ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.13.2006
sp. zn. 5 Afs 13/2006 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: P., spol. s r. o., zast. JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou se sídlem v Roudnici
nad Labem, Arnoštova 97, proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem v Praze,
Washingtonova 11, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 5. 2005, č. j. 9 Ca 189/2003 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 5. 2003, č. j. 2319/03-21/PV 110. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl
odvolaní žalobce proti platebnímu výměru č. 110/2002 vydaného Celním úřadem Mělník
ze dne 19. 11. 2002, kterým byl žalobci vyměřen celní dluh ve výši 52 474 Kč.
Stěžovatel se kasační stížností domáhá zrušení citovaného soudního rozhodnutí, a to
z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního ( dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, dle kterého rozhodnutí žalovaného
bylo vydáno v souladu se zákonem, protože pro rozhodnutí o povinnosti stěžovatele zaplatit
celní dluh je podstatné, že zboží propuštěné do režimu tranzitu nebylo stěžovatelem jako
hlavním povinným řádně dodáno celnímu úřadu určení a skutečnost, že zboží bylo
dopravováno prostřednictvím třetí osoby, není pro odpovědnost za celní dluh významná.
Stěžovatel k tomuto namítá, že předal zboží k dopravě do místa určení dopravci, se kterým
do té doby nespolupracoval, nicméně stěžovateli předložil veškeré údaje a potřebné doklady,
o jejichž pravdivosti nebyl důvod pochybovat. Stěžovatel tedy nemohl důvodně očekávat,
že jde o podvodné jednání se snahou vylákat zboží. Po zjištění, že zboží nebylo dodáno
do místa určení, učinil stěžovatel veškeré možné kroky k jeho nalezení, tak aby mohl dostát
svým povinnostem vyplývajícím z celního zákona. Ze strany stěžovatele v žádném případě
nešlo o úmyslné jednání, nýbrž maximálně o nedbalost. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem
soudu, že o nedbalost jít nemohlo, když se jednalo o nedbalost vůči třetí osobě, nikoli vůči
celnímu úřadu. Nedbalost se posuzuje ve vztahu k dané povinnosti nikoli ve vztahu k osobě,
rozhodující je, zda porušení povinností stanovených celními předpisy, konkrétně povinnosti
dodat zboží ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení, bylo způsobeno nedbalostí či nikoliv.
V případě stěžovatele šlo evidentně o nedbalost, k čemuž ostatně předložil řadu důkazů.
I pokud by byl připuštěn názor soudu, že musí jít o nedbalost vůči celnímu úřadu,
pak nepochybně nedbalostní porušení citované povinnosti dodat zboží je nedbalostí vůči
celnímu úřadu. Nedbalost je pak jednou ze situací, kdy s odkazem na §241a celního zákona
celní dluh dle ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního zákona nevzniká. Ustanovení §241a
celního zákona bylo účinné v době, kdy celní úřad vyměřil celní dluh, proto je nutné toto
ustanovení i s poukazem na ustanovení 324 celního zákona použít. Proto je nerozhodné,
že soud uvádí, že toto ustanovení nabylo účinnosti až poté, kdy bylo celním úřadem
rozhodnuto o propuštění zboží do režimu tranzit.
Stěžovatel souhlasí se soudem, že odpovědnost za porušení povinností vyplývajících
z režimu tranzitu je odpovědností objektivní, bez ohledu na zavinění. Ovšem toto platí pouze
pro odpovědnost za spáchání celního deliktu. Z tohoto důvodu stěžovatel také odpovědnost za
celní delikt uznal, uhradil pokutu stanovenou celním úřadem a proti jeho rozhodnutí o celním
deliktu se nikterak nebránil. Ovšem nemůže souhlasit, že jakékoli porušení povinností režimu
tranzitu přináší vznik celního dluhu dle §241. O tom dle našeho názoru svědčí mimo jiné
i zakotvení ustanovení §241a celního zákona. Toto ustanovení evidentně zákonodárce
do zákona zařadil vědom si existujících, byť výjimečných situací, kdy hlavní povinný při vší
opatrnosti a úsilí nemůže zabránit nemožnosti splnit stanovené povinnosti a přesto by
mu právě takovým nesplněním povinnosti měla vzniknout povinnost uhradit celní dluh. Právě
pro takové případy jako je případ stěžovatele, je nutné nevykládat uvedené ustanovení
extenzivně, jak činí nejen žalovaný, ale i soud (že každé porušení povinnosti má za následek
vznik celního dluhu), ale dospět k závěru, že v takových případech „povinnému“ nevzniká
celní dluh. Zboží bylo i přes naši opatrnost odcizeno, následně proto ani nemohlo být dále
prodáno, přesto by vznikala povinnost hradit cla a daň z přidané hodnoty. Stěžovatel by byl
tedy dvakrát trestáni za totéž porušení povinnosti - jednou sankcí za celní delikt, podruhé
povinností hradit celní dluh. Z údajů, které celní správa má o dosavadní činnosti stěžovatele
je navíc jednoznačné, že se vždy snažil o plnění veškerých svých povinností a tento případ byl
případem téměř ojedinělým oproti velkému množství případů, kdy byly veškeré uložené
povinnosti stěžovatele včetně úhrady vyměřeného celního dluhu splněny. Ze strany
stěžovatele nejde o žádné zneužívání zákonů, pouze se domáhá řádné aplikace zákona.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel i nadále trvá na tom, že ve správním řízení
nebyly řádně provedeny navrhnuté a předložené důkazy a nesouhlasí s odůvodněním, že šlo
o důkazy pro posouzení věci nerozhodné a nadbytečné.
Ze všech shora uvedených důvodů považujeme rozhodnutí soudu za nezákonné a proto
navrhujeme, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 6. 12. 2005. Uvedl, že rozhodnutí ve věci
vyměření celního dluhu stěžovateli bylo vydáno v souladu s právními předpisy, tak jak
je uvedeno ve výroku uvedeného rozhodnutí. Celní dluh byl vyměřen, neboť stěžovatel
nedodržel podmínky stanovené pro zboží propuštěné do režimu s podmíněným osvobozením.
Zboží bylo propuštěné do režimu tranzit rozhodnutím CÚ Mělník ev. č. 31773100-00443-1
ze dne 6. 9. se lhůtou dodání Celnímu úřadu Náchod do 11. 9. 2000. Stěžovatel jako hlavní
povinný v režimu tranzit byl v souladu s ust. §140 zákona celního zákona odpovědný
za splnění podmínek vyplývajících z režimu tranzit, tedy aby bylo zboží za podmínek
stanovených celním úřadem odeslání (CÚ Mělník) dopraveno ve stanovené lhůtě
(do 11. 9. 2000) celnímu úřadu určení (CÚ Náchod) v nezměněném stavu, s neporušenou
celní závěrou a s připojenými doklady. V důsledku zjištění, že hlavním povinným,
stěžovatelem, nebyly splněny podmínky stanovené pro zboží propuštěné do režimu
s podmíněným osvobozením tak, jak jsou stanoveny výše, a proto mu byl vyměřen celní dluh
ve výši 52 474 Kč. Clo bylo ve výši 10 872Kč, daň z přidané hodnoty ve výši 41 602 Kč.
Při výpočtu celního dluhu vycházel CÚ Mělník z celkové fakturované částky za zboží
3026,40 GBP, při přepočtu devizového kurzu platného v měsíci září 2000, neboť v tomto
okamžiku došlo ke vzniku celního dluhu, zboží bylo zařazeno do podpoložky 40082190
celního sazebníku platného pro rok 2000, vydaného nařízením vlády č. 318/1999 Sb.
Celní dluh vznikl v souladu s ust. §241 odst. 1 písm. a) celního zákona, nesplněním
povinnosti z režimu, do něhož bylo zboží propuštěno (zboží bylo propuštěno do režimu tranzit
viz výše). S aplikací ust. §241a celního zákona se žalovaný neztotožňuje. Stěžovatel v této
souvislosti uvádí, že k nesplnění povinností vyplývajících z režimu tranzit došlo jeho pouhou
nedbalostí, když přepravu zboží svěřit jinému subjektu odlišného od osoby hlavního
povinného. Je nutno zde uvést, že okolnosti vylučující vznik celního dluhu dle ust. §240
celního zákona, jak jsou uvedeny v ust. §241a celního zákona, lze aplikovat v případě, že tyto
nemají zásadní vliv na správné provedení příslušného režimu. Skutečnost, kdy v důsledku
jednání stěžovatele, který svěří přepravu jinému subjektu, nejsou dodrženy podmínky
stanovené pro zboží propuštěné do režimu tranzitu, kdy hlavní povinný, stěžovatel,
je odpovědný zejména za zajištění předložení zboží za podmínek stanovených celním úřadem
odeslání dopraveno a ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, nelze
zhodnotit jako okolnost, která nemá vliv na správné provedení příslušného režimu. Celní dluh
vznikl právě v důsledku nesplnění povinnosti hlavního povinného a to v rozsahu‚ jak je již
uvedeno. Stěžovatel opětovaně poukazuje, že svěření přepravy osobě odlišné od hlavního
povinného je okolností, která nemá vliv na správné provedení příslušného režimu a nemá
za následek vliv vznik celního dluhu. Správné provedení příslušného režimu hlavním
povinným zajištěno nebylo a podmínky režimu splněny nebyly, v důsledku čehož vznikl celní
dluh dle ust. §241 odst. 1 písm. a) celního zákona. Stěžovatel je dlužníkem dle ust. §241
odst. 3) celního zákona, neboť dlužníkem je ten, kdo má plnit povinnosti stanovené
pro použití režimu, do něhož bylo zboží propuštěno. Skutečnost, že stěžovatel bez přiměřené
opatrnosti svěřil přepravu zboží přepravní společnosti, poté podmínky režimu tranzit nebyly
splněny, jak je již shora uvedeno, a celá záležitost oznámena Policii ČR, nemohou vést
k závěru jinak, než že za splnění povinností stanovených celním úřadem odeslání byl
odpovědný stěžovatel. Podmínky stanovené pro zboží propuštěné do režimu tranzitu,
kdy stěžovatel jako hlavní povinný je odpovědný za zajištění předložení zboží za podmínek
stanovených celním úřadem odeslání celnímu úřadu určení, splněny nebyly.
K argumentu o dvojím potrestání (sankce za celní delikt, úhrada celního dluhu)
žalovaný uvádí, že řízení o porušení celních předpisů a řízení daňové jsou řízeními na sobě
nezávislá. Nelze vázat výsledek řízení jednoho na průběh druhého. Nelze přijmout názor
stěžovatele v tom smyslu, že byl v uvedené věci potrestán dvakrát. Ve věci celního deliktu
bylo řízení již pravomocně ukončeno a toto není předmětem řízení soudního. Rozhodnutí
ve věci vyměření celního dluhu vzniklého nedodržením povinnosti vyplývající z režimu,
do něhož bylo zboží propuštěno (ust. §241 odst. 1 písm. a celního zákona) bylo vydáno
v mezích zákonných oprávnění celních orgánů tak, jak je výše uvedeno. Nelze souhlasit
s názorem stěžovatele, že i přes jeho opatrnost bylo zboží odcizeno a následně tedy nemohlo
být ani prodáno. Odcizené zboží nelze považovat za nenahraditelně ztracené a tudíž nelze tuto
skutečnost zhodnotit jako důvod k zániku celního dluhu. Nelze dojít k závěru že zboží
odcizené již neexistuje, neboť je v dispozici jiné osoby. V tomto směru odkazuje
např. na nález Ústavního soudu I. ÚS č. 95/96. Rozsah a způsob provedení důkazů byl uveden
v rozhodnutí Celního ředitelství Praha č. j. 2319-03-21/PV 110 ze dne 15. 5. 2003. Důkazní
řízení bylo v souladu s daňovým řádem.
Na základě shora uvedeného žalovaný navrhuje Nevyššímu správnímu soudu,
aby v souladu s ust. §110 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí městského
soudu v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 6. 9. 2000
návrh na propuštění zboží označeného jako pásy z nepórovité pryže do režimu tranzitu.
CÚ Mělník celní prohlášení přijal, přidělil mu ev. č. 31773100-00443-1, propustil zboží
do režimu tranzitu a zároveň stanovil lhůtu dodání Celnímu úřadu Náchod do 11. 9. 2000.
Stěžovatel byl jako hlavní povinný odpovědný za splnění povinnosti vyplývajících z tohoto
režimu, zejména byl povinen zajistit, aby bylo zboží za podmínek stanovených celním úřadem
odeslání dopraveno ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu,
s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady. Příjemcem zboží měla být společnost S.
R. s. r. o., N. 449, V. P. Přepravu zboží zajišťoval pro stěžovatele dopravce M. D., Š., V.
1580/11, který stěžovatele kontaktoval dne 6. 9. 2000 s tím, že zboží odveze. Zmíněný
dopravce se stěžovatelem nespolupracoval, ale vzhledem k tomu, že řidič měl všechny
potřebné doklady a nebyl důvod k pochybnostem o jejich pravosti i podle dostupných údajů
na internetu, bylo zboží naloženo a řidiči předány veškeré doklady ke zboží. Dne 8. 9. 2000
sdělil příjemce zboží, že mu dosud nebylo dopraveno. Stěžovatel se opakovaně pokoušel s
dopravcem i řidičem spojit, avšak neúspěšně. Věc stěžovatel předal Policii České republiky.
Následně vyšlo najevo, že dopravce i řidič využili údaje skutečně existujících osob k
podvodnému vylákání zboží na stěžovateli. Osobu pachatele se policii nepodařilo nalézt a
vyšetřovatel usnesením věc podle §159 odst. 4 trestního řádu odložil. Vzhledem k nedodání
zboží celnímu úřadu určení ve stanovené lhůtě zahájil Celní úřad Mělník se stěžovatelem
daňové řízení. Stěžovatel předložil důkazy, že se porušení povinností nedopustil úmyslně,
nýbrž jen z nedbalosti, když přepravu svěřil třetí osobě, o níž nemohl předpokládat, že jejím
jednáním, naplňujícím znaky trestného činu, dojde k porušení povinností vyplývajících z
režimu tranzitu.
Protože stěžovatel svou povinnost dle ustanovení §140 odst. 2 celního zákona
do 11. 9. 2000 nesplnil, CÚ Mělník platebním výměrem č. 110/2002 stěžovateli vyměřil celní
dluh ve výši 52 474 Kč. V odůvodnění platebního výměru CÚ Mělník konstatoval,
že stěžovatel byl povinen dodat zboží ve stanovené lhůtě CÚ Náchod, a protože toto zboží
nedodal, vznikl celní dluh podle ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního zákona a podle
§241 odst. 3 celního zákona je dlužníkem stěžovatel. Platební výměr napadl stěžovatel
odvoláním, o kterém žalovaný rozhodl dne 15. 5. 2003 rozhodnutím č. j. 2319/03-21/PV 110
tak, že jej zamítl. Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel žalobou, kterou městský soud
rozsudkem zamítl.
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud pak posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
V kasační stížnosti stěžovatel výslovně uplatňuje kasační důvody dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) je stížnostním důvodem nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Tvrzenou nezákonnost stěžovatel spatřuje v nesprávném posouzení vzniku celního
dluhu porušením povinnosti stěžovatele vyplývají z režimu tranzitu.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, dle kterého rozhodnutí žalovaného
bylo vydáno v souladu se zákonem, protože pro rozhodnutí o povinnosti stěžovatele zaplatit
celní dluh je podstatné, že zboží propuštěné do režimu tranzitu nebylo stěžovatelem jako
hlavním povinným řádně dodáno celnímu úřadu určení a skutečnost, že zboží bylo
dopravováno prostřednictvím třetí osoby, není pro odpovědnost za celní dluh významná.
Stěžovatel k tomuto namítá, že předal zboží k dopravě do místa určení dopravci, se kterým
do té doby nespolupracoval, nicméně stěžovateli předložil veškeré údaje a potřebné doklady,
o jejichž pravdivosti nebyl důvod pochybovat. Ze strany stěžovatele v žádném případě nešlo o
úmyslné jednání, nýbrž maximálně o nedbalost. Stěžovatel se proto dovolává aplikace
ustanovení §241a celního zákona a má za to, že celní dluh v daném případě nevznikl
a konstatování soudu, že citované ustanovení §241a celního zákona nabylo účinnosti až poté,
kdy bylo celním úřadem rozhodnuto o propuštění zboží do režimu tranzit, považuje
za nerozhodné, neboť v daném případě je nutno vycházet ze znění celního zákona účinného
ke dni vyměření celního dluhu.
Námitka stěžovatele není důvodná.
Podstata sporu v dané věci spočívá v posouzení otázky, zda došlo v případě porušení
povinnosti stěžovatele jakožto hlavního povinného vyplývající z režimu tranzitu zakotvenou
v ustanovení §140 odst. 2 celního zákona, ke vzniku celního dluhu dle ustanovení §241
odst. 1 písm. a) téhož zákona.
V projednávané věci není sporu o tom, zda stěžovatel jako hlavní povinný v režimu
tranzitu povinnost stanovenou §140 odst. 2 celního zákona porušil. Stěžovatel samotné
porušení výše uvedené povinnosti nezpochybňuje. V souvislosti s aplikací ustanovení §241
odst. 1 písm. a) celního zákona při vzniku celního dluhu se však dožaduje použití ustanovení
souvisejícího, a to §241a písm. b) celního zákona, neboť má za to, že svou povinnost
neporušil úmyslně, nýbrž se jednalo o jednání nedbalostní. Dle názoru stěžovatele
je nedbalost jednou ze situací, kdy s odkazem na §241a celního zákona celní dluh dle
ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního zákona nevzniká.
Při posuzování kasační stížnosti je nutno vycházet z právní úpravy celního zákona
platné a účinné v době vzniku celního dluhu. Pro projednávanou věc je totiž určující vznik
hmotněprávní povinnosti stěžovatele zaplatit celní dluh a nikoli okamžik jeho vyměření,
jak se stěžovatel nesprávně domnívá.
Dle ustanovení §140 odst. 2 celního zákona ve znění platném do 30. 6. 2002, je hlavní
povinný celnímu úřadu odpovědný za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu;
zejména je povinen zajistit, aby zboží bylo za podmínek stanovených celním úřadem odeslání
dopraveno ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní
závěrou a s připojenými doklady.
Dle ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního zákona, který upravuje vznik celního
dluhu, v jiných případech, než jsou uvedeny v §240, nemají-li nedostatky zásadní vliv
na správné provádění příslušného režimu, celní dluh při dovozu zboží podléhajícího clu
vzniká nesplněním některé povinnosti vyplývající z dočasného uskladnění zboží, které
podléhá dovoznímu clu, nebo z režimu, do něhož bylo toto zboží propuštěno. Dle odstavce
druhého, celní dluh vzniká buď v okamžiku, kdy povinnost, jejímž nesplněním celní dluh
vzniká, přestává být plněna nebo v okamžiku, kdy je zboží propuštěno do příslušného režimu,
zjistí-li se dodatečně, že podmínky stanovené pro propuštění do tohoto režimu nebo pro úplné
nebo částečné osvobození od dovozního cla v důsledku konečného použití zboží nebyly
ve skutečnosti splněny.
V daném případě vznikl celní dluh okamžikem nesplnění povinnosti stěžovatele
zakotvené v ustanovení §140 odst. 2 celního zákona. Den vzniku celního dluhu je nutno určit
ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 celního zákona. Stěžovatel byl povinen v režimu tranzit
zajistit, aby deklarované zboží bylo celnímu úřadu určení předloženo ve lhůtě do 11. 9. 2000.
Svou povinnost v uložené lhůtě stěžovatel nesplnil a tak je nutno poslední den lhůty
ke splnění výše uvedené povinnosti považovat za den vzniku celního dluhu a předmětnou
kauzu je tak nutno posuzovat dle celního zákona ve znění platném ke dni jeho vzniku, tzn.
ve znění do 30. 6. 2002.
Podle ustanovení §241a písm. b) celního zákona ve znění účinném od 1. 7. 2002
za nedostatky, které mají zásadní vliv na dočasné uskladnění nebo příslušný celní režim podle
§241, se nepovažuje nedbalost příslušné osoby.
Stěžovatelem namítané výše uvedené ustanovení však nebylo v rozhodné době
do celního zákona vtěleno. Do celního zákona bylo zapracováno na základě novely celního
zákona (zákon č. 1/2002 Sb.) a nabylo účinnosti až dne 1. 7. 2002. Kasační námitka
stěžovatele spočívající v porušení výše uvedeného ustanovení se tak jeví jako irelevantní,
když v době vzniku celního dluhu jej nebylo možno aplikovat. Městský soud správně na tuto
skutečnost v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal. V rozhodné době celní zákon
neupravoval podmínky, za kterých celní dluh dle ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního
zákona nevzniká. Celní dluh tak vznikl pouhým naplněním hypotézy v citovaném ustanovení,
tzn. samotným porušením povinnosti hlavního povinného bez ohledu na to, jakým způsobem
byla tato povinnost porušena. Liberační důvody ve vztahu k odpovědnosti za porušení
povinností hlavního povinného (ustanovení §140 odst. 2) celní zákon neupravoval. Žalovaný
stejně tak městský soud nebyli povinni při posouzení vzniku celního dluhu zjišťovat,
zda se stěžovatel dopustil porušení své zákonné povinnosti z nedbalosti či úmyslně. Povinnost
hlavního povinného v režimu tranzit zajistit, aby zboží bylo za podmínek stanovených celním
úřadem odeslání dopraveno ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu,
s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady je základní povinností tohoto režimu
podmiňující jeho ukončení. Nesplněním výše uvedené povinnosti pak zcela nepochybně
dochází ke vzniku celního dluhu. Liberační důvody ve vztahu k odpovědnosti za porušení
povinností hlavního povinného (ustanovení §140 odst. 2) celní zákon neupravoval. Žalovaný
stejně tak městský soud nebyli povinni při posouzení vzniku celního dluhu zajišťovat, zda se
stěžovatel dopustil porušení své zákonné povinnosti z nedbalosti či úmyslně.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že byl za nedodržení podmínek režimu
tranzitu sankcionován dvakrát, jednou sankcí za celní delikt, podruhé povinností hradit celní
dluh, nelze s ním ani v tomto případě souhlasit.
Předmětnou námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Stěžovatel již v žalobě namítal, že správní orgán dle jeho názoru zcela pominul
protokol o trestním oznámení, jakož i další důkazy související s probíhajícím trestním řízení.
Městský soud se námitkou zabýval a dospěl k závěru, že stěžovatelem navrhované důkazy
se týkaly skutečnosti vyplývajících ze smluvního vztahu mezi stěžovatelem a dopravcem
a nejsou pro posouzení věci rozhodné.
Se závěry městského soudu Nejvyšší správní soud plně souhlasí.
V projednávaném sporu stěžovatel jakožto hlavní povinný porušil svou povinnost
vyplývající z režimu tranzit, o čemž není v předmětné věci sporu. Způsob, jakým došlo
k porušení výše uvedené povinnosti, není pro vznik celního dluhu rozhodný. Navrhovanými
důkazy stěžovatel prokazoval, že k nesplnění povinnosti v režimu tranzit došlo z nedbalosti
a dovolával se aplikace ustanovení §241a písm. b) celního zákona. Jak již bylo v tomto
rozsudku výše uvedeno, citované ustanovení nelze v dané věci aplikovat, a pro posouzení
vzniku celního dluhu nutno vycházet pouze z ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního
zákona. Případná nedbalost stěžovatele není pro vznik celního dluhu rozhodná. Nejvyšší
správní soud tak shodně s názorem městského soudu dospívá k závěru, že důkazy, jejíž
provedení navrhoval stěžovatel ve správním řízení, nebyly v projednávané věci způsobilé
zvrátit rozhodnutí celního úřadu ani žalovaného, když pro vznik celního dluhu dle §241
odst. 1 písm. a) celního zákona byly naplněny zákonné předpoklady.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že právní otázky byly městským soudem posouzeny
v souladu se zákonem a stížnostní námitky stěžovatele podřaditelné pod ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nebyly důvodnými. Proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. s. ř. s.
zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu