ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.36.2005
sp. zn. 5 Afs 36/2005 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce Č. o. b., a. s., proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem
Washingtonova 11, Praha 1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 12. 1. 2005, č. j. 10 Ca 45/2004 – 32,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, č. j. 10 Ca 45/2004 – 32
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2004,
č. j. 10619/03-21-12; současně bylo zrušeno rozhodnutí Celního úřadu Benešov ze dne
12. 8. 2003 č. j. R/200017/B/2002, kterým bylo žalobci uloženo zaplatit zaručenou částku
celního dluhu za dlužníka Ch., a.s. ve výši 2237,-. Kč.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud nesprávně
dovodil že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny dluhy téhož dlužníka, které
vzniknou po dobu trvání globálního zajištění, přitom dovodil, že jednotlivé celní dluhy, a to i
ty, které vzniknou do budoucna se sčítají. Z ust. §257 celního zákona pak vyložil,
že je povinností celních orgánů určit výši konkrétního zajištění i v případě, že přesná výše
celního dluhu není známa, v tom případě má být jimi odhadnuta nejvýše možná výše
příslušného celního dluhu nebo dluhů, které vznikly nebo by mohly vzniknout z operací,
které mohou připadat v úvahu stran konkrétního případu a mají být zajištěny. Městský soud
účelově dovozuje povinnost plnění daňového dlužníka do limitu nejvyšší částky uvedené
v záruční listině za souhrn dluhů dlužníka. Stěžovatel namítá, že z ust. §256 lze dovodit
jedině možný dopad globální záruky na každý celní dluh, pro který byl tento způsob zajištění
celním úřadem akceptován a který vznikl nebo by mohl vzniknout v budoucnu z jedné nebo
několika operací, přičemž s poukazem na ust. §121 odst. 1 a 2 celního zákona napadá závěr
krajského soudu o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného spočívající v nesprávném posouzení
rozsahu ručení. Stěžovatel uvádí, že zásadu jednoznačného určení výše závazku ručitele
akcentovanou soudem, s odkazem na citaci ust. §257 celního zákona a text záruční listiny, lze
nepopiratelně na základě cit. ustanovení takto interpretovat, včetně důsledků pro ručitele,
který nesmí být na pochybách o tom, k čemu a v jaké výši se zavazuje. Na rozdíl od soudu
však stěžovatel vztahuje v souladu s dikcí ust. §256 a 257 celního zákona soudem
formulovanou zásadu k vzniklému celnímu dluhu, jenž by mohl vzniknout v souvislosti
s dovozní operací, tj. ke konkrétnímu dluhu spojenému s individuálně určeným dovozem.
Nelze mít pochybnosti o tom, že v jednotlivých dovozech nelze spravedlivě po ručiteli
požadovat zaručení vyšší částky, než je uvedena jako nejvyšší v záruční listině, tak tomu však
nebylo. Uplatnění poslední věty ust. §257 celního zákona, výslovně zmiňující globální
zajištění, lze dle názoru stěžovatele interpretovat pouze v těch případech, kdy se jedná nap.
o zajištění celního dluhu vzniklého v souvislosti s propuštěním zboží do režimu dočasného
použití s částečným osvobozením od cla, tj. za okolností, kdy celní dluh pravidelně měsíčně
roste o stanovenou procentní míru. Tvrzením soudu nesvědčí ani ust. §257 odst. 1 písm. b)
celního zákona, které upravuje stanovení výše zajištění celního dluhu a které používá jak
pojem celní dluh, tak pojem celní dluhy, a to z důvodu, že upravuje výši zajištění v případech
individuálního zajištění celního dluhu a současně v případech globálního a paušálního
zajištění celního dluhu, u nichž po dobu zajištění zpravidla dochází k zajištění řady celních
dluhů. Tvrzení soudu o výši plnění ručitele, tak jak je vyložil, je zcela neprůchodné, neboť
celní orgány by v takovém systému nemohly vědět a ani jinak ověřit, zda vznikající celní dluh
je ještě krytý existující globální zárukou nebo nikoli. Z povahy a principů globální záruky
plyne, že tato bude používána i souběžně, např. ve stejnou hodinu na více celních úřadech.
Právní důsledek zmíněné nejistoty by se promítl, v souladu s ust. §121 celního zákona
do nemožnosti propuštění zboží do navrženého režimu a zajištění celného dluhu globální
zárukou by ztratilo svůj smysl, neboť její poskytnutí by celním orgánům nezaručovalo,
že v době propuštění zboží je celní dluh ve správné výši zajištěn. Pro úplnost stěžovatel
odkazuje rovněž na stížnost, která byla ručitelem uplatněna pod č. 55631/00 a 55728/00
u Evropského soudu, který neshledal ve výkladu provedeném celními orgány
nepředvídatelnost právních důsledků; přitom dále konstatuje, že závěry soudů jsou jasné
a shodné s legislativou platnou v té době; dotčené osoby se musí poradit, aby mohly
předpokládat následky, které by mohly vzniknout; to platí zvláště, jedná-li se o profesionální
činnost vyžadující určitou opatrnost a rychlé zhodnocení rizika podnikání. Soud rovněž
konstatuje, že celní orgány poskytly od počátku koherentní výklad co se týče uplatněných
předpisů, tento byl potvrzen i soudy. Bylo tedy na stěžovateli (tj. zde žalobci)
aby se informovali o praxi celních orgánů a zhodnotili riziko, které pro ně přijetí ručení
představovalo.
Z výše uvedeného podle stěžovatele plyne, že předvídatelnost závazku ručení podle
ručící listiny uvedené v Příloze č. 25 vyhl. č. 92/1993 Sb., nelze zpochybňovat s dovoláváním
se na nejednoznačnost předpisu. Stěžovatel vzhledem k výše uvedenému navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s názorem
vysloveným v napadeném rozsudku a tento považuje za správný.
K výkladu pojmu globální záruka, žalobce cituje ustanovení §256 a §257 odst. 1
celního zákona, ve kterých byl dle žalobce tento institut velmi stručně vymezen. Veškerá další
úprava práv a povinností ručitele byla zakotvena v textu záruční listiny, jejíž závazný
formulář byl stanoven právním předpisem, a to přílohou 25 k vyhl. č. 92/1993 Sb., ve znění
platném ke dni vystavení záruky Č., tato její text a z něho vyplývající obsah práv a povinností
chápala tak, jak dále uvádí. Žalobce uvádí, že vystavil záruční listinu dle vzoru uvedeného ve
vyhl. č. 92/1993 Sb. a jakékoli pozdější změny tohoto právního předpisu nemají na obsah
záruční listiny a na výklad jejího textu žádný vliv. Pokud záruční listina vystavená žalobcem
výslovně stanoví, že ručitel přebírá ručení do výše 37 000 000,- Kč, aniž by bylo výslovně
uvedeno, že ručení se obnovuje v případě dalšího celního dluhu, pak je nutno trvat na
výkladu, že částka uvedená v záruční listině je stanovením maximální výše, do které se ručitel
zavázal za dlužníka plnit a zároveň výše, která nemůže být překročena. V této souvislosti
žalobce zmiňuje a srovnává texty záručních listin dle vyhlášky č. 92/1993 Sb. a vyhlášky
č. 135/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že tato posledně citovaná prováděcí vyhláška nabyla
účinnosti až dnem 1. 7. 1998 a předchozí vyhláška účinná v době vystavení záruční listiny
obdobný text neobsahovala, je nutné na základě argumentu a contrario dovodit, že záruční
listina vystavená Č. poskytuje odlišný způsob zajištění, než je tomu v případech, kdy bylo
postupováno dle vyhl. posledně citované. Jako reakci na novou vyhlášku č. 135/1998 Sb., Č.
zakázala peněžním ústavům globální celní záruky poskytovat, a to právě s ohledem na
skutečnost, že je nepřípustné, aby se banky zaručovaly za závazky, jejichž výši nelze předem
určit. Dle ust. §12 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách by byla taková celní záruka
poskytnutá žalobcem na neurčitou výši celních dluhů neplatná. Žalobce považuje svou
interpretaci pojmu globální záruka za logickou a k tomuto uvádí, že mělo-li by být ručení
neomezené, pak by naprosto ztratilo svůj smysl ustanovení §257 odst. 1, poslední věta,
celního zákona, které celním orgánům ukládá povinnost určit takovou výši globálního
zajištění, aby byl dluh vždy zajištěn. Dále žalobce uvádí, že z rozhodovací praxe Ústavního
soudu ČR, ale i Evropského soudu pro lidská práva jednoznačně vyplývá, že právní předpis,
na jehož základě je činěn zásah do práv zaručených Listinou základních práv a svobod, popř.
Evropskou úmluvou o lidských právech, musí být zcela určitý a jednoznačný a musí
umožňovat osobě, které se týká, předvídat důsledky, které z takového zákona vyplývají,
aby mohla upravit své chování v souladu s předvídatelnými důsledky určitého aktu
(např. rozsudky E. ve věcech K. a H. z roku 1990, A176 - A a A176 - B nebo rozsudek ve
věci S. T. z roku 1978, A - 30, popř. plenární nález Ústavního soudu ČR uveřejněný pod
č. 25/1994 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek I., str. 197)
Žalobce odkazuje na čl. 2 odst. 2 a dále na čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Zmiňuje plenární nález Ústavního soudu uveřejněný
pod č. 16/1994 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který zdůraznil, že příkazy obecně
závazných právních předpisů musí být zřetelně a přesně definovány, protože v právním
a ústavním státě není důležité jen to, jakým způsobem jsou schopny zákony interpretovat
soudy, ale také jak si tyto zákony bude vykládat občanská veřejnost, když právní nejistota
občanů znamená ztrátu věrohodnosti právního státu a překážku občanské aktivity zároveň.
Ústavní soud rovněž opakovaně ve své rozhodovací praxi jednoznačně konstatoval
(plenární nálezy č. 21/1996, č. 98/1996, č.50/1997, č. 141/1998), že v situaci, kdy z textu
veřejnoprávního předpisu a jeho jednotlivých ustanovení nevyplývají jednoznačné povinnosti
účastníka vůči orgánu státní správy a kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě
různé interpretace, nelze taková ustanovení účelově vykládat v neprospěch účastníka
za použití nepřiměřeného, extenzivního a účelového výkladu, který zasahuje do některého
ústavně garantovaného základního práva a je povinností všech státních orgánů interpretovat
dané ustanovení ústavně konformním způsobem. V praxi to znamená, že pokud
nejednoznačnost určitého právního předpisu implikuje různé interpretace, nelze přijmout tu,
jež je k tíži dotčeného subjektu.
Orgány veřejné moci uložily žalobci povinnost, kterou zákon výslovně neukládá,
která ze zákona jednoznačně nevyplývá a která není uložena ani jiným právním předpisem
vydaným na základě zákona, čímž porušily zásadu stanovenou v článku 2 odst. 3, v článku
4 odst. 1 a článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobce tak byl nucen činit
něco, co zákon neukládá, ale pouze a jenom rozhodnutí orgánu veřejné moci, které se opírá
o extenzivní výklad právního předpisu.
Vymáhání plnění na základě záruky dle §256 celního zákona je zásahem orgánu
veřejné moci do majetkové sféry právnické osoby ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a žalobce
má za to, že byl napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci zbaven majetku v rozporu
s veřejným zájmem a v rozporu s podmínkami, které stanoví zákon. Podle ustanovení
čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, která je mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, „každá fyzická nebo právnická
osoba má právo pokojně užívat svůj majetek“ a „nikdo nemůže být zbaven svého majetku
s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady
mezinárodního práva“. Pokud se jedná o rozhodnutí Evropského soudního dvora,
které stěžovatel uvádí, považuje je žalobce za nepřípadné v projednávané věci, neboť soud
zde prohlásil nepřijatelnost návrhů, aniž se věcí samou zabýval.
S ohledem na výše uvedené žádá žalobce, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu důvodu kasační stížnosti uplatněného dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze spisu vyplynulo, že žalobce vystavil dne 8. 3. 1996 záruční listinu č. H61NO4116
pro jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky); tuto následně doplnil dne
27. 3. 1998. Poskytnutou globální zárukou se žalobce zavázal uhradit případný celní dluh pro
deklaranta CH., a. s., K. 46, P. 10, až do částky uvedené v záruční listině. Dne 11. 3. 1996
byla záruční listina přijata Generálním ředitelstvím cel. Dne 27. 3. 1998 byl text záruční
listiny změněn tak, že záruka se poskytuje vůči celním úřadům v České republice až po
nejvyšší částku 37 000 000 ,- Kč. Generální ředitelství cel potvrdilo dne 1. 10. 1998 žalobci
přijetí listin o zrušení ručitelského závazku mezi GŘ cel a žalobcem ze dne 29. 9. 1998 s tím,
že podle ust. čl. 3 záruční listiny pozbylo udělené povolení platnosti dne 15. 10. 1998 a dále
s tím, že i po zrušení ručitelských vztahů je ručitel odpovědný za splnění celního dluhu,
jestliže příslušná operace byla zajištěna před zrušením ručitelského závazku. Z titulu výše
uvedené záruky žalobce uhradil orgánům celní správy částku ve výši 37 000 000 Kč, a to na
základě dřívějších rozhodnutí MF ČR-GŘ cel. Rozhodnutím Celního úřadu v Benešově č. j.
R/200017/B/2002 bylo žalobci uloženo zaplatit celní dluh vzniklý v souvislosti s dovozem
vyměřený rozhodnutím J. ev. č. 1176602801413 - 7 ve výši 2237 Kč, a to na základě záruční
listiny č. H61NO4116 ze dne 11. 3. 1996, ve které se žalobce zavázal, že společně a
nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu; zaručená výše činí 37 000 000
Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž rozhodl stěžovatel dne
16. 2. 2004 (rozhodnutí č. j. 10619/03-21-12) tak, že odvolání zamítl. Žalobce předmětné
rozhodnutí napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který výše označeným rozsudkem
rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí celního úřadu zrušil. V odůvodnění zrušujícího rozsudku
soud konstatoval, že gramatickým výkladem pojmu globální záruka je třeba dovodit,
že globální zajištěním (celkovým, úhrnným) jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož
dlužníka, tedy i ty, které vzniknou v budoucnu; přitom tyto se sčítají. Soud přitom vycházel
z toho, že uvedený institut je veřejnoprávní, proto práva a povinnosti účastníků řízení jsou
upraveny kogentně a právní předpisy neumožňují rozšiřující výklad. Z ustanovení
§257 odst.1 celního zákona soud dovodil, že je povinností celních orgánů vždy určit nebo
alespoň odhadnout výši konkrétního zajištění. Jestliže byl přijat závazek limitovaný v záruční
listině do výše 37.000 000 Kč, nepřipadá v úvahu, aby bylo dovozováno, že ručitelský
závazek je vyšší. Opačný výklad, tak jak je prezentován žalovaným, že banka poskytuje
záruku za neurčitý počet celních dluhů téhož dlužníka vždy do výše uvedené v záruční listině
by znamenal, že celková výše poskytovaného ručení není určitá a závazek takto sjednaný
by byl absolutně neplatný pro neurčitost a v rozporu s institutem ručení vůbec. Městský soud
v odůvodnění dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu (Pl US 54/2000), přitom z ní
dovozuje, že uvedené usnesení obsahuje jiný výklad pojmu globální záruka, než jaký učinily
celní orgány; rozhodl-li by soud ve shodě se stanoviskem celních orgán, neakceptoval
by výklad učiněný Ústavním soudem.
Spornou otázkou v projednávané věci je výklad pojmu globální záruka, resp. výkladu
rozsahu ručení při této záruce ve smyslu ustanovení §256 celního zákona. K této zaujalo
stanovisko Plénum Ústavního soudu (usnesení Pl. ÚS 54/2000) dne 23. 1. 2001 tak, aby byly
odstraněny rozpory v dosavadní judikatuře krajských soudů.
Ústavní soud v něm konstatoval, že výklad zákona, který poskytují celní orgány
při aplikaci globálního zajištění celního dluhu při každém jednotlivém dovozu má oporu
jak v zákoně, jehož postulátem je mimo jiné zabránit celním únikům, tak i ve slovním textu
zákona (singulár „celní dluh“, nikoli plurál „celní dluhy“ nebo souhrn blíže
nespecifikovaných celních dluhů), ale vyplývá i z praxe vlastního celního řízení. Protože
se globální záruka vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, musí být clo
vyměřeno po ukončení celního řízení o tomto jednotlivém dovozu. V případě, kdy celní orgán
stanovil nejvýše možný celní dluh nižší než je jeho konečné vyúčtování, je rozhodující výše
přijaté globální záruky. Nad původně stanovenou a přijatou výši celního dluhu ručitel
neodpovídá. Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný rozdíl převádět
jako event. část záruky na další dovoz. Pokud clo naopak přesáhne výši globální záruky, nelze
touto dovoz zajistit, ale je nutno prokázat jeho zajištění individuální zárukou, popř. jiným
způsobem.
Nejvyšší správní soud na základě úvah níže uvedených dospěl ke stejnému závěru
stran výkladu a obsahu pojmu globálního ručení, jak učinil Ústavní soud, přitom
se neztotožňuje se závěry, které městský soud stran uvedeného usnesení nesprávně dovodil,
dospěl-li k závěru, že výklad tohoto pojmu učiněný Ústavním soudem a celními orgány
je jiný.
Globální zajištění celního dluhu bylo v rozhodné době upraveno v ustanovení
§256 celního zákona tak, že na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění celního
dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných
jedním dlužníkem.
Ze zákonného textu i gramatického výkladu tohoto ustanovení nutno dovodit,
že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou
po dobu trvání globálního zajištění. Stejně tak vyplývá ze samotného pojmu globální záruky,
který svým jazykovým významem vyjadřuje, že zajišťuje do budoucna všechny celní dluhy
určitého dlužníka. Kdyby se nejednalo o zajištění všech takových celních dluhů,
pak by globálního zajištění nebylo třeba. Globálnost poskytnuté záruky je nutno v daném
případě chápat nikoli ve vztahu k výši ručení, tak, jak to učinil žalobce a následně i Městský
soud v Praze, nýbrž ve vztahu k neomezenému, blíže neurčenému počtu dovozů.
Ke stejnému závěru nutno dojít též vyložením toho, co je smyslem a účelem
globálního zajištění celního dluhu. Pro vyřešení otázky účelu tohoto zajišťovacího institutu
je nutno vycházet ze samotného institutu celního dluhu a jeho vzniku. Celní zákon definuje
celní dluh jako povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu)
nebo příslušné vývozní clo (celní dluh při vývozu). Celní dluh vzniká několika zákonem
předpokládanými způsoby a výše dluhu nemusí být v době zahájení celního řízení známa.
Celní řízení je podle §100 odst. 2 celního zákona zahájeno dnem, kdy celní úřad přijal celní
prohlášení na propuštění zboží do navrženého režimu nebo na ukončení režimu.
Z ustanovení §238 celního zákona pak vyplynulo, že celní dluh při dovozu vzniká
vždy při každém jednotlivém dovozu, a to okamžikem přijetí celního prohlášení. Z výše
uvedeného je zřejmé, že celní dluh pro případ dodržení povinnosti předložit zboží celnímu
dohledu vzniká vždy v případě každého jednotlivě podaného celního prohlášení. Teprve
odnětím zboží celnímu dohledu je najisto postaveno, že celní dluh vznikl, protože dříve, než
byl celní dohled proveden, nebylo možno výši celního dluhu zjistit. Ze znění celního zákona
naopak nelze nikterak dovodit vznik jednoho celního dluhu z několika dovozů. Stejně tak
ze zákonných dikcí ustanovení §256 a §260 odst. 1 celního zákona, upravující ručení
v celním řízení, je zřejmé, že ručením, bez ohledu na formu zajištění, ve které se ručení
poskytuje, se vždy zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí použití
jednotného čísla (singuláru) ve výše citovaných ustanoveních. Taktéž ze samotného textu
záruční listiny (Vzor záruční listiny z přílohy č. 25 prováděcího předpisu č. 92/1993 Sb.
platného do 1. července 1998), kdy „níže podepsaný ručitel poskytuje celnímu orgánu záruku
až do maximální výše Kč a zavazuje se, že společně s dlužníkem zaplatí celní dluh s úroky
až do výše stanovené záruční listinou přijatou celním úřadem.“ vyplývá, že se ručitel zavazuje
„společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh“, nikoli celní dluhy. Je-li tedy záruční
listina použita k zajištění celního dluhu v konkrétním případě (pro konkrétní operaci),
tak tento dluh zajišťuje v tomto konkrétním případě až do částky uvedené v záruční listině,
resp. ručitel v případě nečinnosti dlužníka odpovídá v tomto konkrétním případě
za nezaplacený celní dluh až do částky uvedené v záruční listině.
Zákonnému pojmu „dluh z jedné nebo několika operací“ nutno pak rozumět tak,
že dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu na základě jedné
celní deklarace jednou či několikrát. V každém případě se jedná pak o situaci, kdy totéž zboží
je na základě téže celní deklarace propouštěno postupně do několika režimů, např. jedna
operace celního deklaranta přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží je propuštěno
do režimu volného oběhu. Několik operací pak přichází v úvahu např. tehdy, je-li zboží
nejprve propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu a teprve poté je propouštěno
do režimu volného oběhu.
Na uvedených závěrech nic nemění ani žalobcem namítaná skutečnost, že vyhláška
č. 92/1993 Sb., která globální zajištění celního dluhu upravovala, byla nahrazena vyhláškou
č. 135/1998 Sb., která byla s účinností od 1. 7. 1999 též novelizována. Vyhlášky jakožto
normy podzákonné, byly vydány k provedení celního zákona, přičemž zákonná úprava
globálního zajištění celního dluhu zůstala novelizací celního zákona téměř nedotčena. Změna
učiněná ve vzoru záruční listiny v příloze vyhlášky č. 135/1998 Sb. pouze upřesňovala
formulaci prováděcích předpisů, aniž by se měnil obsah zákona či jeho výklad. Nelze
se proto ztotožnit s názorem žalobce, že by vyhláška č. 135/1998 Sb. upravila odlišný způsob
zajištění, resp. rozšířila rozsah poskytovaného ručení, tedy že právní úprava předchozí
upravovala institut globální záruky odlišně.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že Městský soud v Praze pochybil, pokud z textu
záruční listiny dovodil projev vůle účastníků ručit za celní dluhy dlužníka souhrnně po dobu
trvání zajištění pouze do sjednané částky 37 000 000 Kč. Takový závěr nemá oporu v celním
zákoně, stejně tak nevyplývá z textu záruční listiny. Nejvyšší správní soud je v této souvislosti
nucen poukázat na skutečnost, že právní úprava celního zákona, jejíž veřejnoprávní charakter
Nejvyšší správní soud nikterak nepopírá, neumožňuje ani z ní nelze dovozovat, sčítání
celních dluhů pro potřeby ručení formou globální záruky, resp. neřeší případy, kdy součet
celních dluhů přesáhne částku uvedenou v záruční listině, neboť vzhledem k povaze tohoto
zajišťovacího institutu nepřichází sčítání celních dluhů v úvahu. Výklad, jež učinil Městský
soud je v protikladu ke smyslu a cíli této formy ručení celního dluhu. Z úpravy ručení formou
globálního zajištění celního dluhu naopak vyplývá, že se tato forma ručení vztahuje vždy
k individuálně určenému celnímu dluhu vzniklému za podmínek zákonem stanovených
a předvídaných a s odkazem na text záruční listiny se touto ručitel zavazuje k zajištění
jednotlivého celního dluhu až do výše částky v ní uvedené.
Globálním zajištěním celního dluhu je po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťován
každý celní dluh celního dlužníka, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či více
operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena nikoli souhrnně všechny celní
dluhy tohoto subjektu. V daném případě tak žalobce ručil za každý ze vzniklých dluhů vždy
do výše 37 000 000 Kč, nikoli pouze do úhrnné výše 37 000 000 Kč za všechny vzniklé celní
dluhy. Vyčerpáním rozsahu ručitelského závazku na žalobcem uvedených platbách by tak,
při opačném chápání smyslu institutu globální záruky, veškeré dále poskytnuté záruky
postrádaly smyslu, resp. žádný z následných dovozů by nebyl zajištěn; tyto se však
uskutečnily. Nelze tak přisvědčit závěru Městského soudu v Praze o neurčitosti rozsahu plnění
co do jeho výše a z toho dovozované absolutní neplatnosti právního úkonu.
Na základě výše uvedeného nelze dospět k jinému závěru, než že globálním zajištěním
celního dluhu jsou po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťovány všechny dluhy celního
dlužníka, a to tak, že je zajišťován každý z nich, pokud vznikl nebo by mohl vzniknout
z jedné či více operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena, a to až do výše
částky v záruční listině uvedené.
Nejvyšší správní soud při projednávání věci nemohl rovněž nepřihlédnout k faktu,
že výklad učiněný Ústavním soudem shledal zákonným taktéž Evropský soud pro lidská
práva, který v relevantní věci globální záruky dospěl k závěru, že se národní soudy věnovaly
výkladu práva, opírajíc se o logické, gramatické a účelové prvky, které jasně vyslovily
ve svých rozhodnutích. Soudy tak plnily úlohu, která jim byla svěřena v právním státě
a přitom podle závěrů Ústavního soudu, které Soudní dvůr nezpochybňuje, nepřekročily
rámec své hodnotící vymezené pravomoci. Soudní dvůr přitom sám nemůže zpochybnit
závěry vnitrostátních soudů, které z možných výkladů celního zákona zvolily určitou
interpretaci, přitom taková interpretace nebyla nepředvídatelná nebo svévolná a tudíž
neslučitelná se zásadou legality. V tomto směru je bezvýznamné konstatování žalobce,
že soudem byly návrhy odmítnuty pro nepřijatelnost, soud tak učinil právě proto,
neboť ve věci souzené nebyla shledána nepředvídatelnost a neurčitost právní úpravy.
Nejvyšší správní soud shledal námitku uplatněnou v kasační stížnosti ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm.a) s. ř. s. důvodnou, a proto postupem dle §110 odst. 1 s. ř. s.napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí je soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu