedl
v odůvodnění svého usnesení již Městský soud v Praze, že účastníku lze ustanovit zástupce
tehdy, jestliže jsou splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků a 2) jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů.
V projednávané věci se Městský soud v Praze před vydáním napadeného usnesení nezabýval
splněním první zákonné podmínky, když shledal, že v projednávané věci není splněna
podmínka druhá, tj. potřeba ochrany práv žadatele o ustanovení zástupce.
Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením věci Městským soud v Praze
neztotožňuje. Lze souhlasit s tím, že v řízení kde není zastoupení advokátem povinné
(kam patří i řízení před Městským soudem v Praze (ve věci azylové), bude advokát ustanoven
účastníku k ochraně jeho zájmů tehdy, jde-li o věc po stránce skutkové nebo právně složitou
a potřeba ochrany práv a zájmů účastníka v soudním řízení vyjde najevo,
např. z jeho nekvalifikovaných podání, jimiž se obrací se na soud, apod.
V posuzované věci požádal stěžovatel o ustanovení zástupce pro řízení přímo v žalobě
a vzhledem k tomu, že nejvyšší nároky po stránce odborné klade na účastníka řízení
formulování samotného návrhu (žaloby), kterou je navíc nutno podat v poměrně krátkém
časovém úseku, je právě obsahová a formální úroveň sepsané žaloby jedním z kritérií
pro závěr soudu o potřebě práv účastníka.
Nejvyšší správní soud však v posuzované věci nesouhlasí s posouzením a hodnocením
úrovně žaloby, jak ji provedl Městský soud v Praze. V tomto směru Nejvyšší správní soud
poukazuje na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58,
podle něhož I.) líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností,
k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně
individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů
či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. II.) žalobce je též povinen vylíčit,
jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů
se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí
či přímo rozhodnutím samotným, rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled
na to, proč se má jednat o nezákonnost. III.) Právní náhled na věci se přitom nemůže spokojit
toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.
Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním
či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část,
nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spise zachycené a to tak, aby byly
zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolnosti obdobné povahy a aby bylo patrné,
jaké aspekty těchto dějů či okolnosti považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti
(rozsudek byl publikován ve Sbírce NSS pod č. 835/2006).
Z obsahu žaloby v této věci podané spíše plyne, že jde o tzv. „formulářovou žalobu“,
neboť v níž je především namítáno, že správní orgán porušil ustanovení §3 odst. 4, §32
odst. 1, §34 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., avšak pouze v obecné rovině, bez sdělení námitek,
v čem konkrétně porušení těchto ustanovení spočívá. Pouze v bodě IV. žaloby žalobce uvádí,
že je přesvědčen, že splňuje podmínku ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, a dovolává
se i humanitárního azylu, avšak ani v této části žaloby výslovně neuvádí důvody,
v jakých konkrétních skutečnostech spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu.
Dospěl-li tedy soud v napadeném usnesení k závěru, že žaloba má zákonem
předepsané náležitosti, a z toho závěru poté dovodil, že podmínka ochrany práv stěžovatele
není splněna, pak nutno se zřetelem k výše uvedenému konstatovat, že jeho hodnocení
není správné. Za této situace dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto nezbylo, než napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušit a věc
vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení bude třeba,
aby soud posoudil, zda stěžovatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
Z výše uvedeného je třeba dospět k závěru, že podmínka ochrany práv stěžovatele je rovněž
splněna, a to přesto, že v žalobním řízení není zastoupení advokátem povinné. Pokud soud
ustanoví stěžovateli zástupce, je třeba, aby ho vyzval k doplnění žaloby ve smyslu §37 odst. 5
s. ř. s.
V dalším řízení je Městský soud vázán právním názorem vyslovený
v tomto zrušujícím rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ve věci
jeho zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce, ustanovena zástupkyně advokátka
JUDr. Jekatěrina Sochorová, bylo rozhodnuto o její odměně tak, že byla stanovena ve výši
1075 Kč, a to za jeden úkon právní služby (převzetí a příprava zastoupení - §11 odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s ustanovením §9 odst. 3 písm. f)
téže vyhlášky) a náhrada hotových výdajů ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem
tedy 1075 Kč, když jiný úkon zástupkyně stěžovatele ze spisu patrný není.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu