ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.19.2005
sp. zn. 5 Afs 19/2005 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: JUDr. L. R., správce konkursní podstaty úpadce R., a. s., proti žalovanému
Finančnímu ředitelství v Ostravě, se sídlem Ostrava, Na Jízdárně 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2004,
č. j. 22 Ca 387/2003 – 40,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2004, č. j. 22 Ca 387/2003-40
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí správce konkursní podstaty - žalobce jako
stěžovatel proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě shora označenému, jímž byly
zamítnuty žaloby, kterými se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 8. 2003, č. j. 3038/120/2003 (zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí o odvolání
Finančního úřadu ve Fulneku ze dne 7. 11. 2002, č. j. 48619/02/375930/1541 ve znění
rozhodnutí o opravě daňového rozhodnutí ze dne 10. 3. 2003, č. j. 12799/03/375930/1541,
jímž bylo částečně vyhověno odvolání žalobce a byl změněn dodatečný výměr na daňovou
ztrátu z příjmů právnických osob za rok 1998 Finančního úřadu ve Fulneku ze dne
16. 7. 2002, č. j. 33298/02/375920/1146. Dále se žalobce domáhal přezkumu rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 8. 2003, č. j. 3039/130/2003, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce
proti rozhodnutí o odvolání Finančního úřadu ve Fulneku ze dne 7. 11. 2002,
č. j. 48837/02/375930/1227 ve znění opravného rozhodnutí zřejmých omylů a nesprávností ze
dne 4. 8. 2003, č. j. 36531/03/375930/1227, kterým bylo částečně vyhověno odvolání žalobce
a byl změněn dodatečný platební výměr Finančního úřadu ve Fulneku ze dne 16. 7. 2002,
č. j. 33287/02/375920/1146, ve znění rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností ze
dne 4. 8. 2003, č. j. 37539/03/375920/5710, jímž správní orgán 1. stupně dodatečně vyměřil
žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 1998. Usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2004 tento soud spojil žaloby ke společnému projednání.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím žaloby zamítl jako nedůvodné a mimo jiné
v odůvodnění uvedl, že se žalobce k jednání bez důvodné a včasné omluvy nedostavil,
přestože byl řádně předvolán, soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (srov.
§49 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Soud dále uvedl,
že podáním ze dne 1. 12. 2004 žalobce oznámil soudu, že na majetek žalobce byl prohlášen
konkurs, proto dle jeho názoru došlo k přerušení řízení, ve kterém lze pokračovat pouze
na návrh správce konkursní podstaty. Krajský soud se proto nejprve zabýval otázkou, jaký
vliv má prohlášení konkursu na majetek žalobce na základě usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 7. 4. 2004, č. j. 44K 1/2004-153, na řízení o žalobách proti napadeným rozhodnutím
žalovaného. Podle §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV) se prohlášením konkursu přerušují řízení
o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být
uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, ledaže jde o trestní řízení (v němž
však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení
o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit do konkursu
(§20 ZKV), lze v řízení pokračovat na návrh správce konkursní podstaty, popř. ostatních
účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce. Podle názoru krajského
soudu nelze v daném případě §14 odst. 1 písm. c) ZKV aplikovat, neboť pro daňové řízení
platí speciální úprava obsažená v §40 odst. 11 zákona č. 337/11992 Sb., o správě daní
a poplatků (dále jen ZSDP), podle kterého se daňové řízení prohlášením konkursu
nepřerušuje. Vzhledem k tomu, že soud v rámci správního soudnictví nerozhoduje o žádných
samostatných nárocích, které by se týkaly majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které
by měly být uspokojeny z tohoto majetku, ale pouze přezkoumává zákonnost
již pravomocného rozhodnutí vydaného v daňovém řízení, je nutno §40 odst. 11 ZSDP
analogicky použít rovněž na řízení o žalobách proti rozhodnutím vydaným příslušnými
orgány správy daní v daňovém řízení. Krajský soud proto vyhodnotil námitku žalobce týkající
se přerušení řízení jako nedůvodnou. V ostatní části odůvodnění napadeného rozhodnutí
se krajský soud zabýval věcnou stránkou přezkumu rozhodnutí žalovaného.
Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel tvrdí, že usnesením krajského soudu v Brně,
č. j. 44 K 1/2004 ze dne 6. 4. 2004 byl na majetek R., a. s., prohlášen konkurs. Tímto nastal
účinek podle §14 odst. 1 ZKV, tedy že prohlášením konkursu se přerušují řízení o nárocích,
které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z
tohoto majetku. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že úpadce, kterému bylo jako jedinému
doručeno předvolání na jednání dne 8. prosince 2004, sdělil soudu tuto okolnost. Krajský
soud v Ostravě přesto ve věci rozhodl, neboť jak uvádí v odůvodnění, nelze dle názoru soudu
v daném případě §14 odst. 1 písm. c) ZKV aplikovat, neboť zde platí speciální úprava
obsažená v §40 odst. 11 ZSDP, podle kterého se daňové řízení prohlášením konkursu
nepřerušuje. Stěžovatel má zato, že tento výklad právní otázky Krajským soudem v Ostravě je
nesprávný. Především Krajský soud v Ostravě postupoval v řízení o žalobě podle soudního
řádu správního, nikoliv podle zákona o správě daní a poplatků. Soudní řád správní nemá
žádné speciální ustanovení vzhledem k zákonu o konkursu a vyrovnání, stěžovatel tedy trvá
na názoru, že řízení mělo být přerušeno. Dále považuje stěžovatel za zřejmé, že výsledek
tohoto řízení, zejména pokud se jedná o řízení, týkající se daně z přidané hodnoty, se týká
nároku, který má být uspokojen z majetku, patřícího do konkursní podstaty, neboť úpadcem
tento nárok doposud uspokojen nebyl. Je tedy zřejmé, že účastníkem řízení namísto úpadce
se měl stát správce konkursní podstaty. Ten však nebyl k jednání ani předvolán, předvolání
k jednání, na němž bylo rozhodnuto, bylo doručeno pouze úpadci. Tím byla účastníku řízení
odňata možnost před soudem jednat, když Krajský soud v Ostravě po zjištění, že úpadce
je v konkursu, namísto aby jednání odročil a řádně předvolal účastníky řízení, rozhodl ve věci
samé.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný odkázal na své stanovisko k žalobě a své
rozhodnutí.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./, jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Důvodem pro podání kasační stížnosti z dalšího důvodu, a to podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Krajský soud v Ostravě dovodil prostřednictvím analogie použití §40 odst. 11 ZSDP
na řízení o žalobách proti rozhodnutím vydaným orgány správy daní v daňovém řízení,
jež upřednostnil před aplikací §14 odst. 1 písm. c) ZKV. Nejvyšší správní soud z obsahu
soudního spisu zjistil, že žalobce R., a. s., podal žalobu proti rozhodnutí Finančního úřadu ve
Fulneku, č. j. 48619/02/375930/1541 ze dne 10. 3. 2003 a rozhodnutí žalovaného č. j.
3038/120/2003 ze dne 19. 8. 2003, a to dne 3. 10. 2003, Krajskému soudu v Ostravě došlo
dne 9. 10. 2003, spis tohoto soudu je veden pod sp. zn. 22 Ca 387/2003. Žalobce R., a. s.,
podal rovněž žalobu proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Fulneku
č. j. 33287/02/375920/1146 ze dne 16. 7. 2002 a rozhodnutí žalovaného č. j. 3039/130/2003
ze dne 27. 8. 2003, a to dne 3. 10. 2003, došlé Krajskému soudu v Ostravě dne 9. 10. 2003,
spis u krajského soudu veden pod č. j. 22 Ca 388/2003. Usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 11. listopadu 2004 byly shora označené žaloby spojeny ke společnému
projednání s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 22 Ca 387/2003. Na č. l. 32 soudního
spisu je založen pokyn kanceláři k zaslání předvolání účastníků k jednání ve věci ze dne
12. 11. 2004 na den 8. prosince 2004, předvolání zasláno žalobci R., a. s., na adresu F., N. č.
335, doručenka připojena. Sdělením žalobce R., a. s., ze dne 1. 12. 2004, doručeným dne 2.
12. 2004 Krajskému soudu v Ostravě, oznámil žalobce R., a. s., že na majetek R., a. s., byl
prohlášen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2004, č. j. 44 K 1/2004, konkurs.
Podle §14 odst. 1 písm. e) ZKV mělo být tedy řízení o nárocích, týkající se majetku patřící do
konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je
úpadce, přerušeno a lze v něm pokračovat pouze na návrh správce konkursní podstaty.
Usnesení Krajského soudu v Brně o prohlášení konkursu na žalobce R., a. s., je přiloženo na
č.l. 34, je tedy patrné, že správcem konkursní podstaty byl ustaven JUDr. L. R., advokát, B.,
S. n. 14. Ze spisu dále plyne, že jednání před soudem se konalo dne 8. 12. 2004, za žalobce
se nedostavil nikdo, proto soud prohlásil usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti žalobcem,
který se bez důvodné a včasné omluvy nedostavil. Poté vyhlásila předsedkyně senátu
s podstatným odůvodněním a poučením o opravném prostředku rozsudek ve znění
napadeného rozhodnutí. Kasační stížností napadené rozhodnutí bylo doručeno dne 3. 3. 2005
žalobci R., a. s., na adresu pro doručování ve F. (převzala účetní).
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval formální stránkou kasační stížnosti a došel
k závěru, že tato je přípustná, je podána včas, oprávněnou osobou (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a je z ní patrné, čeho se stěžovatel – správce konkursní podstaty domáhá. Proto Nejvyšší
správní soud zaslal žalovanému kasační stížnost k vyjádření a dále se zabýval kasační
námitkou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy zda trpí napadené rozhodnutí jinou
vadou řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
Dle §14 odst. 1 písm. a) ZKV, ve znění platném v době rozhodování krajského soudu,
má prohlášení konkursu mimo jiné tyto účinky: oprávnění nakládat s majetkem podstaty
přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním
věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže
v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu; c) řízení o nárocích, které se týkají
majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku,
jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze
rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon
rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§20), lze
v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává
účastníkem řízení místo úpadce.
Dle §14a odst. 1 ZKV prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění
vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak
přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Správce
je zejména oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými
do konkursní podstaty, rozhodovat o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti,
vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele, rozhodovat o obchodních záležitostech
podniku, činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku včetně uzavírání
smluv o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona
po předchozím souhlasu věřitelského výboru, zajistit vedení účetnictví a plnění povinností
podle předpisů o daních. Povinnosti uložené úpadci tímto zákonem tím nejsou dotčeny.
Z obecné charakteristiky postavení správce konkursní podstaty, kterou podal Nejvyšší
soud ČR pod bodem XIX. Stanoviska R 52/98 vyplývá, že správce konkursní podstaty není
účastníkem konkursního řízení, nýbrž má jako zvláštní procesní subjekt samostatné postavení
jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům. Nelze jej proto považovat ani za zástupce
konkursních věřitelů (i když vlastně svou činností jedná v jejich zájmu), ani za zástupce
úpadce (ačkoliv na něj přešla téměř všechna úpadcova dispoziční oprávnění). Ve sporu,
v němž správce vymáhá ve prospěch podstaty pohledávku úpadce, je žalobcem správce
konkursní podstaty.
Účinky prohlášení konkursu uvedené v §14 odst. 1 písm. a) ZKV znamenají,
že na správce konkursní podstaty přechází dispoziční oprávnění nakládat s majetkem
konkursní podstaty. V důsledku toho ovšem úpadce nepřestává být účastníkem
hmotněprávních vztahů a na jeho místo nenastupuje správce konkursní podstaty; úpadce
je i nadále např. věřitelem či dlužníkem pohledávek a vlastníkem majetku, nesmí s nimi však
disponovat (u vlastnického práva mu zůstává tzv. holé vlastnictví – nuda proprietas).
Co se týče majetku, jenž do podstaty nenáleží, nejsou úpadcovy dispozice omezeny vůbec.
Smyslem omezení úpadcovy dispoziční volnosti je zabránit tomu, aby mohl konkursní
věřitele poškozovat.
Daňové řízení se podle §40 odst. 11 ZSDP prohlášením konkursu nepřerušuje.
Smyslem této úpravy je zajistit správci daně možnost vyměřit daňovou pohledávku, vzniklou
před prohlášením konkursu, kterou by posléze mohl do konkursu přihlásit. Na hmotně-
právním postavení úpadce se nic nemění potud, že zůstává daňovým dlužníkem, a proto
správce daně vyměřuje daň jemu, nikoliv správci konkursní podstaty. U daňového subjektu
ovšem dochází k omezení jeho dispozičních oprávnění ve smyslu §14 odst. 1 písm. a) ZKV,
což se nutně promítne i v rovině procesní v daňovém řízení, do něhož vstupuje jako tzv. třetí
osoba podle §7 odst. 2 písm. e) ZSDP správce konkursní podstaty. Jako projev omezení
dispoziční volnosti úpadce přechází na správce konkursní podstaty v souladu s §14a odst. 1
ZKV oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které mj. i podle daňových předpisů jinak
přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. To platí jak
pro výkon subjektivních práv a povinností hmotných, tak i procesních. Správce konkursní
podstaty má proto v daňovém řízení stejná práva jako měl úpadce: pro souzenou věc
je i významné to, že se správcem konkursní podstaty správce daně jedná v daňovém řízení,
týkajícím se daňové povinnosti úpadce, a jemu také doručuje rozhodnutí. Důsledkem
přechodu oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti v daňovém řízení je rovněž to,
že odvolání proti platebnímu výměru je oprávněn podat správce konkursní podstaty a nikoliv
úpadce.
V daném případě byl na majetek žalobce dne 7. 2. 2004 prohlášen konkurs, a proto
tímto dnem přešla oprávnění vykonávat uvedená práva a povinnosti úpadce (žalobce)
na správce konkursní podstaty.
Pochybení krajského soudu lze spatřovat v tom, že krajský soud jednal pouze
s žalobcem R., a. s., tedy s úpadcem i v době, kdy již byl na žalobce R., a. s., prohlášen
konkurs, nejpozději v době, kdy prokazatelně krajský soud této vědomosti nabyl upozorněním
ze strany žalobce R., a. s., (sdělení na č. l. 33). Ve smyslu §14a odst. 1 ZKV měl krajský soud
považovat za účastníka řízení správce konkursní podstaty, jemuž měl doručit veškeré
písemnosti, doručované úpadci.
Rovněž je třeba připomenout, že daňovým subjektem i po prohlášení konkursu zůstává
původní poplatník. Mezi ta řízení, jež nejsou konkursním řízením dotčena, je však třeba
počítat i řízení daňová, neboť podle ustanovení §40 odst. 11 věta druhá ZSDP se ani tato
řízení prohlášením konkursu nepřerušují. Posledně citované ustanovení tak tvoří lex specialis
k ustanovení §14 odst. 1 písm. a) ZKV, což v praxi znamená, že správce daně je oprávněn
i po prohlášení konkursu na majetek úpadce (daňového dlužníka) provádět u tohoto daňového
subjektu daňové řízení v celém rozsahu s jedinou výjimkou, kterou představuje vymáhání
daňového nedoplatku podle §73 a násl. daňového řádu.
Nejvyšší správní soud zastává názor, že příjemcem, tj. tím, kdo je bezprostředním
adresátem jednotlivých úkonů správce daně, je po prohlášení konkursu správce konkursní
podstaty, neboť podle ustanovení §14a odst. 1 ZKV prohlášením konkursu přechází
na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných
právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím
do podstaty, přičemž správce je expresis verbis oprávněn a povinen zajistit vedení účetnictví
a plnění povinností podle předpisů o daních. Ačkoli zákon o konkursu a vyrovnání ani otázku
doručování v případě, že na daňový subjekt je prohlášen konkurs, neřeší, z ustanovení §17
odst. 7 až 10 ZSDP vyplývá, že písemnosti v daňovém řízení mají být doručovány vždy té
osobě, která je za daňový subjekt v daňovém řízení oprávněna činit úkony (zástupce,
opatrovník, daňový poradce apod.), přičemž podle odst. 11 téhož ustanovení doručení osobám
uvedeným v odstavcích 7 až 10 platí jako doručení příjemci. Z rozsahu oprávnění
stanovených ustanovením §14a odst. 1 ZKV je zřejmé, že příjemcem písemností v daňovém
řízení po prohlášení konkursu je namísto daňového subjektu (nyní již úpadce) správce
konkursní podstaty.
Výše uvedené pochybení soudu má proto dle Nejvyššího správního soudu za následek
nepřezkoumatelnost rozhodnutí, přičemž tato nepřezkoumatelnost spočívá v jiné vadě řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé /§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s./.
Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud z důvodu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
rozhodnutí krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§110 s. ř. s.). V dalším
řízení se krajský soud zaměří na nápravu vytýkaného pochybení. O náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti krajský soud pojedná v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. dubna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu