ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.305.2005
sp. zn. 5 Azs 305/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: I. S., zast. advokátem Mgr. Petrem Galiem, se sídlem Sovova 709/5, Litoměřice,
proti žalovaném: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2005, č. j. 14 Az 107/2004 –
33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále též „stěžovatel) proti rozsudku
shora označenému, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12.
2003, č. j. OAM-6267/VL-10-01-2003; tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele
o udělení azylu podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“) a bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že správní orgán a následně i soud nezjistil
přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí a v důsledku toho i nesprávně
posoudil žádost o azyl. Důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné,
správní orgán nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní závěry, které pro své
rozhodnutí potřeboval zodpovědět. Stěžovatel má za to, že v jeho případě byly a jsou
naplněny předpoklady pro udělení azylu dle příslušných ustanovení zákona č. 325/1999 Sb.
v platném znění, je třeba vždy vycházet ze specifik daného případu a nelze rozhodovat pouze
na podkladě obecných zjištění o domovské zemi účastníka azylového řízení. Dále
se stěžovatel dovolává názoru v Příručce k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem OSN v lednu 1992 v Ženevě, konkrétně
čl. 53; může se stát, že žadatel byl podroben různým opatřením, která sama o sobě ještě
nepředstavují pronásledování, ale jsou v některých případech spojena s dalšími zápornými
faktory, např. obecné ovzduší nejistoty v zemi původu. Na základě výše uvedeného stěžovatel
navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem;
dále žádá přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, nařízení veřejného projednání,
ustanovení tlumočníka do ukrajinského jazyka a osvobození od soudních poplatků.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, a tvrdí,
že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný plně odkazuje na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení. S rozsudkem soudu
žalovaný plně souhlasí a dodává, že stěžovatelovy námitky týkající se porušení správním
orgánem některých ustanovení správního řádu jsou pouze formální. Žalovaný proto navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s.ř.s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně; přitom stěžovatel je chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona
o azylu. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany
stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému
soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku
nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést
ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s./, jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud rovněž
neshledal důvody pro nařízení jednání dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s.
Ačkoliv je v kasační stížnosti stěžovatelem spatřováno naplnění kasačních důvodů dle
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tyto stěžovatelem uvedené důvody lze podřadit pod ust.
§103 odst. 1 písm. b) cit. zákona, jelikož je výslovně napadáno pouze to, že rozhodnutí
správního orgánu vyplývá z obecných zjištění a soud tedy nemohl zjistit přesný a úplný stav
věci.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem v mezích důvodu uplatněného ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Důvodem kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jsou vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to
mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K tomu soud uvádí, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném
rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému
správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než
jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro
skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit pro její obecnost, jakými
konkrétními vadami mělo trpět řízení před správním orgánem, pro které měl soud napadené
rozhodnutí zrušit a které stěžovatel v řízení před tímto soudem uplatnil. Stěžovatel v žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu uvedl mimo jiné tytéž obecné důvody dle správního řádu.
Krajský soud se jimi zabýval a jak vyplývá z dokumentů založených v soudním spise, soud
vyhodnotil, že si žalovaný opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze
spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly
podkladem rozhodnutí; nic ze správního spisu nenaznačuje, že by se žalovaný nezabýval
touto věcí odpovědně a svědomitě.
Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalovaný při zjišťování důvodů pro podání
žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní poučení, jakož i poučení o pobytu
cizince na území České republiky a v rámci jím provedeného řízení mu nelze z tohoto
pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatel uváděl pouze skutečnosti
nepodřaditelné pod důvody pro udělení azylu, ze kterých by bylo možno dovodit, že byl ve
své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a neuvedl v případě
návratu do vlasti žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo možno považovat za odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo zastávání určitých politických názorů. Skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze
považovat za pronásledování ve smyslu ust. §12 zákona o azylu. Stěžovatel neopustil
Ukrajinu z důvodů pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy
náboženství nebo politického přesvědčení. Podstata stěžovatelova odchodu spočívala
v nespokojeností se situací na Ukrajině. Stěžovatel prohlásil, že již nebyl schopen snášet
svévoli a bezpráví a nechtěl žít v zemi, kde člověk nemá zastání a nemůže najít odpovídající
práci. Sdělil, že na Ukrajině není možno získat výhodné, dobře placené zaměstnání, dle jeho
vyjádření zde lidská práce není doceněna. Hlavní důvod nemožnosti získat zaměstnání
s uspokojivým výdělkem spatřoval ve špatně prováděné politice vlády, která zapříčinila
nepříznivou ekonomickou situaci v zemi a v nedostatku volných pracovních míst. Dále jako
příklad svých potíží popsal problémy, které měl na matričním úřadu v místě bydliště
s vystavením potvrzení o rozvodu, kdy po něm úřednice požadovala úhradu poplatku, ačkoliv
jej nebyl povinen platit. V dubnu 2003 pracoval pro firmu, u které však nebyl oficiálně
zaměstnán, aby za něj zaměstnavatel nemusel odvádět státu daně a nemocenské dávky. Kdyby
s tímto stavem nesouhlasil, práci by nezískal. Protože v ČR již pracoval, a to od listopadu
2001 do února 2003, a po návratu do vlasti měl výše uvedené potíže, žádal o vyřízení
pracovního víza, aby se mohl vrátit zpět do ČR. Žádost o vízum mu byla odmítnuta a proto si
vyřídil vízum turistické. Podnětem pro vstup do azylového řízení byla obava z možného
postihu za nelegální pobyt na území ČR po ukončení platnosti víza ke dni 27. 11. 2003
a ztráty pasu. Stěžovatel uvedl, že nikdy neměl problémy s příslušníky ukrajinských ani
českých státních orgánů, a že v případě návratu do vlasti se ničeho neobává.
Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke
stejnému závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že po posouzení osobní situace žalobce
a poměrů v zemi původu nebyly zjištěny důvody pro udělení azylu. Ohledně překážek
vycestování dle §91 zákona o azylu soud uzavřel, že stejně jako žalovaný neshledal
u stěžovatele existenci taxativně uvedených překážek vycestování.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro
pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve
státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve
státě jeho posledního trvalého bydliště. Pronásledováním je ve smyslu §2 odst. 6 zákona
o azylu ve znění účinném v době rozhodování žalovaného třeba rozumět ohrožení života nebo
svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou
prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu nebo pokud tato země
není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Poukazoval-li stěžovatel v průběhu správního řízení pouze na obecnou nespokojenost
se stavem ukrajinské společnosti, ekonomické problémy, neboť nemohl získat zaměstnání,
které by mu zajistilo slušný výdělek a legalizaci pobytu, nejedná se v žádném případě o důvod
pro udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu.
Dle ust. §91 zákona o azylu povinnost ukončit pobyt cizince neplatí, pokud by byl
nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvody jeho rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení,
nebo do státu kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo
trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který
žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo
jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Za této situace pak nelze ničeho
podstatného vytknout závěru Krajského soudu v Ústí nad Labem, podle něhož stěžovatelem
uváděné důvody v zemi jeho původu nejsou překážkou vycestování, jak je podávána z §91
zákona o azylu.
Dle ust. §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen
azyl podle §12 nebo §14, v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem
sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro
udělení azylu podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle
odstavce 1 rozumí manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta
mladšího 18 let. O takový případ se však u stěžovatele nejedná a z tohoto důvodu nelze toto
ustanovení aplikovat.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod udělení
azylu podle §12. Ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu
a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“
a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“
představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze
v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil
osobní situaci stěžovatele i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro
udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho pravomoci a soud nezákonnost
takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené neshledává.
Nejvyšší správní soud stejně jako Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl k tomu, že se
žalovaný zabýval všemi podstatnými skutečnostmi, které stěžovatel v průběhu správního
řízení uvedl a zhodnotil je řádně po stránce skutkové i právní. V průběhu řízení postupoval
žalovaný v úzké součinnosti se stěžovatelem, o čemž svědčí především průběh pohovoru
k žádosti stěžovatele o udělení azylu, kdy se žalovaný podrobně a zcela vyčerpávajícím
způsobem zabýval tvrzeními stěžovatele ohledně jeho důvodů pro udělení azylu. Žalovanému
nelze rovněž vytýkat porušení zásady vyhledávací, neboť povinností správního orgánu bylo
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdil, že existují důvody
v tomto ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení zákona však nelze dovodit, že by
správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení
azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění.
Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán
pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, které skutečnosti byly podkladem
rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení dostatečných důkazů a při
použití právních předpisů, na základě kterých žalovaný rozhodoval. Stěžovatel v podané
žalobě neuvedl nic, co by zpochybňovalo skutkový stav, tak jak byl žalovaným zjištěn a
v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsán. V řízení před správním orgánem tedy nedošlo
k tvrzeným vadám v řízení před správním orgánem, pro něž by měl soud rozhodnutí
žalovaného zrušit.
K požadavku stěžovatele na ustanovení tlumočníka v kasačním řízení Nejvyšší správní
soud uvádí, že nevyšla najevo potřeba ustanovit tlumočníka, neboť stěžovatel byl zastoupen
zástupcem z řad advokátů a tento je kvalifikován k tomu, aby dostatečným způsobem hájil
zájmy stěžovatele. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud bez jednání, když
neshledal žádný z důvodů ve smyslu ust. §109 odst.1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto podanou kasační
stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7 a §
120 s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, resp. mu žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. června 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu