ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.211.2005
sp. zn. 5 Azs 211/2005 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně Y. H. H., zast. advokátkou Mgr. Lilianou Vochalovou, se sídlem AK nám.
I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o
udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 31. 3. 2005, č. j.36 Az 106/2004 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 4. 2004 č. j. OAM-536/VL-10-ZA05-2004 nebyl
stěžovatelce udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podala stěžovatelka žalobu, kterou krajský soud
výše označeným rozsudkem zamítl; rozsudek uvedeného soudu je nyní napadán kasační
stížností, ve které stěžovatelka uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Stěžovatelka namítá, že krajský soud
se nezabýval tím, zda správní orgán postupoval v řízení v souladu s právními předpisy
a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§3 odst. 4 a §46 správního řádu). Soud
dle mínění stěžovatelky řádně nezkoumal, zda jsou dány podmínky pro humanitární azyl,
když nepřihlédl k tomu, že stěžovatelka je těhotná. Stěžovatelka je přesvědčena,
že do kategorie případů hodných zvláštního zřetele s ohledem na svůj stav náležela. Správní
uvážení nemůže být ponecháno zcela na libovůli správního orgánu, nemůže být výčet
humanitárních důvodů proveden zužujícím způsobem a je nutno přihlížet ke konkrétním
důvodům a situaci jednotlivého žadatele. Stěžovatelce nebylo zdůvodněno, proč důvody,
které uvedla – těhotenství, lepší výdělek a legalizace pobytu – nejsou důvody hodné
zvláštního zřetele. V nedostatku důvodů spatřuje proto nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Stěžovatelka vzhledem k uvedenému požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá
se, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
V dalším odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání stěžovatelky a její výpovědi
učiněné ve správním řízení. Má za to, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení
humanitárního azylu a odkazuje na stávající judikaturu. Požaduje proto, aby kasační stížnost
jako nedůvodná byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť věc byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Ke skutečnostem uplatněným poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109
odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly
stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 12. 2. 2004 žádost
na zahájení řízení o udělení azylu. Uvedla, že její manžel, který cvičil F. G. odešel v prosinci
2002 z domu, hledala jej policie, která požadovala po stěžovatelce, aby sdělila místo jeho
pobytu. Z obavy před policií vycestovala proto v lednu 2003 do Ruska, tam se seznámila s
krajanem a rozhodli se odcestovat do SRN, tento cestou zmizel a stěžovatelka se ocitla na
území České republiky sama. Zde proto z důvodu legalizace pobytu žádá o azyl. V pohovoru
konaném dne 25. 3. 2004, který byl veden na žádost stěžovatelky v čínském jazyce, dále
uvedla, že ona sama F. G. nikdy necvičila, s manželem není v žádném kontaktu. Ani
ze skupiny, kterou manžel cvičil nebyl nikdo zadržen. O odchodu z vlasti uvažovala již dříve,
protože si chtěla vydělat peníze, původně chtěla odejít do SRN, tento záměr se však nezdařil.
Do České republiky přišla v lednu 2004 a začala pracovat v jedné čínské restauraci; její
krajané ji však odmítli dále zaměstnávat, protože je těhotná a poradili jí, aby požádala o azyl.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatelka žádost o udělení azylu odůvodnila ekonomickou
a sociální situací ve své vlasti a snahou o legalizaci pobytu, aniž by jakkoli zmiňovala své
pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů
rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů
ve státě, jehož je občankou, žalovaný správně vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl
stěžovatelce azyl podle ustanovení §12 azylového zákona udělen. Uvedené důvody nejsou
z tohoto hlediska relevantní a nezakládají statut uprchlíka ve smyslu mezinárodního práva
ani české právní úpravy.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný rovněž zkoumal,
zda v případě stěžovatelky nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu
a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu
správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, se judikatura obecných
soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž, a v jejichž rámci, se může
uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil
jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, nevybočil z mezí správního uvážení, zejména,
když stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu sama neuváděla.
Přesvědčení stěžovatelky, že skutečnost, že je těhotná, jakož i snaha o výdělek nebo
legalizaci pobytu, spadají do kategorie důvodů zvláštního zřetele hodných, je třeba korigovat
v tom ohledu, že jde o tzv. neurčitý právní pojem, jehož definování v právním předpise
pro jeho povahu není vhodné, ba dokonce ani možné, a proto se zjištění důvodů zvláštního
zřetele hodných odvíjí od hodnocení okolností konkrétního případu, z nichž pak příslušný
orgán učiní závěr, zda tyto důvody existují. To, že samotný výklad právní normy provedený
stěžovatelkou je odlišný od interpretace správního orgánu či obecného soudu, nezakládá
porušení práva. Podle ustanovení §14 zákona o azylu na jeho udělení není právní nárok
a jeho neudělení nezakládá nezákonnost ani porušení mezinárodněprávních závazků České
republiky. Správní orgán posoudil situaci stěžovatelky s ohledem na jí učiněné výpovědi,
jakož i situaci v její zemi, jeho správní uvážení nevybočilo ze zákonných mezí, nelze proto
označit jeho postup za nezákonný. V této otázce nepochybil ani krajský soud.
Ačkoli je odchod stěžovatelky z vlasti a přání žít a pracovat v České republice lidsky
pochopitelné, neimplikuje automaticky povinnost státu udělit azyl z humanitárních důvodů.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky
a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou
upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud
zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování zákonnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatelku z něj
zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými
právními úvahami se při rozhodování řídily. Stěžovatelka byla v protokolu o pohovoru řádně
seznámena s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohla navrhnout doplnění důkazů z nichž
správní orgán vycházel, o doplnění nežádala, ani neuvedla žádné skutečnosti, které by mohly
být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný, a to zejména ve vztahu
k její osobě a možnému pronásledování.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené,
případně neuvádí jen důvody ekonomické. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení
zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám
domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze
k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci
má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatelka nebyla
ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezována. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně i vyhodnotil.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud řádně
a podrobně zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí dostatečně
odůvodnil.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno v souladu se zákonem a je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněno, a vyplývá z něj i to z jakých skutečností správní orgán a následně i soud
vycházely a jakými právními úvahami se při rozhodování řídily.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji postupem dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti..
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 2. února 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu