ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.250.2005
sp. zn. 5 Azs 205/2005 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně: L. Y. Z., zast. advokátkou Mgr. Lilianou Vochalovou, se sídlem AK nám.
I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7,
o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 20. 6. 2005, č. j. 56 Az 47/2005 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 4. 2005, č. j. OAM-561/VL-07-ZA09-2005 byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu.
Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně výše uvedeným
rozsudkem jako nedůvodnou zamítl; proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (nyní
stěžovatelka) kasační stížnost, v níž namítá důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Soud se nezabýval, dle stěžovatelky tím,
zda žalovaný postupoval v řízení v souladu s právními předpisy a zda vycházel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí důvody, pro které byla nucena
odejít z vlasti a které sdělila v řízení o azylu. Upozorňuje na možnost udělení humanitárního
azylu, která v jejím případě nebyla posuzována, nebylo řádně zdůvodněno, proč jí tento nebyl
udělen. Stěžovatelka požaduje, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany
před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by
mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona.
Ze spisu vyplynulo, že stěžovatelka požádala dne 16. 3. 2005 o udělení azylu,
v žádosti uvedla, že začátkem dubna 2004 odcestovala z Číny vlakem do M., tam žila tři
měsíce, poté za pomocí převaděčů cestovala různými auty do České republiky. Zde žije
od srpna 2004, do vlasti se nechce vrátit, protože se bojí otce, který ji nutil ke sňatku s cizími
muži. O azyl žádá, aby legalizovala svůj pobyt na území České republiky. Je čínské
národnosti, bez náboženského vyznání, nebyla a není členem žádné politické strany a nebyla
nikdy trestána. Pohovor ze dne 7. 4. 2005 byl na žádost stěžovatelky veden v čínském jazyce
za účasti tlumočníka. V něm vypověděla, že nikdy nepracovala, pouze šest let chodila
do školy. Otec ji opakovaně od roku 2000 nutil do sňatku s muži, které neznala, trestal fyziky
ji i její matku. Na policii se neobrátily, neboť obdobné jednání rodičů v Číně je běžné.
Do února 2005 žila v České republice v jedné čínské rodině, kde se starala o dítě; když dítě
rodina odvezla do Číny, rozhodla se požádat o azyl, protože se bála zadržení policií,
neboť zde pobývala nelegálně.
Žalovaný ani krajský soud tedy nikterak nepochybil, když shledal žádost stěžovatelky
o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaného ustanovení. Skutkový stav,
ze kterého žalovaný i soud vycházel má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže
v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděla stěžovatelka pouze důvody
výše uvedené, nelze správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné,
než stěžovatelkou uplatněné. Jiné důvody potom nemohl hodnotit ani soud.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutkový stav věci
nebyl dostatečně zjištěný, byl nesprávně a neobjektivně vyhodnocený; toto své tvrzení však
nikterak nekonkretizuje. Nespecifikuje, v čem žalovaný i soud pochybil a jakým způsobem
byla citovaná ustanovení zákona o azylu ve vztahu k její osobě porušena.
K této zcela nekonkrétní námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že správní
orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12
cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto
ustanovení uvedené. Takové důvody však stěžovatelka neuváděla.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně
odůvodnil. Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat
návod, jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován.
Na druhé straně správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které
sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo
a stěžovatelka nebyla ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly, nikterak
omezována, k protokolu se měla možnost vyjádřit i navrhnout jeho doplnění; to však
neučinila. Postup žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud I. stupně
i vyhodnotil.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, totiž,
že stěžovatelka neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nepochybil správní orgán,
zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení azylu.
V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho,
aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12, resp. §14 zákona.
Ze stejného důvodu neposuzuje ani otázku překážky vycestování.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. února 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu