ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.280.2005
sp. zn. 5 Azs 280/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: G. S., zast. JUDr. Ottem Mrňavým, advokátem se sídlem v Praze, Tachovské nám.
649/3 proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004,
č. j. 10 Az 2/2004 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce JUDr. Ottovi Mrňavému, advokátovi se sídlem v Praze,
se p ř i z n á v á odměna v celkové výši 1000 Kč a náhrada nákladů 75 Kč,
celkem 1075 Kč, které mu budou vyplaceny do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce rozsudek Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 29. 11. 2003, č. j. OAM-1989/CU-02-VL04-2001. Tímto rozhodnutím žalovaného
nebyl žalobci udělen v České republice azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně
bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
včas kasační stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
napadá postup městského soudu a stejně tak i žalovaného spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení azylu a zda ve věci stěžovatele
mělo být rozhodnuto o vyslovení překážky vycestování. Žalovaný a posléze městský soud tak
dle stěžovatele nesprávně posoudili skutkový stav věci. Stěžovatel znovu opakuje,
že ekonomické důvody nebyly důvodem k odchodu jeho osoby ze země původu.
Žalovaný špatně vyložil definici uprchlíka (důvody pro udělení azylu) ve smyslu
Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Správní orgán se vůbec nezabýval tzv.
subjektivním aspektem definice uprchlíka ve smyslu Příručky U. k postupům a kritériím pro
určování právního postavení uprchlíka, který je obecně používaným výkladovým nástrojem
Úmluvy (viz články 41 až 48 Příručky). V pohovoru stěžovatel uváděl, že navštívil K. a když
viděl tu hrůzu (vypálený dům a další válečné škody) požádal svou družku, aby mu pomohla s
přicestováním do ČR. Tuto skutečnost nestačí v odůvodnění rozhodnutí konstatovat, je
povinností správního orgánu ji prozkoumat jako jeden z důvodů i důkazů. Subjektivní aspekt,
tedy přítomnost strachu v mysli stěžovatele, je podle U. dokonce tím hlavním hlediskem pro
určování právního postavení uprchlíka. Správní orgán měl tuto skutečnost prověřit (v případě
navrátivších se Albánců do K. měl správní orgán dokonce přesně zjištěn stav obydlí těchto
osob a dodnes úzce spolupracuje s organizací Člověk v tísni, která v K. působí). Mohl se opřít
o zprávu psychologa, měl se zeptat na další dopad této stresující události na psychiku
stěžovatele. Neudělal nic, prostě konstatoval má slova. Soud se bohužel s tímto nedostatkem
nijak nevypořádal. Pokud by tak správní orgán učinil, azyl by mi musel udělit.
K porušení ustanovení §91 zákona o azylu stěžovatel namítá, že odůvodnění
žalovaného týkající se jeho rodinného života v ČR spočívající v tom, že rodinné vazby není
třeba zohlednit, protože je stěžovatel předkládá účelově s cílem vyhnout se správnímu
vyhoštění je naprosto zdrcujícím důkazem toho, že správní orgán stále nechápe otázku
dodržování závazků ČR z mezinárodního práva. Závazek ochrany rodinného a soukromého
života je nutno proboha vždy dodržet a vždy posoudit (článek 2 Ústavy ČR a článek 10
Ústavy ČR) a státní úředník správního orgánu MV se přece nemůže rozhodovat, že vazby
rodinného života neposoudí. To opravdu, ale opravdu nejde. Nic na tom nemění skutečnost,
že sám stěžovatel existenci překážek vycestování nenamítal, jal uvádí soud v závěru svého
odůvodnění zamítnutí žaloby. Česká republika musí dodržet závazek z mezinárodního práva
vždy a ne jen v případě, že se jednotlivec dovolává jeho ochrany. Dovedeno ad absurdum
by tak stát mohl cizince podrobit mučení a zabití, protože ten by při neznalosti jazyka a práva
dotčeného státu jen ztěží namítal porušení článku 3 Úmluvy proti mučení nebo relevantního
článku Evropské úmluvy z roku 1950. Zde žalovaný a městský velmi pochybili. Stěžovatel
přitom od samého začátku správního řízení o udělení azylu poukazoval na skutečnost,
že v ČR žije jeho syn, jehož rodný list přiložil.
Odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská , která obsahuje řadu rozhodnutí,
kdy se Soud vyslovil ve prospěch stěžovatele cizí státní příslušnosti, který pobýval se svými
rodinnými příslušníky v dotčeném státě usilujícím o jeho vyhoštění. Evropský soud pro lidská
práva musí v každém případě vážit individuální zájmy jednotlivce na výkonu práva rodinného
a soukromého života a legitimní zájmy státu na vyhoštění cizince. Tíha dokazování tak
v otázce vyhoštění ve velké míře leží na bedrech státu. Důvody pro vyhoštění usazeného
cizího státního příslušníka s rodinnými vazbami ze státního území mohou být legitimovány
řadou cílů. V rozhodnutí o stížnosti pana B. proti Francii Evropský soud pro lidská uceleně
práva formuloval souhrn okolností významných pro posouzení nezbytnosti vyhoštění cizince‚
(dokonce cizince s polehčující okolností spáchání trestného činu) takového, který se dopustil
trestného činu ale má rodinné nebo soukromé vazby v hostitelské zemi. V rozhodnutí o
vyhoštění cizince by se proto mělo přihlížet k povaze a závažnosti trestného činu stěžovatele,
délce pobytu stěžovatele v hostitelské zemi, době, která uplynula od spáchání trestného činu a
chování stěžovatele v době po spáchání trestného činu, k národnostem různých osob, kterých
by se vyhoštění stěžovatele dotklo, k okolnostem rodinné situace stěžovatele jako je např.
délka manželství a další faktory, které vypovídají o skutečném rodinném životě páru, ke
skutečnosti, zda věděla manželka stěžovatele v době vzniku rodinného života o tom, že
stěžovatel spáchal trestný čin, k tomu, zda se z manželství (vztahu) narodily děti. Pokud ano,
tak jaký je jejich věk, vážnost problémů, kterým by byli manžel nebo manželky (i příslušníci)
stěžovatele vystaveni v případě realizace rodinného a soukromého života v zemi původu
stěžovatele.
Poslední námitka stěžovatele se týká jazyka používaného soudem. Stěžovatel uvádí,
že česky rozumí omezeně a často vůbec nerozumí tomu, co která sdělení soudu znamenají.
Stěžovatel dále zmiňuje náležitosti žaloby, zmiňuje případy, kdy soudy vyzývají
žalobce - žadatele o udělení azylu, aby ve stanovené lhůtě podanou žalobu (popř. její část)
či doplnění žaloby učiněné v mateřském jazyce přeložil do jazyka českého a předložili soudu.
Tento požadavek krajských soudů, aby účastnici řízení činili podání pouze v jazyce českém,
považuje stěžovatel za neoprávněný a v rozporu s či. 37 odst. 3 a 4 Listiny, s ustanovením
§36 odst. 1 s. ř. s. a s ust. §18 o. s. ř. Odkazuje na zásadu rovnosti účastníků,
jejíž specifickým projevem a současně zvláštní procedurální zárukou řádného řízení je právo
používat v právním řízení tlumočníka, které čl. 37 odst. 4 Listiny charakterizuje jako právo
na tlumočníka v případě, že někdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání. Výrazem
rovnosti účastníků je i jejich právo jednat před soudem ve své mateřštině, zajištění možností
činit podání soudu v mateřském jazyce účastníka a rovněž mateřštiny požívat při jednání.
Důležité je, že ustanovení §18 odst. 2 hovoří o ustanovení tlumočníka od okamžiku zahájení
„řízení“ (zahájeném podáním žaloby), nikoli až od okamžiku nařízeného jednání
k projednání věci, k němuž dochází z určitým časovým odstupem od zahájení řízení
a předchází mu korespondence mezi soudem a účastníkem (zda chce žadatel o udělení azylu
nařídit jednání zaslání vyjádření žalovaného k žalobě; seznámení se soudci, kteří budou věc
rozhodovat, k vyjádření případné námitky z podjatosti apod.). Soud tak musí zkoumat potřebu
ustanovení tlumočníka již od okamžiku, kdy mu dojde žaloba cizince-žadatele o udělení azylu
v jiném než českém jazyce a kdy dojde k zahájení řízení a rovněž tak po celou dobu řízení.
A v případě, že soudu dojde podání v jiném než českém jazyce, měl by podniknout kroky
ke zjištění, zda žalobce není skutečně schopen v českém jazyce komunikovat. Komunikace
mezi soudem a žalobcem-žadatelem o udělení azylu, by pak ze strany soudu měla probíhat
v mateřském jazyce žalobce. Pokud jsou žalobci-žadateli o udělení azylu tak důležité
písemnosti, jako žádost o sdělení, zda žalobce souhlasí s tím, aby soud rozhodl o žalobě
bez jednání, vrácení podání vyhotovené v rodném jazyce žadatele s výzvou o její přeložení
do českého jazyka ve stanovené lhůtě, vyjádření žalovaného k žalobě a k podání repliky,
informování žalobce o možnosti podat námitku podjatosti soudce, a dokonce i vyrozumění
o samotném nařízení jednání a dotaz, zda žalobce pro případ nařízení jednání vyžaduje
tlumočníka, doručovány v českém jazyce, a jejichž obsahu žalobce nerozumí,
je tak jeho procesní postavení v řízení oproti žalovanému ministerstvu vnitra značně
zeslabeno. Krajský soud rozhodně svým postupem (kterým odmítá přijímat žalobcova podání
v mateřštině a kdy mu také svoje podání doručuje v českém jazyce, který dotyčný cizinec
neovládá) neposkytuje žalobci stejné možnosti k uplatnění jeho práv ve srovnání s žalovaným
Ministerstvem vnitra ČR a dostává se tak do rozporu s §36 odst. 1 s. ř. s. Takový postup
lze považovat rovněž za porušení rovnosti postavení účastníků řízení ve smyslu téhož
ustanovení. Není rovněž zřejmé, které ustanovení s. ř. s. nebo o. s. ř. umožňuje krajskému
soudu nepřihlížet k podání učiněnému v mateřštině při rozhodování o žalobě. Stěžovatel
se domnívá, že nepřihlíží-li krajský soud k takovému podání v průběhu řízení, pak je takový
postup v příkrém rozporu se zákonem garantovaným právem na soudní přezkum rozhodnutí
správního orgánu. Požadavek, aby si žadatelé o udělení azylu na vlastní náklady nechávali
překládat do českého jazyka veškerá podání ke krajským soudům, považuje stěžovatel
za problematický i vzhledem k majetkovým poměrům těchto osob.
Navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení
a současně žádá o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 18. 7. 2005. Popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech
výroku, tak i rozsudek městského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Správní
orgán i ve věci řízení o podané kasační stížnosti plně odkazuje na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení. S rozsudkem soudu plně
souhlasí. Stěžovatel dle žalovaného nebyl vystaven pronásledování ve smyslu §12 zákona
o azylu. Mezinárodní ochrana formou azylu má subsidiární charakter, nastupuje tedy až poté,
co žadatel o azyl využije prostředky poskytnuté mu právním řádem země původu a ochrana
ze strany státních organu vlasti je mu odepřena, případně je neúčinná. To se vsak v případě
stěžovatele nestalo, neboť z vlasti odešel kvůli ekonomickým problémům. Žalovaný nezjistil
v případě jmenovaného ani naplnění žádné z taxativně vymezených podmínek vyslovení
překážky vycestování podle 91 zákona o azylu. Co se týče námitky, že stěžovatel nerozuměl
řízení před soudem, protože neumí česky, správní orgán odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 3 Azs 26/2003, z něhož vyplývá, že pokud soud nenařídí jednání
před soudem, není povinen ustanovit žalobci tlumočníka pro jeho jednání před soudem.
Správní orgán se ztotožňuje s odůvodněním rozsudku soudu.
Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou, stejně tak návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud v Brně
kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je
rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 14. 5. 2001 podal
stěžovatel žádost o azyl, ve které uvedl, že pochází z bývalé J., konkrétně z K. a má albánskou
národnost. Bratři a matka žijí v Německu, na území K. nežijí žádní příbuzní. V Praze má
stěžovatel snoubenku a syna. Dále uvedl, že ve vlasti nebyl členem žádné politické strany a
nikdy proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. O azyl požádal, protože v K. nemá rodinu a
bydlení a rád by zůstal v ČR se svou družkou a synem. V pohovoru konaném na žádost
stěžovatele v jazyce českém dne 16. 9. 2002 stěžovatel doplnil, že rodinný dům v Kosovu byl
spálen. Poté jeho bratr obdržel pomoc od mezinárodních jednotek K. a dům opravil a následně
prodal. Na území ČR je od roku 1992. Pět let byl vězněn za krádež, pak odjel na 2 měsíce do
SRN k matce. Přes rok pobýval v Itálii na stavbách, kde pracoval. Navštívil K. a požádal
družku, aby mu poslala pozvání do ČR. V ČR zůstal na základě víza platného 2 měsíce, poté
nelegálně. Protože obdržel správní vyhoštění se zákazem pobytu v ČR do roku 2004, podal
žádost o azyl.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 29. 11. 2003 rozhodnutí,
kterým dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neudělil stěžovateli azyl.
Současně vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Předmětné rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou. V této se domáhal
zrušení rozhodnutí a vrácení žalovanému k dalšímu řízení pro nesprávné posouzení důvodů
opuštění vlasti a důvodů podání žádosti o azyl. Stěžovatel taktéž namítal, že v ČR založil
rodinu a cítí povinnost se o tuto starat. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí
a dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle ust. §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Soud taktéž neshledal naplněná podmínek pro udělení
azylu humanitárního či překážky vycestování.
Rozsudek napadl stěžovatel včas kasační stížností.
Kasační stížnosti podává stěžovatel ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
když má za to, že soud nesprávně posoudil naplnění podmínek pro udělení azylu
dle ustanovení §12 zákona o azylu.
Tuto námitku nepovažuje Nejvyšší správní soud za opodstatněnou.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak,
že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel v průběhu správního
řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by byly podřaditelné pod důvody pro udělení azylu
podle ust. §12 zákona o azylu. Nepříznivá ekonomická situace v zemi původu, kdy stěžovatel
uvedl, že jeho rodný dům byl spálen a on se nemá kde vrátit, není sama o sobě důvodem
pro udělení azylu. Již žalovaný se ve svém rozhodnutí podrobně zabýval hospodářskou situací
v K. a jak vyplývá z doložených informací o zemi původu, situace se v poválečném K.
významně zlepšila a většina uprchlíků se do své vlasti vrátila. Bezpečnostní situace v K. byla
hodnocena jako stabilizovaná. Přetrvávající ekonomické potíže postihují ve větší či menší
míře obyvatelstvo jako celek. Žalovaný s ohledem na informace získané v průběhu azylového
řízení, po vyhodnocení příčin ekonomických problémů ve vlasti stěžovatele v odůvodnění
rozhodnutí konstatoval, že jeho ekonomické potíže nebyly způsobeny pronásledováním jeho
osoby z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro jeho politické
přesvědčení. S tímto závěrem žalovaného se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
Jako důvod žádosti o azyl stěžovatel taktéž uváděl, že má v ČR družku a syna,
o kterého se chce starat. Žalovaný, ačkoliv v odůvodnění rozhodnutí použil formulaci,
že „není nutno vazby účastníka řízení vytvořené na území ČR v rozhodnutí
zohlednit“(proti čemuž stěžovatel v kasační stížnosti brojí), osobní situaci a rodinné vazby
stěžovatele posuzoval, když uvedl, že zohlednil i ustanovení čl. 8 Evropské Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého má každý právo na respektování
svého rodinného a soukromého života a zdůraznil, že při řešení uvedených problémů
stěžovatel mohl využít zákona č. 326/1999 o pobytu cizinců na území ČR. Současně označil
žádost o azyl s ohledem na obdržené rozhodnutí o vyhoštění za účelově podanou.
Z odůvodnění žalovaného je patrné, že se v potřebné míře zabýval taktéž tím, zda jím uvedené
důvody jsou dostačující k udělení azylu humanitárního dle ustanovení §14 zákona o azylu,
přičemž podmínky pro jeho udělení neshledal.
S hodnocením žalovaného se v rozsudku ztotožnil taktéž městský soud. Ani Nejvyšší
správní soud neshledává důvody, pro které by se měl od shora uvedených závěrů odklonit.
Obdobné závěry ohledně udělení azylu opřených o skutečnost, že žadatele o azyl pojí s ČR
rodinné vazby a že předtím v ČR delší dobu žil, zaujal Nejvyšší správní soud již ve vícero
svých rozhodnutích. V rozsudku ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, Nejvyšší
správní soud uvedl, že potřeba další legalizace pobytu žadatele o udělení azylu,
který na území České republiky pobýval legálně od roku 1989 do 1997, není zákonným
důvodem pro udělení azylu a že snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití
se snoubenkou, která má desetiletou dceru, je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv
natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele
hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu
§14 zákona o azylu. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, se uvádí, že snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití
s manželem žijícím na území České republiky (občanem V., který však o azyl nepožádal) je
sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez
přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný,
tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14 zákona o azylu. Podobné právní názory lze
nalézt i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2004, č. j. 4 Azs 47/2003 - 52,
ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 Azs 3/2003 - 36, a ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 - 55.
Český právní řád na případy úpravy pobytu cizinců v ČR pamatuje jinou právní
úpravou než zákonem o azylu, a to zejména zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů. Poskytnutí azylu je zcela specifickým
důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními
formami pobytu cizinců na území České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud též na usnesení Ústavního soudu
ze dne 15. března 2004 č. IV. ÚS 12/04, ve kterém vymezil Ústavní soud institut azylu
následovně: „Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny
poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou
jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný
v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů,
kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody
s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik
závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto
např. porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné
míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka
ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika
vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona,
byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající
nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité
národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo
v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.“
S ohledem na výše uvedené pak Nejvyšší správní soud nemohl shledat oprávněnou
výtku stěžovatele směřující proti právnímu hodnocení věci ze strany žalovaného,
který dle názoru stěžovatele nerespektoval závazek ochrany rodinného a soukromého života,
když neposoudil rodinné vazby stěžovatele. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaný osobní
situaci stěžovatele posuzoval a došel k závěru, že stěžovatel podmínky pro udělení azylu
nesplňuje.
Námitku nerespektování ochrany rodinného a soukromého života vznáší stěžovatel
taktéž ve vztahu k posouzení překážky vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu. Činí
tak poprvé až v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto k této námitce s ohledem
na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet nemohl.
Obdobně nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnout k námitce stěžovatele kritizující
postup žalovaného, který špatně vyložil definice uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, když se vůbec nezabýval subjektivním aspektem
této definice, neboť tato nebyla v průběhu celého správního ani soudního řízení zmíněna
a tvoří z tohoto pohledu novum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nad rámec potřebného odůvodnění je nucen na tomto místě
zdůraznit, že smyslem legislativního zahrnutí překážky vycestování do českého zákona
o azylu bylo zakotvit do českého azylového práva tzv. zásadu non-refoulement, tedy zásadu
zabezpečující, že uprchlík nebude, ani pokud mu z různých důvodů nebude udělen azyl,
vydán do země, kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě
či tělesné integritě. Z takových důvodů však stěžovatel naplnění překážky vycestování
nedovolával. Překážka vycestování nemůže být prostředkem k obcházení institutů zákona
o pobytu cizinců.
Námitka nesprávného výkladu pojmu uprchlíka by byla irelevantní pouze v případě,
že by stěžovatel byl uprchlíkem ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku
1951 a k ní se vážícího Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků z roku 1967,
jež byly publikovány pod č. 208/1993 Sb. Podle čl. 1 písm. a odst. 2 Ž. ú. je za uprchlíka
možno považovat osobu, která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před
pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodu
příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických názorů,
nebo je neschopna přijmout, či vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své
vlasti“. Nejvyšší správní soud není povolán k tomu, aby posoudil, zda stěžovatel je či není
uprchlíkem ve smyslu výše uvedené definice, k takovému úsudku již ostatně zákonem není
povolán ani žalovaný. Navíc v daném případě stěžovatel během celého správního a soudního
řízení neuvedl nic, co by naznačovalo, že by uprchlíkem mohl být.
Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že kasační důvod ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyl naplněn, když neshledal, že by se žalovaný či městský
soud nesprávného posouzení důvodů pro podání žádosti o azyl stěžovatele dopustily.
Ačkoliv stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje pouze kasační důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., dle obsahu jeho kasační stížnosti,
za situace, kdy namítá porušení zásady rovnosti v řízení před soudem, je patrné, že kasační
stížnost podává taktéž z důvodu obsaženého v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že česky rozumí omezeně a často vůbec nerozumí
tomu, co která sdělení soudu znamenají. Stěžovatel zmínil ty případy, kdy jsou žaloby činěny
v mateřském jazyce žalobce coby žadatele o azyl a soudy požadují formou výzvy tyto přeložit
do jazyka českého. Stěžovatel taktéž brojí proti postupu soudu, který žalobci-žadateli
o udělení azylu důležité písemnosti jako jsou žádost o sdělení, zda žalobce souhlasí s tím,
aby soud rozhodl o žalobě bez jednání, vrácení podání vyhotovené v rodném jazyce žadatele
s výzvou o její přeložení do českého jazyka ve stanovené lhůtě, vyjádření žalovaného k žalobě
a k podání repliky, informování žalobce o možnosti podat námitku podjatosti soudce,
a dokonce i vyrozumění o samotném nařízení jednání a dotaz, zda žalobce pro případ nařízení
jednání vyžaduje tlumočníka, doručovány v českém jazyce. Je toho názoru, že takovýto
postup staví žalobce do nerovného procesního postavení oproti žalovanému ministerstvu
vnitra a je v rozporu se zásadou rovného postavení účastníků a čl. 36 Listiny základních práv
a svobod.
Výše uvedená stižní námitka stěžovatele není opodstatněná.
Podle ust. §36 odst. 1 s. ř. s. mají účastníci v řízení rovné postavení. Soud je povinen
poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení
o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli
újmu.
Podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“), který se použije pro řízení ve správním soudnictví
přiměřeně ve smyslu §64 s. ř. s., mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení.
Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti
k uplatnění jejich práv. Účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví
tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Totéž platí, jde-li o ustanovení
tlumočníka účastníku, s nímž se nelze dorozumět jinak než znakovou řečí.
Výše citovaná ustanovení soudního řádu správního a občanského soudního řádu
týkající se procesních práv účastníků řízení, je nutno vyložit tak, že poučení o procesních
právech (§36 odst. 1 s. ř. s.) je soud povinen poskytnout účastníku v takové době,
kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí. O právu jednat ve své mateřštině
(§18 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.) proto soud poučí účastníka tehdy, jestliže v průběhu řízení
zjistí, že tento neovládá jazyk, kterým se jednání vede.
Ustanovení tlumočníka není automatickým úkonem soudu v řízení, jehož účastníkem
je cizinec. Smyslem tohoto institutu je zajistit cizinci zcela či dostatečně neznalému češtiny
srovnatelnou kvalitu komunikace se soudem, jakou by se vyznačovala komunikace soudu
s osobami, které český jazyk ovládají. Soud ustanoví tlumočníka účastníku pouze
v těch případech, kdy by účastník řízení pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá
práva v řízení před soudem, přičemž potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení
vyplynout sama, tedy bez toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky
stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř. V daném případě nebyl naplněn požadavek
§18 odst. 2 o. s. ř., neboť potřeba tlumočníka v řízení najevo nevyšla. Z obsahu spisu není
patrno, že by stěžovatel český jazyk neovládal. Naopak v průběhu azylového řízení byl
pohovor veden na žádost stěžovatele v českém jazyce. Pokud by stěžovatel český jazyk
neovládal, jistě by v takovém případě trval na tom, aby byl pohovor veden v jazyce rodném.
Taktéž skutečnost, že stěžovatel v ČR pobývá od roku 1992 tvrzení o neznalosti českého
jazyka nepodporuje. Argumentace stěžovatele případy, kdy je podání žadatelů o azyl činěno
v jazyce žadatele o azyl a soud tohoto vyzývá k překladu do jazyka českého, je nepřiléhavá,
neboť nedopadá na projednávanou věc. Stěžovatel sepsal žalobu stejně jako kasační stížnost
v jazyce českém a soud stěžovatele k překladům vyzývat nemusel. Z žádného právního
předpisu nelze dovozovat povinnost soudu automaticky zasílat účastníkovi řízení procesní
(výzvy, usnesení, atd. ) či meritorní rozhodnutí v jiném než v českém jazyce.
Nejvyšší správní soud neshledal v postupu soudu rozpor s čl. 36 Listiny základních
práv a svobod, když stěžovateli nebylo upřeno právo se domáhat soudní ochrany a jeho žaloba
byla řádně projednána, stěžovatelova procesní práva v daném řízení nedoznala žádné újmy.
Soudní řízení nebylo postiženou vadou, kterou má na mysli ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., a která by mohla mít vliv na zákonnost předmětného rozhodnutí.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, resp. mu žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu nepřiznal náhradu nákladů řízení. Městský
soud ustanovil stěžovateli zástupce advokáta podle ust. §35 odst. 7 s. ř. s. V takovém případě
hotové výdaje a odměnu za zastupování platí stát. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží
odměna za 1 úkon (§11 odst. 1, písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb.) ve výši 1000 Kč (§9 odst. 3,
písm. f) §7 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 75 Kč režijního paušálu (§13 odst. 1, 3 vyhl.
č. 177/1996 Sb.). Celkem jí náleží odměna ve výši 1075 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 22. září 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu