ECLI:CZ:NSS:2006:5.AS.26.2005
sp. zn. 5 As 26/2005 - 135
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: F. K., zast. Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem AK, Martinská 10, 301 35 Plzeň, proti
žalovanému Magistrátu města Plzně, se sídlem v Plzni, Škroupova 5, za účasti osob na
řízení zúčastněných: 1) L. H. a 2) K. H., oba zast. JUDr. Michalem Kroftem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Haštalská 6 a 3) R. K., o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 28. 2. 2005, č. j. 30 Ca 29/2004 – 90,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 12. 3. 2004 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného
Magistrátu města Plzně ze dne 12. 1. 2004 č. j. STAV/4415/03, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 2 - Slovany o vydání stavebního povolení na
přístavbu osobního hydraulického výtahu k prodejně kancelářské techniky, která je umístěna
ve F. ulici č. 6 na pozemku st. p. č. 1996 v k. ú. P., vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení,
jakož i přiznání práva na náhradu nákladů řízení před soudem.
Stěžovatel ve včas podané kasační stížnosti uvedl, že se domnívá, že rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2005 č. j. 30 Ca 29/2004 - 90 je nezákonný z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (103 odst. 1 písm. a/
s. ř. s.) a navrhuje jeho zrušení.
Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že žalobce nemůže uspět s námitkou nesouladu
povolované stavby s územním rozhodnutím, jelikož v rámci tzv. koncentrační zásady tuto
námitku neuplatnil v řízení před stavebním úřadem. Stěžovatel se naopak domnívá, že
zkoumání podmínek území, tzn. souladu s územním plánem a předchozími rozhodnutími v
územním řízení, je jednou ze základních povinností stavebního úřadu dle §62 odst. 1 písm.
a) stavebního zákona. Žalovaný správní orgán ve svých vyjádřeních nikdy nepopřel platnost,
účinnost a závaznost územního rozhodnutí vydaného Magistrátem města Plzně č. 2196 ze dne
18. 8. 1997, ani jeho podmínek, ale jeho tvrzení o souladu povolení přístavby s tímto
územním rozhodnutím se nezakládá na pravdě. Vyslovený právní názor Krajského soudu v
Plzni o přenesení povinnosti ze správního orgánu na účastníka je proto nesprávný a nemá
oporu ve stavebním zákoně. Pravděpodobně i z tohoto důvodu krajský soud stěžovateli odmítl
provedení dalších důkazů a to správním spisem č. j. stav/l 324/97 Magistrátu města Plzně
(územní řízení na dostavbu proluky F. 6) a znaleckým posudkem č. 119-011-2004 Ing. T. H.,
a to v části B.6., který jednoznačně prokazuje rozpor mezi podmínkami územního rozhodnutí
a stávající stavbou (před povolením přístavby výtahu) a lze z něj jednoznačně vyvodit, že i
přístavba ke stávající stavbě je zákonitě v rozporu s územním rozhodnutím (viz příloha 10
znaleckého posudku).
Dále uvedl, že v této souvislosti se naskýtá i otázka, kterou sice žalobce nenamítal v
žalobě, ale ke které měl a mohl přihlédnout soud podle §76 odst. 2 s. ř. s., a to, zda Úřad
Městského obvodu Plzeň 2 - Slovany byl příslušný k řízení územnímu, když sloučeným
územním a stavebním řízením fakticky změnil předchozí závazné územní rozhodnutí, které
vydal jiný orgán, a to Magistrát města Plzně. Nedostatek zjištění Krajského soudu v tomto
směru zřejmě vyplývá z jeho výše uvedeného nesprávného právního názoru o tom, že
účastník sám z vlastní iniciativy měl namítat rozpor s územním rozhodnutím a neexistence
takových námitek ve správním řízení je důvodem pro zamítnutí žaloby bez ohledu na výše
tvrzené povinnosti správního orgánu. Jestliže Úřad Městského obvodu Plzeň 2 nebyl
příslušným orgánem v územním řízení na základě obecně závazné vyhlášky, kterou se vydává
Statut města Plzně, a jež pověřuje vydáváním územních rozhodnutí zásadně Magistrát města
Plzně, nemělo být rozhodnutí, v němž se byť jen spolurozhoduje o předmětu územního řízení,
tímto nepříslušným orgánem vůbec vydáno.
Krajský soud dále konstatoval, že ve správním řízení a v žalobě vznesené námitky,
které jednoznačně vyplývají z vlastnického práva stěžovatele sousední nemovitosti, rovněž
žalovaný správní orgán je označil za občanskoprávní a stavební úřad v prvostupňovém řízení
způsob jejich řešení formálně odvozoval od §137 stavebního zákona (pokus o dohodu
účastníků řízení), nejsou námitkami občanskoprávními a navíc nesměřují k předmětu řízení.
Stěžovatel od počátku řízení stavebního i soudního upozorňoval na stávající stav výlučně z
toho důvodu, aby poukázal na tento stav jako výchozí, který může být zásadně zhoršen
provedením a užíváním stavby konkrétními dopady, které ve svých vyjádřeních popsal. Z
tohoto důvodu bylo v žalobě poukázáno na porušení §66 stavebního zákona, jelikož žádný ze
správních orgánů se dostatečně nezabýval účinky stavby a především jejího užívání. Již výše
obecně tvrzené porušení 66 stavebního zákona je takto obecné z důvodu, že stavební povolení
přístavby výtahu vykazuje zásadní vady ve svém obsahu, závazné podmínky pro provedení a
užívání stavby, tak, jak jsou dále rozvedeny v §20 vyhlášky č. 132/1998 Sb. zčásti chybí.
Vyslovený právní názor je porušením obou uvedených ustanovení stavebního zákona a je
zásahem do vlastnického práva stěžovatele, kterému bylo fakticky odmítnuto poskytnutí
ochrany jeho vlastnického práva, především práva na nerušené užívání jeho majetku.
Ze správního spisu předloženého žalovaným krajský soud zjistil, že L. H. (osoba
zúčastněná na řízení) podala v červenci roku 2003 u Úřadu městského obvodu Plzeň 2 -
Slovany žádost o stavební povolení na přístavbu výtahu k prodejně kancelářské techniky na
vlastním pozemku parc. č. 1996 v k. ú. P. v ulici F. 6. Stavební úřad vyzval stavebníka k
doplnění chybějících podkladů pro posouzení navrhované stavby a sloučené územní a
stavební řízení přerušil. Po doložení náležitostí rozeslal stavební úřad oznámení o zahájení
sloučeného územního a stavebního řízení všem účastníkům, upustil od ústního jednání a
stanovil lhůtu pro uplatnění námitek a připomínek do 24. 9. 2003 s tím, že jinak k nim nebude
přihlédnuto.
Žalobce a jeho manželka, jako vlastníci sousedních nemovitostí (F. č. 8), využili svého
práva a ve lhůtě projevili svůj nesouhlas s navrhovanou přístavbou. Namítali, že vzhledem k
tomu, že jsou k prodejně velmi blízko, jsou obtěžováni hlukem, plyny z aut parkujících v
jejich bezprostřední blízkosti, stíněním a omezováním jejich soukromí. Již současný stav se
jim nelíbí a přístavbou výtahu by se jejich podmínky bydlení ještě zhoršily. Nato svolal
správní orgán na místo samé schůzku, kde byla provedena prohlídka a v protokolu bylo
zaznamenáno, že manželé K. trvají na svých námitkách.
Dne 13. 10. 2003 bylo na přístavbu hydraulického výtahu vydáno stavební povolení
č. j. 2339/2003-ÚMO2/výst-Ta, stanoveny podmínky pro umístění a provedení stavby a
zamítnuty námitky manželů K. Dle jeho odůvodnění směřovaly námitky zejména proti
provozu stávajícího objektu prodejny kancelářské techniky, která byla zkolaudována již v
listopadu roku 1998. Stavební úřad uvedl, že přístavbou hydraulického výtahu se provoz
nenavyšuje, spíše jde o pohodlnější přístup a zásobování prodejny ve druhém nadzemním
podlaží. Ač se o to stavební úřad při schůzce na místě samém pokusil, k dohodě mezi
stavebníkem a manžely K nedošlo. Vznesenou námitku tedy posoudil a po provedeném
šetření za účasti projektanta ji zamítl. Žádost o stavební povolení poté přezkoumal podle
hledisek uvedených v §37 a §62 stavebního zákona. Zjistil, že projektová dokumentace
stavby splňuje obecné technické požadavky na výstavbu a že uskutečněním stavby nejsou
ohroženy veřejné zájmy ani nepřiměřeně omezena či ohrožena práva a oprávněné zájmy
účastníků sloučeného územního a stavebního řízení.
Proti stavebnímu povolení se odvolali manželé K. Žalobou napadeným rozhodnutím
žalovaný odvolání manželů K. zamítl a rozhodnutí odboru výstavby a dopravy Úřadu
městského obvodu Plzeň 2-Slovany potvrdil. Krajský soud uvedl, že účastníci řízení o
povolení přístavby výtahu vlastně nenamítali nic víc, než obecné zhoršení stávajícího stavu,
který jim nevyhovuje z vyjmenovaných důvodů, vztahujících se skutečně pouze k
provozování podnikatelské činnosti v sousední nemovitosti (hluk a plyny z parkujících aut, at‘
již zákazníků nebo zásobování, stínění a omezování soukromí jako účinky již provedené a
zkolaudované stavby provozovny). Žádným způsobem nebylo konkretizováno, v čem
účastníci řízení před stavebním úřadem spatřují zhoršení podmínek k bydlení v souvislosti s
přístavbou [výtahu ke stávajícímu objektu. Stavební úřad sám nemůže dovozovat, jaké
připomínky mají účastníci namysli, takže pokud nejsou výslovně uvedeny, nemůže ani
rozlišit, zda jsou územně či stavebně technické, resp. veřejnoprávní či zda plynou z
vlastnických či jiných práv k pozemkům a stavbám, které mohou z jeho pravomoci vybočovat
nebo naopak jsou takového charakteru, že je o nich stavební úřad povinen rozhodnout.
Pokusit se o dosažení dohody je stavební úřad povinen pouze jde-li o takové otázky, o nichž
není oprávněn sám rozhodovat. Jde zejména o námitky zpochybňující samotnou existenci
vlastnického práva nebo jeho rozsah, umístění hranice mezi pozemky, existenci věcného
břemene apod. Pouze pokud by byla vznesena námitka tohoto typu, musí se stavební úřad
pokusit o „smírné“ vyřešení věci předtím, než účastníka odkáže na soud, který je jako jediný
nadán pravomocí o nich rozhodnout.
Stěžovatel v žalobě uvedl, že s povolením stavby výtahu nesouhlasí a má za to, že
žalovaný měl na základě jeho odvolání prvoinstanční rozhodnutí zrušit. Tvrdil, že již
upozornil na závady spojené s užíváním objektu prodejny F. 6 a vyjádřil obavy, že se tento
stav výstavbou výtahu zhorší. Popsal, jak jsou uživatelé sousedního domu F. 8 obtěžováni
nyní (provozem, zásobováním, parkováním, umístěním oken provozovny), poukázal na
viditelné trhliny ve svém objektu a zvýšenou vlhkost při štítové zdi sousedící s pozemkem, na
němž je umístěna provozovna a dodal, že dle jeho mínění by po realizaci výtahu byl veškerý
provoz z pozemku F. 6 přesunut k hranici pozemků mezi čísly 6 a 8, a tedy ke štítové zdi
domu F. 8, jehož je spoluvlastníkem. Přes to, že tyto námitky vyplývající z vlastnických práv
žalobce mohou mít vliv na možnost provedení stavby výtahu, stavební úřad se pouze pokusil
o dohodu ve smyslu §137 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), ale konečné řešení těchto námitek a posouzení jejich oprávněnosti podle
odst. 2 zmíněného ustanovení neumožnil. Ač rozhodnutí proklamuje, že bylo vydáno ve
sloučeném územním a stavebním řízení, rozhodující orgány se vůbec nezabývaly otázkou
naplnění platného územního rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze dne 18. 8. 1997. Žalobce
má za to, že bylo porušeno již při výstavbě provozovny ve dvorní části pozemku. Umístění
provozovny velkoskladu je v rozporu se zásadami pro územní rozvoj a pohodu bydlení.
Nerespektování vydaného územního rozhodnutí je v přímém rozporu s §62 odst. 1 písm. a)
stavebního zákona a rozhodnutí je tedy nezákonné pro rozpor s §66 stavebního zákona. Navíc
bylo na základě státního stavebního dohledu zjištěno, že hraniční zeď ve spoluvlastnictví
žalobce (mezi nemovitostmi F. 6 a 8) je ve špatném stavu a hrozí zřícením. Jelikož se nachází
v těsné blízkosti místa, kde má být vybudován výtah, domnívá se žalobce, že zahájením
výstavby může dojít k jejímu zřícení. Žalobcova práva jsou porušována tím, že nad míru
přiměřenou poměrům a nad rámec územního rozhodnutí na stavbu na sousedním pozemku
bude nadále a větší měrou coby vlastník nemovitosti rušen ve výkonu svých vlastnických práv
hlukem, otřesy, možností nahlížení do oken obytných místností a jeho nemovitost bude z
hlediska statiky nadále a více zatěžována během výstavby výtahu i při jeho užívání.
Druhým žalobním bodem namítal žalobce porušení ustanovení §62 odst. 1 písm. a)
stavebního zákona tím, že nebylo respektováno územní rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze
dne 18. 8. 1997 řešící využití celého stavebního pozemku včetně přilehlých ploch, resp.
rozhodující orgány se nezabývaly otázkou jeho naplnění. Námitky týkající se umístění
navrhované stavby výtahu nebyly vzneseny ani v průběhu sloučeného územního a stavebního
řízení, ani pojaty do odvolání proti stavebnímu povolení, poprvé se objevily až v žalobě,
avšak byly opět vztaženy ke stavbě provozovny ve dvorní části pozemku. Žalobce brojil
výslovně proti umístění provozovny velkoskladu, když namítal, že je v rozporu se zásadami
pro územní rozvoj a pohodu bydlení. Námitky směřující mimo předmět správního řízení, jímž
je povolení přístavby osobního hydraulického výtahu k prodejně kancelářské techniky,
nemohou být úspěšné. Žalobce byl účastníkem územního řízení, v němž se rozhodovalo o
umístění staveb v proluce F. 6 a jeho námitkám bylo územním rozhodnutím č. 2296 ze dne
18. 8. 1997 č.j. stav/1324/97 vyhověno. Následovalo stavební řízení, jehož výsledkem bylo
stavební povolení. V jeho průběhu žalobce žádné námitky nevznášel. V současné době, kdy
bylo pravomocně povoleno užívání dostavby proluky (již v roce 1998) a řízení se vede pouze
o přístavbě výtahu k prodejně, nemůže žalobce, který je účastníkem tohoto řízení a současně
měl toto postavení i v předchozím územním a stavebním řízení, úspěšně vznášet námitky
ohledně souladu územního rozhodnutí a na něj navazujícího stavebního povolení dostavby
proluky. Žalobní body se musí vztahovat vždy k rozhodnutí, které je žalobou napadáno. V
opačném případě by bylo možné ohrozit právní jistotu účastníků jakéhokoli pravomocně
ukončeného stavebního řízení i po létech, např. při příležitosti projednávání změny stavby či
povolení přístavby, což je v právním státě nepřípustné. Zahájením nového řízení o přístavbě
výtahu se žalobci neotevírá možnost opět vznášet námitky ohledně již dříve pravomocně
povolené, provedené a zkolaudované stavby hlavní. Ty mohly mít své místo pouze v rámci
správního řízení, které bylo ohledně těchto staveb vedeno, popřípadě při dodržení zákonných
lhůt v žalobě podané u soudu proti pravomocným rozhodnutím správních orgánů. Jestliže tedy
žalobce v průběhu stavebního řízení, kdy se rozhodovalo o povolení dostavby proluky F. 6
žádné námitky nevznášel, nemůže je uplatnit až v tomto řízení, týkajícím se toliko přístavby
výtahu ke stávajícímu objektu. To se týká jak všech námitek ohledně účinků stavby
provozovny F. 6 (parkování, plyny, hluk atd.), tak i namítaného nesouladu územního
rozhodnutí a stavebního povolení, popřípadě i odlišností ve skutečném provedení stavby od
zásad uvedených ve stavebním povolení.
Třetím žalobním bodem namítal žalobce nezákonnost napadeného rozhodnutí pro
rozpor s ustanovením §66 stavebního zákona. Podle §66 stavebního zákona ve stavebním
povolení stanoví stavební úřad závazné podmínky pro provedení a užívání stavby a rozhodne
o námitkách účastníků řízení. Stavební úřad zabezpečí stanovenými podmínkami zejména
ochranu veřejných zájmů při výstavbě a při užívání stavby, komplexnost stavby, dodržení
obecných technických požadavků na výstavbu, popřípadě jiných předpisů a technických
norem, a dodržení požadavků stanovených dotčenými orgány státní správy, především
vyloučení nebo omezení negativních účinků stavby a jejího užívání na životní prostředí. Při
nedostatku konkrétního uvedení, v čem mělo být ustanovení §66 stavebního zákona
žalovaným, potažmo správním orgánem prvého stupně porušeno tak, že byl žalobce zkrácen
na svých veřejných subjektivních právech, soud přezkoumal obecně, zda stavební povolení
všechny vyjmenované náležitosti obsahuje a rozpor se zákonem neshledal. Proto ani tento
žalobní bod není důvodný.
Čtvrtým žalobním bodem žalobce namítal, že výstavba výtahu může zapříčinit zřícení
hraniční zdi mezi pozemky F. 6 a 8 ve spoluvlastnictví žalobce. Jde opět o tvrzení nové,
poprvé uplatněné až v žalobě, ačkoli bylo sloučené územní a stavební řízení o přístavbě
výtahu svázáno koncentrační zásadou (viz výše). Jelikož tedy tato čistě skutková námitka
nebyla (ač mohla být) uplatněna v řízení před stavebním úřadem ani v odvolání proti jeho
rozhodnutí, nemohly se jí příslušné správní orgány zabývat. Totéž platí i o namítaném rušení
otřesy a možností nahlížení do oken obytných místností. Rovněž námitka, že napadené
rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, byla poprvé vznesena až v
replice žalobce doručené soudu dne 4. 6. 2004, tedy lhůta pro podání žaloby uplynula dnem
14. 3. 2004 (neděle) a s ohledem na pravidlo počítání času uvedené v §40 odst. 3 s. ř. s. bylo
posledním dnem, kdy bylo možné ještě žalobu podat, resp. uvést nové žalobní body, pondělí
15. 3. 2004. Protože byl tento žalobní bod uplatněn až po uplynutí zákonné lhůty, nemohl se
jím soud zabývat.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (ust. §103 odst. 1 písm. c/ cit.
zák.) nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. §103 odst. 1 písm. d/ cit.
zák.), jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatní poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro
rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst.1 písm. a) s. ř. s. a
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení.
Předmětné ustanovení soudního řádu správního se týká nesprávného právního
posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívající buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta nebo je sice aplikována správná právní
věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením
lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
K první námitce stěžovatele patří nesprávný právní názor krajského soudu o přenesení
povinnosti správního orgánu na účastníka řízení, co se týče zkoumání podmínek území, tj.
souladu s územním plánem a předchozími rozhodnutími v územním řízení ve smyslu §62
odst. 1 písm. a) stavebního zákona (zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu). Ze správního spisu je patrné, že územní rozhodnutí č. 2296 (přepsáno z 2196, ze dne
18. 8. 1997, č. j. stav/1324/97) je o umístění dostavby proluky a dvorní zástavby F. ulice č. 6.
Hovoří se tu o třípodlažním objektu s podkrovím. Pro umístění a projektovou přípravu se
stanovují podmínky, podle nichž se stanoví hloubka, šířka a výška objektů č. 1 a č. 2.
Podrobnosti, jak má konkrétně stavba vypadat se v tomto dokumentu neřeší. Neřeší se tedy
ani otázka případné přístavby hydraulického výtahu. Požadavky stěžovatelů jsou řešeny pod
body č. 14 až 21 tohoto územního rozhodnutí. Podle §62 odst. 1 písm. a) stavebního zákona
ve stavebním řízení stavební úřad přezkoumá zejména, zda dokumentace splňuje podmínky
územního rozhodnutí. Na tuto dostavbu proluky a dvorní zástavby bylo vydáno stavební
povolení ze dne 12. 12. 1997 č. j. výst. 2412/97-Mi s tím, že stavba bude provedena podle
projektové dokumentace ověřené ve stavebním řízení a případné změny nesmí být provedeny
bez předchozího povolení stavebního úřadu.
Podle §61 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad oznámí zahájení stavebního řízení
dotčeným orgánům státní správy a všem známým účastníkům a nařídí ústní jednání spojené s
místním šetřením. Současně upozorní účastníky, že své námitky mohou uplatnit nejpozději při
ústním jednání, jinak že k nim nebude přihlédnuto. K připomínkám a námitkám, které byly
nebo mohly být uplatněny v územním řízení nebo při projednávání regulačního plánu, jakož i
územního plánu zóny nebo územního projektu zóny, se nepřihlíží. Podle druhého odstavce od
místního šetření, popřípadě též od ústního jednání, může stavební úřad upustit, jsou-li mu
dobře známy poměry staveniště a žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení
navrhované stavby.
Námitky, které v té souvislosti stěžovatel vznášel, se týkaly vyjádření nesouhlasu s
přístavbou výtahu. Jako důvod je uváděno, že pro blízkost stávajícího objektu jsou obtěžováni
hlukem, plyny z aut, stíněním a omezováním soukromí a výstavba výtahu by podmínky
bydlení ještě zhoršily. Úřad městského obvodu Plzeň 2-Slovany, odbor výstavby a dopravy ve
svém stavebním povolení ze dne 13. 10. 2003 č. j. 2339/2003-ÚMO2/výst-Ta, které konal ve
sloučeném územním a stavebním řízení, uvedl, že ke stávajícímu dvoupodlažnímu objektu
prodejny bude z vnější strany vedle tohoto objektu ve dvorní část postaven hydraulický výtah
se strojovnou a bude sloužit k dopravě osoba nákladu z přízemí do patra. V důvodech svého
rozhodnutí pak uvedl, že stavba objektu pro podnikatelské účely byla povolena jako dvorní
zástavba a námitky manželů K. jsou směřovány zejména k provozu stávajícího objektu a že
přístavbou výtahu se provoz nenavyšuje, jedná se spíše o pohodlnější přístup a zásobování
prodejny. Tuto námitku tedy po provedeném místním šetření za účasti projektanta zamítl.
Odvolací orgán – Magistrát města Plzně – toto rozhodnutí potvrdil a zdůraznil, že výtah je
umístěn ve vzdálenosti asi 10 m objektu stěžovatele a bude používán nejen k zásobování,
které se dosud provádělo po schodišti, ale také tím bude umožněn přístup osobám
s omezenou schopností pohybu a orientace.
Teprve v žalobě se stěžovatel zmiňuje o naplnění platného územního rozhodnutí
Magistrátu města Plzně ze dne 18. 8. 1997. Obsahem žalobní námitky stěžovatele nebylo
tvrzení o porušení kogentního hmotného nebo procesního předpisu, ale pouze zmínka, že toto
územní rozhodnutí bylo porušeno již při výstavbě dnešního objektu - provozovny ve dvorní
části pozemku a že již samotné umístění provozovny velkoskladu v dané čtvrti je v rozporu
se zásadami pro územní rozvoj a pohodu bydlení v tomto území. Tato námitka však nebyla
nikdy v průběhu správního řízení vznesena. Je namístě připomenout koncentrační zásadu, jak
je vyjádřena ve shora citovaném §61 odst. 1 stavebního zákona. Na takovou námitku se plně
vztahuje zmíněná koncentrační zásada a krajský soud v tomto směru nepochybil, když ji
nepřijal. Proto kasační námitka týkající se právě zkoumání podmínek území s územním
plánem nemůže již z tohoto důvodu obstát.
Pokud jde o druhou námitku uvedenou v kasační stížnosti, ta se týká povinnosti soudu
přihlédnout ve smyslu §76 odst. 2 s. ř. s. k nicotnosti správního rozhodnutí. Na tomto místě
Nejvyšší správní soud připomíná, že ani tuto námitku stěžovatel nevznesl v žalobě, ačkoliv
nepochybně tento důvod mohl uplatnit v řízení před krajským soudem; uplatňuje-li tento
důvod až nyní v kasační stížnosti, je tento důvod důvodem nepřípustným. Je povinností soudu
k nicotnosti přihlížet a nicotnost deklarovat z úřední povinnosti; neshledá-li však soud
rozhodnutí nicotným, není jeho povinností tento svůj závěr v rozhodnutí uvádět, ledaže by
žalobce v žalobních bodech nicotnost namítal (srov. NSS 1 Azs 10/2004).
Nad rámec toho však soud uvádí, že o paakt, jako správní akt, který nevyvolává jím
zamýšlené účinky, jde tehdy, jsou-li jeho vady zásadní a zřejmé, že na něj "nelze hledět"
jako na správní akt. Na prvním místě je nicotnost správního aktu dovozována tam, kde
akt vydal správní orgán absolutně věcně nepříslušný (příp. orgán instančně postavený na
nižším stupni, než orgán, kterému rozhodnutí příslušelo). Vzhledem k tomu, že se musí
jednat o vadu naprosto zásadní a zřejmou, půjde o situaci, kdy právní podklad pro
vydání správního aktu neexistuje vůbec (např. byl-li správní akt vydán na základě zrušeného
právního předpisu, apod.), nikoliv pak tehdy, spatřuje-li stěžovatel v právním podkladu
vady. Teorie správního práva se k otázce nicotnosti a nulity aktu veřejné moci staví tak, že "...
i vadný správní akt je způsobilý založit příslušné právní účinky, a nabude-li správní akt
právní moci, dokud jej správní (příp. soudní) orgán pro jeho vady nezmění, příp. nezruší, je
třeba se jím řídit. V této souvislosti se hovoří o tzv. presumpci správnosti či presumpci
platnosti správních aktů Jiným případem jsou potom takové vady, které vzhledem ke své
povaze a závažnosti představují překážku nastoupení uvažovaných právních účinků
předmětného aktu, a proto také v jejich důsledku nelze ani hovořit o tom, že se jedná o
správní akt, resp. že "došlo ke vzniku" správního aktu. V takových případech jde o právně
nerelevantní výsledek jednání určitého správního orgánu, který bývá teorií správního práva
nejčastěji označován jako akt nicotný, někdy se také hovoří o aktech nulitních, případně
aktech neplatných." (Průcha, P. Správní právo. Obecná část. Brno 2001). Z vyhlášky č.
8/2001 Statutárního města Plzně, čl. 2 bod 3 se podává, že celoměstské orgány vydávají
rozhodnutí v územním řízení vyjma případů rozhodování úřadů městských obvodů ve
sloučeném řízení. I z toho je patrné, že rozhodnutí o stavebním povolení ze dne 13. 10. 2003
vydané Úřadem městského obvodu Plzeň 2 - Slovany č. j. 2339/2003-ÚMO2/výst-Ta bylo
vydáno k tomu oprávněným úřadem a námitka nicotnosti není namístě.
K třetí a poslední kasační námitce soud uvádí, že výše uváděné stavební povolení
obsahuje náležitosti ve smyslu §20 vyhlášky č.132/1998 Sb., ve znění novely č.492/2002 Sb.
Citované ustanovení vyhlášky uvádí, že podmínkami stavebního povolení [§19 písm. d)
podmínky pro provedení, popřípadě též pro užívání stavby a odstranění stavby] se a) stanoví
umístění stavby na pozemku, bylo-li sloučeno rozhodnutí o umístění stavby se stavebním
povolením, b) zabezpečí ochrana veřejných zájmů, především zdraví a životního prostředí, c)
zajistí dodržení příslušných technických předpisů a zabezpečení přístupu a užívání stavby
osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, d) stanoví lhůta k dokončení stavby, e)
zabezpečí plnění požadavků uplatněných dotčenými orgány státní správy, nejsou-li stanoveny
správními rozhodnutími, případně požadavky vlastníků sítí technického vybavení k napojení
na ně, f) určí osoba odpovídající za odborné vedení realizace stavby nebo za odborný dozor
nad prováděním stavby, bude-li stavba prováděna svépomocí (§44 odst. 2 a 3 zákona).
Druhý odstavec pak již uvádí jen podmínky fakultativní. Podmínky podle prvního
odstavce splněny byly, a to pro písm. a) pod bodem 1 stavebního povolení, pro písm. b) pod
bodem 2, pro písm. c) pod bodem 5, pro písm. d) pod bodem 14, pro písm. e) pod body 12 a
13, pro písm. f) se uvádí, že stavbu bude provádět firma vybraná na základě výběrového
řízení. Magistrát města Plzně se ve svém rozhodnutí o odvolání zabýval přístavbou osobního
hydraulického výtahu a zdůraznil, že ta je navržena ve dvorní části z boku ke stávající
dvoupodlažní budově prodejny, která již byla zkolaudována. Přístavba je umístěna ve
vzdálenosti asi 10m od objektu stěžovatelů a bude používána k zásobování prodejní části 2.
nadzemného podlaží. Není třeba žádat o stanovisko hygienika, neboť je umisťován
v dostatečné vzdálenosti od objektu bydlení. Vlastní přístavbou se nezmění stávající rozsah a
způsob zásobování prodejny, neboť stávající prodejní plocha zůstane nezměněna. Rovněž se
nezmění stávající provozu a způsob zásobování prodejny, ani užívání stávajících parkovacích
ploch, které slouží zákazníkům. Vykládání a nakládání zboží bude prováděno stejným
způsobem i po realizaci hydraulického výtahu. Ten pouze zlepší způsob zásobování prodejní
plochy ve 2. nadzemním podlaží, nikoliv její velikost a rozsah. Výtah umístěný 10 m od
sousedního objektu nemůže ohrozit jeho statiku, neboť se ho nedotýká a také není nutné
vyžadovat stanovisko hygienika, protože je výtah umisťován v dostatečné vzdálenosti od
objektu bydlení. Žalovaný se tedy v požadovaném rozsahu vyjádřil k námitkám stěžovatelů, a
proto nelze mu v tomto ohledu vyčítat porušení §66 stavebního zákona.
Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně
zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování vycházel. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně
srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně
vyplývá, z jakých skutečností správní orgány a následně i soud vycházely a jakými právními
úvahami se při rozhodování řídily. Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny
vytýkané vady správního řízení, pro které měl krajský soud napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit. Pokud se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního
řádu správního, onen soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto
závěry shledal správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
zamítnout.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že přezkoumávané rozhodnutí Krajského soudu v Plzni je správné, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. června 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu