ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.232.2005
sp. zn. 5 Azs 232/2005 - 102
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobců: a) H. O., b) nezletilá L. O., c) nezletilá M. O., všechny zast. JUDr. Jaroslavem
Kloudou, advokátem se sídlem v Praze, Dejvická 46, proti žalovanému Ministerstvu vnitra,
Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2005, č. j. 11 Az 8/2005 – 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9. 6. 2005, č. j. 11 Az 8/2005 - 81, zamítl Městský soud v Praze
žalobu žalobců proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR ze dne 8. 9. 2003,
č. j. OAM-2879/VL-14-P11-2000. Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl žalobcům udělen
v České republice azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo
vysloveno, že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas kasační
stížnost.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelé odkazují na ustanovení §91 písm. a) odst. 2 zákona o azylu. Dále uvádějí,
že v tomto ustanovení jsou taxativně vyjmenovány důvody, za kterých lze usuzovat,
že je splněna překážka vycestování. Za trest ve smyslu tohoto ustanovení nelze považovat
pouze trest odnětí svobody nebo jiný trest uložený soudem, ale i trest ukládaný státní správou
příp. policií. Pokud jde o ponižující jednání, je nutno za takovéto jednání považovat i jednání
bránicí uplatňování lidských práv a svobod.
Přesto, že soud připustil, že situace v Běloruské republice nedává v tomto směru
záruky, že ze strany státních orgánů nebude vůči stěžovatelům takto postupováno, dospěl
k závěru, že se nejedná o podmínky jaké má na mysli ustanovení §91 zákona o azylu.
Stěžovatelům přitom hrozí při návratu do země nejen trest ale i taková jednání
ze strany policejních orgánů, která ve svých důsledcích lze charakterizovat jako ponižující.
O tom svědčí i v soudním spise založený záznam z jednání na konzulátě velvyslanectví
Běloruské republiky v P. ze dne 23. 3. 2004.
Vzhledem k tomu, že se městský soud nevypořádal se všemi skutečnostmi
souvisejícími s ustanovením §91 zákona o azylu a neměl proto ani dostatek průkazných
konkrétních podkladů mající vztah k stěžovatelům a napadené rozhodnutí nezrušil, porušil
zákon.
Stěžovatelé navrhují rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení,
současně žádají o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 22. 7. 2005. Není mu znám
stěžovatelkami uváděný záznam z jednání na konzulátě Běloruské republiky
a proto se zdržuje návrhu na rozhodnutí o kasační stížnosti. Přiznání odkladného účinku
nepodporuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelů žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 19. 11. 2000. V žádosti o udělení azylu stěžovatelka H. O. uvedla, že
svoji vlast opustila v listopadu 2000 kvůli vyhrožování. Dále uvedla, že je běloruské
národnosti, pravoslavného vyznání, není a nebyla členem žádné politické strany. Poté, co
spolu s manželem vystoupili z kolchozu, začal manžel na základě udělené licence podnikat.
S ohledem na skutečnost, že jejich podnik byl neustále podrobován kontrolám ze strany
městského úřadu, opakovaně zavírán a prověřován, obchodní partneři odmítali s manželem
spolupracovat. Proto se manžel rozhodl podnikání ukončit. Byl nucen uhradit velkou pokutu,
neboť podnikal na základě neúplných dokladů. Pokutu zaplatili a rozhodli se odjet do ČR.
Když probíhaly parlamentní volby odmítla stěžovatelka volit mladého populistu J., který byl
spjat s L. Agitátorům sdělila, že L. nevolila a volit nebude. Poté ji začalo být vyhrožováno
telefonem.
V rámci pohovoru konaného dne 4. 12. 2002 za účasti tlumočníka z ruského jazyka,
stěžovatelka zopakovala skutečnosti uvedené v žádosti o azyl. Dále upřesnila, že po udělení
pokuty byla nucena prodat veškerý majetek a dále žila u rodičů. Manžel odjel opracovat
do ČR. Na podzim roku 2000 byly v Bělorusku parlamentní volby. Stěžovatelka se zachovala
neopatrně a řekla, že nikdy pro L. nehlasovala, neboť chtěla podpořit manželku jednoho
z opozičních vůdců. Po vyhlášení výsledků voleb jí a dětem začalo být vyhrožováno. Po
odjezdu stěžovatelky z vlasti začala mít problémy matka stěžovatelky jak s vyřizováním
důchodů, tak s poštou. Dopisy jí chodí rozlepené, je taktéž zřejmé, že její telefonní hovory
se stěžovatelkou jsou podrobovány odposlechu. Jmenovaná dále uvedla, že při vyřizování
pasů svých dětí musela zaplatit úplatky. S názory L. nemůže souhlasit. Při volbách nebyla
jmenovaná na seznamu voličů. Tuto skutečnost zjistila až ve volební místnosti a nebylo
možné s tím nic udělat. Svoji vlast se rozhodla opustit kvůli výhružkám a také proto, že byly
její děti nemocné. Původce vyhrožování mohla jen těžko zjistit, když tento ji vyhrožoval po
telefonu. S žádostí o pomoc se na státní orgány neobracela. V případě návratu do země se
stěžovatelka obává možného uvěznění za to, že v ČR požádala o azyl a současně se obává o
život. Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 8. 9. 2003 rozhodnutí,
kterým dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neudělil stěžovatelce azyl.
Současně vyslovil, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
Předmětné rozhodnutí napadli stěžovatelé žalobou k Městskému soudu v Praze.
Žalobou se domáhali zrušení rozhodnutí a vrácení žalovanému k dalšímu řízení z důvodu
nezákonnosti předmětného rozhodnutí, spočívajícího v porušení celé řady procesních
ustanovení správního řádu a v nesprávném posouzení skutečnosti, zda byli stěžovatelé
v domovské zemi pronásledována z politických důvodů. Městský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí a neshledal namítané porušení procesních ustanovení. Dospěl k závěru,
že skutkový stav byl zjištěn správně a proto žalobu rozsudkem č. j. 11 Az 211/2003 - 32
ze dne 19. 4. 2004 zamítl. Proti výše uvedenému rozsudku podali stěžovatelé včas kasační
stížnost. Nejvyšší správní soud rozhodnutím č. j. 5 Azs 217/2004 - 60 ze dne 28. 1. 2005
napadený rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost zrušil, neboť shledal
oprávněnou námitku stěžovatelky spočívající v absenci soudního přezkumu existence
překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
O žalobě stěžovatelů rozhodl znovu městský soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu dne 9. 6. 2005 tak, že žalobu zamítl.
Nový rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé opětovně kasační stížností.
Stěžovatele podávají kasační stížnost s odkazem na důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že městský soud nesprávně posoudil naplnění podmínek
pro aplikaci ustanovení §91 zákona o azylu.
Předmětnou námitku neshledal Nejvyšší správní soud opodstatněnou.
Dle ustanovení §91 odst. 1 zákona o azylu povinnost ukončit pobyt neplatí,
a) pokud by byl cizinec nucen vycestovat
1. do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo
2. do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení
nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo
3. do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu
stanoví trest smrti, anebo
b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebo
c) jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu
bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího
věku a stupně samostatnosti.
Stěžovatelé zdůrazňují, že za trest ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu nelze
považovat pouze trest odnětí svobody nebo jiný trest uložený soudem, ale i trest ukládaný
státní správou příp. policií. Pokud jde o ponižující jednání, je nutno za takovéto jednání
považovat i jednání bránicí uplatňování lidských práv a svobod. Přesto, že soud připustil,
že situace v Běloruské republice nedává v tomto směru záruky, že ze strany státních orgánů
nebude vůči stěžovatelům takto postupováno, dospěl k závěru, že se nejedná o podmínky
jaké má na mysli ustanovení §91 zákona o azylu. Stěžovatelům přitom hrozí při návratu
do země nejen trest ale i taková jednání ze strany policejních orgánů,
která ve svých důsledcích lze charakterizovat jako ponižující. O tom svědčí i v soudním spise
založený záznam z jednání na konzulátě velvyslanectví Běloruské republiky v P.
ze dne 23. 3. 2004.
Žalovaný, jak Nejvyšší správní soud ze spisového materiálu zjistil, v daném případě
posuzoval naplnění podmínek pro překážku vycestování jednak na základě skutečností
sdělených jemu stěžovateli, jednak na podkladě informací, jejichž seznam tvoří přílohu
k protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu. Jak vyplývá z přílohy k pohovoru konaného
dne 4. 12. 2002, byli stěžovatelé seznámeni s obsahem všech podkladů, které si žalovaný
pro vydání rozhodnutí opařil, což stěžovatelka H. O. stvrdila svým podpisem. Doplnění ve
fázi správního řízení nenavrhovala.
Městský soud pak k žalobní námitce přezkoumal výrok žalovaného o nevztažení
překážky vycestování a dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, když konstatoval,
že v případě stěžovatelů nejde o případ, kdy by jim v případě vycestování hrozilo nebezpečí
mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Městský soud zdůraznil,
že stěžovatelé nejsou pronásledováni z právně relevantních azylových důvodů a v daném
případě není splněna ani podmínka, týkající se ohrožení stěžovatelů v důsledku válečného
konfliktu, nebo vycestování do státu, který žádá o jejich vydání pro trestný čin, za který zákon
tohoto státu stanoví trest smrti, ani případ, kdy by vycestování stěžovatelů bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
Návrhu na doplnění důkazů vyžádáním si nové aktualizované zprávy ze země původu
stěžovatelů soud nevyhověl s odkazem na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., dle kterého soud
vychází při přezkoumávání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Se závěry městského soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
Z informací získaných žalovaným ve správním řízení, zejména ze zprávy o situaci
v oblasti dodržování lidských práv v Bělorusku v roce 2001 ze dne 4. 3. 2002 a taktéž
z Informace č. j. 114662/2000-LP týkající se Běloruska vypracovaného MZV ČR
ze dne 21. 4. 2000 nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona
o azylu. Stěžovatelka H. O. při pohovoru konaném dne 4. 12. 2002 vyjádřila v případě
návratu obavu z uvěznění za to, že požádala o azyl. Taktéž poukázala na problémy manžela,
kterému vypršela platnost razítka v pase. Dle stěžovatelky by v Bělorusku nebylo možné
normálně žít a pracovat. Ke stěžovatelčině tvrzené obavě ohledně postihu za to, že požádala
v ČR o azyl, z výše uvedené Informace MZV ČR vyplynulo, že „při návratu neúspěšného
emigranta žádajícího o azyl nelze očekávat postih, spíše se o něj nikdo nebude starat, nikdo
mu nevyjde vstříc a bude ponechán tvrdému osudu.“ V této souvislosti v kasační stížnosti
zmiňovaný záznam z jednání na konzulátě velvyslanectví Běloruské republiky v P. ze dne
23. 3. 2004, který stěžovatelé učinili přílohou přípisu Nejvyššímu správnímu soudu ke kasační
stížnosti ze dne 13. 9. 2004 vedené pod sp. zn. 5 Azs 217/2004, a jehož provedení stěžovatelé
v rámci jednání před městským soudem konaného dne 9. 6. 2005 nenavrhli, naznačuje pouze
určité administrativní potíže stěžovatelů při vyřizování nových dokladů, nedokládá však
hrozbu trestu, tak jak předpokládá ustanovení §91 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud má
tedy zato, že stěžovatelé mohou být po svém návratu vystaveni určitým administrativním
těžkostem, případně i postihu, ten však zjevně nebude dosahovat intenzity požadované
§91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu, neboť z žádných informací nevyplývá, že by jim
hrozilo nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, jak požaduje
citované ustanovení. Stěžovateli tvrzená skutečnost, že jím při návratu do země hrozí nejen
trest ale i taková jednání ze strany policejních orgánů, která ve svých důsledcích lze
charakterizovat jako ponižující, tedy nemá oporu ve spise.
Nejvyšší správní soud nemůže taktéž přisvědčit námitce stěžovatelů směřující
proti postupu městského soudu, který se dle jejich mínění nevypořádal se všemi skutečnostmi
souvisejícími s ustanovením §91 zákona o azylu. Pokud stěžovatelé tvrdí, že městský soud
neměl dostatek průkazných konkrétních podkladů majících vztah ke stěžovatelům a napadené
rozhodnutí nezrušil, není tato námitka způsobilá podrobnějšímu přezkumu, když stěžovatelé
nespecifikovali, jaké podklady soudu při rozhodování chyběly. Dle názoru Nejvyššího
správního soudu měl městský soud pro rozhodnutí o překážce vycestování potřebné podklady
pro rozhodnutí. Jak již tento soud nesčetněkrát judikoval, důkazní břemeno v azylovém řízení
vázne na žadateli. Povinností, správnímu orgánu zákonem uloženou ustanovením §32 zákona
č. 71/1967 Sb. správního řádu, je zjistit skutečný stav věci, a to pouze v rozsahu důvodů,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Nejvyšší správní soud neshledal,
že by žalovaný některou ze skutečností uváděných stěžovatelkou v azylovém řízení pominul.
Stejně tak ze správního spisu nevyplývá, že by žalovaný opomenul provést některý
z navržených důkazů. Městský soud byl pak při přezkumu napadeného rozhodnutí vázán
ustanovením §75 odst. 1 s. ř. s. a ustanovením §71 odst. 2 s. ř. s. S neprovedením stěžovateli
navrhovaných důkazů při soudním jednáním se městský soud v souladu s ustanovením
§52 odst. 1 s. ř. s. vypořádal.
Ani výtka stěžovatelů proti postupu soudu, který ačkoliv připustil, že situace
v Běloruské republice nedává v tomto směru záruky, že ze strany státních orgánů nebude vůči
stěžovatelce takto postupováno, dospěl k závěru, že se nejedná o podmínky jaké má na mysli
ustanovení §91 zákona o azylu, není na místě.
Nejvyšší správní soud již v předchozím zrušujícím rozsudku zdůraznil, že neutěšená
situace se stavem dodržování lidských práv v Bělorusku, která vyplývá ze Zpráv Ministerstva
zahraničí USA sama o sobě nezakládá důvod dle §12 zákona o azylu pro udělení azylu v ČR.
Obdobný závěr lze učinit taktéž o překážce vycestování. Samotná skutečnost, že v zemi
původu není ochrana lidských práv dostatečně zabezpečena, ještě neznamená automatickou
povinnost správního orgánu (soudu) tuto okolnost považovat za překážku vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu, nýbrž je třeba zkoumat, na základě taxativního výčtu
podmínek, pravděpodobnost konkrétních možných zásahů ze strany státu do sféry základních
lidských práv a svobod stěžovatele přihlížeje k důvodům, pro které zemi původu opustil
a pro které v ČR požádal o azyl. V daném případě lze konstatovat, že žalovaný postupoval
svědomitě, když při rozhodování přihlížel nejen k obecným informacím ze zprávy
Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Bělorusku a taktéž zohlednil
Informací MZV ČR č. j. 114662/2000-LP, která byla vypracována na základě dotazu
žalovaného. Nejvyšší správní soud se proto s posouzením této otázky ztotožňuje
jak s názorem žalovaného, tak městského soudu.
Nejvyšší správní soud nad rámec potřebného odůvodnění je nucen na tomto místě
zdůraznit, že smyslem legislativního zahrnutí překážky vycestování do českého zákona
o azylu bylo zakotvit do českého azylového práva tzv. zásadu non-refoulement, tedy zásadu
zabezpečující, že uprchlík nebude, ani pokud mu z různých důvodů nebude udělen azyl,
vydán do země, kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě
či tělesné integritě. Podle čl. 1 písm. a) odst. 2 Ženevské úmluvy je za uprchlíka možno
považovat osobu, která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy
před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodu
příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických názorů,
nebo je neschopna přijmout, či vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své
vlasti“. Nejvyšší správní soud není povolán k tomu, aby posoudil, zda stěžovatelé
jsou či nejsou uprchlíky ve smyslu výše uvedené definice, k takovému úsudku již ostatně
zákonem není povolán ani žalovaný. V daném případě ze správního řízení nevyplynulo,
že by stěžovatelé mohli být uprchlíky ve smyslu výše uvedené definice.
Překážka vycestování nemůže být prostředkem k obcházení institutů zákona o pobytu
cizinců. Pokud, jak stěžovatelka uvedla, manžel pracuje v ČR na základě povolení
k dlouhodobému pobytu, může stěžovatelka využít institutu zakotveného v ustanovení
§42a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a požádat o povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem společného soužití rodiny na území ČR.
Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené neshledal naplnění stěžovateli
uplatňovaných důvodů kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a proto
podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatelé neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu