ECLI:CZ:NSS:2006:5.AS.23.2005
sp. zn. 5 As 23/2005 - 170
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: B. d. a. s., zast. advokátem JUDr. Radomilem Ondruchem se sídlem Šafaříkova
371/22, Praha 2, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Kozí 4, Praha 1, za účasti
osob zúčastněných na řízení: 1) M. K. H., 2) občanské sdružení Š. n. z., v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2004, č. j. 7 Ca
126/2003 – 122,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše označeného rozsudku, kterým
byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí předsedy Českého báňského úřadu ze dne 2. 4. 2003,
č. j. 499/03; tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Českého báňského
úřadu ze dne 17. 1. 2003 č. j. 1359/02 o povolení hornické činnosti spočívající v zajištění
důlního díla štoly N. v k. ú. K. H. v rozsahu předloženého Doplňku projektu zajištění z května
2002, arch. č. OS-068 a současně toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Důvody, které stěžovatelka
uvádí, opírá o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (s. ř. s.). Městský soud nesprávně posoudil příslušnost žalovaného k rozhodnutí, když
žalovaný rozhodl o převzetí věci podle §50 správního řádu až poté, kdy mu věc byla
postoupena na základě jeho dřívějšího rozhodnutí podle §38 odst. 5 písm. a) zákona č.
61/1988 Sb. Hodnocení této skutečnosti se krajský soud zcela vyhnul a na důvody
stěžovatelkou v žalobě uváděné nereagoval. Soud rovněž nesprávně hodnotil stanovení
podmínek 5 a 16, když správní orgán rozhodl i věcně v rozporu s podaným návrhem v bodu
5) – stanovení podmínek o změně kontroly zpřístupnění díla 1 x za 3 měsíce a výslovně uvedl,
že se mění původní rozsah kontrol v Doplňku z května 2002. Pod bodem 16 pak rozhodl o
něčem, co je skutečnou likvidací štoly, když rozhodl zcela neurčitě o minimální manipulační
ploše s vyspádovanými okraji; ta je zcela v rozporu s návrhem organizace, která takové
zajištění nepožadovala. Stěžovatelka proto dovozuje zcela zjevný úmysl úřadu zlikvidovat
štolu a nikoli rozhodovat o zajištění; úřad tak rozhodoval rovněž nad rámec žádosti, navíc
nicotně pro neurčitost podmínek. Hodnocení soudu v této otázce odporuje výroku správního
rozhodnutí. Správní orgán jednoznačně uvedl, že stanoví podmínky pro provádění předmětné
hornické činnosti, nevyjadřoval se v rámci řízení jiného správního orgánu k podmínkám
v rámci své působnosti, ale sám rozhodoval a stanovoval své podmínky v rámci svého řízení a
rozhodování. Žádný jiný orgán navíc v této věci řízení nevedl a nevyžadoval ani stanovisko
báňského úřadu. Není zřejmé z čeho soud dovozuje, že... „pokud jde o podmínku č. 16, v ní
nešlo o to, že prvostupňový správní orgán takové úpravy nařizoval, ale žalobkyni, vlastníku
dotčených pozemků i stavebnímu úřadu sděloval, jaké jsou jeho požadavky pro definitivní
úpravu před štolou z hlediska horních předpisů. Tato podmínka tedy nebyla míněna jako
pokyn, ale tak, že pokud bude rozhodovat stavební úřad, pak tuto podmínku musí vzít
v úvahu; tato podmínka tedy byla vydána věcně příslušným orgánem státní správy.“
Stěžovatelka namítá, že je-li rozhodnutí limitováno také časově, je nutno v této době
podmínky rozhodnutí splnit, jinak se vystavuje sankci; dodává, že byla ze strany báňského
úřadu diskriminována, bylo proti ní jednáno na popud tehdejšího ministra K., v této věci jí
bylo rovněž vyhrožováno, proto byla nucena podmínky považovat za závazné a vykonatelné.
V této souvislosti namítá, že soud se vůbec nezabýval její žádostí o odklad výkonu rozhodnutí
(uplatněno 20. 5. 2003) a teprve v rozhodnutí samém dne 17. 9. 2004 o ní rozhodl, ač takové
rozhodnutí již nemělo smysl. Za této situace tvrzení, že stěžovatelka provedla úpravy
dobrovolně (str. 11 rozsudku), odporuje spravedlivému procesu. Z výše uvedeného
stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil.
Žalovaný v písemném vyjádření k námitkám stěžovatelky uvádí, že Český báňský
úřad rozhodl o převzetí věci od Obvodního báňského úřadu, a to s odkazem na ust. §50
správního řádu, a to z důvodu nečinnosti uvedeného úřadu. O tomto postupu byli účastníci
řízení vyrozuměni. Podnětem pro takový postup byl mimo jiné i dopis města K. H.
z 21. 12. 2002, v němž je poukazováno na dlouhodobou nečinnost OBÚ v Plzni, a proto
je v něm požadováno, aby ČBÚ převzal věc pro nečinnost dle §50 správního řádu a věc
a řízení o podané žádosti dokončil. V daném případě tak ČBÚ postupoval v souladu
se zákonem postupem, který §50 správního řádu umožňuje. Není pravdivé tvrzení,
že důvodem postoupení věci byla skutečnost, že by si ČBÚ vyhradil řešení všech záležitostí
týkajících se průzkumu zlatonosného ložiska. Stěžovatelkou přehlédnutá věta v uváděném
přípise OBÚ výslovně v minulém čase uvádí : „že si úřad nesprávně vyložil rozhodnutí ČBÚ
v Praze nadále řešit všechny záležitosti týkající se průzkumu zlatonosného ložiska ze svojí
úrovně“.
Co se týče námitek ohledně sporných podmínek č. 5 a 16 napadeného rozhodnutí
správního úřadu, žalovaný popírá, že by v prvním případě rozhodl věcně v rozporu s podaným
návrhem. Po zhodnocení předchozích zkušeností se zajištěním opuštěných důlních děl, kdy
se do nich i přes zábrany dostávaly nepovolané osoby, dospěl ČBÚ k závěru, že Doplňkem
z května 2002 navržená četnost kontrol není zejména s ohledem na odlehlost a situování štoly
v lesnatém a málo navštěvovaném terénu dostatečná. Proto byl návrh kontrol zpřísněn, a to
ve smyslu §41 odst. 1 písm. c) věta druhá zákona č. 61/1988 Sb. (k zajištění bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu jsou též oprávněny nařizovat nezbytná
opatření.) Tomu odpovídá i odůvodnění rozhodnutí ČBÚ ze 17. 1. 2003, č. j. 1359/02.
Správní orgán rozhodl zcela v souladu se zákonem, nikoli v rozporu s ním. Za absurdní
považuje žalovaný rovněž tvrzení stěžovatelky, že správní orgán pod bodem 16) rozhodl
o něčem, co je skutečnou likvidací štoly, když rozhodl zcela neurčitě o minimální
manipulační ploše s vyspádovanými okraji. Stěžovatelka i zde manipuluje s textem,
když zcela pominula druhou větu této podmínky. Celý text totiž zní: „V prostoru
před portálem štoly bude trvale zachována pouze příjezdová cesta ke štole a nezbytná
manipulační plocha před tímto portálem a bezpečně vyspádovanými okraji. Ostatní zařízení
staveniště bude řešeno v souladu s pravomocnými rozhodnutími příslušných orgánů státní
správy.“.
Žalovaný v této souvislosti poukazuje na ust. §23 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., které
stanoví, že na projektování, výstavbu, popř. rekonstrukci dolů a lomů včetně výsypek, odvalů
a odkališť se vztahují obecné předpisy o investiční výstavbě, pokud tento zákon nestanoví
jinak; v daném případě se jednalo o odval zakončený výsypkou. Stanovená podmínka
v žádném případě nenařizuje likvidaci štoly, ani žádnou likvidaci zařízení před ústím štoly,
nehledě k tomu, že takovou kompetenci OBÚ ze zákona nemá (tuto má např. příslušný
stavební úřad). Rozporovaná podmínka pouze stanovuje, co je potřebné k bezpečnému
provádění stanovených kontrol ústí štoly (zachování příjezdové cesty, minimální manipulační
plocha a bezpečně vysvahované okraje). Z uvedené podmínky nelze dovozovat žádný skrytý
úmysl ČBÚ zlikvidovat štolu. Požadavky v ní stanovené mohou představovat pouze vedlejší
podmínku pro případné následné stavební řízení stran likvidace povrchových zařízení
vybudovaných před ústím štoly na základě stavebního povolení. Co se týče namítaného
rozhodování úřadu nad rámec žádosti, žalovaný připouští, že projekt zajištění štoly
se skutečně nezbýval otázkou zajištění bezpečnosti v prostoru po ukončení zajišťovacích
prací. Proto ČBÚ ve smyslu ust. §41 odst.1 písm. c) věta druhá zákona č. 61/1988 Sb.,
rozhodl tak, že realizací podmínky č. 16 nebudou ani v budoucnu ohroženy právem chráněné
objekty a zájmy. Žalovaný dále uvádí, že k předmětné povolené hornické činnosti nutně patří
i provádění následných kontrol, je proto třeba uvést, že podmínka č. 16 se váže na hornickou
činnost; stěžovatel však účelově vytrhuje ze souvislosti první větu této podmínky. Dojmy
stěžovatelky o tom, že je ze strany ČBÚ diskriminována a že jí bylo vyhrožováno pokutou
nejsou ničím podloženy, a proto se k nim žalovaný nemůže vyjádřit; konstatuje, že žádné
diskriminační ani sankční snahy nejsou z jeho strany vyvíjeny vůči žádné organizaci, v tomto
směru nebyla na ČBÚ až dosud zaznamenaná žádná stížnost nebo podnět.
Žalovaný navrhuje, aby byla kasační stížnost jako nedůvodná a neopodstatněná
zamítnuta.
K vyjádření žalovaného podala stěžovatelka repliku, v které označuje tvrzení
žalovaného za nepravdivá a neodpovídající provedeným důkazům v řízení. Především namítá,
že podle ust. §17 zák. č. 61/1988 Sb. nedošlo k nečinnosti na straně OBÚ, když tento
ve dvouměsíční lhůtě vyzval žadatele k doplnění žádosti. Je zřejmé, že měl rozhodnout
příslušný obvodní báňský úřad ve lhůtě dvou měsíců od doplnění žádosti. Stěžovatelka svojí
kasační námitkou napadá právě důvod přechodu rozhodování ve věci na nadřízený orgán,
který nebyl v souladu se zákonem a tento přechod nesprávně hodnotil i soud. Stěžovatelka
opětovně trvá na tom, že nadřízený orgán nemohl věc převzít pro nedostatek důvodů podle
§50 správního řádu, naopak je zřejmé, že mu byla postoupena z důvodu podle §38 odst. 5
písm. a) zákona č. 61/1988 Sb. na základě dřívějšího pokynu před zahájením tohoto řízení,
který nadřízený orgán nikterak nezrušil, nepozastavil jeho platnost a kterým se zřetelně řídil
i Obvodní báňský úřad v Plzni. Skutečnost, že se následně tento pokyn nadřízeného orgánu
ukázal jako nezákonný, nemohl Obvodní báňský úřad v Plzni vědět. Stěžovatelka se proto
důvodně domnívá, že jak správní orgán, tak i soud hledá dostatečně procesní oporu
pro stanovení působnosti správního orgánu druhého stupně, a to nad rámec zákona.
Nejvyšší správní soud v Brně přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu
v Praze v mezích a rozsahu námitek uplatněných dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V souzené věci stěžovatelka uplatnila kasační důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro
tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že rozhodnutím Českého báňského úřadu ze dne
17. 1. 2003, č. j. 1359/02 byla k žádosti stěžovatelky (dříve společnosti T. B. d. a. s.) jednak
povolena podle ust. §9 odst. 1 zák. č.61/1988 Sb., o hornické činnosti a ust. §8 odst. 2
vyhl. č. 104/1988 Sb. hornická činnost spočívající v zajištění důlního díla štoly N. v k. ú. K.
H. v rozsahu Doplňku projektu zajištění z května 2002, arch. č. OS-068 a současně stanoveny
podmínky pro provádění hornické činnosti; mimo jiné podmínka č. 5, podle níž kontrola
znepřístupnění opuštěného důlního díla bude prováděna jednou za tři měsíce, čímž se mění
původní rozvrh kontrol obsaženy v „Doplňku“ a podmínka č. 16, podle níž v prostoru před
portálem štoly bude trvale zachována pouze příjezdová cesta ke štole a minimální
manipulační plocha s tím, že ostatní zařízení staveniště bude řešeno v souladu
s pravomocnými rozhodnutími příslušných orgánů státní správy.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, v němž především namítala
nepříslušnost Českého báňského úřadu k vydání rozhodnutí s tím, že tento nerozhodoval
podle ust. §50 správního řádu, ale věc převzal podle ust. §38 odst. 5 písm. a) zákona
č. 61/1988 Sb., dále namítala, že v důsledku odstoupení od smlouvy se státem již nemá žádná
práva k nemovitostem před štolou ani ke štole samotné, a proto mělo být řízení zastaveno.
Rovněž zde poukazuje na řízení, které probíhalo u Nejvyššího správního soudu, kdy bylo
na místě řízení do vydání rozsudku přerušit. Rozhodnutím předsedy Českého báňského úřadu
ze dne 2. 4. 2003, č. j. 449/03 byl rozklad zamítnut a rozhodnutí ČBÚ potvrzeno.
Proti rozhodnutí předsedy ČBÚ podala stěžovatelka dne 21. 5. 2003 žalobu
k Městskému soudu v Praze, v ní opakovaně uvedla námitku nepříslušnosti ČBÚ k vydání
prvostupňového rozhodnutí, přitom podrobně uvádí průběh správního řízení z něhož
jednoznačně dovozuje, že ČBÚ převzal věc v rozporu se zákonem. V této souvislosti zmiňuje
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 6 A 107/2001, v němž bylo
v předchozím řízení, které stěžovatelka s žalovaným vedla, rozhodnutí ČBÚ právě
pro nepříslušnost zrušeno. Další žalobní námitky byly v podstatě totožné s námitkami
uplatněnými v rozkladu, a to neexistence vlastnických práv, které by opravňovaly
stěžovatelku ke vstupu do prostor štoly, povinnost správních orgánů rozhodnout o zpětvzetí
její žádosti na povolení hornické činnosti, povinnosti přerušit řízení do rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, dále bylo namítáno rozhodování žalovaného nad rámec žádosti, co se týče
stanovených podmínek č. 5 – podmínky o změně kontroly znepřístupnění díla a podmínky
č. 16, která je v podstatě skutečnou likvidací štoly. Součástí žaloby byla žádost o přiznání
odkladného účinku. Žalobu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2004, č. j.
7 Ca 126/2003 - 122 zamítl.
Stěžovatelka se v kasační stížnosti především dovolává nicotnosti rozhodnutí,
když namítá, že žalovaný rozhodl o převzetí věci dle §38 odst. 5 písm. a) zák. č. 61/1988 Sb.,
resp. podle §50 správního řádu rozhodl až poté, kdy věc dle výše uvedeného zákona převzal.
Namítá, že soud se touto otázkou nezabýval, dále namítá, že soud nesprávně hodnotil
stanovení podmínek č. 5 a č. 16.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je
nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, je v rozporu se spisy, pokud materiál
ve spisu obsažený vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán.
Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li v nich podklad pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými.
Městský soud se v rozsudku podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi
žalobními námitkami, své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Nelze přisvědčit stěžovatelce,
že se soud vůbec nezabýval námitkou nepříslušnosti k vydání rozhodnutí. V rámci ústního
jednání, za účasti dalších osob zúčastněných na řízení, byl jako navržený důkaz přečten
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 A 107/2001, kterým bylo
zrušeno rozhodnutí ČBÚ ze dne 29. 6. 2001 a rozhodnutí předsedy ČBÚ ze dne 21. 8. 2001,
soud se touto otázkou zabýval, přitom správně konstatoval, že se jedná o věc skutkové
odlišnou. Nejvyšší správní soud je nucen na tomto místě názor stěžovatelky korigovat v tom,
že soud v rozsudku jehož se dovolává, nevyslovil nicotnost, ale rozhodnutí zrušil pro vady
řízení a nezákonnost; nadto se jednalo o rozhodnutí skutkově odlišné, když předmětem
rozhodování bylo rozhodnutí o zastavení řízení o povolení hornické činnosti. Odkazovala-li
proto stěžovatelka na obdobnost případu nyní projednávaného při jednání před Městským
soudem v Praze, soud nepochybil, když od této věci odhlédl a věc posoudil způsobem
v rozsudku odůvodněným. Nebylo-li v řízení, jehož se stěžovatelka dovolávala zřejmé, jakým
způsobem bylo ve věci zastavení řízení rozhodováno, když prvostupňový orgán rozhodl
výslovně dle §38 odst. 5 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti a výše uvedeným
ustanovením své rozhodnutí odůvodnil, přitom žalovaný odvolací orgán odůvodnil své
rozhodnutí postupem dle §50 správního řádu, ve věci nyní projednávané je ze spisového
materiálu zřejmé, že pravomoc k vydání rozhodnutí byla atrahována v souladu s ust. §50
správního řádu, z důvodu nečinnosti.
Podle ust. §50 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád za situace, kdy zůstává příslušný
správní úřad nečinný, je umožněno za splnění předpokladu, že to dovoluje povaha věci
a nápravy nelze dosáhnout jiným způsobem, aby správní úřad, který by byl jinak oprávněn
rozhodnout o odvolání, sám ve věci rozhodl.
Z ústavně zaručeného práva na stanovené postupy dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod i ze zásad správního řízení, které mimo jiné v §3 zák.č. 71/1967 Sb., správní
řád (podle kterého bylo rozhodováno), uvádí, že správní orgány jsou povinny jednat
a rozhodnout v přiměřené lhůtě. Neplnil-li tuto povinnost správní úřad, který byl příslušný
k vydání rozhodnutí, nelze vytýkat orgánu nadřízenému, že zamezil dále trvající nečinnosti
tím, že rozhodl sám.
Ze spisu jsou přitom seznatelné i důvody, které k takovému postupu vedly; přitom
o nich jakož i o skutečnosti, že bude rozhodovat ve věci ČBÚ byli informováni písemně
všichni účastníci řízení. Rozhodoval-li na místo Obvodního báňského úřadu z důvodu
zákonem předvídaných a za podmínek odůvodňujících postup podle §50 zákona
č. 71/1967 Sb., Český báňský úřad, nemohla být stěžovatelka nikterak dotčena na svých
právech; naopak se jednalo o postup, kterým bylo zabráněno dalším průtahům v řízení
ve věci, jejíž navrhovatelkou byla stěžovatelka sama, přitom bylo zachováno právo
stěžovatelky na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Ostatně stěžovatelka sama ani neuvádí jakým
způsobem byla dotčena její práva v řízení, pouze konstatuje, že rozhodnutí vydal nepříslušný
orgán. Ostatní úvahy stran časového sledu obsáhlé korespondence správních orgánů, které
stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, jsou v tomto kontextu bez významu.
Namítá-li proto stěžovatelka, že soud se hodnocení otázky nepříslušnosti k vydání
rozhodnutí vyhul, je nutno tuto námitku jako nedůvodnou odmítnout.
Stejně tak i kasační námitky stran podmínek č. 5 a č. 16 nepodávají, v čem byla
stěžovatelka stanovením těchto podmínek dotčena na svých právech. Stanovil-li žalovaný
v rozhodnutí podmínky, v nichž uvedl skutečnosti, které sice stěžovatelka v návrhu
nepožadovala, přitom však okolnosti nasvědčovaly tomu, že je nutné, resp. vhodné
je v rozhodnutí uvést, nelze přisvědčit stěžovatelce, že žalovaný rozhodl nad rámec návrhu,
resp. v rozporu s podaným návrhem. O zkrácení lhůty kontrol bylo žalovaným rozhodnuto
zcela oprávněně v zájmu zajištění bezpečnosti a zdraví osob. Obdobně, co se týče namítané
„likvidace štoly“ v podmínce č. 16 musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že lze z ní
dovozovat pouze požadavek na bezpečnost při provádění kontrol, tedy, aby byla zachována
příjezdová cesta, nezbytná manipulační plocha a bezpečně vysvahované okraje.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti opětovně poukazuje na zásadu materiální
pravdy obsaženou v ust. §3 zák.č.71/1976 Sb., podle které správní orgán v řízení zjišťuje
právně významné skutečnosti, bez ohledu nato, v čí prospěch svědčí, přitom není rozhodné,
zda tak činí v řízení zahájeném z moci úřední nebo na návrh účastníka. Je přitom povinen
chránit zájmy státu a společnosti, jakož i práva a zájmy občanů a organizací.
Bezpečnost přístupové cesty a bezprostředního okolí štoly, jakož i zajištění
bezpečnosti osob, které se v jejich blízkosti mohly pohybovat, ať již stanovením kontrol nebo
stanovením podmínek úprav souvisejících s prostorem štoly, představují bezesporu okolnosti,
které opravňovaly žalovaného rozhodnout i o tom, co stěžovatelka v žádosti nepožadovala.
Uvádí-li stěžovatelka v kasační stížnosti i jednotlivé ostatní podmínky, z nichž dovozuje
rozhodování nad rámec žádosti (např. vstup do štoly bude uzavřen, v uzavírací hrázi budou
zachována dvě potrubí, bude provedena kontrola, v lese nebude ukládán materiál, zajištění
štoly bude ukončeno nejpozději do čtyř měsíců, bude odstraněn lutnový tah) je nutno
se stejným odůvodněním odmítnout, namítá-li stěžovatelka, že bylo rozhodnuto v rozporu
s návrhem.
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že Městský soud v Praze se nezabýval v přiměřené
lhůtě její žádostí o odkladný účinek, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemohla mít vliv
na zákonnost vydaného rozsudku; přitom nepřiznáním odkladného účinku nevznikla
stěžovatelce žádná újma.
Nevyšší správní soud neshledal námitky uplatněné v kasační stížnosti důvodnými,
když dospěl k závěru, že rozsudek Městského soudu v Praze se vypořádal beze zbytku
se všemi žalobními námitkami stěžovatelky a své závěry řádně a přesvědčivě odůvodnil;
proto kasační stížnost postupem podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 10. května 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu