ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.253.2005
sp. zn. 5 Azs 253/2005 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce M. C., zastoupený JUDr. Dagmar Gottweisovou, advokátkou se sídlem v Brně,
Černého 43, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o
udělení azylu v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 26. 10. 2004, č. j. 55 Az 10/2004 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 4. 2002 č. j. OAM-1873/VL-19-04-2002 byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu v České republice.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 2. 5. 2002 žalobu, o které ve smyslu
čl. II zákona č. 519/2002 Sb. a ust. §129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(s. ř. s.) a ust. §32 odst. 4 zákona o azylu rozhodl Krajský soud v Brně.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2004, č. j. 55 Az 10/2004 – 49 byla
žaloba podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnuta, neboť žalobce ani na výzvu soudu
nedoplnil náležitosti žaloby ve smyslu §71 odst. 1 s. ř. s.
Ze spisu vyplývá, že v průběhu řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánů
sdělil soudu žalovaný, že žalobce dne 16. 8. 2004 svévolně opustil Pobytové středisko v B.,
kdy byl hlášen k pobytu a jiné místo jeho pobytu není známo.
Na základě tohoto sdělení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 11. 2004,
č. j. 55 Az 10/2004 – 53 v souladu s ust. §29 odst. 3 o. s. ř. za použití §64 s. ř. s. ustanovil
žalobci z důvodu jeho neznámého pobytu opatrovníka – paní B. S., vedoucí kanceláře
Krajského soudu v Brně.
Ustanovenému opatrovníku žalobce soud dne 28. 12. 2004 doručil výše uvedené
usnesení o odmítnutí žaloby, ve kterém se žalobci dostalo poučení o možnosti podat do dvou
týdnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně
kasační stížnost. Dne 29. 6. 2005 žalobce osobně převzal usnesení o odmítnutí žaloby
na Krajském soudě v Brně a dne 30. 6. 2005 podal proti němu kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost projednal, byť z data jejího podání by bylo
možno usuzovat na její opožděnost, neboť shledal, že postup krajského soudu při doručování
usnesení stěžovateli nebyl zcela transparentní a odmítnutí kasační stížnosti pro její opožděnost
by znamenalo odepření přístupu k soudu; přitom nelze nesprávný postup soudu stran doručení
písemností přičítat k tíži stěžovateli.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že není jeho úkolem znovu
komplexně posuzovat otázku, zda stěžovateli měl či neměl být žalovaným azyl přiznán, nýbrž
má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení
v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami,
k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném platně podanou
kasační stížností z úřední povinnosti.
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze stěžovatel napadl výše označené
rozhodnutí žalovaného v rozsahu výroku o neudělení azylu. Protože věc nebyla tímto soudem
skončena do 31. 12. 2002, byla ve smyslu ust. §129 odst. 2 a ust. §130 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.) postoupena Krajskému soudu v Ostravě, poté
přikázána Krajskému soudu v Brně. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2004,
č. j. 55 Az 10/2004 – 44 byl stěžovatel vyzván k doplnění svého podání tak, aby bylo zřejmé
označení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné a jaké důkazy k prokázání svých
tvrzení žalobce navrhuje provést. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 5. 2. 2004.
Stěžovatel na usnesení soudu nereagoval a vytýkané vady neodstranil.
Krajský soud dospěl k závěru, že podání stěžovatele ze dne 2. 5. 2002 postrádá
základní náležitosti žaloby podle ust. §71 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s., když se žalobce omezil
pouze na ohlášení nesouhlasu s napadeným rozhodnutím, citaci zákonných ustanovení
správního řádu bez konkrétního uvedení skutkového stavu. Protože podání stěžovatele
nesplňovalo všechny podmínky proto, aby se soud mohl věcí zabývat meritorně, proto podle
§37 odst. 5 s. ř. s. podání odmítl, když dospěl k závěru, že není jednoznačně dán rozsah
přezkumné činnosti soudu neboť podání trpí vadami, pro které není možno pokračovat
v řízení.
Není sporu o tom, že řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou
dispoziční a je na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu jímž se zakládají, mění ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze
na žalobci, aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této
žalobě jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá a v žalobních bodech
pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§71 s. ř. s.).
Podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud v daném případě vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti. Řízení před krajským soudem nevykazuje znaky
zmatečnosti, či vady, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, ani není
nepřezkoumatelné. Stěžovatel namítá, že mu nebylo řádně doručeno a že byl v takové životní
situaci, že nemohl reagovat na výzvu k odstranění vad žaloby. Přitom nespecifikuje ani vady
doručování, ani okolnosti, které mu bránily výzvě soudu vyhovět; důvodnost obsahu výzvy
k odstranění vad však nezpochybňuje. Stěžovatel napadené usnesení převzal dne 29. 6. 2005
a Nejvyšší správní soud kasační stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí krajského soud
projednal; stěžovatel tedy nebyl zkrácen o právo na přístup k soudu.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že usnesení
Krajského soudu v Brně, kterým byl dle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnut návrh stěžovatele,
je v souladu se zákonem, a proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů říz ení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 10. ledna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu