ECLI:CZ:NSS:2006:5.AS.30.2005:35
sp. zn. 5 As 30/2005 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce M. P., zast. JUDr. Jaromírem Heto, advokátem se sídlem Zlín, Vodní 1792, proti
žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova
40a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2002, č. j. 1599/2/2002/K, o
kasační stížnosti žalobce - stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
14. 1. 2005, č. j. 58 Ca 37/2003 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu města Olomouce, odbor stavební, ze dne 22. 7. 2002,
č. j. OP/22/2002/3/Hab byl žalobce M. P. spolu s dalšími sedmi spoluvlastníky nemovitosti
„N. d.“ na pozemku parc. č. 78 v k. ú. Olomouc-město, č. p. 464 v k. ú. Olomouc-město, ulice
S. 1 v Olomouci, uznán(i) vinným(i) přestupkem dle
§105 odst. 2 písm. c/ zákona č. 50/1976 Sb., tím, že umožnil(i) jiné osobě, Z. Ch. užívat od
9. 1. 2002 do 30. 3. 2002 místnosti povolené jako kavárna k prodeji různého spotřebního
zboží (textil, obuv, lůžkoviny apod.), a to v rozporu s kolaudačním rozhodnutím č. j. ÚPA
436/87/No/Pol ze dne 20. 2. 1987 a za tento přestupek mu (jim) byla uložena pokuta
(každému) 15 000 Kč.
Proti výše uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl Okresní
úřad Olomouc, Referát regionálního rozvoje dne 29. 11. 2002 č. j. 1599/2/2002/K tak,
že odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Podle doložky právní moci
ve správním spisu, nabylo rozhodnutí právní moci dne 4. 12. 2002 a vykonatelným se stalo
20. 12. 2002.
Proti rozhodnutí právního předchůdce žalovaného Okresního úřadu Olomouc,
Referátu regionálního rozvoje ze dne 29. 11. 2002 č. j. 1599/2/2002/K podal žalobce
u Krajského soudu v Ostravě žalobu dne 4. 2. 2003, v níž jako žalovaného označil Krajský
úřad Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a.
O žalobě žalobce rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále krajský soud) napadeným
rozsudkem, jímž žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost žalobce – nyní stěžovatel
(§105 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., dále s. ř. s.) z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. spočívajícího v nesprávném posouzení právní otázky - zavinění stěžovatele.
V odůvodnění rozhodnutí správní orgán konstatuje, že stěžovatel do protokolu dne
27. 2. 2002 uvedl, že o skutečnosti provozování prodeje textilu v prostorách bývalé kavárny
v N. d. se dozvěděl až z výzvy státního stavebního dohledu a dále uvedl, že na to upozornil
další spoluvlastníky a požádal pana K. (jednatele společnosti N. d. O., s. r. o.) o nápravu.
Správní orgán stěžovatele vycházel podle všeho z nedbalostního zavinění, jakož i
spoluobviněných Ing. P. Š. a J. S., když na jejich výpověď v tom smyslu, že o prodeji
spotřebního zboží v kavárně Národního domu nevěděli reagoval v odůvodnění odkazem na
§4 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích ve znění platném ke dni 9. 1. 2002
(datum zjištění přestupku).Už v odvolání proti rozhodnutí prvostupňového rozhodnutí
stěžovatel namítl, že nebyla naplněna ve všech znacích skutková podstata přestupku podle
§105 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. a že věc měla být správním orgánem řešena podle
ustanovení tohoto zákona o jiných správních deliktech právnických osob (zde společnost N. d.
O., s. r. o.), popř. v přestupkovém řízení proti osobám, které byly statutárními zástupci této
společnosti. Dále stěžovatel namítal, že o žádosti společnosti N. d. O., s. r. o. o změnu stavby
na stavební úřad ani na odbor kultury Okresního úřadu v Olomouci nevěděl a nevěděl ani, že
by společnost N. d. O., s. r. o. dala do pronájmu místnost kavárny za účelem prodeje
spotřebního zboží Z. Ch. Jako jeden z tehdejších spoluvlastníků nemovitosti N. d. v O. (dnes
již jím není on ani jeho manželka) uzavřel dne 31. 1. 2000 smlouvu o nájmu se společností N.
d. O., s. r. o. V nájemní smlouvě v čl. II. je uvedeno, že nájemce bude předmět nájmu užívat
v souladu s jeho povahou a určením k podnikatelské činnosti, a to jako administrativní
prostory, ubytovací a restaurační prostory,… a dále jako prostory určené k nákupu a prodeji
zboží a služeb. Změnit dohodnutý účel užívání předmětu nájmu může nájemce jen po
předchozím písemném souhlasu pronajímatelů. V čl. V. je mimo jiné výslovně uvedeno, že
nájemce je povinen užívat předmět nájmu k dohodnutému účelu a že je povinen nést ze svého
veškeré sankce, pokuty a jiná plnění uložená státními orgány nebo obcí za porušení
povinností nájemcem v souvislosti s užíváním předmětu nájmu. Dále poukázal na tentýž den
uzavřenou mandátní smlouvu a z ní vyplývající povinnosti pro mandatáře. Žalovaný
v rozhodnutí o odvolání konstatuje, že předmětná část stavby N. d. byla vždy užívána jako
kavárna. Toto vyplývá jednak ze spisového materiálu archivu stavebního úřadu (nedochovalo
se původní kolaudační rozhodnutí, pouze kolaudační rozhodnutí ÚPA 436/87/No/Pol ze dne
20. 2. 1987 týkající se modernizace kavárenské kuchyně, zřízení baru v prostoru kavárny,
přemístění vstupu do recepce, výměny oken a fasády), jednak tvrdí, že se jedná o skutečnost
ve městě Olomouci obecně známou. Odvolací orgán se se závěry prvostupňového orgánu
ztotožnil a dále nepřímo ze skutečnosti, že předmět nájmu je vymezen, mimo jiné i jako
prostory určené k nákupu a prodeji zboží a služeb, vyvodil závěr, že stěžovatel dal souhlas
k provozování činnosti v rozporu se stavebně technickým určením nemovitosti. Tato jeho
interpretace je naprosto chybná, neboť prostory nemovitosti ( nejen kavárny) mohou sloužit
k prodeji např. doplňkového sortimentu zboží (cigarety, alkohol) a k poskytování služeb,
např. ubytovacích, směnárenské činnosti v recepci atd. V žalobě stěžovatel namítal porušení
ustanovení §6 zákona o přestupcích ze strany správních orgánů, neboť povinnost stanovenou
v §85 a v §105 odst. 2 písm. c/ zákona č. 50/1976 Sb. porušili statutární zástupci společnosti
N. d. O., s.r.o. a tato společnost se dopustila jiného správního deliktu podle
§106 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb.Správní orgány obou stupňů porušily ustanovení
§3, §4, §66 odst. 2 písm. a/ resp. §76 odst. 1 písm. a/ zákona č. 200/1990 Sb. a §105
odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., neboť oba nesprávně zhodnotily existenci zavinění na straně
stěžovatele a nesprávně kvalifikovaly porušení povinností jako přestupek stěžovatele,
když zcela evidentně došlo ke spáchání jiného správního deliktu ze strany společnosti N. d.
O., s. r. o., resp. ke spáchání přestupku ze strany statutárních orgánů této společnosti.
Stěžovatel také tvrdil porušení ustanovení §2 ve spojení s §4 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb.
Jeho zavinění ať úmyslné nebo nedbalostní se správním orgánům obou stupňů nepodařilo
prokázat, neboť za daných okolností nemohl zabránit společnosti N. d. O., s. r. o. nebo jejím
jednatelům vědomě porušujícím smlouvu o nájmu i stavební zákon, aby neumožnila jiné
osobě podnikat v předmětné nemovitosti v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Krajský
soud, který projednal jeho žalobu se prakticky ztotožnil s tvrzeními správních orgánů ohledně
naplnění skutkové podstaty přestupku podle §105 odst. 2 písm. c/ zákona č. 50/1976 Sb.
včetně posouzení otázky zavinění. Pokud společnost N. d. O., s. r. o. umožnila Z. Ch. užívat
prostory kavárny k nákupu a prodeji spotřebního zboží, pak podle soudu stěžovatel
neprokázal, že by jí tento způsob užívání jednotlivých prostor znemožnil. Po celou dobu
užívání kavárny (soud má zřejmě na myli protiprávní užívání kavárny) také stěžovatel
společnosti N. d. O., s. r. o. nesprávný postup nevytkl ani neučinil bezprostředně jiné kroky
směřující k nápravě. Zapříčinil tak svým omisivním jednáním (soud neuvádí zda v omisivním
jednání spatřuje úmyslné zavinění nebo zavinění z nedbalosti) užívání předmětných prostor
v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Tvrzení stěžovatele, že měl za to, že jde o prostory
určené k nákupu a prodeji zboží a služeb ve smyslu např. doplňkového prodeje (cigarety)
a služeb (ubytovací služby) podle soudu nemůže obstát, když stěžovatel ihned zareagoval
na situaci tak, že dal výpověď nájemní i mandátní smlouvy společnosti N. d. O., s. r. o., což
podle soudu prokazuje, že mu bylo známo, že užívání prostor k prodeji spotřebního zboží,
látek apod. se děle v rozporu s původním určením nebytových prostor. Se závěry soudu
stěžovatel nesouhlasí a považuje je za nesprávné a nezákonné, neboť soud se dostatečně
nevypořádal především s otázkou subjektivní stránky přestupku podle
§105 odst. 2 písm. c/ zákona č. 50/1976 Sb. ve vztahu k §2, §3, §4 zákona č. 200/1990 Sb.
a věc tedy po právní stránce nesprávně posoudil. Nebylo prokázáno, že stěžovatel věděl
o tom, že společnost N. d. O., s. r. o. dala do podnájmu nebytový prostor - kavárnu Z. Ch. a že
mu umožnila užívat tyto prostory v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Jestliže to stěžovatel
nevěděl, nemohl tomu zabránit. Až po upozornění ze strany stavebního orgánu mohl učinit
opatření a učinil je. Dále poukázal na to, že nájemní smlouva ze dne 31. 1. 2000 se vztahuje
na všechny nemovitosti uvedené v jejím čl. I., tedy nejen v nichž se nachází kavárna a které
jsou rozsáhlé, takže pokud se v jejím čl. II. hovoří o tom, že tyto prostory budou užívány také
jako prostory k nákupu a prodeji zboží a služeb, vycházel stěžovatel jako pronajímatel ze
skutečného stavu v době uzavření smlouvy o nájmu, když takový prodej zboží a služeb
v těchto nemovitostech objektivně existoval a musel tedy být v souladu se stavebně
technickým určením nemovitostí. Soud se nevypořádal s otázkou neexistence kolaudačního
rozhodnutí přiznanou odvolacím správním orgánem a s tvrzením, že v městě O. je způsob
užívání těchto nemovitostí obecně znám. Aby stěžovatel mohl porušit ustanovení §85 a
zároveň ustanovení §105 odst. 2 písm. c/ zákona č. 50/1976 Sb., musel by mu být znám účel
určený v kolaudačním rozhodnutí. Stěžovatel nebyl stavebním úřadem informován o obsahu
kolaudačního rozhodnutí. Odvolávat se na archiv stavebního úřadu a kolaudační rozhodnutí
z roku 1987 týkající se změn stavby po jejím dokončení a na skutečnosti v Olomouci obecně
známé, nelze. Dále stěžovatel ve vztahu ke krajskému soudu namítal ty skutečnosti,
které již uplatnil a vytýkal správním orgánům a konečně i soudu. Kasační stížnost uzavřel
konstatováním, že soud se nezabýval objektivní stránkou přestupku, příčinným vztahem mezi
jednáním (opomenutím) a následkem, zejména čí jednání (opomenutí) bylo bezprostřední
příčinou následku, který se stal. Dále se soud nezabýval námitkami stěžovatele ve smyslu
ustanovení §66 resp. 76 zákona č. 200/1990 Sb. o odložení věci, resp. o zastavení řízení.
Podle stěžovatelé v řízení před správními orgány nebyly dodrženy ani obecné zásady
správního řízení, tj. zásada zákonnosti, zásada materiální pravdy a zásada rovnosti účastníků
řízení. Ze všech uplatněných důvodů navrhl stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti písemně vyjádřil a navrhl její zamítnutí
jako nedůvodné. Předmětná část stavby Národního domu byla vždy užívána jako kavárna
a jako taková i kolaudována. I když i kavárna může sloužit k prodeji doplňkového sortimentu
zboží (jako jsou např. cigarety), nelze výkladem dospět k závěru, že prostory kavárny mohou
sloužit i k maloobchodnímu prodeji spotřebního zboží. Stěžovatel jako jeden
ze spoluvlastníků objektu Národní dům (čp. 464 na stavební parcele č. 78 v k. ú.
Olomouc - Město, na ulici 8. května) svým nedbalostním jednáním umožnil jinému užívání
nebytových prostor – kavárny – k prodeji různého zboží v rozporu s kolaudačním
rozhodnutím a tím se dopustil přestupku. I když byla uzavřena nájemní smlouva, právem
každého spoluvlastníka bylo nejen disponovat předmětnou nemovitostí, ale zároveň
i povinnost, aby tyto dispozice nepřekročily rámec stanovený zákonem. Protiprávní jednání,
kterého se dopustila společnost N. d. O., s. r. o. jako nájemce, není exkulpací stěžovatele za
jím spáchaný přestupek. Správní orgány se existencí zavinění stěžovatele nezabývaly, neboť
pro naplnění skutkové podstaty přestupku dle ustanovení §105 odst. 2 písm. c/ (zákona
č. 50/1976 Sb.) otázka zavinění není rozhodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů uvedených v kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k těmto závěrům:
Stěžovatel byl uznán vinným přestupkem dle §105 odst. 2 písm. c/ zákona
č. 50/1976 Sb. Podle citovaného ustanovení přestupku se dopustí a pokutou od 10 000 Kč
do 25 000 Kč bude potrestán ten, kdo užívá stavbu v rozporu s kolaudačním rozhodnutím,
popřípadě stavebním povolením nebo v rozporu s účelem drobné stavby provedené na základě
ohlášení (§57) anebo umožní jiné osobě užívat stavbu v rozporu s kolaudačním rozhodnutím.
Podle ustanovení §105 odst. 5 citovaného zákona o řízení ve věcech přestupků,
o podmínkách odpovědnosti za přestupky, jakož i o příslušnosti k projednávání přestupků
platí obecné předpisy. Těmito předpisy jsou zákon ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů a Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
Podle §2 zákona č. 200/1990 Sb.
odst. 1 přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem
společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li
o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin;
odst. 2 přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací
a) přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem nebo
b) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl
způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno
v dané situaci odvrátit jinak.
Podle §3 zákona č. 200/1990 Sb. k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z
nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.
Podle §4 zákona č. 200/1990 Sb.
odst. 1 přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem,
ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem,
ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl;
odst. 2 přestupek je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem nebo
b) věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší
nebo ohrozí, byl s tím srozuměn.
Podle odst. 3 citovaného ustanovení jednáním se rozumí i opomenutí takového konání,
k němuž byl pachatel podle okolností a svých osobních poměrů povinen.
Podle ustanovení §7 zákona č. 200/1990 Sb. odst.1 odpovědnost za přestupek
se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona
se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější.
Stěžovatel krajskému soudu vytýká nesprávné posouzení právní otázky – svého
zavinění. Má za to, že správním orgánům obou stupňů se nepodařilo prokázat jeho úmyslné
nebo nedbalostní zavinění, neboť za daných okolností nemohl zabránit společnosti N. d. O.,
s. r. o. nebo jejím jednatelům vědomě porušujícím smlouvu o nájmu i stavební zákon, aby
neumožnila jiné osobě podnikat v předmětné nemovitosti v rozporu s kolaudačním
rozhodnutím. Dále krajskému soudu vytýká, že se nevypořádal s otázkou neexistence
kolaudačního rozhodnutí přiznanou odvolacím správním orgánem a s tvrzením, že v městě
Olomouci je způsob užívání těchto nemovitostí obecně znám. Aby stěžovatel mohl porušit
ustanovení §85 a zároveň ustanovení §105 odst. 2 písm. c/ zákona č. 50/1976 Sb., musel
by mu být znám účel určený v kolaudačním rozhodnutí. Stěžovatel nebyl stavebním úřadem
informován o obsahu kolaudačního rozhodnutí. Odvolávat se na archiv stavebního úřadu
a kolaudační rozhodnutí z roku 1987 týkající se změn stavby po jejím dokončení
a na skutečnosti v Olomouci obecně známé, nelze.
Skutková podstata přestupku podle v §105 odst. 2 písm. c/ zákona č. 50/1976 Sb.
je stanovena tak, že přestupku se dopustí a pokutou od 10 000 Kč do 25 000 Kč bude
potrestán ten, kdo užívá stavbu v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, popřípadě stavebním
povolením nebo v rozporu s účelem drobné stavby provedené na základě ohlášení (§57)
anebo umožní jiné osobě užívat stavbu v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. V daném
případě je stěžovateli kladeno k tíži, že umožnil jiné osobě užívat stavbu v rozporu
s kolaudačním rozhodnutím. Tvrzení stěžovatele uvedené až v písemném vyjádření ze dne
14. 1. 2005 a poté v kasační stížnosti, tedy nikoliv v odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně ani v žalobě proti rozhodnutí žalovaného, že mu nebylo známo
kolaudační rozhodnutí N. d. v O. a že nebyl stavebním úřadem informován o obsahu
kolaudačního rozhodnutí, ačkoliv byl spoluvlastníkem uvedené nemovitosti, se jeví
Nejvyššímu správnímu soudu jako účelové. V přezkoumávaném rozhodnutí správního orgánu
druhého stupně je uvedeno, že předmětná část stavby objektu N. d. – kavárna v I. NP domu
čp. 464 na stavební parcele č. 78 kat. území Olomouc-město, ulice 8. května, obec Olomouc,
byla vždy užívána jako kavárna, což vyplývá jednak ze spisového materiálu archivu
stavebního úřadu (nedochovalo se původní kolaudační rozhodnutí, pouze kolaudační
rozhodnutí č. j. ÚPA 436/87/No/Pol ze dne 20. 2. 1987 týkající se modernizace kavárenské
kuchyně, zřízení baru v prostoru kavárny atd.) jednak se jedná o skutečnost ve městě
Olomouci obecně známou. O těchto uvedených údajích nemá Nejvyšší správní soud nejmenší
pochybnosti, neboť i z kolaudačního rozhodnutí z roku 1987 vyplývá, že šlo o kavárnu. Tento
soud pak nemá žádné pochybnosti o tom, že stěžovateli bylo známo, že předmětnou část
stavby bylo možno na základě kolaudačního rozhodnutí užívat jako kavárnu. Bylo mu tedy
známo – jeho slovy – stavebně technické určení této části předmětné stavby, neboť např.
v žalobě uvádí, že nevěděl o tom, že nemovitost je užívaná v rozporu se stavebně technickým
určením a v rozporu s nájemní smlouvou. Námitka stěžovatele v kasační stížnosti v tomto
směru proto nemůže být úspěšná. Ani další námitka, totiž, že mu správní orgány neprokázaly
zavinění, není důvodná. Protože zákon v daném případě k odpovědnosti za přestupek
nestanoví výslovně, že je třeba úmyslného zavinění, postačí zavinění z nedbalosti a to i
nevědomé. Takové zavinění prokázáno bylo. Nejvyšší správní soud vychází, stejně jako
správní orgány, z nájemní smlouvy uzavřené dne 31. 1. 2000 mezi spoluvlastníky (a tedy i
stěžovatelem) nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 205 pro k. ú. Olomouc-město,
obec Olomouc u Katastrálního úřadu v Olomouci a to pozemku p. č. 77 zastavěná plocha o
výměře 216 metrů s občanskou vybaveností č. p. 515 na tomto pozemku stojící,pozemku
p. č. 78 zastavěná plocha o výměře 1 719 m s občanskou vybaveností č. p. 464 na tomto
pozemku stojící a pozemku p. č. 248 ostatní plocha o výměře 497 m a s. r. o. N. d. O. se
sídlem O., 8. k. 21, podle níž pronajímatelé pronajali nájemci uvedené nemovitosti, přičemž
podle bodu II. smlouvy nájemce bude předmět nájmu užívat v souladu j jeho povahou a
určením k podnikatelské činnosti, a to jako administrativní prostory, ubytovací a restaurační
prostory, prostory pro pořádání akcí (plesy, konference, atd.) a dále jako prostory určené
k nákupu a prodeji zboží a služeb. Změnit dohodnutý účel užívání předmětu nájmu může
nájemce jen po předchozím písemném souhlasu pronajímatelů. Podle správního orgánu
druhého stupně je nezadatelným právem vlastníka disponovat se svou věcí, ale zároveň má
vlastník povinnost zajistit, aby tato dispozice nepřekročila zákonný rámec. V tomto směru,
podle něj, stěžovatel svou povinnost zcela nesplnil. S tímto jeho závěrem Nejvyšší správní
soud souhlasí. Nájemní smlouva je totiž v části II. nazvané účel užívání zčásti formulovaná
značně neurčitě … a dále jako prostory určené k nákupu a prodeji zboží a služeb…, a tak
mohla vést a nakonec i vedla k tomu, že pronajímatel nemovitost- prostory kavárny pronajal
pro prodej různého spotřebního zboží v rozporu s tím, jaké bylo určení její užívání
v kolaudačním rozhodnutí. V tomto spatřuje i Nejvyšší správní soud zavinění stěžovatele ve
smyslu §4 odst. 1 písm. b/ zákona č. 200/1990 Sb. (nevěděl, že svým jednáním může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním
poměrům vědět měl a mohl). Nakonec sám stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že v době
uzavírání nájemní smlouvy v nemovitosti značně rozsáhlé takový prodej zboží a služeb
v těchto nemovitostech (různých částech) objektivně existoval a musel tedy být, podle něho,
v souladu se stavebně technickým určením nemovitostí; na jiném místě pak uvádí, že
prostory nemovitosti (nejen kavárny) mohou sloužit k prodeji např. doplňkového sortimentu
(cigarety, alkohol) a k poskytování služeb, např. ubytovacích, směnárenské činnosti v recepci
atd. To vše však svědčí pro závěr, že při uzavírání nájemní smlouvy si jako spoluvlastník měl
počínat tak, aby vyloučil různý její výklad a z něho možné porušení zákona. Své
odpovědnosti se stěžovatel z důvodů výše uvedených nemůže zprostit poukazem na jednání
pronajímatele, ani tvrzením, že v Olomouci nebydlel a nemohl proto užívání pronajaté
nemovitosti kontrolovat denně.
Kasační stížnost stěžovatele shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou a proto
ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti neměl úspěch a nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti a žalovaný náhradu těchto nákladů jednak nežádal a jednak
mu podle obsahu spisu prokazatelné náklady ani nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu