ECLI:CZ:NSS:2006:5.AS.53.2004
sp. zn. 5 As 53/2004 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: o. s., E. p. s., zast. Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Bratislavská 31, 602
00 Brno, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního
stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice, za účasti 1) R. C. s. s r. o., 2) Ministerstva
obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, zast. Vojenským úřadem pro právní zastupování
MO se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, 3) M. T., o kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2004, č. j. 10 Ca 124/2004 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. 10. 2004, č. j. 10 Ca 124/2004 – 34 byla zamítnuta žaloba
podaná žalobcem (dále též stěžovatel) proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje
ze dne 15. 6. 2004, č. j. OREG/5789/03/Ře-3, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí
krajského úřadu o umístění stavby obchodní jednotka L. a souvisejících staveb v T., jimiž byl
změněn jeden z výroků rozhodnutí o umístění stavby. Odvolání stěžovatele proti dalším
výrokům rozhodnutím bylo zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí v tomto rozsahu potvrzeno.
Kasační stížnost je členěna do čtyřech námitek. Stěžovatel uvádí, že krajský soud
nesprávně posoudil právní otázku týkající se nezákonnosti rozhodnutí krajského úřadu
a územního rozhodnutí pro jejich rozpor s územním plánem. Opakovaně totiž namítal,
že územní rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s obecně závaznou vyhláškou M. r. v T. č. 7/95,
o závazných částech územního plánu dostavby zóny K. (ÚPZ), konkrétně s jejím článkem 6,
v němž je uvedeno, že „stavba na pozemku p. č. 1195/1 (část) T., bude minimálně
dvoupodlažní nebo vyšší a bude architektonicky tvořit nároží“. Z územního rozhodnutí
i z rozhodnutí krajského úřadu je však zřejmé, že byla umístěna stavba přízemní
(jednopodlažní). Tato stavba nemůže pak vyhovovat závaznému regulativu. Krajský soud
se pak ztotožnil s posouzením otázky o souladu územního rozhodnutí s ÚPZ obsaženým
v žalobou napadeném rozhodnutí krajského úřadu, a proto je nezákonný jeho rozsudek
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (zák. č. 150/2002 Sb. soudní řád správní). Dále
se stěžovatel domnívá, že ve vztahu k otázce souladu územního rozhodnutí s ÚPZ nebyl
rozsudek krajského soudu dostatečně odůvodněn. Nesouhlasí s tím, že se krajský soud omezil
na konstatování, že co se týče posouzení odborné otázky, o té bylo rozhodováno na základě
vyjádření odborného orgánu státní správy o počtu podlaží a že nesdílí názor stěžovatele,
že se žalovaný úřad nevypořádal s tím, co se rozumí pojmem nároží. Odmítl se však zabývat
obsahem stanoviska Ing. arch. M. J., na nějž stěžovatel v žalobě odkazoval. Odůvodnění
rozsudku krajského soudu tak neobsahuje žádné úvahy s odkazy na konkrétní věcné a právní
důvody, které soud vedly k odmítnutí argumentace stěžovatele obsažené v žalobním bodě 1.
Třetím důvodem je způsob řešení námitky podjatosti vůči pracovníkům krajského úřadu
Ing. D. Ř. a Dr. Bc. L. Z. Odůvodnění soudu v této záležitosti považuje za nepřesvědčivé
a nesrozumitelným způsobem zdůvodněné. Konečně za zcela nesrozumitelné
a nepřezkoumatelné považuje úvahy krajského soudu jimiž je vyjádřen právní názor,
že se krajský úřad odvoláním stěžovatele proti územnímu rozhodnutí a v něm uvedeným
námitkám nemusel zabývat a stěžovatel uvádí, že z ničeho, co je v sedmém odstavci
napadeného rozsudku uvedeno, nelze dovodit zjevně nesprávný závěr, že vydáním
napadeného rozhodnutí nemohlo dojít k zásahu do procesních práv stěžovatele.
Svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti Krajský úřad Jihočeského kraje využil;
věnuje se jednak otázce architektonického pojetí pojmu nároží, když považuje umístění
stavby v souladu s příslušnou závaznou částí územního plánu, dále že existuje rozpor mezi
textovou částí územního plánu dostavby zóny K. a vyhl. č. 7/95 o závazných částech
územního plánu dostavby zóny K. Uvádí, že urbanistické řešení říká, že výškovou hladinu
je nutno podřídit celkovému záměru – objekty v pohledovém nástupním prostoru by měly být
maximálně dvou až třípodlažní, kdežto vyhláška říká, že stavba na předmětném pozemku
bude minimálně dvoupodlažní nebo vyšší a bude tvořit architektonické nároží. První
formulace je bezesporu v souladu s nadřazenou ÚPD schválenou v aktuální podobě
ve vyhlášce města č. 5/2003, která říká, že výšková hladina je nízkopodlažní a výškové
zónování nových staveb musí odpovídat dosavadnímu charakteru zástavby. Dovodit z textu,
že hladina bude dvou až čtyřpodlažní, je jen zpochybnitelná konstrukce. Stejně tak lze tvrdit,
že minimálně dvoupodlažní nebo vyšší, znamená dvě patra až nekonečno pater. Podkladem
k územnímu řízení je v souladu s §37 zák. č. 50/96 Sb. celá územně plánovací dokumentace,
tedy nejen její závazná část, ale i textová část, a to jak podrobné ÚPD K., tak i jí nadřazené
ÚpnSU T. Oba správní orgány vycházely ze všech jednotlivých částí a jednotlivých
formulací. Mezi schválenými částmi dokumentace vznikl časový nesoulad, byl-li zpracován
podrobnější plán (územní plán zóny), musí navazovat na platnou dokumentaci vyššího stupně,
jinak v plném rozsahu platí pravidlo, že dokumentace nadřazená a později schválená
je určující při řešení problémů. Je faktem, že stavba má pouze jedno podlaží, stěžejní však je,
že se mluví o výškové hladině, resp. výškovém zónování, a to v obou typech územních plánů.
Pro výškovou hladinu je tak směrodatná výška objektu, nikoliv počet pater. Dále připomíná,
že pouze regulační plán umožňuje v řešeném území využití jednotlivých pozemků, regulační
prvky plošného a prostorového uspořádání a architektonického řešení a tímto způsobem
závazně určit, jaké podmínky mají být stanoveny ve správních řízeních pro jednotlivé
pozemky. Pokud jde o odmítnutí důkazu uživatele obsahujícího názor Ing. arch. M. J.,
žalovaný uvádí, že stěžovatel rozšířil odůvodnění svého původního odvolání a jako podpůrné
připojil právě toto stanovisko. Odbornou část jeho textu použil do argumentace ve svém
vyjádření a ostatním bodům jeho stanoviska, které se týkají postoje k postupu města při
použití finančních prostředků z prodeje pozemků uvedl, že nejsou součástí správního řízení,
a proto není oprávněný se k této věci vyjadřovat. Navíc se Ing. arch. J. účastnil výběrového
řízení a z tohoto důvodu nepovažuje jeho názor za nestranný, avšak s odbornou částí se řádně
vyrovnal ve svém rozhodnutí o odvolání. Pokud jde o námitku nepodjatosti pracovníků úřadu,
pak ve vztahu k informaci, že „krajský úřad potřebné rozhodnutí vydá...“ uvádí, že Krajský
soud v Českých Budějovicích ve stejné věci rozhodoval pod č. j. 10 Ca 24/2004 a rozhodnutí
o odvolání krajského úřadu zrušil pro formální procesní vadu v řízení a správní orgán
postupoval v souladu s právním názorem krajského soudu. Proto v rámci nového rozhodnutí
o odvolání byla odstraněna vytýkaná formální vada, neseznámení účastníků řízení
se stanoviskem a bylo rozhodnuto znovu o zamítnutí odvolání z věcného hlediska. Uvedené
informace v tisku nikterak neprokazuje, že pracovníci krajského úřadu poskytli investorovi
informaci o výsledku řízení ještě před jeho ukončením. Rozhodnutí jiného obsahu být
fakticky ani jiné nemohlo, protože rozhodnutí bylo věcně správné, hodnocení důkazů bylo
shodné s předcházejícím řízením. Jeho poslední námitku týkající se nesrozumitelného
rozhodnutí krajského soudu ve vztahu k tvrzení, že krajský úřad se nemusel odvoláním
stěžovatele proti územního rozhodnutí a v něm uvedenými námitkami zabývat, je nutné uvést,
že stěžovatel vytrhl tuto větu z kontextu uvedeného rozsudku.
Krajský soud ve svém odůvodnění uvedl, že stěžovatel se může dovolávat porušení
svých procesních práv, ale z toho pohledu vydáním napadeného rozhodnutí k žádným zásahu
ze strany žalovaného do procesních práv stěžovatele nedošlo. Se stěžovatelem bylo jednáno
stavebním úřadem jako s účastníkem řízení, byl vyrozuměn o termínu nařízeného ústního
jednání a byla vůči němu naplněna všechna procesní práva, jimiž je v tomto řízení nadán.
Také odvolání bylo řádně projednáno a tak se posléze odvolacími námitkami, jež byly věcně
projednány, zabýval i soud. Ze spisu je zřejmé, že pro danou lokalitu byl schválen územní
plán sídelního útvaru aglomerace T., S. Ú. a P. n. L. a dále územní plán dostavby zóny K.
Regulační plán přijat nebyl. Za závazné se podle §29 odst. 1 stavebního zákona považují
základní zásady uspořádání území a limity jeho využití vyjádřené v regulativech. Ostatní části
řešení jsou směrné. Závazná část územně plánovací dokumentací je závazným podkladem
pro zpracování a schvalování navazující územně plánovací dokumentace a pro rozhodování
v území (§29 odst. 3 zákona). Navrhovaná výše stavby, jakož i okolnost, zda stavba bude
tvořit nároží, byla posouzena úsekem územního plánování, odbor regionálního rozvoje,
územního a stavebního řízení a investic. Jedná se o odborný orgán státní správy zaměřený
právě na územní plánování. Podle tohoto stanoviska je daný stavební záměr v souladu
se závaznou územně plánovací dokumentaci pro konkrétní stavbu. Podobné stanovisko
se také výslovně zabývalo výškou stavby a počtem podlaží, odkazuje na výšku objektu,
je dovozováno, že právě pro tuto výšku navrhovaná stavba odpovídá běžnému
dvoupodlažnímu objektu, a tudíž požadavkům obecně závazné vyhlášky. Posuzovaný
stavební záměr byl shledán jako odpovídající územně plánovací dokumentaci. Stanovisko
Ing. arch. J., které stěžovatel předložil v odvolacím řízení, je názorem soukromé osoby,
která není účastníkem řízení a nad to se neúspěšně účastnila konkrétního výběrového řízení,
proto jím nelze úspěšně argumentovat. Pokud jde o námitku podjatosti pracovníků, pak soud
nesdílel názor, že by žalovaný se s důvody podjatosti ve svých rozhodnutí nevypořádal. Bylo
totiž reagováno na skutečnost, že povinností úřadu bylo nové rozhodnutí vydat a postupovat
v souladu s právním názorem krajského soudu. Nejde proto o sdělení výsledku řízení
vydaného před jeho skončením. Úsudek stěžovatele učiněný na základě informace z tisku
o tom, že některý z pracovníků žalovaného úřadu musel sdělit předpokládaný výsledek řízení
investorovi ještě před ukončením odvolacího řízení soud považoval za hypotetický.
O odvolání stěžovatele rozhodovali pracovníci žalovaného úřadu, kteří nebyli z projednávání
věci vyloučeni. Z obsahu správního spisu je pak zřejmé, že dne 29. 9. 2003 bylo vydáno
územní rozhodnutí o umístění stavby obchodní jednotka L., které stanovilo řadu podmínek
pro umístění a projektovou přípravu stavby. Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodl
o odvolání E. p. s. proti řečenému rozhodnutí stavebního úřadu tak, že rozhodnutí o umístění
stavby ve výroku upravil o parcelní číslo 1199 a v ostatních částech rozhodnutí M. ú. T.
potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl. Také rozhodoval o námitce podjatosti vůči Ing. D. Ř.
a Dr. Bc. L. Z. rozhodnutími ze dne 1. 6. 2004 tak, že žádný z těchto pracovníků odboru
územního plánování, stavebního řádu a investic Krajského úřadu Jihočeského kraje není
vyloučen z projednávání a rozhodování v odvolacím řízení proti rozhodnutí M. ú. T.,
stavebního úřadu č. j. SÚ 3220/2003-Ad ze dne 29. 10. 2003.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel
Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (ust. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích v rozsahu důvodů kasační stížnosti uplatněných dle §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnosti nelze vyhovět.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná
právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním
posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo
situaci.
Důvod pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., totiž
nepřezkoumatelnost, spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal Nejvyšší správní soud
opodstatněnou, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně
srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně
vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými právními
úvahami se při rozhodování řídily.
Soud I. stupně byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen
soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., upravujícího aktivní legitimaci k podání žaloby
ve správním soudnictví, jež se podle §130 odst. 1 s. ř. s. aplikuje i na tuto právní věc, ten,
kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí,
popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle §65
odst. 2 s. ř. s. může žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat i účastník řízení
před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem
správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem,
že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Je-li stěžovatel občanským sdružením, jehož hlavním cílem je podle jeho stanov
ochrana přírody a krajiny, a bylo-li předmětem správního řízení, jak byl v návrhu na jeho
zahájení vymezen, rozhodnutí o umístění stavby obchodní jednotky L. v kat. území T. na
pozemcích vyjmenovaných parcel a rozhodnutí o využití území, pak v tomto správním řízení,
jímž bylo vydáno územní rozhodnutí, bylo rozhodováno o subjektivním právu navrhovatele,
tj. R. C. spol. s r. o., o tom, zda navrhovateli vznikne subjektivní právo na zahájení výstavby
obchodní jednotky a přilehlé infrastruktury a za jakých podmínek. Stěžovatelova subjektivní
práva či povinnosti, jež by vyplývala z práva hmotného, v tomto správním řízení
bezprostředně zakládána, měněna, rušena ani závazně určována nebyla; stěžovateli totiž
nebyla v tomto správním řízení přiznána ani uložena žádná subjektivní oprávnění
ani povinnosti v materiálním smyslu. V případě stěžovatele nepřichází v úvahu aktivní
žalobní legitimace podle §65 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel byl však účastníkem správního řízení
a je nadán aktivní legitimací, jež je podávána z §65 odst. 2 s. ř. s. a může tak žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu podat, pokud tvrdí, že postupem správního orgánu byl zkrácen
na právech, která jemu příslušejí takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí. Žalobce nezákonnost napadeného rozhodnutí v důsledku tvrzeného porušení jeho
procesních práv nenamítá; tvrdí rozpor územního rozhodnutí s územním plánem, nedostatečné
zdůvodnění souladu územního rozhodnutí s územním plánem dostavby zóny K., nedostatečné
zdůvodnění řešené otázky námitky podjatosti rozhodované v řízení správním
a nepřezkoumatelné úvahy krajského soudu vyjádřené v závěru sedmé strany napadeného
rozsudku.
Porušení stěžovatelových práv by se mohlo odrazit ve skutečném porušení
konkrétních procesních práv například tím, že by se stěžovatelem v průběhu správního řízení
nebylo vůbec jednáno jako s účastníkem správního řízení, ač s ním tak jednáno být mělo,
případně tím, že by žalobci postavení účastníka řízení sice přiznáno bylo, avšak byla
by mu v průběhu takového řízení upřena jeho jednotlivá konkrétní subjektivní práva
determinující jeho aktivní participaci na řízení. Tak se však v posuzovaném případě nestalo.
Stěžovateli nebyl znemožněn vstup do správního řízení ani aktivní účast na jednotlivých
procesních úkonech správního orgánu I. stupně, jak je správním řádem zaručena,
neboť jak již Nejvyšší správní soud shora v obsahu správního spisu shledal, žalobce
již v průběhu správního řízení uplatnil námitky, podle nichž došlo k nesouladu s územním
plánem, umístěním stavby došlo k porušení předpisů na úseku ochrany proti hluku, namítány
byly formální nedostatky rozhodnutí a absence souhlasu vlastníka pozemku s umístěním
stavby.
Stěžovateli především nebylo upřeno právo podání opravného prostředku - odvolání,
jehož také využil, ani žádné jeho subjektivní procesní právo v průběhu řízení o odvolání,
když žalovaný v řízení o odvolání rozhodl o všech námitkách, které stěžovatel uplatnil. Sama
skutečnost, že ve správním řízení nebylo stěžovatelovým námitkám ze strany správních
orgánů obou stupňů přisvědčeno, přitom porušení stěžovatelových procesních práv
nezpůsobuje. Právo navrhovat provedení důkazů správnímu orgánu, právo seznamovat
se s provedenými důkazy a právo činit v průběhu správního vůči správnímu orgánu a jeho
postupu vyjádření, jak jsou účastníku správního řízení zaručena, nelze zaměňovat s právem
účastníka na to, aby jeho návrhům, námitkám a vyjádřením bylo ze strany správního orgánu
vyhověno. Na tomto místě lze přisvědčit krajskému soudu, když odkazuje na zpracované
odborné stanovisko, které se výškou stavby, ale i pojmem nároží zabývalo a ze kterého
žalovaný také vycházel; námitka stěžovatele byla zodpovězena správním orgánem
a k porušení procesního práva stěžovatele tak nedošlo. Na straně jedné jsou tedy účastníci
řízení oprávněni vyjadřovat se v průběhu řízení fakticky k čemukoli a uplatňovat vůči
správnímu orgánu věcné i procesní námitky rozličného obsahu, na straně druhé jim však
nevzniká právní nárok na to, aby jejich námitkám bylo vyhověno. Lze ostatně považovat
za zcela legitimní, pokud správní orgán a některý z účastníků mají odlišný právní názor
na správní řízení jako celek i na jednotlivé úkony, které byly v jeho průběhu učiněny
nebo které učiněny být měly, stejně jako na závěry, k nimž správní orgán dospěl.
Účastníci řízení jsou oprávněni navrhovat ve správním řízení provedení důkazů,
přitom mohou navrhovat vše, co dle jejich subjektivního názoru může správnímu orgánu
účinně napomoci objasnit řádně skutkový stav věci, aniž by mohli být při výkonu tohoto
svého práva jakkoli omezováni; na provedení konkrétního navrženého důkazu či jeho
doplnění správním orgánem však účastníku řízení právní nárok nevzniká. O tom, co bude jako
důkaz provedeno, rozhoduje správní orgán. Rozhodujícím kritériem musí být účelnost
učiněného návrhu ve vztahu k povinnosti správního orgánu stanovené v §32 odst. 1 zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, tj. k povinnosti úplně
a spolehlivě zjistit skutečný stav věci. I v tomto bodě lze přisvědčit správnímu orgánu i soudu,
když se odmítly zabývat názorem soukromé osoby, nadto zainteresované ve věci samé.
Tvrdil-li tedy stěžovatel v průběhu správního řízení, že dokazování má být doplněno,
a dospěl-li správní orgán k tomu, že takového doplnění není třeba, pak za situace,
kdy se správní orgán s opačným názorem účastníka řízení dostatečně vypořádal, nebyla
stěžovatelova procesní práva nijak dotčena.
Konečně odůvodnění, proč nebyli dva pracovníci žalovaného vyloučeni
z projednávání a rozhodování věci, je velmi důkladné, ale především z objektivního pohledu
není vskutku žádný důvod pochybovat o jejich nepodjatosti; v tom soud plně odkazuje
na obsah rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2004, č.j. KUJCP003R2AQ a 2F1,
jakož i odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.
Soud prvního stupně věc přezkoumával ve smyslu §75 s. ř. s., když vyšel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu;
nepochybil tedy, když přezkoumávané rozhodnutí žalovaného shledal zákonným a žalobu
zamítl. Nejvyšší správní soud proto ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud implicite rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu