ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.191.2005
sp. zn. 5 Azs 191/2005 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
S. D., zast. advokátkou JUDr. Blankou Bachrovou, se sídlem AK Dr. D. Bechera 18, Karlovy
Vary, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem 15. 10. 2004,
č. j. 14 Az 65/2004 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Soudem ustanovené advokátce se p ř i z n á v á odměna a náhrada nákladů
hotových výdajů ve výši 1075 Kč, která bude uhrazena do 30 dnů od právní moci
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 1. 2004, č. j. OAM-3648/VL-11-P18-2003 nebyl
stěžovatelce udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem, který ji výše označeným rozhodnutím jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek
uvedeného soudu je nyní napadán kasační stížností, ve které stěžovatelka uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
Stěžovatelka namítá, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, čímž porušil
ust. §3 odst. 4, §32 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Důkazy, které si správní
orgán opatřil, nebyly úplné, nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky.
Stěžovatelka se odvolává na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ž. a z těchto dovozuje důvodnost své
žádosti. Vzhledem k uvedenému žádá, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a
věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá se, že jak
jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. V dalším
odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání stěžovatelky a její výpovědi učiněné
ve správním řízení. Navrhuje, aby kasační stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení,
po jejím předložení Nejvyššímu správnímu soudu, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena
v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Ke skutečnostem uplatněným poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát
pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené
rozhodnutí. K novým skutečnostem, které stěžovatelka uvedla ve svém podání ze dne
6. 10. 2005 proto Nejvyšší správní soud nepřihlížel.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 31. 7. 2003 žádost
na zahájení řízení o udělení azylu. Uvedla, že Kyrgyzstán opustila, protože dlužila peníze,
které nebyla schopna splatit; bylo jí vyhrožováno. Za účelem podnikání si vypůjčila v únoru
2003 2500 USD, její společnice i s nakoupeným zbožím odcestovala do Ruska. Věřitelka
vymáhala po stěžovatelce peníze, tato však splatila pouze 1000 USD. Neznámé osoby
nejdříve vyhrožovaly stěžovatelce, poté i fyzickou likvidací jejího manžela. Na Policii
se neobrátila. Manžel odjel do M., kde se snažil získat peníze na splacení dluhu, stěžovatelka
raději vycestovala z obav z jednání věřitelky. V pohovoru konaném dne 16. 9. 2003, který byl
veden na žádost stěžovatelky v ruském jazyce, uvedla své podnikatelské záměry a potíže
s vypůjčenými penězi, dále uvedla, že věřitelkou najaté osoby unesly dne 15. 4. 2003 jejího
manžela, způsobily mu zranění. Na policii se nemohla obrátit, neboť jí bylo vyhrožováno
pro takový případ únosem všech členů rodiny. Společně s manželem se ukryla ke známé,
v té době ona ani její manžel již nepracovali. Syna ukryla u rodičů a manžel odjel za prací
do M. Potíže se nesnažila řešit přestěhováním do jiné části země, neboť jí známá nabídla
množnost odcestovat do České republiky, kde jsou uprchlické tábory. V případě návratu
se obává věřitelky.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatelka žádost o udělení azylu odůvodnila ekonomickou
a sociální situací ve své vlasti a obavami z jednání soukromých osob, aniž by jakkoli
zmiňovala své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu
pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občankou, žalovaný správně vyhodnotil
situaci, následkem čehož nebyl stěžovatelce azyl podle ustanovení §12 azylového zákona
udělen. Obavy z jednání věřitele nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají statut
uprchlíka ve smyslu mezinárodního práva ani české právní úpravy. Nelze je podřadit
pod žádné z kritérií ve smyslu stěžovatelkou citovaných postupů uváděných v „Příručce“.
Dle §14 zákona o azylu jestliže nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12,
lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo
ze správního spisu, žalovaný rovněž zkoumal, zda v případě stěžovatelky nebyly dány důvody
pro udělení humanitárního azylu a dospěly k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je zcela
na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze
v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil
jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, nevybočil z mezí správního uvážení, zejména,
když stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu sama neuváděla.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud
zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování zákonnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatelku z něj
zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházel y a jakými
právními úvahami se při rozhodování řídily. Stěžovatelka byla v protokolu o pohovoru řádně
seznámena s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohla navrhnout doplnění důkazů, z nichž
správní orgán vycházel, o doplnění nežádala, ani neuvedla žádné skutečnosti , které by mohly
být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný, a to zejména ve vztahu k její
osobě a možnému pronásledování.
Tvrzení stěžovatelky stran nedostatku důkazů a neúpln osti podkladů pro rozhodnutí
je pouze v obecné rovině a zcela nedůvodné. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí,
že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. To ovšem
neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této
situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
správního řízení uvedl. Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá
představovat návod, jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl
poskytován. Na druhé straně správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny
okolnosti, které sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného
dodrženo a stěžovatelka nebyla ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly,
nikterak omezována. Postup žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud
1. stupně i vyhodnotil. Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak
zřejmé, že se soud řádně a podrobně zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě
a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno v souladu se zákonem, je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněno, pro stěžovatelku z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán
a následně i soud vycházel y a jakými právními úvahami se při rozhodování řídily.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji postupem dle ust.§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhr adu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Soudem ustanovené advokátce pro řízení o kasační stížnosti byla přiznána odměna
včetně paušální náhrady dle ust. §7, §9 odst. 1 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů. (advokátní tarif), a to za 1 úkon právní pomoci – převzetí věci 1000 Kč
a paušální náhrady 75 Kč. Částka bude uhrazena z účtu NSS do rukou advokátky
ve stanovené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. ledna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu