ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.243.2005
sp. zn. 5 Azs 243/2005 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyň: a) T. P., b) A. P., obě zast. JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze,
Vinohradská 343/6, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 18. 3. 2005, č. j. 28 Az 148/2004 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. 3. 2005 č. j. 28 Az 148/2004-31, zamítl Krajský soud v Hradci
Králové (dále jen „krajský soud“) žalobu žalobkyně T. P. podanou jménem svým i své
nezletilé dcery (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne
25. 10. 2004, č. j. OAM-112//VL-07-16-2004. Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl
stěžovatelce udělen v České republice azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §
13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o
Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně
bylo vysloveno, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
V kasační stížnosti namítá stěžovatelka nesprávné právní posouzení ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dál jen
„s. ř. s.“), neboť má za to, že se soud nesprávně ztotožnil se závěry žalovaného o tom, že není
pronásledována za uplatňování politických práv a svobod dle ustanovení §12 písm. a) a b)
zákona o azylu, přičemž se soud dostatečně nevypořádal s tvrzeným pronásledováním
stěžovatelky ze strany státu z důvodu její účasti v B. s., kterou podrobně popsala. Soud
v odůvodnění rozsudku neodůvodnil z jakých důvodů se u stěžovatelky nejednalo o
pronásledování z důvodů náboženství ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, když v jejím
případě evidentně šlo o porušení svobody vyznání ze strany státu, kvůli kterému byla i
pronásledována v zaměstnání – státní instituci a nakonec z tohoto důvodu o tuto práci při šla.
Soud nezkoumal, proč žalovaný usoudil, že u stěžovatelky neshledává důvody pro udělení
azylu z humanitárních důvodů dle §14 zákona o azylu, aniž by svůj závěr odůvodnil.
Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu
řízení; kromě toho požádala přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 9. 8. 2005. Odkazuje na správní spis,
zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení.
Zdůrazňuje, stěžovatelka své tvrzené potíže v zemi původu nikde neřešila, nepožádala o
ochranu státní či jiné instituce. V této souvislosti odkazuje žalovaný na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 Azs 15/2004 ze dne 5. 5. 2004. Žalovaný považuje kasační stížnost za
nedůvodnou a návrh na přiznání odkladného účinku nepodporuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před
rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační
stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 13. 1. 2003. V žádosti stěžovatelka tvrdila, že je členkou sekty
baptistů a policie jim zakazovala scházet se a vyznávat svou víru. V květnu 2003 jim policie
uzavřela modlitebnu, některé z bratrů odvezli na policejní stanici, kde je bili a nadávali jim.
Když v práci zjistili, že je členkou této sekty, tak jí bylo řečeno, že má podat výpověď, což
také učinila. V pohovoru konaném dne 17. 1. 2004 stěžovatelka upřesnila, že pracovala
v papírnách a od roku 2002 jako sekretářka na soudu. V květnu 2002 začala navštěvovat b. s.,
jejíž sídlo je v M. Na dotaz, kdo založil sektu odpověděla, že neví, jelikož je členkou jen
krátce. Na otázku, jak se tato sekta odlišuje od ostatních uvedla, že v modlitebně nejsou
ikony, nemají se před kým modlit a modlitebna je vymalována květy. Když byla modlitebna
v roce 2003 uzavřena, scházeli se její představitelé v bytech, ale poté je začali zadržovat
policisté, kteří je obviňovali z fašismu a bili. Na výzvu zaměstnavatele dala výpověď v práci a
hledala novou. Zmínila, že město není velké, a tak všichni věděli, že je členkou sekty a
odmítli ji zaměstnat. Na otázku, jestli ví, že byla odmítnuta v práci kvůli svému přesvědčení,
odpověděla stěžovatelka, že se jenom domnívá. Proti výše uvedenému jednání policistů a
uzavření modlitebny se nijak nebránila. Dále uvedla, že byla ve škole utlačována i dcera, která
měla zpočátku dobré známky, které ji posléze byly sníženy a bylo jí zakázáno chodit do
tanečního kroužku. Utlačování ve škole řešila pohovorem s učiteli. Na žádnou organizaci
zabývající se ochranou lidských práv se neobrátila. Za další důvod odchodu z vlasti označila
následování manžela, který je rovněž žadatelem o azyl. V případě návratu se obává
opětovného pronásledování kvůli své víře. Žalovaný na základě provedeného správního řízení
vydal dne 25. 10. 2004 rozhodnutí, kterým neudělil stěžovatelce azyl dle ustanovení §12, 13
odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a zároveň vyslovil, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování dle §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka rozhodnutí žalovaného napadla žalobou. V této namítala porušení celé
řady procesních ustanovení správního řádu a žalovanému vytkla, že podal celý případ tak,
jako by na Ukrajině existovala možnost, jak se účinně bránit proti porušování lidských práv a
státní orgány byly schopny zasáhnout a sjednat nápravu. Žalovaný se dle stěžovatelky
neostatečně seznámil se stavem možnosti obrany proti takovým jednáním a proto nesprávně
případ stěžovatelky posoudil. Krajský soud namítané procesní vady řízení neshledal a pokud
jde o skutkové důvody, došel krajský soud k závěru, že ve správním řízení bylo prokázáno, že
stěžovatelka není pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, ani ji nehrozí
pronásledování z důvodů rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro politické přesvědčení. Žalobu kasační stížností napadeným rozsudkem zamítl.
V odůvodnění rozsudku pak konstatoval, že problémy stěžovatelky v souvislosti se ztrátou
zaměstnání v zemi původu nejsou a ani nemohou být relevantními důvody pro udělení azylu,
tím spíše za situace, kdy stěžovatelka ani v případě marných pokusů o získání nového
zaměstnání si na domnělou diskriminaci z náboženských důvodů nikde nestěžovala. Krajský
soud zdůraznil, že mezinárodní ochrana žadateli o azyl může být poskytnuta tomuto teprve
v případě, jestliže mu byla odepřena ochrana země jeho státní příslušnosti, případně, je-li tato
ochrana neúčinná.
Rozsudek napadla stěžovatelka včas podanou kasační stížností.
Kasační stížnost podává stěžovatelka ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., když má za to, že soud nesprávně posoudil naplnění podmínek pro udělení azylu dle
ustanovení §12 zákona o azylu. Stěžovatelka má za to, že splňuje podmínky pro udělení
azylu dle ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Soudu vytýká, že tento pominul její
tvrzené pronásledování z důvodu příslušnosti k B. s., i když šlo v daném případě o porušení
svobody vyznání ze strany státu. Krajský soud dle stěžovatelky nezkoumal, proč žalovaný
neshledal důvody pro udělení azylu humanitárního, aniž by tento svůj závěr odůvodnil.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v
předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je
nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatelka
v nesprávném posouzení důvodů, pro které stěžovatelka podala žádost o azyl.
Námitku stěžovatelky nepovažuje Nejvyšší správní soud za opodstatněnou.
Při hodnocení důvodnosti předmětné námitky stěžovatelky Nejvyšší správní soud
vycházel z ustanovení §12 zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení se azyl
cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za
uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z
důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Podle ust. §2 odst. 6 zákona o azylu
se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Pokud se stěžovatelka domnívá, že jsou v jejím případě dány podmínky pro udělení
azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu, nelze s ní souhlasit. Ze správního řízení vyplynulo,
že stěžovatelka není a nebyla členkou žádné politické strany. Od května roku 2002
navštěvovala baptistickou sektu. Poté začaly její problémy v práci (stěžovatelka uvedla, že od
roku 2002 pracovala jako sekretářka na soudě). Kvůli odmítání pracovat v sobotu
zaměstnavatelé zjistili, že navštěvuje sektu, oznámili jí, že když nemůže pracovat v sobotu,
přijde na její místo někdo jiný. Přímo výpověď stěžovatelka neobdržela, ale dostávala hodně
práce. V roce 2003 byla modlitebna uzavřena a několik členů sekty bylo zadrženo.
Stěžovatelka sama zadržena nebyla a žádné problémy s policií neměla. Následně hledala
zaměstnání jinde, avšak bez úspěchu. Domnívá se, že právě kvůli příslušnosti k sektě ji nikde
nechtěli přijmout. Taktéž dcera měla ve škole problémy. Proto se stěžovatelka rozhodla vlast
opustit. Své potíže ve vlasti nikde neřešila, žádné kroky ke své ochraně nepodnikla a taktéž
nepožádala o ochranu státní či jiné organizace. V důsledku své nečinnosti, jak správně
poukázal žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí, tak stěžovatelka nenaplnila podmínku
nastoupení azylu jako institutu mezinárodní ochrany po vyčerpání vnitrostátních právních
nástrojů. Tvrzené pronásledování B . s. navíc nevyplynulo ani ze shromážděných informací,
jež si před rozhodnutím žalovaný opatřil (Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o
dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2003 ze dne 25. 2. 2004, a dále Vnitřní sdělení
oddělení informací o zemi původu ze dne 19. 10. 2004). Žalovaný po zhodnocení výpovědi
stěžovatelky a informací o zemi původu dospěl k závěru, že stěžovatelkou tvrzené skutečnosti
nebylo možno považovat za persekuci ve smyslu zákona o azylu.
Ke stejnému závěru dospěl taktéž krajský soud. Nejvyšší správní soud neshledal
stěžovatelkou tvrz ené pochybení postupu krajského soudu, který se dle názoru stěžovatelky
nedostatečně nevypořádal s tvrzeným pronásledováním ze strany státu z důvodu účasti v B. s.
Jak naopak vyplývá ze strany č. 5 a 6 napadeného rozsudku, krajský soud se pečlivě tvrzeným
pronásledováním stěžovatelky zabýval. Krajský soud, stejně jako žalovaný v odůvodnění
rozsudku dospěl k závěru, že „problémy popsané žalobkyní nedosáhly takového stupně
intenzity, opakovanosti a určitosti, aby je bylo možno hodnotit jako pronásledování ve smyslu
zákona o azylu“, a dále zdůraznil „že žalobkyně žádné kroky ke své ochraně nepodnikla“.
Se závěry žalovaného a krajského soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že problémy stěžovatelky v bývalém zaměstnání,
které stěžovatelka odvozovala od členství v B. s., kdy odešla na doporučení zaměstnavatele
na vlastní žádost a následné problémy při hledání nového zaměstnání, stejně tak i tvrzené
problémy nezletilé dcery stěžovatelky ve škole a zájmových kroužcích, nemohou být
v daném případě relevantními důvody pro udělení azylu, neboť i kdyby se jednalo o potíže z
důvodů zákonem o azylu předvídaných (diskriminace z náboženských důvodů), tak
stěžovatelka nevyužila všech dostupných prostředků nápravy v zemi původu. Právě to je totiž
podmínkou pro nastoupení subsidiární mezinárodní ochrany formou udělení azylu.
Stěžovatelka však v pohovoru k důvodům pro udělení azylu výslovně uvedla, že nucenou
výpověď ze zaměstnání neřešila, stejně tak na následné problémy při hledání nového
zaměstnání, kdy se stěžovatelka domnívala, že ji zaměstnavatelé odmítali z titulu příslušnosti
k b. s., nebrojila ani proti jednání policistů, kteří uzavřeli modlitebnu. S žádostí o pomoc se
stěžovatelka taktéž neobrátila na žádnou mezinárodní organizaci zabývající se ochranou
lidských práv. Za této situace žalovaný nepochybil, pokud dospěl k závěru, že stěžovatelka
podmínky pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu nesplňuje a krajský
soud postupoval správně, když shledal rozhodnutí o neudělení azylu zákonným. Nebyla totiž
naplněna základní podmínka, podle níž se o pronásledování z některého z důvodů podle §12
písm. b) zákona o azylu jedná tehdy, pokud je takovéto jednání podporováno i tolerováno ze
strany státní moci.
Namítá-li stěžovatelka, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu, nelze s ním ani tentokrát souhlasit. Stejně tak neshledává na místě
kritiku stěžovatelky ohledně absence soudního přezkumu té části rozhodnutí žalovaného, ve
kterém rozhodl, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro jeho udělení.
Obecně lze pak poukázat na skutečnost, že udělení tzv. humanitárního azylu neboli
azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného
orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele,
protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž
neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Institut
„případu hodného zvláštního zřetele“ je neurčitým právním pojmem, avšak vlastní rozhodnutí
správního orgánu humanitární azyl udělit či nikoliv, je výsledkem správního uvážení.
Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí
oprávnění správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z
hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán
nepřekročil meze stanovené zákonem. Pokud žalovaný zjistil a posoudil jak osobní situaci
stěžovatelky, tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména, když stěžovatelka ve
správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu
sama neuváděla. Výše popsané problémy stěžovatelky v zaměstnání nepostačující k udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Situaci stěžovatelky nelze v daném případě
považovat za natolik tíživou a nesnesitelnou, aby odůvodňovala už ití ve své podstatě
mimořádného a jen výjimečně použitelného institutu humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu.
Shodně s názorem krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný
rozhodl o neudělení humanitárního azylu v rozporu se zákonem. Žalovaný nepřekročil meze
správního uvážení a své rozhodnutí taktéž dostatečně odůvodnil. Rovněž krajský soud
nepominul přezkoumat výrok o neudělení humanitárního azylu (viz strana č. 6 - 7 napadeného
rozsudku) a dospěl k závěru, že žalovaný meze sp rávního uvážení nepřekročil.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy podle Nejvyššího
správního soudu není dán.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti nebyly
prokázány a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
Protože stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu