ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.74.2005
sp. zn. 5 Afs 74/2005 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce Z. V., zast. Mgr. Blankou Doležalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, nám. gen.
Kutlvašra 6, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2, Žitná
12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
8. 2. 2005, č. j. 10 Ca 189/2003 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. 2. 2005, č. j. 10 Ca 189/2003 - 47 zamítl Městský soud v Praze
žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále jen „žalovaný“) ze dne
16. 5. 2003, č. j. 4611/03-130, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému
platebnímu výměru Finančního úřadu v Českém Brodě (dále jen „správce daně“) ze dne
15. 10. 2002 pod č. j. 31115/02/035970/3693, jímž byla žalobci dodatečně vyměřena daň
z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 1999 ve výši 165 000 Kč.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek včas kasační stížností.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
nesprávné právní posouzení otázky, zda a kdy došlo k uskutečnění zdanitelného plnění.
Městský soud nesprávně aplikoval a vyložil příslušná ustanovení zákona č. 337/1992 Sb.
o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) a zákona č. 588/1992 Sb. o dani z přidané
hodnoty (dále jen „zákon o DPH“).
Stěžovatel vytýká městskému soudu zejména nesprávnou aplikaci ustanovení
§2 daňového řádu a ustanovení §9, §10 a §12 zákona o DPH, kdy městský soud došel
k závěru, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo v měsíci červnu roku 1999, přičemž
tento závěr učinil i za použití ustanovení §2 odst. 7 daňového řádu, jímž konstatoval,
že stěžovatel měl postupovat v souladu s ustanovením §10 a §12 zákona o DPH, čímž dal
za pravdu žalovanému. Dle názoru stěžovatele je tento závěr městského soudu nesprávný,
a to z následujících důvodů:
Jedním z důvodů, proč městský soud dal za pravdu žalovanému byl i odkaz
na ustanovení §2 odst. 7 daňového řádu s tím, že pro stanovení skutečnosti rozhodné
pro vybrání daně je určující skutečný obsah právního úkonu, pokud je zastřený stavem
formálně právním a liší se od něho. Toto ustanovení není možné na daný případ vztahovat,
neboť stěžovatel neučinil žádný zastřený právní úkon, což i městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku výslovně uvedl a právní i faktický stav je ve vzájemném souladu.
Stěžovatelem provedené dílo nebylo předáno ani zaplaceno a předání díla nelze dovodit
ani z žádné jiné skutečnosti.
Žalovaný a městský soud při posuzování otázky uskutečnění zdanitelného plnění
nesprávně aplikovali ustanovení §9 a §10 zákona o DPH. Dle ustanovení §10 zákona o DPH
vzniká povinnost uplatnit daň dnem uskutečnění zdanitelného plnění. Dle ustanovení
§9 zákona o DPH se považuje zdanitelné plnění za uskutečněné u smlouvy o dílo zaplacením
nebo převzetím a předáním díla, a to tím dnem, který nastane dříve. Za okamžik uskutečnění
zdanitelného plnění lze tedy považovat pouze okamžik zaplacení nebo okamžik předání
a převzetí díla. Ani k zaplacení, ani k předání díla však nikdy nedošlo. Stěžovatel tedy trvá
na svém stanovisku, že ke zdanitelnému plnění vůbec nedošlo, a to z důvodu,
že nebyly splněny zákonné podmínky, za nichž lze zdanitelné plnění považovat
za uskutečněné.
Stěžovatel prováděl dílo dle smlouvy o dílo uzavřené podle občanského zákoníku.
Smlouva o dílo uzavřená mezi stěžovatelem a manželi A. a Ing. P. K. dne 8. 10. 1998
obsahuje ve svém článku VII. ustanovení o tom, že “o předání a převzetí díla sepíše zhotovitel
s objednatelem zápis. Nedílnou součástí tohoto zápisu jsou doklady o zkouškách, revizní
zprávy, zkušební protokoly a obdobné doklady, požadované stavebním úřadem ke
kolaudačnímu řízení. Nepředložení kteréhokoli takového dokladu se považuje za vadu bránící
převzetí.“ Jelikož k vyhotovení zápisu o předání a převzetí, ani k zaplacení ceny za dílo dosud
nedošlo, nedošlo ani k předání a převzetí díla a nelze tedy aplikovat ustanovení §9 a §10
zákona o DPH. Pokud smlouva stanoví, že k předání a převzetí díla je třeba sepsání
předávacího protokolu, je třeba z tohoto smluvního ustanovení vycházet a pokud předávací
protokol sepsán není, nelze dílo považovat za předané a převzaté, a to, dle právního názoru
stěžovatele, i v daňovém řízení.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dílo nebylo nikdy předáno, převzato,
ani zaplaceno. Nebyla tedy splněna podmínka pro uskutečnění zdanitelného plnění a tím
nebyla splněna podmínka pro vznik povinnosti vystavit daňový doklad a uplatnit příslušnou
DPH a uvést ji do daňového přiznání.
Správnost názoru stěžovatele jednoznačně potvrzuje i stanovisko MF ČR vyjádřené
písemně dopisem ze dne 15. 4. 2005 adresovaným panu Ing. B., zástupci stěžovatele
v daňovém řízení, když mu takto odpovědělo na jeho dotaz ze dne 23. 2. 2005. Písemný dotaz
i stanovisko MF ČR stěžovatel přikládá.
Z výše uvedených důvodů pak stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k výzvě městského soudu vyjádřil dne 26. 5. 2005. Stížní body uvedené
v kasační stížnosti považuje za neopodstatněné. Na základě Smlouvy o dílo uzavřené
s manželi K. dne 8. 10. 1998 se stěžovatel zavázal provést stavební práce na stavbě rodinného
domku s garáží včetně připojení na inženýrské sítě a zajištění kolaudace. Datum dokončení
stavebních prací bylo stanoveno na 30. 4. 1999, celková cena stavebních prací byla stanovena
částkou 3 150 000 Kč. Celková částka, která byla stěžovateli zaplacena na základě faktur,
činila 3 300 000 Kč. Poskytnuté zálohy měly být vyrovnány v konečné faktuře za zbývající
část stavby. K předání zbývající části stavby a vystavení konečné faktury však nedošlo.
Dne 26. 6. 1999 byl panem K. proveden zápis ve stavebním deníku o odstoupení od
smlouvy a současně byl stěžovateli zakázán další přístup na pozemek. Důvodem odstoupení
bylo porušení smlouvy. Odstoupení od smlouvy bylo stěžovateli doručeno dne 28. 6. 1999.
Objednatel stavební dílo fakticky převzal ve stavu, v jakém se nalézalo v době ukončení
spolupráce smluvních stran. Bylo povinností stěžovatele vystavit podle ustanovení
§12 odst. 1 zákona o DPH daňový doklad, podle ustanovení §10 odst. 1 a 3 tohoto zákona
uplatnit daň na výstupu dnem uskutečnění zdanitelného plnění a zároveň ji uvést do daňového
přiznání za příslušné zdaňovací období. Stěžovatel tak neučinil. Proto správce daně dodatečně
vyměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 1999 ve výši 165 000
Kč dodatečným platebním výměrem ze dne ze dne 15. 10. 2002 č. j. 31115/02/035970/3693
(základ daně byl stanoven z výše uvedených nezúčtovaných zálohových faktur).
Správcem daně bylo zjištěno, že stavba byla dokončena jinými firmami a je využívána
k bydlení. S. ú. J. u P. vydal dne 28.12.1999 kolaudační rozhodnutí, které nabylo právní moci
dne 5. 1. 2000. Podle ustanovení §4 zákona o DPH je stěžovatel osobou podléhající dani.
Podle ustanovení §9 odst. 1 písm. f) zákona se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné při
zdanitelném plnění uskutečněném podle smlouvy o dílo zaplacením nebo převzetím a
předáním díla nebo jeho části a to tím dnem, který nastane dříve. Podle názoru žalovaného je
den, kdy stěžovatel fakticky činnost na stavbě ukončil, dnem uskutečněného zdanitelného
plnění. Na základě uvedených skutečností se žalovaný domnívá, že soud posoudil správně
žalobní námitky stěžovatele a jeho rozhodnutí je z hlediska skutkového i právního plně
opodstatněné.
Z výše uvedených důvodů navrhuje žalovaný kasační stížnost zamítnout.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud pak posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že správce daně ve dnech
19. 8. 2001 - 16. 7. 2002 provedl u stěžovatele daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty
za zdaňovací období roku 1998, 1999 a 2000. V průběhu kontroly zjistil, že stěžovatel
prováděl na základě smlouvy o dílo uzavřené s manželi K. dne 8. 10. 1998 stavební práce
na stavbě rodinného domu v J. Předmětem smlouvy bylo rovněž připojení domu
na inženýrské sítě a zajištění kolaudace rodinného domu. Datum dokončení stavebních prací
bylo stanoveno na 30. 4. 1999, celková cena stavebních prací byla stanovena částkou
3 150 000 Kč. Stěžovatel vystavil zálohové faktury a to fakturu č. 0 ze dne 8. 12. 1998 znějící
na částku 300 000 Kč, zaplacená byla dne 14. 12. 1998; fakturu č. 0 ze dne 8. 12. 1998 znějící
na částku 400 000 Kč, zaplacená byla dne 14. 12. 1998; fakturu č. 93/98 ze dne 8. 12. 1998
znějící na částku 500 000 Kč, zaplacená byla dne 18. 12. 1998; fakturu č. 76/98 ze dne
22. 10. 1998 znějící na částku 200 000 Kč, zaplacená byla dne 9. 11. 1998; fakturu č. 2/99 ze
dne 29. 1. 1999 znějící na částku 500 000 Kč, zaplacená byla dne 5. 2. 1999; fakturu č. 8/99
ze dne 1. 3. 1999 znějící na částku 600 000 Kč, zaplacená byla dne 1. 3. 1999; fakturu
č. 14/99 ze dne 7. 4. 1999 znějící na částku 550 000 Kč, zaplacená byla dne 12. 4. 1999;
fakturu č. 17/99 ze dne 15. 4. 1999 znějící na částku 250 000 Kč, zaplacená byla dne
7. 6. 1999. Celková částka činila 3 300 000 Kč. K předání zbývající části stavby a vystavení
konečné faktury však nedošlo. Dne 26. 6. 1999 byl panem K. proveden zápis ve stavebním
deníku o odstoupení od smlouvy. Současně byl stěžovateli zakázán další přístup na pozemek.
Vyklizení stavby a odvoz zařízení stěžovatele byl tento oprávněn učinit pouze za vědomí a
účasti objednatele, popř. jím zmocněného zástupce. Důvodem odstoupení bylo porušení
smlouvy ze strany zhotovitele spočívající v umožnění vstupu třetí osobě na pozemek, v
demontáži zabudovaných oken a v prodlení se zhotovením stavby v termínu. Odstoupení od
smlouvy bylo stěžovateli doručeno dne 28. 6. 1999. Dne 29. 6. 1999 byl proveden za
přítomnosti pana K. a stěžovatele soupis nedodělků ve stavebním deníku. Dne 30. 6. 1999
právní zástupkyně stěžovatele sděluje, že její klient nemá zájem na pokračování ve smluvním
vztahu a navrhuje ukončení tohoto vztahu dohodou k určitému termínu s tím, že panu K.
předá stěžovatel dílo ve stavu, v jakém bylo až dosud provedeno, oproti jeho proplacení. Při
ústním jednání dne 30. 10. 2001 stěžovatel správci daně sdělil, že stavba v době odstoupení
byla dokončena z 90%. Správce daně zaslal na Finanční úřad Praha-západ dožádání ze dne
4.12.2001, na základě kterého bylo zjištěno, že při vypovězení smlouvy nebyla stavba
dokončena, hodnota provedených stavebních prací nebyla ve výši uhrazených faktur, hrozilo
nebezpečí, že se hodnota rozestavěného díla bude dále snižovat. Dále bylo zjištěno, že stavba
byla dokončena jinými firmami formou zakázek a je využívána k bydlení. Stavebním úřadem
v Jesenici bylo dne 28. 12. 1999 vydáno kolaudační rozhodnutí, které nabylo právní moci
5. 1. 2000. Správcem daně byl stanoven základ daně dle uvedených zaplacených faktur a
smlouvy o dílo a to ve výši 3 300 000 Kč. Odstoupením od smlouvy smlouva o dílo ze dne
8. 10. 1998 zanikla dne 28. 6. 1999 a daň z přidané hodnoty měla být odvedena k doměření v
červnu 1999 v sazbě 5%, tedy 165 000 Kč. Proto správce daně dodatečně vyměřil stěžovateli
daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 1999 ve výši 165 000 Kč dodatečným
platebním výměrem ze dne 15. 10. 2002, č. j. 31115/02/035970/3693. Proti tomuto výměru
podal stěžovatel včas odvolání, které žalovaný zamítl. Rozhodnutí žalovaného stěžovatel
napadl žalobou ke Městskému soudu v Praze. V žalobě stěžovatel namítal, že do doby podání
žaloby nedošlo ani k předání a převzetí díla, ani k sepsání předávacího zápisu a v důsledku
této skutečnosti nenastalo zdanitelné plnění. Žalovaný dle stěžovatele porušil ustanovení
§9 odst. 1 písm. f) zákona o DPH, §10 odst. 1, 3 a §12 odst. 1 citovaného zákona. Taktéž
aplikace ustanovení §2 odst. 7 daňového řádu nebyla dle stěžovatele namístě. Městský soud
žalobou napadené rozhodnutí žalovaného přezkoumal a dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná. Ztotožnil se se závěry žalovaného a žalobu rozsudkem zamítl.
Proti rozsudku podal stěžovatel včas kasační stížnost.
V kasační stížnosti stěžovatel výslovně uplatňuje kasační důvody dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, když namítá, že městský soud nesprávně posoudil otázku
uskutečnění zdanitelného plnění a nesprávně aplikoval daňový řád.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) je stížnostním důvodem nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Namítá-li stěžovatel nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, pak Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným
posouzením právní otázky může být omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný
skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy jde tehdy, pokud soud na zjištěný
skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní
normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právní předpisu, než kterou
měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo aplikoval správný právní předpis
(správnou právní normu), ale dopustil se nesprávnosti při výkladu.
Stěžovatel spatřuje tvrzenou nezákonnost v nesprávném právním posouzení
jeho námitky týkající se momentu uskutečnění zdanitelného plnění jím uzavřené smlouvy
o dílo. Ustanovení §2 odst. 7 daňového řádu není dle stěžovatele možné na daný případ
vztahovat, neboť stěžovatel neučinil žádný zastřený právní úkon, což i městský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl a právní i faktický stav je ve vzájemném
souladu. Stěžovatelem provedené dílo nebylo předáno ani zaplaceno a předání díla nelze
dovodit ani z žádné jiné skutečnosti. Žalovaný a též městský soud při posuzování otázky
uskutečnění nesprávně aplikovali též ustanovení §9 a §10 zákona o DPH. Ani k zaplacení,
ani k předání díla nikdy nedošlo. Stěžovatel tedy trvá na svém stanovisku, že ke zdanitelnému
plnění vůbec nedošlo, a to z důvodu, že nebyly splněny zákonné podmínky, za nichž
lze zdanitelné plnění považovat za uskutečněné.
Výše uvedené námitky posoudil Nejvyšší správní soud dle níže uvedených zákonných
ustanovení a dospěl k závěru, že nejsou důvodné.
Dle ustanovení §9 odst. 1 písm. f) zákona o DPH ve znění platném v rozhodném
období se zdanitelné plnění se považuje za uskutečněné při zdanitelném plnění uskutečněném
podle smlouvy o dílo nebo jeho dílčí části zaplacením nebo převzetím a předáním díla,
a to tím dnem, který nastane dříve.
Nedojde-li k zaplacení ani k předání nebo převzetí díla, nedošlo k uskutečnění
zdanitelného plnění a daň se neuplatňuje.
Dle ustanovení §10 odst. 1 zákona o DPH vzniká povinnost uplatnit daň na výstupu
dnem uskutečnění zdanitelného plnění, pokud zákon nestanoví jinak. Dle odstavce třetího
citovaného zákonného ustanovení je plátce povinen uvést daň na výstupu do daňového
přiznání a zdaňovací období, ve kterém se uskutečnilo zdanitelné plnění.
Dle ustanovení §2 odst. 7 daňového řádu se při uplatňování daňových zákonů
v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti
rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší
se od něho.
Nejvyšší správní soud ze spisového materiálu zjistil, že v předmětném sporu uzavřel
stěžovatel s objednatelem dne 8. 10. 1998 smlouvu o dílo, prostřednictvím které se stěžovatel
zavázal provést práce na stavbě rodinného domu v J. pro objednatele manželé paní A. K. a
pana Ing. P. K. V čl. VII. odst. 3 smlouvy se smluvní strany dohodly, že o předání a převzetí
díla bude sepsán zápis. Datum dokončení stavby bylo dohodnuto na 30. duben 1999. V dopise
ze dne 21. 4. 1999 požadoval stěžovatel o prodloužení termínu do 31. 5. 1999. Na zálohách
zhotovitel stěžovateli zaplatil 3 300 000 Kč. Zálohy měly být zúčtovány v konečné faktuře,
k jejíž vystavení nedošlo. Stěžovatel stavbu rodinného domu nedokončil z důvodu odstoupení
od smlouvy ze strany objednatele. Písemné odstoupení stěžovatel převzal. Zápis o stavu
ohledně rozestavěné budovy byl zaznamenán ve stavebním deníku. Rozestavěné dílo
objednatel převzal bez protokolárního předaní. Zhotovitel přijaté zálohy nevrátil. Stavba byla
následně dokončena jinými zhotoviteli a v současné době je užívána. Dne 28. 12. 1999 vydal
stavební úřad J. u P. kolaudační rozhodnutí č. 1979/99/806, kterým bylo povoleno užívání
předmětného rodinného domu.
Z výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud ke shodnému závěru, jež učinil
žalovaný a následně i městský soud, a to, že rozestavěné stavební dílo (dokončeno z 95%),
byť nedostavěné, bez toho, aniž by byl ohledně jeho předání a převzetí sepsán smluvně
dohodnutý zápis, objednatel od stěžovatele fakticky převzal ve stavu rozestavěnosti k datu
odstoupení od smlouvy a zdanitelné plnění se tak dle smlouvy o dílo ve smyslu ustanovení
§9 odst. 1 písm. f) zákona o DPH uskutečnilo převzetím a předáním díla. Za situace,
kdy po odstoupení od smlouvy nedošlo k vrácení vzájemně si poskytnutých plnění (stěžovatel
nevrátil poskytnuté zálohy a rozestavěné dílo přešlo do vlastnictví objednatele) pak správce
daně i žalovaný v souladu se zákonem shledali naplnění podmínek pro uskutečnění
předmětného zdanitelného plnění.
Nejvyšší správní soud tedy nemůže přisvědčit námitce stěžovatele ohledně
nesprávného posouzení okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění dle zákona o DPH. Názor
stěžovatele, že při posouzení uskutečnění zdanitelného plnění je nutno vycházet ze smluvního
ujednání, které podmiňuje předání a převzetí díla sepsáním dohodnutého zápisu o předání
a převzetí, je nesprávný. Jak již bylo výše uvedeno, z výsledků daňového řízení jednoznačně
vyplynulo, že k předání a převzetí díla došlo a to i bez toho, aniž by smluvní strany
vyhotovily dohodnutý zápis o předání a převzetí díla, které si smluvně ujednali. Objednatel
rozestavěné dílo stěžovateli po odstoupení od smlouvy nevrátil, nýbrž jej převzal,
a to ve stavu ke dni odstoupení. Tuto skutečnost sám stěžovatel správci daně v průběhu
ústního jednání konaného dne 30. 10. 2001 potvrdil. Stěžovatel si taktéž ponechal přijaté
zálohy ve výši 3 300 000 Kč. Předané dílo bylo následně zkolaudováno a užíváno
objednatelem. Ze všech těchto skutečností lze dospět k závěru, že dílo bylo objednateli
předáno a zákonné předpoklady pro uskutečnění zdanitelného plnění tak byly naplněny
a stěžovateli vznikla povinnost uplatnit daň na výstupu.
V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu,
(rozsudek č. j. 5 Afs 60/2004 ze dne 29. 5. 2005, dále rozsudek č. j. 5 Afs 15/2005 ze dne
30. 6. 2006), ve které Nejvyšší správní soud zaujal k projednávané problematice níže uvedené
stanovisko. “Zdanitelné plnění se dle ustanovení §9 odst. 1 písm. f) zákona o DPH uskuteční
dnem převzetí a předání díla, případně jeho dílčí části nebo dnem jeho zaplacení, a to tím
dnem, který nastane dříve. Jak je patrno ze zákonného znění, neváže zákon o dani z přidané
hodnoty uskutečnění zdanitelného plnění na žádné jiné podmínky, nepodmiňuje uskutečnění
zdanitelného plnění sepsáním protokolu o předání a převzetí případně bezvadností díla,
či splněním jiným podmínek, jež jsou charakteristické pro úpravu práva soukromého. Vznik
daňové povinnosti, jež upravuje ustanovení §10 odst. 1 zákona o DPH, není závislý na vůli
daňového subjektu a daňová povinnost tak vzniká v momentu uskutečnění zdanitelného
plnění. Daňová povinnost je typickou povinností veřejnoprávní povahy, která vzniká
na základě skutečností stanovených v zákoně, přičemž zákon o DPH upravuje kogentně i to,
kdy tato povinnost vzniká. V opačném případě by v praxi mohly nastat situace, že by žádná
ze smluvních stran neměla zájem na formálním předání a převzetí díla podpisem předávacího
protokolu a k uskutečnění zdanitelného plnění by tak nemuselo dojít nikdy. Ze strany
daňových subjektů by tak mohlo docházet ke zcela účelovému odkládání vzniku daňové
povinnosti.“
Nejvyšší správní soud taktéž nemohl přisvědčit námitce stěžovatele ohledně nesprávné
aplikace ustanovení §2 odst. 7 daňového řádu.
Ustanovení §2 odst. 7 daňového řádu zakotvuje jednu ze základních zásad daňového
řízení, která upřednostňuje skutečný stav před stavem formálně právním. Pokud formálně
právní stav byl od stavu skutkového odlišný, neboť smluvní strany dílo protokolárně
nepředali, bylo na místě vyjít ze skutečného zjištěného stavu.
Jak již bylo výše uvedeno, faktický stav byl v daném případě odlišný od stavu
formálně právního. V daném případě došlo ze strany objednatele k odstoupení od smlouvy
pro neplnění povinností stěžovatele, a to v době, kdy bylo dílo dokončeno z 95 %. Objednatel
rozestavěné dílo od stěžovatele po odstoupení od smlouvy převzal, a to ve stavu ke dni
odstoupení. Stěžovatel přijaté zálohy ve výši 3 300 000 Kč objednateli nevrátil a dílo
bylo následně zkolaudováno a užíváno objednatelem. Ze všech těchto skutečností
pak nepochybně vyplývá, že k předání a převzetí díla bez naplnění smluvních ujednání
fakticky došlo. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k zaplacení díla, kdy stěžovateli bylo
formou poskytnutých záloh dílo uhrazeno v předávaném rozsahu. Pokud nebyl mezi
objednatelem a stěžovatelem sepsán smluvně dohodnutý zápis o předání a převzetí díla,
jde o porušení toliko smluvního ujednání, nemající vliv na uskutečnění zdanitelného plnění,
tj. v daném případě faktickému předání a převzetí díla, a tato skutečnost není způsobilá
ovlivnit vznik daňové povinnosti dle ustanovení §10 odst. 1 zákona o DPH.
Z dikce ustanovení §2 odst. 7 daňového řádu je patrné, že správce daně je oprávněn
použít tohoto ustanovení i tehdy, pokud je stavem formálně právním zastírána jiná skutečnost.
Touto skutečností je v předmětné věci předání díla a uhrazení zaplacení díla formou
poskytnutých záloh. Pokud by správce daně akceptoval formálně právní stav, kdy smluvní
strany nesepsaly ohledně převzetí díla zápis o předání a převzetí díla, přestože v daňovém
řízení vyšlo najevo, že k převzetí díla fakticky došlo, postupoval by v rozporu s výše
uvedeným ustanovením §2 odst. 7 daňového řádu a akceptoval by tak nežádoucí stav,
kdy skutečný stav (dílo bylo předáno a užíváno a formou záloh taktéž uhrazeno) je zastřen
stavem formálně právním (ohledně převzetí a předání díla není sepsán protokol o předání
a převzetí).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že právní i skutkové otázky byly městským
soudem posouzeny v souladu se zákonem, a proto kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 22. září 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu