ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.14.2006
sp. zn. 5 Azs 14/2006 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: a) L. E., b) nezl. Z. P., zast. advokátem Mgr. Andrejem Perepečenovem, se
sídlem AK Jana Zajíce 36, 170 00 Praha 7 – Holešovice, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2003, č. j. 7 Az 190/2003 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 6. 2003, č. j. OAM-4502/VL-10-K04-2002 nebyl
žalobkyni a jejímu nezletilému dítěti (dále též stěžovatelka) udělen azyl v České republice
z důvodů nesplnění podmínek uvedených v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu,
že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v
Praze, který ji výše označeným rozhodnutím zamítl.
Kasační stížnost podává stěžovatelka z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a)
až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) a tvrdí, že Městský soud
v Praze posoudil věc v rozporu s platným právním řádem a dále že shledává vážná pochybení
všech dosavadních orgánů ve správním i soudním řízení. Má rovněž obavu z opuštění České
republiky a odjezdu do Arménie, neboť jí zde z politických důvodů hrozí vážné nebezpečí.
Namítá, že v důsledku porušení právních předpisů ze strany správního orgánu, nebyla podaná
žádost o azyl projednána zákonným způsobem tak, aby nedošlo k porušení práv upravených
zákonem č. 325/1999 Sb., v platném znění.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a vrátit
věc k dalšímu řízení. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
dle §107 s. ř. s., což odůvodnila tím, že současný stav jí může přivodit značnou újmu
na jejích právech.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost
a uvedl, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti odkazuje na správní
spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno věcně, neboť se jedná
o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
přednostně.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala žádost na zahájení řízení
o udělení azylu dne 28. 9. 2002 jménem svým a jménem svého nezletilého dítěte. Uvedla,
že její manžel pracoval v Arménii na Ministerstvu vnitra. Po propuštění ze zaměstnání odjel
pracovat do ČR. Lidé, se kterými měl manžel stěžovatelky problémy, jí začali vyhrožovat
a hrozili i únosem syna. Na policii se neobrátila a situaci řešila odjezdem do ČR. Na území
České republiky se zdržuje od března 2002. Politického života se v Arménii neúčastnila,
nebyla členkou žádné politické strany, v zemi jejího původu nebyla nikdy trestně stíhána.
S potížemi svého manžela nebyla blíže obeznámena, sdělila pouze, že manžela obtěžovali
a vydírali jeho bývalí spolupracovníci. Důvodem žádosti o udělení azylu pro ni a jejího
nezletilého syna je obava z výhrůžek neznámých osob, které se soustředily po odjezdu jejího
manžela na její osobu.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 16. 6. 2003, č. j. OAM 4502/VL-10-K04-2002
stěžovatelce a jejímu nezl. synovi azyl neuděl il z důvodu nesplnění podmínek dle ust. §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a rozhodl, že se na ně nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, ve které uvedla, že opustila se
svým nezletilým synem zemi svého původu v důsledku mimořádně tíživých životních
okolností a s vědomím bezvýchodnosti situace. Uvědomuje si však, že důvody, pro něž žádala
o azyl příliš neodpovídají zákonným podmínkám a soud prvého stupně požádala o zvážení
možnosti udělení humanitárního azylu dle ust. §14 zákona o azylu. Shrnula, že žalovaný
správní orgán nesprávně posoudil skutkový stav a vydané rozhodnutí považuje za nesprávné.
Městský soud v Praze dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že důvody, pro které stěžovatelka žádá o poskytnutí
azylu nejsou podřaditelné pod důvody pro jeho udělení, jež jsou vymezeny zákonem o azylu.
Soud uvedl, že žalobkyni a jejímu nezl. synovi nehrozí v případě návratu do Arménie
nebezpečí ohrožení života, ani ohrožení svobody z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, mučení nelidské
či ponižující zacházení. Soud prvého stupně shrnul, že nenalezl pochybení žalovaného
po stránce skutkových zjištění ani po stránce jejich zhodnocení a právního posouzení. Stejně
tak neshledal ani pochybení procesní a z uvedených důvodů žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzenou nezákonnost podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatelka
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jí uplatňované neodůvodňují aplikaci §12,
§13 a §14 zákona o azylu.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu
porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě,
jehož občanství má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu
z uvedeného důvodu je tedy třeba, aby u ža datele o azyl byly naplněny dvě základní
podmínky. První podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Podle ust. §2 odst. 5
zákona o azylu se za pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého
bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Druhou podmínkou, kterou
zákon o azylu vyžaduje, je odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité
sociální skupině. V daném případě odůvodnila stěžovatelka žádost o udělení azylu obavami
z útoků neznámých osob, jež po ní požadovaly finanční prostředky v souvislosti s profesním
pochybením jejího manžela a též jí vyhrožovaly únosem jejího dítěte. V řízení o udělení azylu
nikdy neuvedla, že by výhrůžky, které proti ní směřovaly, byly motivovány její rasou,
náboženstvím, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastáváním politických názorů.
Skutečnost, že v případě návratu do Arménie hrozí stěžovatelce vážné nebezpečí z politických
důvodů uvedla poprvé až v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud zde ovšem odkazuje
na cit. ust. §109 odst. 4 s. ř. s. kdy nelze k této námitce přihlédnout, neboť skutkovým
základem pro rozhodnutí kasačního soudu se mohou stát pouze skutečnosti a důkazy, které
byly uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Městský soud v Praze tedy ve svém rozhodnutí správně konstatoval, že nebylo
prokázáno, že by stěžovatelka byla ve své vlasti pronásledována z důvodů podávaných
ustanovením §12 zákona o azylu, a nelze tak mít za to, že by v případě jejího návratu
do země původu byl její život nebo svoboda ohrožen z důvodů uvedených v §91 téhož
zákona. Kriminální jednání určité skupiny obyvatelstva, jež bylo v tomto případě zaměřeno
proti osobě stěžovatelky resp. jejího syna, není samo o sobě překážkou vycestování podle
§91 zákona o azylu, za předpokladu, že ze všeobecného kontextu situace v zemi původu
stěžovatelky nevyplývá, že by její osobní situace byla horší, než většiny ostatních osob
v zemi. Za této situace nelze ničeho vytknout závěru Městského soudu v Praze, podle něho ž
stěžovatelkou uváděné důvody v zemi jejího původu nejsou překážkou vycestování, jak je
podávána z §91 zákona o azylu.
Dle ust. §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen
azyl podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem
sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle
odstavce 1 rozumí manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta
mladšího 18 let. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta
je trvání manželství před udělením azylu azylantovi. O takový případ se však u stěžovatelky
nejedná a z tohoto důvodu nelze toto ustanovení aplikovat.
Správní orgán v řízení rovněž zkoumal, zda v případě stěžovatelky nebyly dány
důvody pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu a dospěl k závěru, že tomu
tak není. Ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu
a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“
a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“
představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze
v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil
jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho pravomoci a soud
nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené neshledává.
Stěžovatelka dále napadá rozhodnutí soudu z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., tj. z důvodu vad řízení, spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
měl soud, který ve věci rozhodoval napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak
dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem,
resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Z textu kasační stížnosti však
nelze zjistit, jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení před správním orgánem, pro které
měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatelka v řízení před tímto soudem
uplatnila.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen
soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout. Soud
neshledal pro výše uvedené nic, co by svědčilo pro důvod pro podání kasační stížnosti
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze podat tehdy,
je-li namítána zmatečnost řízení před soudem, spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení,
ve věci roz hodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo
rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce. I když stěžovatelka
v kasační stížnosti uvádí, že tuto podává také podle tohoto ustanovení, žádné okolnosti
svědčící o důvodech pro podání kasační stížnosti podle citovaného ustanovení neuvedla a tyto
důvody nebyly shledány ani Nejvyšším správním soudem.
Důvodem pro podání kasační stížnosti z dalšího důvodu, a to podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Ani v tomto bodě nejsou stěžovatelkou
uváděny žádné bližší skutečnosti a tuto námitku uplatněnou neshledal Nejvyšší správní soud
opodstatněnou.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelkou podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. září 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu