ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.56.2005
sp. zn. 5 Afs 56/2005 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: S. C., s. r. o., zast. Mgr. Davidem Maříkem, advokátem se sídlem Praha 2-
Vinohrady, Americká 35/177, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství pro hlavní město
Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, č. j. 9 Ca 241/2003 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 2. 10. 2003 se žalobce domáhal
přezkoumání rozhodnutí žalovaného Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne
16. 7. 2003, č. j.: FŘ-7049/13/03, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu
výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2002 ve výši 88 000,- Kč,
vydanému Finančním úřadem pro Prahu 1 dne 19. 11. 2002 pod č. j.:
229089/02/001514/6050.
Stěžovatel v kasační stížnosti zdůraznil, že krajský soud shledal v rozhodující části
žalobu stěžovatele důvodnou s tím, že porušení práv stěžovatele zatížilo dokazování
v daňovém řízem vadou, která soudu znemožňuje přisvědčit názoru žalovaného o tom, že
stěžovatel neprokázal dodání předmětného zboží ke dni 20. 12. 2001. Poukázal přitom na
rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 159/99 a I. ÚS 591/2000, týkající se procesních vad
správního řízení.
Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobu je nutné zamítnout z důvodu
neprokázání všech zákonem stanovených podmínek pro uplatněni nároku na odpočet daně
z přidané hodnoty dle ust. §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Dle
názoru soudu totiž stěžovatel neprokázal, že předmětné zboží použil při podnikání. Tento
právní názor soudu považuje stěžovatel za zcela účelový a neodůvodněný. Soud prvního
stupně, poté co zrekapituloval a potvrdil důvody pro zrušení napadaného rozhodnutí
žalovaného, označil zcela nový důvod pro zamítnutí žaloby, který přitom nebyl tvrzen či
namítán ani žalovaným ani správcem daně. Stěžovatel totiž již v průběhu řízení vedeném
správcem daně tvrdil skutečnosti a předkládal důkazy prokazující využití předmětného zboží
k podnikání. Pokud by správce daně pojal pochybnosti o využiti předmětného zboží
k podnikání stěžovatelem, bezesporu měl v rámci daňového řízení stěžovatele na takovou
skutečnost upozornit a vyzvat jej k předložení důkazů za účelem prokázání jeho tvrzení. Tak
tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo a soud ve věci rozhodl, aniž by byla stěžovateli
poskytnuta možnost splnění zákonem stanov podmínek prokázat.
Skutečnost, že argumentace soudu není správná, prokazuje stěžovatel protokolem
o ústním jednání konaném u správcem daně dne 6. 7. 2002, konkrétně pak odpověďmi na
otázky správce daně č. 3 a 4, v nichž stěžovatel uváděl skutečnosti prokazující využití zboží
k jeho podnikání. Pokud měl správce dané o těchto tvrzeních nějakou pochybnost či pokud
by měl za to, že uvedená tvrzení je stěžovatel povinen dále prokazovat, bezesporu by musel
stěžovatele k označení relevantních důkazů vyzvat. S ohledem na skutečnost, že správce daně
tak neučinil, lze se domnívat, že splnění předmětné zákonně podmínky považoval za
prokázané. Dále pak stěžovatel poukazuje na prodej předmětného zboží, resp. té jeho části,
která nebyla stěžovateli odcizena, a to prodej realizovaný se ziskem, tedy při naplněni všech
zákonem stanovených podmínek a znaků podnikání. Poukázal na to, že soustavnost není
totožná s nepřetržitostí a trvalostí. Bude proto z tohoto hlediska podnikáním i činnost
provozovaná sezónně nebo v určitých, byť nepravidelných intervalech. Podmínka ziskovosti
prováděné činnosti neznamená, že zisku musí být vždy skutečně dosaženo. Dosahování zisku
však musí být alespoň záměrem a motivem podnikatele. Přitom odkazuje na odpovědi na
otázky č. 3 a 4 cit. protokolu.
Pokud by byl akceptován právní názor soudu prvního stupně, pak by daňový subjekt
nebyl oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v případech, kdy by se mu
nepodařilo zboží prodat v době před vydáním rozhodnutí správcem daně a dále by pak
odpočet nebylo možné nárokovat v případech odcizení či ztráty zboží podnikatelem.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný mj. uvedl, že žalovaný při řízení
neopomněl, že daňový subjekt má při daňové kontrole tak, jak je stanoveno v §16 odst. 4
písm. e) zákona o správě daní, právo klást svědkům při ústním jednání a místním šetření
otázky, a pokud by toto své právo stěžovatel v rámci odvolacího řízení uplatnil, bylo by
učiněno opakování svědecké výpovědi, ke které by byl stěžovatel přizván. Při hodnocení
důkazů však vycházel z toho, že pokud svědek vypovídal ve shodě s tím, co tvrdil stěžovatel,
pak u stěžovatele nedošlo k žádnému zkrácení práva, neboť bylo možné očekávat, že i při
položení otázek stěžovatelem bude vypovídat shodně s ním. Navíc měl stěžovatel v rámci
odvolacího řízení možnost nahlédnout do daňového spisu, který byl odvolacímu orgánu spolu
s odvoláním předložen, seznámit se se vším, co bylo v řízení správcem daně shromážděno
a požadovat doplnění řízení. Toho však stěžovatel nevyužil a teprve při jednání u Městského
soudu v Praze z důvodu, aby zpochybnil postup správce daně a následně žalovaného
finančního ředitelství při dokazování, vznesl námitku k ústnímu jednání, které se konalo na
návrh stěžovatele dne 4. 3. 2003 a týkalo se výpovědi pana JUDr. M. N. zapsané do protokolu
č. j. 33772/03/001933/203. Proto žalovaný považuje právní názor vyjádřený
v rozsudku Městského soudu v Praze ve věci námitky ke svědecké výpovědi JUDr. M. N. za
objektivní. K tomu však poznamenává, že podle jeho názoru je zásadní pro posouzení nároku
na odpočet daně z přidané hodnoty vždy právní úprava daně z přidané hodnoty. Vzhledem k
tomu trvá na tom, že stěžovatel v daňovém řízení neprokázal skutečnosti, které jej opravňují
tak, jak umožňuje ustanovení §5 odst. 7 a §19 odst. 1 a 2 zákona o daní z přidané hodnoty
uplatnit nárok na odpočet daně a také, že neprokázal, že přijatá plnění použil při podnikání.
Žalovaný byl až při ústním jednání před soudem informován o tom, že stěžovatel
vystavil dne 26. 6. 2003 na společnost P. E., s. r. o. se sídlem Praha 4, Turkova 828, fakturu č.
2300100005, za prodej zboží ve výši 2 669 780,90 + DPH 587 351,80 Kč. Touto fakturací
před soudem dodatečně prokazoval, že se jednalo o prodej zboží, které bylo pořízené od
společnosti S. A., a. s. dne 20. 12. 2001. Vzhledem k tomu, že toto tvrzení nebylo obsahem
odvolání a stěžovatel v té době nedoložil žádné důkazní prostředky, mohl se žalovaný k
tomuto dodatečnému důkazu vyjádřit při ústním jednání tak, že se jedná o zcela jiný obchodní
případ, který se týká jiného zdaňovacího období a neprokazuje skutečnosti, uvedené na
dokladech na jejichž základě byla nárokována daň z přidané hodnoty v přiznání za leden
2002. Tuto skutečnost si však žalovaný následně ověřoval u správce daně, Finančního úřadu
pro Prahu 1 a shledal, že stále ještě probíhá vytýkací řízení ve věci přiznání k dani
z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2003, ve kterém je předmětná faktura zahrnuta.
Šetřením Finančního úřadu pro Prahu 1 bylo totiž zjištěno, že zboží mělo být
odvezeno ze S. 26. — 27. 6. 2003 do skladu firmy A. s. r. o. se sídlem T. 828, P. 4, kde měl
jediný jednatel společnosti P. E., s. r. o. pronajatý sklad a že toto zboží bylo dne 18. 7. 2003
odcizeno. Jde tedy o stejný scénář jako v případě prodeje tohoto zboží mezi S. A. a
stěžovatelem. Dosud probíhá řízení ve věci podnětu pojišťovny A. a. s. k prošetřeni ze
spáchání pokusu pojistného podvodu v souvislosti
s vloupáním do skladu P. E. s. r. o. s uplatňovanou škodou ve výši 13 mil. Kč, neboť
společnost dosud neprokázala, že skutečně přijala to zboží, které bylo stěžovatelem na její
jméno vyfakturováno (ovšem jen ve výši 3 257 132,-Kč).
Z těchto důvodů žalovaný i nadále odmítá fakturu č. 2300100005 ze dne 26. 6. 2003
jako důkaz toho, že došlo k prodání zboží, pořízeného v roce 2001.
Ze správního spisu zaznamenal krajský soud tyto skutečnosti:
V přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2002 vyčíslil žalobce
na řádce 310 nárok na odpočet daně ve výši 1 615 748,- Kč, na řádkách 651 a 652 uvedl
celkový součet daně na vstupu ve výši 1 615 748,- Kč a celkový součet daně na výstupu výši
88 000,- Kč. Na řádce 754 pak žalobce vyčíslil nadměrný odpočet ve výši 1 527 748,- Kč.
Výzvou ze dne 4. 3. 2002 vyzval správce daně žalobce k odstranění pochybností
o údajích v daňovém přiznání podle §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
(daňový řád) s tím, že po přezkoumání přiznání žalobce k dani z přidané hodnoty za období
leden 2002 vznikly pochybnosti o správnosti údajů o přijatých a uskutečněných zdanitelných
plněních vykázaných v části III. a IV. oddílu B daňového přiznání. Správce daně vyzval
žalobce, aby k řádnému prokázání pravdivosti těchto údajů předložil záznamy pro daňové
účely vedené podle §11 zák. o dani z přidané hodnoty s tím, aby současně doložil návaznost
záznamů pro daňové účely na příslušné účetní záznamy, a dále k předložení přijatých
daňových dokladů vč. dokladů o zaúčtování a vystavených daňových dokladů.
Při ústním jednání u správce daně konaném dne 15. 3. 2002 zástupkyně žalobce
předložila správci daně doklady zachycené v protokolu o tomto jednání, mimo jiné též daňové
doklady — faktury č. 2300175 a č. 2300203, vystavené dne 2. 1. 2002 společností S. A. jako
dodavatelem na žalobce, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 20. 12. 2001
a s uvedením data splatnosti 20. 3. 2002, znějící na částky 1 738 963,- Kč a 7 221 094,- Kč
(dále též „předmětné faktury“), a dále dodací listy č. 33/00 a č. 34/00 ze dne 20. 12. 2001
vztahující se k těmto fakturám. K dotazu správce daně, kde je uskladněno zboží, k němuž se
vztahují obě výše uvedené faktury, zástupkyně žalobce odpověděla, že zboží se nachází ve
skladu společnosti S. A. v P. 9 – S. v P. ulici čp. 406. Zástupkyně žalobce dále prohlásila, že
smlouvu na skladové prostory žalobce doloží dne 19. 3. 2002
a zároveň doloží skladovou evidencí a kupní smlouvu na toto zboží.
Při ústním jednání konaném dne 19. 3. 2002 zástupkyně žalobce předložila správci
daně mimo jiné doklad o inventuře provedené k 15. 3. 2002 pro všechny sklady, dále
rámcovou kupní smlouvu uzavřenou mezi společností S. A. a žalobcem ze dne 5.12.2001.
Z inventurního soupisu provedeného ke dni 15. 3. 2002 pro všechny sklady žalobce
plyne, že veškeré zboží v hodnotě 7 344 308,72 Kč, k němuž se vztahují faktury č. 2300175
a 2300203 a dodací listy č. 33/00 a 34/00, mělo být uskladněno v S.
Dne 5. 12. 2001 uzavřel žalobce jako kupující se společností S. A. jako prodávajícím
rámcovou kupní smlouvu. Předmět této smlouvy byl vymezen jako „dodávka průmyslového a
elektrotechnického zboží, nářadí, autokosmetiky a autochemie dle jednotlivých objednávek
specifikovaných kupujícím.“ Za žalobce smlouvu uzavřel M. K., za společnost S. A. předseda
představenstva JUDr. M. N.
Dne 26. 3. 2002 při ústním jednání konaném se žalobcem v místě provozovny
společnosti S. A. v P. 9, P. ulici 406 bylo pracovníkům správce daně
a jednateli žalobce panu K. oznámeno zástupci společnosti S. A., že zboží, které žalobce
nakoupil, je uskladněno v druhém skladu společnosti S. A.
Při místním šetření konaném dne 2. 4. 2002 ve skladu společnosti S. A.
u obce Z. provedli pracovníci správce daně kontrolu ve skladu, při níž bylo zjištěno, že je zde
skladováno různé zboží společnosti S. A. a dále zboží žalobce. Sklad je elektronicky
zabezpečen a napojen na pult centrální ochrany. Při šetření bylo zjištěno, že zboží žalobce je
umístěno na levé straně haly v kovových kontejnerech a na paletách, přičemž vše je potaženo
průhlednou fólií a přelepeno páskou S. A. Zboží pod fólií je označeno nápisem „Prodáno
S. C.“.
Při ústním jednání konaném u správce daně dne 15. 4. 2002 se jednatel žalobce pan
Kořán dotázal, kdy bude žalobci vrácen nadměrný odpočet za zboží nakoupené od společnosti
S. A. s tím, že má rozjednán obchod a tlačí jej čas. Pracovníci správce daně mu na tento dotaz
sdělili, že v současné době probíhá prověřování původu zboží a uskutečnění zdanitelných
plnění a že mu nejsou schopni sdělit termín, kdy bude šetření ukončeno. Nato jednatel žalobce
uvedl, že má zákazníka, který má zájem o jeho zboží, a proto potřebuje vyřešit finanční
záležitosti kolem zboží, aby mohl uzavřít obchod. Pokud nebude mít vyřešenou finanční
otázku, nebude schopen požadované zboží dodat, protože ho nemá zcela uhrazené. Nemá
tudíž na něj nárok a neví, jak má vzniklou situaci řešit. Na otázku správce daně, proč nemá
nárok na zboží, jednatel žalobce odpověděl, že nechce mít problémy a chce mít celou věc v
pořádku.
Při ústním jednání konaném dne 23. 9. 2002 jednatel žalobce uvedl, že předmětné
faktury byly společnosti S. A. zaplaceny dne 1. 8. 2002, a to v částce 6 810 057,- Kč
s tím, že záloha ve výši 2 150 000,- Kč byla zaplacena již 16. 1. 2002. Jednatel žalobce dále
správci daně sdělil, že předmětné zboží dosud neprodal; toto je stále uskladněno ve Z.
Při ústním jednání konaném dne 7. 11. 2002 správce daně žalobci sdělil výsledek
vytýkacího řízení za zdaňovací období leden 2002. Konstatoval, že na předmětných fakturách
je uvedeno, že zdanitelné plnění se uskutečnilo dne 20. 12. 2001. Správce daně však zjistil, že
20. 12. 2001 nedošlo k dodání zboží odběrateli, tj. žalobci, ani k zaplacení zboží. Pro porušení
ust. §9 odst. 1 písm. a) a ust. §19 odst. 1 a 2 zák. o dani z přidané hodnoty se žalobci
z tohoto důvodu snižují přijatá zdanitelná plnění o částku uvedenou v předmětných fakturách
vystavených společností S. A.
Podle protokolu o místním šetření ze dne 11. 10. 2002 provedl Finanční úřad ve
Slaném šetření ohledně pronájmu skladu ve Z. u daňového subjektu V. a. s. Za daňový subjekt
se šetření zúčastnili ing. Ř., generální ředitel a předseda představenstva a ing. K., výkonný
ředitel. Tito do protokolu uvedli, že společnost V. a. s. pronajímá společnosti S. A. sklad ve Z.
K režimu ve skladu uvedli, že přístup do skladu není bez jejich přítomnosti možný. Zboží
společnosti S. A. je ve skladu minimálně 1 rok bez pohybu. Zástupci daňového subjektu dále
uvedli, že zboží společnosti S. A. bylo do skladu ve Z. zavedeno v roce 2000, neví přesně
kdy, a toto zboží je uskladněno bez jakéhokoliv pohybu až do dnešního dne.
Při ústním jednání konaném dne 26. 3. 2002 s daňovým subjektem společností S. A.
zástupkyně tohoto daňového subjektu správci daně předložila mimo jiné vydanou fakturu č.
2300175 a fakturu č. 2300203 a dodací listy 33/00 a 34/00, dále též rámcovou kupní smlouvu
ze dne 5. 12. 2001 uzavřenou se žalobcem. K prodeji zboží dle výše uvedených faktur
zástupkyně společnosti S. A. správci daně uvedla, že zboží nabídnul panu K., jednateli
žalobce JUDr. M. N., bývalý předseda představenstva společnosti S. A. Pan K. toto zboží
odebral, přičemž faktury nebyly dosud uhrazeny. Zboží bylo odvezeno do skladu ve Z. asi v
lednu roku 2002. O tom, že zboží není skladováno ve skladovacích prostorech v P. 406, Praha
9, uvědomila společnost S. A. jednatele žalobce až dnešního dne (26. 3. 2002).
Na výzvy správce daně k prokázání toho, že společnost S. A. přijala plnění od
dodavatelů M. s. r. o. a H. s. r. o. dle faktur uvedených ve výzvě 16. 10. 2002
a na výzvu z téhož dne k prokázání toho, že společnost S. A. uskutečnila zdanitelná plnění pro
žalobce dle faktury č. 2300203 a č. 2300175 sdělil Mgr. Ing. J. V., předseda představenstva S.
A. správci daně, že s ohledem na absenci veškerých účetních záznamů a obchodní
korespondence vztahující se k těmto případům a s ohledem na fakt, že bývalí členové
představenstva J. S. a V. K., kteří v rozhodné době jménem společnosti jednali, zřejmě
spáchali řadu trestných činů vůči společnosti a v současné době se společností nikterak
nekomunikují, nemá společnost dostatek důkazních prostředků, jimiž by bylo lze dokázat
existenci, resp. uskutečnění předmětných obchodních transakcí. Na druhou stranu si však
společnost S. A. netroufá tvrdit, že posuzované případy neproběhly. Dále uvedl, že na S. A. se
neobrátil nikdo ze zástupců žalobce se žádostí o případné vydání zboží ze skladu ve Z. V
krátké době by měla proběhnout inventura skladových zásob, během níž by mělo být zjištěno,
zda se zboží, které mělo být dodáno žalobci, v těchto skladových prostorách nachází.
Dodatečným platebním výměrem na daň z přidané hodnoty ze dne 26. 11. 2002 č. j.
238506/02/001513/6552 Finanční úřad pro Prahu 1 společnosti S. A., a. s. dodatečně vyměřil
daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2001 ve výši - 1 615 748,- Kč. Proti
tomuto dodatečnému platebnímu výměru doručenému dne 13. 12. 2002 správci konkurzní
podstaty společnosti S. A. JUDr. M. T. nebylo podáno odvolání.
Podle výpisu z obchodního rejstříku společnosti S. A. JUDr. M. N. zanikla funkce
předsedy představenstva této společnosti dne 22. 11. 2001.
V obchodním rejstříku byl jmenovaný z této funkce vymazán dne 4. 3. 2002. Janu Svobodovi
pak zanikla funkce předsedy představenstva 31. 5. 2002, přičemž v obchodním rejstříku byl
proveden výmaz Jana Svobody z funkce předsedy představenstva dne 2. 9. 2002. Usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002 č. j.: 79 K 30/2002-50 byl prohlášen konkurz na
majetek společnosti S. A. a konkurzním správcem ustanoven JUDr. M. T., advokát. U.
konkurzu nastaly dne 24. 10. 2002. Usnesením téhož soudu ze dne 30. 8. 2004 č. j. 79 K
30/2002 — 223 byl konkurz na majetek úpadce zrušen z toho důvodu, že majetek podstaty
nepostačoval k úhradě nákladů konkurzu.
Platebním výměrem ze dne 19. 11. 2002 č. j.: 229089/02/001514/6050 na daň
z přidané hodnoty za leden 2002 správce daně žalobci stanovil celkový součet daně na vstupu
ve výši 0,- Kč, celkový součet daně na výstupu ve výši 88 000,- Kč a vlastní daňovou
povinnost vyměřil ve výši 88 000,- Kč.
V odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 19. 11. 2002 žalobce namítl,
že pokládá za ničím neodůvodněné tvrzení pracovníků správce daně, že dne 20. 12. 2001
nedošlo k dodání zboží žalobci společností S. A. Žalobce přitom poukázal na znění ust. §9
odst. 1 písm. a) zák. o dani z přidané hodnoty a dále na ust. §412 zák. č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“). Dle
názoru žalobce lze z protokolu o místním šetření ze dne 2. 4. 2002 ohledně fyzické
inventarizace zboží ve skladu společnosti S. A. u obce Z. zjistit rovněž to, že žalobce má
právo s předmětným zbožím nakládat, což ostatně písemně prohlašuje
i dodavatel zboží ve své zprávě pod fólií, kde správně označuje zboží nápisem „Prodáno S.
C.“. I správcem daně bylo tedy zjištěno, že žalobci je umožněno nakládat
s předmětným zbožím dle svého uvážení, a proto je tvrzení správce daně, že nedošlo k dodání
zboží žalobci, v rozporu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku a tedy i se
zákonem o dani z přidané hodnoty. Pokud by výše uvedené nestačilo k prokázání faktu, že
prodávající umožnil žalobci se zbožím nakládat k datu 20. 12. 2001, navrhl žalobce provedení
výslechu svědka JUDr. M. N. k potvrzení této skutečnosti.
Dne 4. 3. 2003 byl správcem daně jako svědek vyslechnut JUDr. M. N. Žalobce se
výslechu svědka nezúčastnil, o konání výslechu nebyl správcem daně vyrozuměn. Na otázku,
zda žalobce mohl k datu 20. 12. 2001 se zbožím, na něž byly vystaveny předmětné faktury,
nakládat, přestože zboží nebylo v tento den zaplaceno, svědek odpověděl, že ano, neboť byla
podepsána kupní smlouva a pan K. (jednatel žalobce) si zboží osobně převzal. Svědek dále
vypověděl, že pan K. byl v P. ulici a zboží si osobně fyzicky převzal. Podepsala se smlouva o
skladování, že zboží bude skladováno ve skladu společnosti S. A. do té doby, než si pan K.
zboží odveze. Svědek byl přítomen předání zboží, ale nikoliv po celou dobu, nebot‘ zboží se
předávalo celý den. Nebylo v pracovní náplni svědka se předání zboží účastnit. Svědek zná
pana K. již dlouho a pomáhal mu při předávání. Na otázku, zda měl svědek nějaké oprávnění
k podpisu rámcové kupní smlouvy uzavřené dne 5. 12. 2001 mezi S. A. a žalobcem, když jeho
funkce předsedy představenstva S. A. zanikla již dne 22. 11. 2001, svědek odpověděl, že měl
plnou moc. Novým předsedou představenstva byl tehdy pan S., který ještě nebyl zapsán do
obchodního rejstříku. Svědek dále mimo jiné vypověděl, že vzhledem k nedostatku
skladovacího prostoru v areálu v P. ulici bylo zboží bez vědomí pana K. převezeno do
druhého skladu společnosti S. A. ve Z. Dopravné nebylo panu K. účtováno, ani nebyl
seznámen s převozem zboží. Rámcová kupní smlouva ze dne 5. 12. 2001 je dle svědka
nepojmenovanou smlouvou, na základě které se stanoví rámec realizace jednotlivých
obchodních případů. Konkrétní případy se realizují na základě nabídky a poptávky, fakturace
a předání zboží. Po uzavření kupní smlouvy za společnost S. A. sjednával konkrétní
podmínky svědek a pan S. Na obecnou poptávku vytvořila společnost S. A. konkrétní
nabídku a pan K. reagoval závaznou poptávkou. Všechno dle svědka probíhalo písemnou
formou.
Soud při jednání provedl důkaz výzvou správce konkurzní podstaty společnosti S. A.
JUDr. M. T. ze dne 26. 11. 2002 adresovanou žalobci, z niž bylo zjištěno, že jmenovaný
správce konkurzní podstaty vyzval žalobce k doložení toho, že uzavřel kupní smlouvu s
úpadcem na vodo a elektroinstalační materiál a měřící přístroje a uhradil faktury vydané na
základě dodacích listů č. 33/00 a 34/00 a doložil tyto faktury. Dále důkaz plnou mocí
udělenou výše jmenovaným správcem konkurzní podstaty společnosti S. A. panu P. Š.,
vedoucímu skladu V., a. s., dne 8. ledna 2003, z níž bylo soudem zjištěno, že JUDr. M. T.
udělil P. Š. plnou moc k vydání věcí ve vlastnictví žalobce uskladněných ve skladu ve Z.
podle dodacích listů č. 33/00 a 34/00 vystavených úpadcem 20. 12. 2001 pověřeným
zástupcům žalující společnosti, a současně jej zmocnil k podpisu předávacího protokolu
ohledně uvedených věcí, dále důkaz nedatovaným předávacím protokolem, z něhož bylo
zjištěno, že jednatel žalobce pan M. K. převzal od P. Š. zboží v celkové hodnotě
2 069 562,50 Kč, rovněž důkaz usnesením Policie ČR, správy Středočeského kraje, služby
kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality ze dne 14. 11. 2003, CTS:
PSC 2294/OHK-2003, z něhož bylo zjištěno, že policie odložila oznámení jednatele žalobce
pana M. K. pro podezření ze spáchání trestného činu krádeže, jehož se měl dopustit neznámý
pachatel tím, že ze skladu pronajatého žalobcem od firmy V. a. s. nebo při přepravě zboží ze
skladu firmy S. A. v P. 9, P. 406 do pronajatého skladu V. v době od prosince 2001 do března
2003 odcizil zboží zakoupené žalobcem. V odůvodnění tohoto usnesení je uvedeno, že ke
zjištění, že chybí zboží v hodnotě 6 890 494,50 Kč došlo po inventuře provedené správcem
konkurzní podstaty S. A. JUDr. M. T. a při předání zboží jednateli žalobce v březnu roku
2003. Zboží bylo vyloučeno z konkurzní podstaty společnosti S. A., která měla ve skladu V.
uskladněno také svoje zboží. V odůvodnění usnesení Policie je mimo jiné zmíněn úřední
záznam sepsaný s P. Š., vedoucím skladu firmy V. a. s. Ten potvrdil, že vodoinstalační a
elektroinstalační materiál byl v období let 2001 a 2002 do skladu do Z. skutečně navezen a
uskladněn. Fyzickou kontrolu přepočítáváním při skládání tohoto zboží ve Z. nikdo
neprováděl. Naskladnění zboží ve Z.i bylo P. Š.i avizováno tehdejším zaměstnancem
společnosti S. A. panem R. T., a to proto, že P. Š. měl z pozice svého pracovního zařazení
přístup ke klíčům od tohoto skladu a znal číselný kód k odblokování zabezpečovacího
zařízení, což bylo potřebné pro přístup do skladu. P. Š. fyzicky prováděl inventuru
vodoinstalačního a elektroinstalačního materiálu, který byl označen nápisem „Prodáno S. c.“
Při porovnání faktur s výsledným stavem uskladněného zboží zjistil P. Š. skutečně rozdíl a
výsledek inventury předal JUDr. M. T., a konečně důkaz fakturou - daňovým dokladem č.
230100005 ze dne 26. 6. 2003 vystavenou žalobcem na společnost P. E., s. r. o., se sídlem P.
4, T. 828, z níž bylo soudem zjištěno, že žalobce jmenované společnosti za zboží uvedené
v příloze k této faktuře (jež je totožné se zbožím, které bylo žalobci vydáno ze skladu panem
P. S. dle předávacího protokolu), fakturoval částku 2 669 780,90 Kč a 22 % DPH ve výši
587 351,80 Kč, celkem 3 257 132,70 Kč. Jako datum uskutečnění zdanitelného plnění je na
faktuře uveden den 26. 6. 2003.
Krajský soud ve svém rozsudku mj. uvedl, že ze skutečnosti, že správce konkurzní
podstaty společnosti S. A. žalobci po vedené inventuře vydal zbývající část zboží, které se
nacházelo ve skladu u obce Z., nelze dovozovat žádné závěry ohledně toho, kdy bylo žalobci
ze strany společnosti S. A. jakožto prodávajícího umožněno nakládat se zbožím. Zpochybnění
tvrzení žalobce, že mu bylo se zbožím umožněno nakládat dne 20. 12. 2001 a že tento den je v
souladu s ust. §412 obchodního zákoníku dnem dodání zboží a zároveň dnem uskutečnění
zdanitelného plnění podle ust. §9 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, bylo
přitom jedním z hlavních argumentů, jimiž žalovaný zdůvodnil svůj závěr o neuznání
žalobcem uplatněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty.
Pokud došlo k výmazu JUDr. M. N. z funkce předsedy představenstva společnosti S.
A. v obchodním rejstříku až dne 4. 3. 2002 a žalobce se jmenovanou osobou jednal v době
uzavírání rámcové kupní smlouvy v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, je nerozhodné, že
funkce předsedy představenstva. JUDr. M. N. ve skutečnosti zanikla již ke dni 22. 11. 2001.
Právní úprava obchodního rejstříku je ovládána principem publicity ve formálním a
materiálním smyslu. Z negativní stránky principu publicity v materiálním smyslu přitom
vyplývá, že nejsou určité skutečnosti zapsány v obchodním rejstříku, ač tam zapsány být
měly, je pro právní postaveni třetích osob rozhodující stav vyplývající z obchodního rejstříku,
jestliže jednají v důvěře v zapsané skutečnosti. Pouze v případě, že je třetí osobě známo, že
skutečný stav se od stavu zapsaného v obchodním rejstříku liší, nemůže se dovolávat dobré
víry podle ust §27 odst. 2 obchodního zákoníku. V rámci daňového řízení nevyšlo najevo, že
by žalobce v den, kdy se společností S. A. uzavřel rámcovou kupní smlouvu, věděl, že JUDr.
M. N. již funkci předsedy představenstva této společnosti nevykonává. Se zřetelem k
negativní stránce principu publicity v materiálním smyslu je nutno mít za to, že žalobce onu
rámcovou kupní smlouvu platně uzavřel se společností S. A. a nikoliv s JUDr. M. N., jak
nesprávně dovozuje žalovaný ve svém vyjádření k žalobě. Soud neshledal žádný důvod, pro
který by měl být při posuzování právních úkonů daňových subjektů v daňovém řízení výše
zmíněný princip publicity zápisů v obchodním rejstříku v materiálním smyslu opomíjen.
Žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem, když žalobci neumožnil účastnit se
výslechu svědka JUDr. M. N., který byl proveden v průběhu odvolacího řízení právě na návrh
žalobce. Právo daňového subjektu být přítomen výslechu svědka vypovídajícího
k okolnostem, které se daňového subjektu bezprostředně týkají, a klást tomuto svědku otázky
plyne z práva daňového subjektu na projednání věci v jeho přítomnosti, založeného článkem
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na právo daňového subjektu účastnit se
v průběhu daňového řízení výslechu svědka už vůbec nemůže mít vliv to, zda svědkova
výpověď v daném případě bez výhrad prokazuje tvrzení daňového subjektu či je naopak
s tvrzeními daňového subjektu v rozporu. Teprve byl-li výslech svědka proveden v souladu se
zákonem, tj. nebylo-li daňovému subjektu upřeno právo účastnit se tohoto výslechu, je možné
se v rámci hodnocení provedených důkazů zabývat obsahem svědecké výpovědi a tuto
hodnotit; v opačném případě nelze k nezákonně provedenému důkazu vůbec přihlédnout. Byl
to právě výše jmenovaný svědek, který dle tvrzení žalobce (a rovněž dle své vlastní výpovědi)
za společnost S. A. sjednával podmínky smluvního vztahu, na základě kterého mělo být
žalobci dne 20. 12. 2001 dodáno zboží uvedené na předmětných fakturách a dodacích listech
č. 33/00 a 34/00. Tento svědek měl také být dle své výpovědi přítomen - byt‘ pouze po určitou
dobu - převzetí zboží žalobcem. Jeho výpověď se proto jeví jako důležitý důkaz pro
posouzení pravdivosti tvrzení žalobce ohledně sjednaného způsobu a doby dodání zboží, což
bylo jistě důvodem, pro který žalobce provedení právě tohoto důkazu navrhl. Porušení práva
žalobce být přítomen výslechu svědka JUDr. M. N. a klást mu otázky zatížilo dokazování v
daňovém řízení vadou, která soudu znemožňuje přisvědčit závěru žalovaného, že žalobce
neprokázal, že mu bylo zboží dodáno společností S. A. a že mu tímto prodávajícím bylo dne
20. 12. 2001 umožněno se zbožím nakládat.
Přes výše zmíněné pochybení žalovaného dospěl soud k závěru, že žalobu je nutno
zamítnout, neboť žalobce v průběhu daňového řízení neprokázal splnění všech zákonem
stanovených podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Z dikce výše
citovaného ust. §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty vyplývá, že plátce má nárok na
odpočet daně; pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem, použije při
podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna
podnikatelem. I kdyby tedy žalobce v daňovém řízení prokázal, že dne 20. 12. 2001 přijal od
společnosti S. A. zdanitelné plnění v podobě dodaného zboží, vznikl by mu nárok na odpočet
daně pouze tehdy, pokud by v daňovém řízení současně prokázal, že toto zboží dále použil při
svém podnikání. Přestože ust. §31 odst. 9 daňového řádu žalobci ukládá povinnost prokázat
všechny skutečnosti, které byl povinen uvádět v přiznání, tedy i skutečnosti prokazující
oprávněnost jím nárokovaného nadměrného odpočtu, žalobce do dne vydání napadeného
rozhodnutí správci daně ani žalovanému žádným způsobem nedoložil, že by zboží zakoupené
od společnosti S. A. jakkoliv dále použil při svém podnikání. V průběhu daňového řízení
žalobce uváděl a následně i prokazoval pouze to, že zakoupené zboží po převzetí uskladnil.
Žalobce však daňovým orgánům nikdy netvrdil (a ani neprokázal), že by s předmětným
zbožím po jeho uskladnění jakýmkoliv způsobem dále nakládal. Žalovaný proto v napadeném
rozhodnutí po právu zdůvodnil zamítnutí odvolání žalobce rovněž tím, že žalobce do dne
vydaní napadeného rozhodnuti neprokázal, že by plnění, která údajně přijal od společnosti
S. A., použil při podnikání. Dále uvedl, že pro rozhodnutí ve věci není významné, zda
převážná část dodaného zboží byla žalobci odcizena při jeho přepravě do skladu společnosti
V. či až následně z tohoto skladu. Vzhledem k následnému pozbytí možnosti žalobce nakládat
s převážnou časti zboží dodaného od společnosti S. A. je vyloučeno, aby žalobce prokázal
další použití tohoto zboží při svém podnikání, což je skutečnost rozhodná pro vznik nároku
žalobce na odpočet daně uplatněný na základě jím předložených dokladů. Žalobce ani
netvrdil, že by zboží, které mu bylo dodáno společností S. A., jakkoliv dále použil při svém
podnikání. Ze žaloby vyplývá pouze to, že mu zbývající (neodcizená) část zboží vydaná
správcem konkurzní podstaty jmenované společnosti. Teprve při ústním jednání před soudem
žalobce uvedl, že tuto zbývající část zboží dále prodal společnosti P. E., s. r. o. K tomuto
tvrzení žalobce, představující nový žalobní bod, však již soud nemohl přihlédnout, neboť
bylo uplatněno až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby zakotvené v ust.
§71 odst. 2 s. ř. s. I v takovém případě je však třeba vycházet skutečnosti, že žalobce
neprokázal nárok na odpočet daně, neboť jej neprokázal v celém rozsahu jím tvrzeného
přijatého plnění.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (ust. §103 odst. 1 písm. c/ cit.
zák.) nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. §103 odst. 1 písm. d/ cit.
zák.), jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatní poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro
rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení.
Předmětné ustanovení soudního řádu správního se týká nesprávného právního
posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívající buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta nebo je sice aplikována správná právní
věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením
lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu nedostatečného způsobu
provedení dokazování ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. K tomu soud upomíná, že
skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Soud rovněž neshledal nic, co by svědčilo pro důvod pro podání kasační stížnosti dle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
První námitka stěžovatele se týká porušení práv při dokazování prováděném
žalovaným. Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem krajského soudu, že podstatným v této
věci je ustanovení §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů,
podle něhož má plátce nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění,
uskutečněná jiným plátcem, použije při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky
podnikání kromě toho, že je prováděna podnikatelem. Tato podmínka ale nebyla naplněna,
což je pro danou věc rozhodující. Stěžovatel sice má pravdu v tom, že postup správního
orgánu nebyl v souladu se zákonem a bylo mu upřeno právo být přítomen výslechu svědka
JUDr. M. N., avšak stěžovatel neprokázal, že by přijal zboží uvedené na fakturách č. 2300175
a 2300203 ze dne 2. 1. 2002 a toto použil při podnikání. Při přezkoumání napadeného
rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí.
Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu,
přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán
a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve
správním soudnictví. Obsah tohoto ustanovení však nelze vázat na právní hodnocení okolností
případu. Nelze se dovolávat toho, že nebylo-li v průběhu soudního přezkumu namítáno
porušení konkrétního ustanovení zákona, nesmí soud takový závěr sám učinit. Soud je sice
vázán rozsahem žaloby, což znamená omezení při rozhodování o jednotlivých výrocích nebo
jednotlivých částech správního rozhodnutí, ale to jej nesvazuje při samotném právním
posouzení věci. Z obsahu rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu je zřejmé,
že to se zaměřilo na zjištění, zda bylo předmětné zboží vydáno ze skladu společnosti S. A.
a z odpovědi do protokolu o ústním jednání ze dne 16. 10. 2002 Mgr. Ing. J. V., nového
jednatele společnosti S. A., jasně vyplývá, že jej nikdo nežádal o vydání předmětného zboží
ze skladu. Proto se krajský soud ubíral ve své úvaze správným směrem, jestliže dovodil
nesplnění podmínky podle §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. v platném znění. Použití
přijatých zdanitelných plnění pro uvedené účely není časově omezeno. Pokud jej daňový
subjekt řádně eviduje v účetní a daňové evidenci a má jej fyzicky na skladě, nelze
oprávněnost odpočtu daně zpochybnit. Nárok na odpočet daně musí plátce vždy doložit
daňovým dokladem, který musí plátce zaúčtovat podle účetních předpisů a tím se z tohoto
dokladu stane účetní doklad a vztahují se na něj pravidla platná pro účetní doklady podle
účetních předpisů. Daňový doklad, na jehož základě je nárok uplatňován, musí obsahovat
všechny náležitosti předepsané v §12 cit. zákona, pokud tomu tak není, plátce daně prokazuje
nárok na odpočet daně v rámci dokazování podle §31 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků. V rámci tohoto dokazování musí plátce daně především prokázat,
že se zdanitelné plnění fakticky uskutečnilo a že bylo uskutečněno plátcem daně. Stěžovatel
však takovou skutečnost neprokázal. Dne 15. 4. 2002 uvedl jednatel stěžovatele pan M. K.
správci daně v souvislosti s požadavkem na vrácení nadměrného odpočtu za nakoupené zboží
od společnosti S. A., že nemá na zboží nárok, protože ho nemá zcela uhrazené. Dne
17. 7. 2002 týž uvedl, že zboží uvedené na fakturách shora není zaplacené celé, pouze formou
zálohy jako garance, že si zboží odebere. Peníze slouží k uhrazení zboží
a dalších závazků, pokud by si zboží neodebral a firmě S. A. by tak způsobil újmu. Nemůže se
zbožím obchodovat, aby nedělal problémy případným dalším odběratelům. Dále k otázce, zda
bylo prodáno zboží z přijatých faktur, odpověděl, že nebylo a nadále je uskladněno ve skladu
ve Z. u společnosti S. A. Samotný stěžovatel tak uvádí to, co později potvrzuje i pan V., tedy
že se zbožím nebylo nakládáno ani podnikáno. Tento důkaz, který žalovaný provedl, je pro
danou věc podstatný a umožňuje aprobovat závěr krajského soudu o tom, že je důvod žalobě
nevyhovět.
Pokud jde o námitku týkající se protokolu ze dne 26. 7. 2002 a odpovědí na otázky č.
3 tj. zda si stěžovatel zjišťoval před nákupem zboží za jakou cenu je možno toto zboží prodat
dál a otázku č. 4, zda má konkrétního odběratele a jakým způsobem nabízí uvedené zboží,
totiž že měl-li správce daně o těchto tvrzeních nějakou pochybnost, měl stěžovatele
k označení relevantních důkazů vyzvat, soud připomíná, že odpovědi pana K. nevyzývaly
správce daně k následnému jejich ověření a to pro jejich neurčitost. Jmenovaný odpověděl na
otázku č. 3 tak, že si cenu zjišťoval a že zboží je určeno k výměně špatných starých součástek
a opravách ve starších stavbách a že dodavatele má (J. N.), s nímž byl domluven, že od
společnosti stěžovatele odebere zboží a na otázku č. 4 tak, že má spoustu známých, kteří
podnikají v oboru stavebnictví, oprav a rekonstrukcí a kterým toto zboží osobně nabízí. To
však stále není odpověď na rozhodující otázku, zda předmětné zboží skutečně použil
stěžovatel při podnikání. Nelze jen na základě těchto odpovědí mít zato, že žalovaný měl
považovat splnění podmínek dle §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty za prokázané.
Tvrzení o prodeji části zboží, které nebylo odcizeno, společnosti P. E. s. r. o. bylo
vysloveno po uplynutí lhůty pro rozšíření žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.) a navíc se vztahuje
k datu uskutečnění zdanitelného plnění 26.6.2003, ačkoli předmětný platební výměr na daň
z přidané hodnoty byl za zdaňovací období leden 2002.
Podle Nejvyššího správního soudu z ust. §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. vyplývá,
že nárok na odpočet vzniká za současného splnění několika podmínek. První z nich je
skutečnost, že plátce daně přijal zdanitelné plnění uskutečněné jiným plátcem, druhou
podmínkou pak je fakt, že přijaté plnění bylo plátcem použito k podnikání. Přitom zde musí
být zároveň věcná a časová souvislost přijatých zdanitelných plnění a tím, že bylo s tímto
plněním dále podnikáno; v opačném případě nejsou podmínky podle §19 odst. 1 zákona
o dani z přidané hodnoty naplněny. V daném případě má Nejvyšší správní soud za to, že
výchozí první podmínka, tj. přijetí zdanitelného plnění uskutečněného jiným plátcem nebyla
naplněna, jelikož nebyl splněn znak plnění, jehož obsahem měl být převod zboží, k němuž
evidentně fakticky nedošlo (srov. výpověď pana V.) Tím spíše nemohlo jít o plnění
zdanitelné. Nebylo dále třeba zkoumat naplnění podmínky druhé, současně nutné k aplikaci
§19 zákona o dani z přidané hodnoty jako celku.
Argumentuje-li stěžovatel definicí podnikání podle Obchodního zákoníku, je třeba
zdůraznit, že nejde o vyjádření rozdílu mezi pojmem soustavnost a nepřetržitost, resp. zda
bylo dosaženo zisku, ale jde stále jen o to, zda zboží použil při svém podnikání, což
stěžovatel neprokázal. Není rozhodující záměr či motiv plátce, ale skutečný stav. Plátce
prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem podle zvláštního předpisu (§3 odst. 1
zák. č. 563/1991 Sb.), který má všechny tímto zákonem předepsané náležitosti a který byl
vystaven plátcem. Nárok na odpočet lze uplatnit nejdříve v daňovém přiznání za zdaňovací
období, ve kterém se uskutečnilo přijaté zdanitelné plnění. Pokud daňový subjekt v daňovém
řízení neunese důkazní břemeno, které jej stíhá, znamená to, že se z jím tvrzených
skutečností nevychází, přičemž tato okolnost umožňuje správci daně vyměřit daňovému
subjektu daň v jiné výši, než jak by odpovídalo údajům jím uvedeným v daňovém
přiznání. Tyto úvahy krajského soudu byly vzhledem k výše uvedenému zmíněny nad rámec
a v žádném případě nemohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně
zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování vycházel. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně
srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně
vyplývá, z jakých skutečností správní orgány a následně i soud vycházely a jakými právními
úvahami se při rozhodování řídily. Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny
vytýkané vady správního řízení, pro které měl krajský soud napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit. Pokud se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního
řádu správního, onen soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto
závěry shledal správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
zamítnout.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že přezkoumávané rozhodnutí Městského soudu v Praze je správné, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou proto zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. června 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu